Kronika - rok 1999
|
Začátek roku Líté měřice Pod lampou Banjo a combo Strakonice Past Prosektúra Rozhovor Lochotínský pavilónek Plzeň Tour 99 Praha Tour 99 Interview Strašice New Generation Struny Habeš Změna adresy Litoměřice C Prosek Elektra Konec |
Začátek roku 1999
Líté měřice (8.1.1999) Vstávat, holoto líná. Koukejte rychle nasedat do vozu a vyrážíme do Litoměřic!" Takhle mile oslovil spící Disharmoniky slovutný Déma 8. ledna v 15:48. Disharmonici nic nechápajíce nasedli do vozu a jeli. Na Rokycanské přistoupil Michal Röhrich a osádka byla kompletní. Cestou do Litoměřic rozespalí Disharmonici téměř nemluvili a jen potleskem oceňovali písničky z nového alba Démophobie. Michal se ujal slova a vysvětlil svým méně inteligentním kolegům nebezpečnost americké úpadkové kultury. Objasnil všem pokleslost televizních seriálů. Nakonec rozebral filmy a seriály kreslené. Během výkladu se mohli posluchači seznámit s hrozbou filmů, které vytvořil Walt Disney. Zničující kritice neušel ani Disharmoniky oblíbený seriál Simpsonovi. Přednáška pokračovala a cesta příjemně utekla. V šest hodin odpoledne vystoupila osádka vozu z vozu asi dvacet metrů od Labe. Jelikož byla zima, odebrali se všichni do malé budovy, jež se nacházela nedaleko. A to byl cíl jejich cesty. Hudebníci a Disharmonici posvačili, nazvučili a počkali na diváky. Jako první vystoupila Démophobia. Déma a Michal předvedli tradičně kvalitní výkon a posluchači byli spokojení. Nadšené publikum si vynutilo Medvídka a Ovečku. Pak nastoupili Disharmonici. Byli pořádně odpočinutí, a tak se do hraní pustili pěkně s vervou. Publikum bylo nadšené. To Disharmoniky ještě více vybudilo. Posluchači to přijali s povděkem. Vzhledem k tomu, že byl přítomen Déma, zahájili hudebníci koncert jako Z.M.R.D. Po pěti písničkách přistoupili Disharmonici ke svému tradičnímu repertoáru. Několik přítomných neodolalo tlaku hudby a začalo se pohupovat v rytmu. Dvě posluchačky si koncert spletly s hodinou aerobiku a ukázaly všem, jak se má při hudbě vlnit tělo. Přestože Disharmonici hráli velmi svižně, vydrželi v pohybu celé hodinové vystoupení. Konec koncertu se změnil v bouřlivé ovace, a tak byli učinkující nuceni přidat Beetles a Kelímek. Ale ani to nestačilo. Michal proto nasadil znovu svůj superhit Medvídek. Zcela vyčerpaní Disharmonici pak zahráli ještě tři skladby. Pak teprve byli propuštěni. Pořadatelům se vystoupení Disharmoniků též líbilo, a tak předběžně nabídli skupině vystoupení na místním Majáles. Uvidíme, jak to dopadne. Cestou zpět utahaní Disharmonici mlčeli (někteří spali) a poslouchali rádio. Právě dávali hru Járy Cimrmana - Němý Bobeš. Do Plzně výprava dorazila ve tři ráno. Max na jedné zkoušce prohlásil, že má písně už tak nacvičené, že je odehraje klidně i poslepu. Ostatní členy tento výrok velice zaujal, a tak se rozhodli vyhledat pořádnou tmu. A kde je největší tma? No přeci Pod lampou. Vzhledem k tomu, že byl tento klub právě zmodernizován, rozhodli se Disharmonici zde vystoupit. Majitelé klubu kupodivu nic nenamítali, jen požadovali, aby s nimi vystoupila legendární skupina Petr Mach. A tu se stala další neuvěřitelná věc. Machové s koncertem souhlasili bez donucení. A tak se Disharmonici ve čtvrtek po zkoušce a teplé večeři vydali na místo určení. Staří nostalgici prohlašovali, že nová Lampa nestojí za nic a že není nad tu starou. Ale Disharmonikům se v nové Lampě líbilo. Zvučení proběhlo bez větších problémů. Zvuková aparatura zaslouží pochvalu, neboť poprvé za celou dobu vystupovaní se hudebníci pořádně slyšeli. Po krátké licitaci bylo rozhodnuto, že koncert zahájí Disharmonici. Ti neváhali a opojeni kvalitním zvukem začali vyluzovat své oblíbené pazvuky. To vyrušilo diváky z jejich bohulibého popíjení a pomalu se trousili na sál. Po třech písničkách se sál jakžtakž zaplnil. Michal Röhrich neodolal příležitosti a v druhé půlce vystoupení se k Disharmonikům přidal. Opět předvedl výkon nejvyšší kvality. Po kratičké přestávce nastoupila skupina Petr Mach a přivedla diváky k dokonalému šílenství. Kapela musela přidávat asi dvacetkrát, než byli posluchači dokonale utaháni. Banjo a combo (19.02.1999) V únoru dvakrát za sebou odpadla zkouška, pročež se Banjo domníval, že tak dlouho očekávaný konec Disharmoniků je konečně tady. Neváhal a okamžitě prodal své charakteristickým zvukem proslulé combo. Když se dozvěděl, že se Disharmonici nerozpadli, ba naopak chtějí opět zkoušet, propadl zděšení. Běžel do hudebnin, ale nikde neměli combo požadovaných (ne)kvalit. Banjo si začal rvát vlasy, ale štěstí se k němu obrátilo čelem. Potkal totiž Goldu ze skupiny ZNC. Golda je známý dobrák, a tak se nad Banjem slitoval. Zavedl ho do obrovské stodoly, kde měla Znouzectnost uschované vyřazené nástroje a aparaturu. Stodola byla nacpána k prasknutí. Několik dní se Banjo protahoval uzoučkými uličkami, až nalezl to, co hledal. Banjo popadl combo s jedinečným chraplavým zvukem a poděkoval Goldovi hrstí bankovek. Oba byli náramně spokojeni a Disharmonici zachráněni. A tak to nakonec všechno dobře dopadlo. Strakonice (27.02.1999) Dle Caina vše začalo takto. Jistý Vláďa ze Strakonic si od Caina zakoupil CD Plzeňská scéna a okolí. Po nějakém čase se oba dva opět setkali. Vláďa Cainovi řekl: "Ty Disharmonici jsou docela slabí. Obě ty písničky jsou na jedno kopyto." "Nó, mě se to nezdá," řekl Caine a zapůjčil Vláďovi CD Monarchy In The CZ. Po nějakém čase se opět setkali. Vláďa zářil nadšením. Zakoupil od Caina Monarchy a ještě si přikoupil No Comment!. Tím by mohl příběh skončit, ale události se řítily neúprosně vpřed. Po nějaké době volal Vláďa Démovi, právě když u něho byl doctor H. Déma předal Vláďu Doctorovi. Během krátkého hovoru padl od Vládi dotaz, zda by si nezahráli ve Strakonicích. Doctor s tím souhlasil. Nicméně podotkl, že něco takového by musel domluvit Vláďa, neboť Disharmonici nemají žádné kontakty na Strakonické kluby, a to přesto, že se zde doctor H vyučil. Vláďa se však takového úkolu zděsil a prohlásil, že něco takového není možné. Čas plynul dál a Vláďa se v Plzni na koncertu ZNC potkal s Banjem. Pochválil Disharmoniky a znovu prohlásil, že koncert ve Strakonicích je holá nemožnost. Disharmonici proto hodili tuto drobnou epizodku za hlavu. Během krátké doby Vláďa zavolal Doctorovi, že 27.2. budou Disharmonici hrát ve Strakonicích. Disharmonici chtěli nejprve nabídku odmítnout, neboť již měli zakoupené vstupenky na Járu Cimrmana, ale po kratší debatě zjistili, že se obě akce dají stihnout, neboť koncert ve Strakonicích měl začít od 14:00. V sobotu 27.2. v 10:45 vyrazili Disharmonici v Doctorově Drakouši směrem na Domažlice. Ne, nespletli si směr, jen se ještě museli stavit pro Maxe, neboť v sobotu mu do Plzně v požadovaný čas nic nejelo. Cesta rychle ubíhala a za chvilku byli v Hradci u Stoda. Max naskočil do auta a výprava se vydala směrem na Strakonice. Aby se Disharmonici nemuseli vracet zpět do Plzně, rozhodli se vzít to zkratkou na Nepomuk přes Přeštice. Cesta to byla hrozná. Samá zatáčka a samá nečekaná překvapení. Naštěstí Max tento kraj dobře zná a ukázal se být spolehlivým navigátorem. Cestou dal Max do placu veselou historku o tom, jak na škole hledali jméno pro nový server. Je místní tradicí dávat serverům jména podle řecké mytologie. Bohužel všechna jména, která znali, už byla použita. Nakonec se obrátili na jednu studentku, která se mytologií zabývala. Ta jim začala dávat návrhy jmen. "To už jsme použili," zněla vždy odpověď na její návrhy. "Tak už mě napadá jenom keltský bůh Obesralstrom," řekla ta žena v dobré víře. Bohužel vyvolala jen salvu smíchu.Vnímavý čtenář se ale jistě smát nebude, uvědomí-li si, že většina keltských bohů žila v lesích, a co jiného by tak asi mohli v lese obložit exkrementy? Cesta rychle uběhla a Disharmonici se ocitli ve Strakonicích. Po krátkém bloudění dorazili šťastně na místo. Vláďa už na ně čekal a vesele je přivítal. Během půlhodiny dorazily i obě další kapely, a tak mohl koncert začít. A taky začal. První vystoupila kapela Skautskej nářez. Hráli dost dobře. Zdá se to být docela nadějná skupina. Po vystoupení s nimi Banjo diskutoval možnost společného vystoupení. Uvidíme časem, zda se tato varianta uskuteční, či nikoliv. Jako druhá vystoupila skupina In Public Ill, kterou již Disharmonici trochu znali z CD Plzeňská scéna a okolí. Publici hráli velice kvalitně a po hudební stránce byli asi nejlepší ze všech zúčastněných skupin. Diváci nadšeně tleskali a několik z nich si dokonce zapogovalo. Jinak ale musíme konstatovat, že diváci byli během celého koncertu takový "nějaký chcíplý", jak by řekl klasik Pixies z V.Z. Sice tleskali, ale o nějakém pořádném řádění nemůže být řeč. Největší atrakcí Publiků byl jejich zpěvák Blába. Během vystoupení vyměnil asi osm paruk. Přesto oproti doctorovi H působil poněkud staticky. Ale aspoň že měli s doctorem podobný účes. Nakonec vtrhli na scénu Disharmonici a podali standardní výkon. Přestože hráli docela svižně, strhnout publikum k řádění se jim nepodařilo. Ale asi to není ve zdejším kraji zvykem, neboť po koncertu si někteří z posluchačů vystoupení Disharmoniků velice pochvalovali. Disharmonici však neměli mnoho času. Rychle zabalili nástroje a vyrazili do Plzně. Dorazili včas, a tak v klidu mohli vychutnat švestku od Járy da Cimrmana. Past (03.03.1999) Disharmonici nestačili ještě pořádně vstřebat koncert ve Strakonicích a už tu bylo další vystoupení. Max sice v pondělí mailoval, že je nemocen a koncertu se nezúčastní, ale nakonec se mu podařilo zlé a zákeřné bacily porazit, a tak byli Disharmonici kompletní. Koncert se konal v Pasti, kterou již Disharmonici dobře znají. Jako první vystoupila po dlouhé přestávce skupina Tři dřeváci. Caine byl evidentně v ráži, a tak posluchače častoval vtipnými komentáři. Jinak Dřeváci předvedli asi svůj nejlepší výkon. Jejich vystoupení bylo zpestřeno zajímavým hostem. Za bicí totiž v několika písničkách usedl Přéma Haas. Tento pro něho neobvyklý nástroj zvládl s přehledem jemu vlastním. Pak nastoupili Disharmonici. Skladba písniček byla velice netradiční. Bylo toho docíleno nebývalým množstvím pomalých písní a neobvyklým pořadím. Poprvé zde na veřejnosti zazněl Speedy Bonzáles. Divákům se to asi líbilo, neboť Disharmoniky donutili k přídavkům. Prosektúra (17.03.1999) Po koncertě v Deltě (se Znouzí) začal Doctor obvolávat pražské kluby a snažil se je přimět k tomu, aby nechali Disharmoniky zde vystupovat. Leč kluby se urputně bránily. Doctor však vytrval a po milióntém telefonátu produkční klubu Prosek rezignovala a pozvala Disharmoniky do svého stánku kultury. Dokonce Disharmoniky přinutila sepsat stručnou charakteristiku, která pak byla otištěna v klubovém věstníku. A tak si hudebníci 17. března udělali prosekturu, neboli túru na Prosek. Naložili Banjova Červenáčka až po okraj a vyrazili. Lidé byli o této akci asi velmi dobře informováni, neboť několik děvčat u silnice na Disharmoniky vesele mávalo. Disharmonici též zamávali a jeli dál. Vcelku bez problémů dorazili na místo určení. Vynosili aparaturu do prvního patra a začali svačit. Když vše snědli, dostali chuť něco zahrát, a tak požádali zvukaře o nazvučení. Pan zvukař byl byl hoden svého jména (jmenoval se myslím Jarda) a zvuk byl velmi kvalitní. Během zvučení dorazilo asi dvacet skalních příznivců Disharmoniků. Disharmonici si promasírovali svaly a pustili se do díla. Písniček byla pěkná hromada. Zatímco normálně na koncertě Disharmonici hrají kolem dvaceti písní, zde jich zahráli čtyřicet. Není proto divu, že si zhruba v polovině museli na deset minut odpočinout. Diváci byli úžasní. Zprvu sice jen seděli, ale mohutně aplaudovali. Pak však sedět nevydrželi a začali radostně křepčit. Bylo jasně vidět, že se jim hudba líbí. Nejvíce se odvázala skupinka vojáků. Na jejich obličejích bylo znát, že něco takového ještě neslyšeli. Nadšení bylo nefalšované. Cestou zpátky byl Banjo tak dobře naladěn, že se rozhodl přispět policii do jejího fondu. Když uviděl opuštěného policistu, zastavil u něho a vnutil mu do dlaně bankovku nejmenované hodnoty. Potěšen vlastním dobrým skutkem, vyrazil Banjo (a ostatní) cestičkou k domovu. Rozhovor s Mladým Frantou (13.4.1999) Za všechno může Spok. Spok totiž potkal svého známého a ten se ho zeptal: "Tak co, hrajou ještě Disharmonici?" Prostoduchý bubeník nic zlého netuše potvrdil existenci skupiny. Na to vyzvědač čekal. Okamžitě předal tuto zprávu své známé, externí redaktorce MF Včera. Ta využila situace a zcela nečekaně překvapila Banja a doctora H v Banjově kanceláři. Oba vyslýchaní se snažili redaktorku zničit inteligentními odpověďmi. Např.: "Z koho se skládá vaše skupina?" Lochotínský pavilónek (15.4.1999) Jak je již čtenářům této kroniky zřejmé, na Lochotíně je pavilónek, ve kterém agentura Esprit provozuje akce různé kulturní úrovně. Těžko si představit kulturnější akci, než koncert tak slovutné skupiny, jako jsou Disharmonici. Navíc si přizvali kapelu Oskar Kocour, sestávající z jejich známého Karpiho, ex ZNC Emy a ex Ložisko jejího manžela. K tomu je třeba si přimyslet ještě dva technicky celkem zdatné kytaristy a vychází nám, že je třeba si kapelu poslechnout, aby člověk věděl, co to vlastně je. Právě z tohoto důvodu se Disharmonici rozhodli, že si je přizvou a poslechnou. Teď můžeme říci, že to bylo celkem šťastné rozhodnutí, protože stejný nápad (poslechnout si Disharmoniky a Oskara Kocoura) mělo i celkem velké množství posluchačů, kteří příjemně zaplnili prakticky všechna místa k sezení. Oskar Kocour je celkem zajímavá hudba, zřetelně jiná než Disharmonici, ale v podstatě s nimi kompatibilní. Je možné, že určitý vliv na zdárné zaplnění pavilónku měl i článek v MF Dnes ze dne koncertu, zachycující interview s Disharmoniky. Vlastní koncert proběhl celkem v pohodě a s kvalitním ozvučením. Karpi tvrdil, že když přehrají celý repertoár, vystačí to maximálně na půl hodiny. Nakonec hráli i s přídavkem asi tři čtvrtě, což byla téměř ideální doba. Proto se podobně dlouho zdrželi na pódiu i Disharmonici, a to také včetně přídavků. Kolem desáté hodiny večerní akce skončila a všichni se odebrali domů a spali a spali a spali. Plzeň Tour 99(30.04.1999, 01.05.1999, 04.05.1999) Disharmonici si řekli, že už hrají dost dlouho, takže by bylo vhodné udělat pořádné turné. Dlouho přemýšleli, kam vyrazit. Uvědomili si, že nějaké dlouhé putování po republice či jiných státech je vůbec neláká. Už to vypadalo, že z turné nic nebude, když je napadl geniální nápad. Rozhodli se udělat šňůru koncertů v Plzni. A jak řekli, tak udělali. První vystoupení bylo v rámci Majáles na plzeňském náměstí. Pořadatelé opět potvrdili své dokonalé organizační schopnosti, a tak se začalo jen o třičtvrtě hodiny později. O co se déle začalo, o to méně se hrálo. Díky tomu se původně hodinové vystoupení zkrátilo na 25 minut. Disharmonici zkrátili povídání mezi písničkami na minimum a hlavně hráli. Písničky byly většinou svižné a kupodivu se divákům asi líbily, neboť předváděné výkony přijali poměrně s nadšením, což je dost pozitivní signál, neboť dav soustředěný před pódiem přišel hlavně kvůli zábavě a kvalitní muzice. Je nutné poznamenat, že v závěru koncertu Banjo přetrhl strunu. Celé vystoupení bylo zaznamenáno na video díky obětavé kameramance. Ta nejenže vydržela hrůzy linoucí se z pódia, ale dokázala i natočit velmi zajímavé záběry. Jak jste již jistě uhodli, byla to Cainovka. Druhý den se Disharmonici vydali na výstaviště. Byli dokonale překvapeni spoustou lidí, kteří se zde nacházeli. Inu, bylo hezky, bylo Majáles, lidé vylezli ze svých nor a radovali se z příchodu zimy. Disharmonici zamířili na svou oblíbenou folkovou scénu. Zde se dozvěděli, že místo ve tři budou hrát ve čtyři. Členové souboru to přijali s klidem, neboť něco takového v podstatě čekali, a vyrazili omrknout, zda je Výstaviště dostatečně zásobeno pivem. Bylo. Konečně nastal čas koncertu. Disharmonici měli trochu obavu, jak je přijme folkové publikum, ale hned po první skladbě bylo jasné, že se to lidem hodně líbí. Dobrá půlka lidí zde byla kvůli Disharmonikům. Koncert se prostě vydařil a na tom nemohlo nic změnit ani pár chyb hudebníků. Ostatně, kdo by od Disharmoniků očekával bezchybný výkon? Poté Disharmonici dva dny odpočívali a nabírali sil. Čekal je vrchol celého turné - koncert pod Lampou. Vše začalo vesele. Hned jak Disharmonici vstoupili do klubu, bylo jim oznámeno, že koncert musí skončit v deset. To vzhledem k tomu, že zde měly hrát dvě kapely a díky tomu, že lidé jsou zvyklí do Lampy chodit na devátou, nevydapadlo vůbec nadějně. Nastala krvavá licitace. Nikdo nechtěl ustoupit ani o píď. V rukou vyjednávačů se zableskly nože. Nakonec se hudebníkům díky znalosti triků z mariáše podařilo odsunout konec koncertu do půl jedenácté. Asi proto, že klub má potíže s hlukem, nazvučil zvukař kapely hodně hlasitě. A tak měli nájemníci jistě radost. Když ustaly všechny zmatky, začal koncert. Disharmonici začali v klasickém složení a s vlastními písničkami. Po chvilce hraní pozvali na pódium slovutného Dému a ukázali všem, že Zastávka Mileč je nesmrtelná. Jen co Déma opustil podium, vystřídal ho Michal Röhrich. Ten sice na pódiu vydržel jen dvě písničky, ale i během tak krátkého vystoupení dokázal, že je nejlepším kytaristou všech dob. Banja hraní s Michalem tak vybudilo, že roztrhal struny. Koncert dokončil jen se dvěma. Je zajímavé, že si toho téměř nikdo nepovšiml. Koncert pokračoval vystoupením skupiny Petr Mach. Machové si zařádili a strhli ke křepčení i všechny posluchače. Jak jistě tušíte, koncert skončil skoro přesně v deset hodin večer, ale zimního času, takže všichni byli nakonec spokojeni. Praha Tour 99 (28.05.1999, 02.06.1999, 18.06.1999) Plzeňská koncertní šňůra se Disharmonikům tak zalíbila, že se rozhodli uspořádat obdobnou akci v jiném městě. Tajným losováním byla vybrána Praha, a tak v pátek 28.května vyrazili na okraj Prahy do Klánovic. Jelo se Znouzáckým tankem, neboť se členové ZNC rozhodli vystoupit jako pokapela Disharmoniků. Po krátké zastávce v Praze, kdy knih chtiví účastníci vyplenili obchod s levnými knihami na Václavském náměstí, dorazil tank do Klánovic.Všichni se pustili do práce. Znouze stavěla aparaturu a Disharmonici jedli. Během konzumace vyprávěl Banjo zajímavou příhodu o tom, jak se jednou v jedné zapadlé vesničce ocitl na Západním pólu (všechny cesty odsud vedly k východu (z nádraží)). Jakmile nastal čas, vtrhli Disharmonici na pódium. Hráli s nebývalým elánem a diváci to celkem kladně hodnotili. Doctor se rozdováděl a skákal po pódiu jako zaminovaný klokan. Ve skákání mu nezábránila ani skutečnost, že bylo pódium v jednom místě prasklé. Doktor se tomuto místu mistrně vyhýbal, a tak nedošlo k žádnému neštěstí. Hrálo se velice svižně a Banjo kupodivu nepřethl ani jednu strunu. Po Disharmonicích vylezli na pódium profíci. Znouze postupně dostala posluchače do varu. Ke konci se již jednalo o malé davové šílenství. Jedna dívka ze sebe strhla triko a běhala jen v podprsence. K dalšímu odhalování však bohužel nedošlo. V jedenáct chtěla Znouze sice skončit, ale diváci jí to nedovolili. Chlapci sice přidali 135 písniček, ale ani to nestačilo. Rozjařený Déma začal improvizovat a vymyslel loučící se písničku. Leč posluchačům se domů nechtělo, žádali si Hasiče. Mohutná vytleskávačka donutila Znouzi k vyplnění jejich přání. Ještě než tato legendární píseň začala, pozval Déma Disharmoniky na pódium. Disharmonici si s chutí a se Znouzí zapěli tento song. A potom si ještě zazpívali Českou hymnu. Ale ani to zatím nebyl konec. Znouze přidala ještě několik písní. Pak teprve byl definitivní konec. Do Plzně se hudebníci navrátili v půl třetí. O pět dní později turné pokračovalo. Disharmonici se nalodili do do Doctorova modrého ďábla a vyrazili. Cesta proběhla bez komplikací a tak se kapela ocitla v místě konání nečekaně brzy. Hned po zaparkování došlo k malém incidentu s uvědomělým pražským občanem. Tento muž Disharmoniky seřval, že stojí částí vozu na chodníku. A to přesto, že nikde jinde zaparkovat nešlo. Naštěstí se brzy uvolnilo místo k řádnému zaparkování, čímž byl celý incident zažehnán. Jen co se dopravily nástroje na místo koncertu, ocili se doctor H a Max v mocné přitažlivosti G. Silné pole přitahlo nešťastníky až k legendárnímu bodu G. Kolik příběhů už o něm slyšeli a teď ho konečně spatřili na vlastní oči. Zážitek byl tak mocný, že si museli dát dva gambáče. Tím se podařilo zneutralizovat přitažlivé pole a oba postižení se mohli navrátit do sálu. Za okamžik se pole opět ozvalo. Tentokrát do svých spárů uchopilo Maxe a Banja. Poté co se opět vymanili z mocné přitažlivosti, už k ničemu nedošlo. Možná že to bylo způsobeno tím, že hned vedle sálu bylo barmanem vytvořeno lokání pivní pole. Během toho všeho se podařilo postavit nástroje a nazvučit. Jako první na scénu vtrhlo Memento vitae a začalo poslučům do uší presovat depresivní punk. Diváci to přijali s nadšením. Disharmonici vybičováni dobrou muzikou začali křepčit po sále. Postupně se k nim přidávali i ostatní posluchači. Poté co Memento ukončilo svou produkci, přišli na jeviště borci z Plzně. Opřeli se do nástrojů a rozdováděli všechny přítomné. Hrálo se svižně bez větších chyb. I s přídavkem ukončili antihudebníci svou produkci přesně v deset. A tak byli spokojeni jak diváci, tak i pořadatelé. Výkon Disharmoniků se Mementu tak zalíbil, že pozvali plzeňáky na svůj příští koncert v Batalionu. Disharmonici okamžitě přislibili účast. Následoval návrat do Plzně. Přestože se v dáli blýskalo, nálada ve voze byla výborná. Max si začal pozpěvovat a za chvíli se k němu přidali všichni ostatní. Písnička následovala písničku, a tak cesta příjemně utekla. Do Plzně dorazili muzikanti zcela ochraptělí, ale spokojení. Spokojen byl dokonce i Spok. Uplynulo pouhých 16 dní a pražská koncertní šňůra Disharmoniků pokračovala. Memento totiž nezahálelo a krátce po Proseku zamluvilo další pražský koncert, tentokrát v Batalionu, což je klub na Národní třídě. Disharmonici v pět hodin odpoledne naložili do Banjova červenáčka svačiny a nástroje a vyčkali jako vždy na Maxe. Ten dorazil s mírným zpožděním a pro jistotu si poté ještě zašel do bankomatu koupit svačinu a přečíst noviny, takže se odjelo téměř včas. V den konání koncertu měla v Praze mj. Národní třídou projít nepovolená Street party, proto Disharmonici raději nechali vozidlo na hlídaném a oploceném parkovišti u zastávky metra na předměstí a dále pokračovali hromadnou dopravou. Ačkoliv byl pátek odpoledne, Plzeň, Praha i dálnice byly nad očekávání rychle průjezdné, v důsledku čehož již krátce po půl sedmé kapela dorazila na Můstek. Po důkladné oboustranné prohlídce Národní třídy byl klub nalezen a kapela vpuštěna dovnitř. Přestože publikum zatím dolů vpouštěno nebylo, výčepní plnil svoji funkci svědomitě a promptně. Pochvalně se musím zmínit o tom, že i zde čepují Gambrinus. Méně pochvalně již konstatuji, že za 22 Kč - ale co by taky člověk chtěl kousek od Václavskýho Václaváku. Již kolem sedmé se na místě objevil Ruman - kytarista a zřejmě i vedoucí Mementa. Přivítal se s Disharmoniky, přinesl si první pivo a zapálil první cigaretu. Sotva stačil z obého nasát, už dorazily i nástroje. Jejich nošení dolů po úzkých točitých schodech se naštěstí tentokrát obešlo beze ztrát na životech, byť v některých chvílích jen těsně. Disharmonici poprvé spatřili Memenťácké basové combo, přičemž se Banjo neubránil vzpomínce na svoje předchozí combo kytarové, neb bylo od stejného korejského výrobce. Po nazvučení se začalo čekat na posluchače. úsilí bylo korunováno úspěchem, skutečně jich několik přišlo. Krátce před půl desátou vtrhli na pódium plzeňští a opět ukázali Praze, jak se hraje na západě. Doctor přes stísněný prostor tančil a dováděl, jako by právě vypil Jookie. To se mu také stalo osudným. Při jednom dopadu narušil časoprostorové kontinuum a málem byl vtažen do páté dimenze. Zachránilo ho pouze to, že se na ni výhružně zatvářil, ona se lekla a pustila ho. Jedinou stopou po tomto incidentu s tajemnem zůstal mohutný "Doctorův kráter" na pódiu. Pokud jej pořadatelé neopravili, je stále k vidění, pochopitelně v otvírací dobu a po zaplacení vstupného. Jinak se během koncertu nestalo nic zvláštního. Posluchači přiměřeně tleskali a Disharmonici hráli. Asi po hodině toho nechali a pustili Memento Vitae, ať si taky užije. Memento zahrálo dost dobře, ačkoliv zvuk byl o něco "sklepnější" než na Proseku. Nutno zmínit, že Ruman jednou spadl do Doctorova kráteru. Po jedenácté hodině večerní, přestože koncert jestě pokračoval, se skupina Disharmoniků spařila a pak vypařila na Metro. To je dovezlo téměř až k červenému vozítku, do kterého naskákali a odjeli přibližně západojihozápadním směrem. Interview v MF Dnes(31.5.1999) Během pražské koncertní šňůry se stala Banjovi taková celkem banální věc. Dříve, než stačil prchnout, byl polapen zástupkyní tisku, která z něho udělala interview. Řečeno slovy klasiků, chovala se jako správný intervijůk. Předem se telefonicky ohlásila, dorazila přesně ve stanovenou dobu a kladla zcela vhodné i zcela nevhodné otázky. Banjo pořád něco povídal a ona povídala, že on nic nepovídá. Tak příjemně uběhla asi hodina, až posléze reportérce došly otázky a místo v přineseném zápisníku, Banjovi pak fantazie. Slíbila, že z toho něco sepíše a přinese k autorizaci. Pak dopila tonika a s pocitem marnosti nebo možná dobře vykonané práce opustila místo činu. Je až s podivem, že uvedená novinářka dotáhla své dílo do zdárného konce, a tak se 19.7.1999 v MF Dnes objevil článeček o Disharmonicích. Tento článek vzbudil nebývalou pozornost a lidé si začali Disharmoniků více vážit. Jako příklad uvádíme jeden ze stovek e-mailů, které přišly na naši adresu.
Strašice (22.7.1999) Disharmoniky přestalo bavit letní nicnedělání, a tak zavolali Démovi a ten souhlasil. Netrvalo moc dlouho a objevil se spolu s Michalem Röhrichem před doctorovým baráčkem z vepřovicových cihel. Ostatní členové skupiny zde již byli. Popadli aparáty a svačiny a jelo se. Ano, jelo se k Démovi pro jeho kytarové kombo, neboť Disharmonici tvali na tom, že si s nimi dnes musí zahrát. Poté co Déma nalodil svého Fendrycha, nic nedokázalo zabránit cestě do Strašic. Strašice jsou domovem skupiny In Public Ill, ale po členech skupiny nebylo vidu ani slechu. Někteří z nich dorazili až o hodně později a vysvětlovali, že ostatní pracují, což je u hudebníků dost neobvyklé. Ale vraťme se zpět k příjezdu Disharmoniků. Disharmonici vesele vyskákali z Tanku a přivítali se zvukařem (Víťa Mařík). Hned poté zjistili, že jim chybí basové kombo. Nedalo se nic dělat a Max musel pro tentokrát hrát zapojen do linky. Ihned toho zneužil a řádně se zlinkoval. Ostatní Disharmoniky zapomenutí basového komba velice mrzelo. Pak se ale přišlo na to, že se jedná o třináctý koncert v roce, a tak nakonec byli všichni rádi, že se nestalo nic horšího. Démofóbia nazvučila a pustila se do hraní. Posluchači vystoupení příjímali sice s nadšením, ale do tance se žádný z nich nepustil, když nepočítáme kratičké řádění Doktora a Banja, při kterém se Banjo roztočil tak rychle, až mu z kapes létaly peníze. Déma s Michalem předvedli kvalitní výkon, a tak si diváci vynutili pět přídavků. Pak nastoupili Disharmonici a začali dovádět. Hrály se většinou nové skladby. Asi po hodině řádění toho měli Disharmonici dost. Ukončili proto své představení a odebrali se zpět do Plzně. Disharmonici New Generation (12.8.1999) Na jedné stranické schůzi Disharmoniků přišel Banjo s tímto proslovem: "Aby se zvýšila známost skupiny, je nutné udělat něco, o čem by psal celostátní tisk na první stránce. Nejlepší by bylo dostat se do Guinessovy knihy rekordů. Já navrhuji, abychom se tam dostali tím, že překonáme délkou trvání Olympic." Ostatní Disharmonici to přijali klidně, jen namítali, že aby bylo možné překonat Olympic, museli by Disharmonici hrát alespoň sto let. Banjo tento argument přijal, ale přesto nechal o návrhu hlasovat. Návrh byl jednohlasně přijat, neboť se všichni, kromě Banja, hlasování zdrželi. Banjo byl spokojen a jen tak pod fousy si brumlal: "Já vám brzy ukážu, holobrádkové." Uplynul týden a hudebníci již na Banjova slova dokonale zapomněli, když v tom každému z nich Banjo zavolal a oznámil mu, že se jeho rodina rozrostla o dva nové přírůstky. Jednalo se o šimona a Filipa. Ostatní členové v tu chvíli pochopili, jakou na ně ušil Banjo boudu. Ale usnesení už bylo přijato, takže se nedalo nic dělat. Disharmonici budou muset ještě dvacet let hrát, než předají žezlo nové generaci. Takže se mají posluchači věru nač těšit. Struny (19.8.1999) Max se po týdnu putování po Rakousku, kde se byl podívat na zatmění slunce, vrátil celý nažhavený. I ostatní členové byli nabiti energií. Dříve než policie ČR stačila zjistit, kdo je nabil, nastala dlouho očekávaná týdenní série koncertů Struny na ulici. Pořádající agentura Esprit pod tlakem nejširší veřejnosti a zejména puzena finanční tísní byla nucena pozvat levnější folkové interprety, jako například Karla Plíhala, Pavla Žalmana Lohonku, Disharmoniky nebo Slávka Janouška. Disharmonici byli po zralé taktické úvaze uklizeni před zraky početných náhodných kolemjdoucích na scénu "U Salzmannů", kam mohl náhodný chodec opravdu tak jedině zabloudit. Proto asi nikoho nepřekvapí, že se na místě činu shromáždilo jen asi 200 lidí, kteří obsadili lavičky a částečně i zadní místa k stání (zřejmě proto nás od té doby už nikdy na Struny nepozvali).K částečnému odlivu a následnému přílivu diváků došlo o pauze mezi předskokanem Pepou štrossem a hlavní atrakcí večera, přírodním úkazem jménem Disharmonici. Vlny nadšených příznivců a odpůrců Disharmoniků se v panice tlačily úžinou kolem Masných krámů a ztráty na životech dosahovaly rozměru katastrofy. Bohužel bližší popis nemůžeme uvést, neboť Disharmonici v této době couvali Doctorovou Felicií do zděšených diváků a tak si razili cestu k pódiu. Jen nešťastnou náhodou se mu nepodařilo přejet nikoho kromě dvou extrémně pomalých důchodců. Ti fanouškové, kteří přežili, zaujali svá místa a v tichém řevu vyčkávali na začátek produkce svých oblíbenců. To vše vytřeštěným zrakem pozoroval Malcolm z Liverpoolu, anglický fanoušek Disharmoniků. Ti mezitím celkem ničím nerušeni vybalovali zapůjčené bicí od Dwou Seksů a chystali si kytaru a basu. Na pódium se dostavil zvukař. Vzhledem k tomu, že Disharmoniky již několikrát zvučil, oslovil je ledabylým "Ahoj". Obličej se mu protáhl do zamračena, když odpovědí mu byl jen Doctorův podezíravý skelný pohled. Doctor si totiž omylem ještě nesundal svářečské brýle, s jejichž pomocí minulý týden pozoroval zatmění slunce a následný konec světa. Když ovšem Spok povyskočil a optiku Doctorovi sejmul, rozzářil se tento úsměvem a pravil po způsobu Žlabavy také Ahoj. Zvukař nenápadně zasunul kapesník, do kterého se hodlal nenápadně vyplakat a nasadil úsměv. Tím byl prakticky zajištěn kvalitní zvuk během celé produkce. Sympatická pořadatelka z Espritu si získala Maxovu účelovou náklonnost tím, že kapele předala pivní lístky. Když si uvědomíme, že po koncertě mu do odjezdu vlaku zbývalo přes dvě hodiny, bystrý čtenář jistě nahlédne, že Max měl vyřešenu otázku, co s načatým večerem. Koncert mohl začít. Z aparatury se linuly zvuky, které překvapily i samotné Disharmoniky. Publikum reagovalo celkem v pohodě, mísící se s frenetickým nadšením a naprostým nezájmem. Banjo si uvědomil hned při druhém akordu název festivalu a už byla na ulici první struna. Po druhé skladbě ale struna začala citelně chybět na nástroji a tak tento samozvaný diktátor musel zalézt za svoje combo a nechat prostor k vyniknutí Maxově base a Doctorovu improvizovanému textu na motivy známé lidové písně "Já mám hlavu v svěráku" (nezaměňujte se známým cimrmanologem a jeho Oscarovým synem). Pak Banjo nad kytarou po lítém boji zvítězil a pokračoval spolu s ostatními ve zničující produkci. Ta trvala téměř hodinu a půl, protože zdivočelé publikum asi desetkrát Disharmoniky znovu přivolalo na pódium. Když už toho měl zvukař dost, vypnul mikrofony a elektřinu, čímž byl koncert téměř ukončen. Výše zmíněná zřízenkyně agentury Esprit si získala i Banjovu sympatii tím, že mu přinesla na místo akce honorář ve předem smluvené výši. V tu chvíli byl koncert ukončen zcela a skupina ztratila okamžitě zájem o šílící davy zfanatizovaných diváků. Habeš (25.9.1999) Disharmonici tentokrát na akci vyrazili dvěma auty, neboť Banjo měl na tento den domluvenu ještě jednu akci. Obě posádky se setkaly před restaurací Habeš ve Strakonicích. Zde se již též nacházeli členové Totálního nasazení. Řidič (myslím že Pípa) vyloudil z Disharmoniků potřebné klíče a dal se do výměny pneumatiky. Byl nejvyšší čas. Na pravé přední pneumatice byla boule o velikosti melounu. Byl zázrak, že s tím chlapci vůbec dojeli. Nastala v Čechách velmi známá situace. Jeden pracoval a ostatní se na něho dívali. Když se dosyta pokochali neštěstím druhého, dali se čumilové do práce a začali nosit aparaturu na pódium. Během chvíle byla aparatura připravena na koncert, mělo to jen jednu vadu. Probíjel mikrofon. Disharmonici sice prohlásili, že jim to nevadí, ale kytarista Totáčů odmítal za takových podmínek vystupovat. Nastalo hledání závady. Pomocí Banjovy kouzelné virgule bylo zjištěno, že jedna ze zásuvek obrací fázi. Pak už bylo řešení jednoduché. Na zásuvku se nasadila standardní staročeská rozdvojka, která, jak každý elektrotechnik ví, v levé zásuvce obrací fázi a bylo vše v pořádku. A to bylo dobře, neboť v sálu již čekalo několik desítek lidí.Disharmonici se opřeli do nástrojů a předvedli svůj klasický výkon. Lidé přijímali jednotlivé písně s nadšením, leč do tance se nedali. Ostatně na to jsou Disharmonici v jižních Čechách už zvyklí. Hned po koncertě sedl Banjo s Maxem do Červenáčka a zmizeli směrem na Plzeň. Po Disharmonicích se na pódium postavilo Totální nasazení a dalo se do práce. Hoši hráli velice svižně. Hráli dobře, a tak to pět lidí nevydrželo a inspirováno předchozím Doctorovým výkonem se pustilo do veselého křepčení. Kupodivu vydrželi až do konce. Vypadá to, že si budou muset Disharmonici názor na Jihočechy poněkud opravit. Po koncertě zbytek Disharmoniků na nic nečekal, popadl nástroje a vyrazil do Plzně. Teprve doma cestovatelé zjistili, že na místě nechali ladičku. A tak se pro ni druhý den Doctor vydal opět do Strakonic. Naštěstí zde právě byla pouť, a tak spojil příjemné s užitečným. Změna adresy (29.9.1999) Koncem června upozornil Max své kolegy, že během prázdnin bude na univerzitě provedena reorganizace a z tohoto důvodu budou Disharmonické internetí stránky mimo provoz. Disharmonici přijali tuto hořkou zprávu s opravdovým zármutkem. Max přislíbil, že koncem prázdnin budou stránky opět v provozu. Disharmonici zatli zuby a řekli si, že to ty dva měsíce vydrží. Maxova prognóza se potvrdila, během prázdnin nebyla Disharmonická stránka v přístupná. Bohužel druhá část předpovědi již nebyla tak úspěšná. Minul konec prázdnin a stránka se pořád neměla k životu. Ostatně ani Max nebyl během prázdnin přítomen. Na zkoušky nechodil a dostavil se jen na oba koncerty. Jen co se vrátil, začali Disharmonici na Maxe naléhat, aby stránku opět zprovoznil, ale odpovědí byly jen nějaké nejasné výmluvy. Jak se čas protahoval, množily se požadavky internetích brusičů na zprovoznění stránky. Nakonec Doctor tento tlak nevydržel a zajistil náhradní umístění. Od 29.9.1999 se Disharmonická stránka nachází na této adrese:http://www.mujweb.cz/web/Disharmonici Doufejme, že zde už vydrží. Ale to se teprve uvidí. Litoměřice (2.10.1999) Koncert byl domluven tři měsíce dopředu, takže Disharmonici nepředpokládali žádné komplikace, osud však mínil zcela jinak. Když Max po dlouhé době opět zavítal na zkoušku (celé prázdniny byl pryč), potěšil své spoluhráče novinkou, že na koncert v Litoměřicích nepojede. Prý má sraz se spolužáky ze základní školy a tato akce je pro něho mnohem důležitější než nějaký koncert Disharmoniků. To se stalo necelé tři týdny před vystoupením. Zbytek Disharmoniků vyndal pušku ze žita a se zbraní v ruce se šli zeptat Karpiho, zda by si s nimi nezahrál. Karpi rychle poznal, že to myslí vážně, takže v podstatě neodporoval. A tak se stalo, že 2.10. v 15:45 vyrazili Disharmonici a Karpi směrem na Litoměřice. Oproti předpokladům byla Praha kupodivu průjezdná, a tak cestovatelé dorazili na místo poměrně brzy. Po dlouhé cestě bylo nejprve nutné uspokojit požadavky těla, proto všichni zamířili do malé hospůdky. Zde většina (Spok měl polívku) vychutnala opravdu ostré utopence. Poté co byla ostrá příchuť spláchnuta pivem, vyrazila se skupinka podívat na účinkující.Skupina Daenesh Baan však právě skončila. Brzy se však na pódiu objevila další skupina. Jmenovala se Rose Means Rose a hrála dost dobře. Po ní měl na vystoupit soubor In Public Ill, ale členové souboru na místo nedorazili. Pořadatelé proto rozhodli, že nastoupí Disharmonici. Ti proto uprosili Rose Means Rose o zapůjčení bicích a comba, neboť podle původní dohody měli tyto věci zapůjčit Publici. Je sice pravdou, že minutu před začátkem Disharmoniků Publici konečně dorazili na místo, ale to bylo již pozdě. Nažhavení Disharmonici se pustili do díla. Hráli svižně a dokonce se jim podařilo roztančit do té doby stojící diváky. Nakonec vystoupili In Public Ill. Jejich výkon byl však poznamenán nepřízní osudu. Basák totiž dvakrát praskl strunu a bylo nutné čekat na výměnu. Když praskla třetí struna, tentokrát kytaristovi, měli toho Disharmonici tak akorát dost. Naskočili do modráka a vyrazili do svých pelíšků. C (11.11.1999) Protože tolik jedniček a devítek se v datu jen tak nevyskytne, rozhodla se skupina Dwa seksy v tento neslavný den uspořádat koncert. Po zhodnocení vlastních nevelkých koncertních zkušeností se (podobně jako dříve Disharmonici) jistila hned trojnásobně, že nebude hrát jen sama. Proto pozvala kromě Disharmoniků i osvědčený puňkový ansámbl Pod stolem a experimentální band Tři dřeváci, který prošel náročnou přestavbou členů.Termín byl předem řádně domluven a dodržen, stejně tak i přinesené nástroje a bedny. Horší už to bylo s dochvilností některých jednotlivců. Nechci jmenovat, ale například Max zmateně pobíhal po Doubravce v naivním domnění, že klub nalezne tamtéž, kde jej v dávné minulosti pravidelně nacházel. Vzhledem k tomu, že Céčko je již téměř dva roky lokalizováno v objektu na Americké (dříve Moskevské) třídě, vzbudila tato jeho nízká informovanost u spoluhráčů místo soucitu cosi na způsob výsměchu, což od nich není hezké. Nicméně dorazil disciplinovaně asi jen třičtvrtě hodiny po plánovaném začátku zkoušky. Také Caine a Přéma měli jisté časové problémy, ale o tom až později. Až na tři téměř zanedbatelné drobnosti nelze pořadateli nic významnějšího vytknout. První výtka směřuje k tomu, že již tradičně neuvedl na plakátech, že akce se čtyřmi kapelami by měla začít v osm hodin. Výtka druhá se týká kvality zvukaře. Zpětné vazby zpětně vázaly a on si s tím naprosto nevěděl rady, z čehož vznikal dojem, že je jaksi svázaný. Pomohlo teprve víc stáhnout kytarové combo a hlavně ho dát z dosahu mikroufounů, na což přišel Spok. Touto cestou mu děkujeme (Spokovi, nikoliv zvukaři, kterému naopak pěkně děkujeme), že nám takto částečně zachránil koncert. Také zapůjčil Banjovi vlastní pádlo, které bylo pro místní aparaturu přece jen zvučitelnější, než Banjovo žehlicí prkno. Výtka třetí a nejpodstatnější se týká skutečnosti, že do klubu není povoleno vpouštět čerokýze. Toto opatření nám dosti vyrazilo dech. Už při našem vstupu do objektu na nás pokřikovali jacísi barevní pan(k)áčci a pan(k)enky něco v tom smyslu, že je nechtějí pustit dovnitř. Na dotaz u personálu jsme zvěděli, že čerokézské muže vpustit dovoleno není, squaw mohou, ale tyto squaw se velmi nespisovně zastávaly mužů, a tak nesmějí dovnitř ani ony. Toto opatření je myslím klasickou ukázkou rasismu u nás a vyzýváme tímto majitele klubu, aby se buď zamyslel, nebo šel do prdele. Vzhledem k jeho "inteligenci" však není žádná naděje, že by se zamyslel. Bohužel není pravděpodobná ani druhá možnost, což je veliká škoda. Koncert začal kolem půl deváté. Vzhledem k momentální absenci Přémy a Caina zahájili Disharmonici. Lidí přišlo docela dost, což lze přičíst kromě účasti čtyř kapel i skutečnosti, že klub je v centru. Výkon byl sice aplaudován, leč podle mého názoru mírně poznamenán horšími odposlechy a ke konci i horší dýchatelností (klimatizace taky žádná, ale to se týká nejméně poloviny dosud námi navštívených klubů). Takže můžeme směle tvrdit, že šlo o nejhorší koncert sezóny. Všechny chyby byly ale vyváženy tím, že zde poprvé veřejně zazněli Zedníci. Pod stolem předvedli po technické stránce bezesporu nejlepší výkon ze všech zúčastněných kapel. Jednak měli lepší zvuk, jednak jsou za ta léta hraní dost secvičení. Na konci sklepního sálu byla i hlasitost celkem únosná. Michal Röhrich si přišel poslechnout, jak u Tří dřeváků bubnuje Přéma. Ten se mezitím spolu s Cainem dostavil na místo konání. Toho prvního zdržel rozhovor v rádiu a toho druhého svačina. Dřeváci nastoupili hned po Podstolácích a představili se v sestavě bez Karpiho a Mirči, zato s novým vousatým baskytaristou, Magdou II - Spokovkou, a za bicí usedl již avízovaný Přemek Haas. Repertoár byl z velké části podobný jako v dřívějších letech, jen o poznání sehranější a s mírně upravenými aranžemi. Skupina navíc publikum mírně uklidnila před vystoupením Dwou seksů. Vystoupení skupiny Two sexs předcházela krátká zvuková reklama (jedna skladba) zcela inovované formace Laici. Největší výkonnostní skok je možno pozorovat právě u Laiků, což lze přičíst kompletní obměně hudebníků kromě Fíka, bez kterého by však Laici nebyli Lajkami. Dwa seksy mají celkem nápadité texty, což je asi hlavní pozitivum. Evidentně rádi mají tóninu C dur, ve které byla odehrána více než polovina skladeb. Sehranost je zatím přímo úměrná jejich mládí a ještě se asi dost zlepší, pokud vydrží. Z hudebníků nejvíce zaujal bubeník svojí energií a rychlostí. Koncert skončil krátce po půlnoci a všichni se odebrali na noční autobusy. Prosek (19.11.1999) Pokud domlouvají koncert v Praze Disharmonici, zpravidla se koná na Proseku. Klub si antimuzikanti velmi oblíbili kvůli kvalitnímu zvuku, ale hlavně proto, že je tento klub jako jediný v Praze zve k předvedení produkce.Disharmonici se domluvili na srazu 16:30. Všichni dorazili včas, jen se jako obvykle čekalo na Maxe. Ten dorazil nebývale brzy v 16:45. Ač v tu dobu měli být Disharmonici již kousek za Plzní, rozhodl se Max ještě pro koupi svačiny. Když to uviděl Banjo, dostal okamžitě hlad. A proto se slovy "To v pohodě stihnu," vyrazil také do blízké samoobsluhy. A povedlo se. Přestože vyrazil pět minut po Maxovi, dorazil ke svým netrpělivým kolegům s věncem buřtů kolem krku o půl hodiny dřív než Max. Během nekonečného čekání na basáka Doctor vybuzený nervozitou začal ohryzávat volant. Již se chtěl pustit do palubní desky, když v tom se vrátil Max. Opozdilec začal všem vyprávět neuvěřitelnou historku: To byste nevěřili, co se mi stalo. Rozmýšlel jsem si co dobrého si koupím, když v tu chvíli jsem ve frontě zapustil kořeny. Přestože tam byl poctivý beton, prorostl jsem do hloubky pěti metrů. Dobří lidé do mě strkali, aby mě vykořenili, ale nepodařilo se to. Nakonec museli přivolat dřevorubce, aby mě z toho vysekali. Pak začal vyprávět, že v koutě pod regálem našel úplně vyběleného králíčka Azuritka. Musel mu třít čumáček o čumáček a šlápnout na nohu, aby plyšový živočich zas získal červenou barvu. Nakonec začal vyprávět o vykutálené pětikoruně, ale pohled do kamených tváří jeho kolegů mu nedovolil příběh dokončit. Proto raději nasedl do auta a začal se věnovat nakoupenému jídlu. Během cesty se pak rozproudila živá debata na téma, kdo jaké jídlo neměl v dětství rád. Přestože je to neuvěřitelné, dorazili Disharmonici na místo konání ještě před plánovaným termínem začátku koncertu a hlavně o čtvrt hodiny dříve než Totální nasazení. Disharmonici s pocitem převahy vyňali svačiny a dali se do práce, aby tak napodobili hrdiny svojí skladby "Zedníci". Do stavění nástrojů se nehrnuli, neboť nejprve byla řada na Totáčích, kteří přivezli bicí. Zvukař se stejně naivně jako Disharmonici domníval, že bubeník zahájí stavbu nástroje, leč bubeník s kytaristou zmizel neznámo kam. Basák Sváťa asi po půlhodině nervově nevydržel a šel shánět zmizelé spoluhráče. Když jeho počínání bylo korunováno dokonalým neúspěchem, začal stavět bicí sám. V tu chvíli se objevil bubeník a dokončil započaté dílo. Když bylo postaveno, nebyl u sebe pro změnu zvukař, který se šel asi někam uklidnit. Nakonec vše dobře dopadlo a koncert mohl začít. Ke slovu se dostalo i staronové basové combo Disharmoniků. Hudebníci si totiž řekli, že je čas miniaturizace, a tak došlo k důkladné Perestojce (přestavbě). Po velkých zásazích do přístroje nikdo nevěřil, že bude schopno provozu. Kupodivu fungovalo. Snad to bylo tím, že Spok dokázal včas odstranit všechny chyby, které tam během budování nového uvědomělého comba napáchali Banjo (hlavně on) a Doctor (a hlavně on). Na koncert přišlo kupodivu dost lidí. Disharmonici byli příjemně překvapeni, ale jen do té doby, než se vysvětlilo, že došlo k omylu. Většina příchozích totiž nepochopila, že Totální nasazení je název skupiny, ale domnívala se, že je to pozvánka na erotickou show s módní přehlídkou kondomů. Nastal čas koncertu. Disharmonici ze sebe vydali všechno, což znamená skoro nic. Publikum aplaudovalo nejvíce po druhé skladbě Bulí bulí. Max totiž zahrál v refrénu tak úžasné sólo, že zpěváci prostě neměli slov, a tak po první sloce jen chvilku otevírali ústa do prázdna a pak raději píseň utli. A to tak dokonale, že i přítomný mistr tesař obdivně pokýval hlavou. Lidé seděli, jen jeden veselý panáček křepčil na prázdném parketu. Asi hodinový program byl ukončen zpěvem hymny Chrobáček a Internacionály v moderním pojetí, známější pod názvem Hej rup, nechce se mi do práce. Neuvěřitelnou shodou náhod byl tři vteřiny po doznění této písně zaznamenán 2000 přístup na Internetovou stránku Disharmoniků. Musíte sami uznat, že něco takového se nestává každé století. Pro znalce dané problematiky musíme uvést, že při přechodu z 1999 na 2000 nedošlo k žádným technickým problémům. Disharmonici tak jako první obstáli v problému Y2k, a to více než o měsíc dříve, než ostatní. Pak nastoupilo Totální nasazení, které odehrálo svoji hodinku s nasazením, věrným jejich názvu. Obzváště bubeník byl v ráži. šlapal na svou prostitutku (šlapku) tak prudce, až prorazil blánu. Musíme však přiznat, že její výměna za neposkvrněnou proběhla velmi rychle. Dalším neopakovatelným zážitkem bylo vlnobití. Pokud si myslíte, že vlnobití lze zažít jen na moři, tak se šeredně mýlíte. Ta dívka byla tak mocně urostlá, že to dokázala pouhým pokusem o tanec. K dokonalému tanečnímu vystoupení však nedošlo, neboť dívka měla tak těžký předek, že často přepadávala a s ohlušujícím žuchnutím dopadla na své mohutné nárazníky. Výstup Totáčů byl zakončen (rodinným) přídavkem Černobílý svět. Poté si kapely rozdělily horentní sumu, která by hravě pokryla celoroční abstinentovu spotřebu rumu, a odebraly se ke svým domovům. Elektra (6.12.1999) Protože bylo Mikuláše, chtěli Disharmonici dát posluchačům pěknou nadílku. Rozhodli se, že budou hrát jako čerti. Avšak ještě než k tomu došlo, potkalo je pěkné nadělení. Na Disharmoniky sedla pravá a nefalšovaná pekelná smůla. První čertovina se týkala organizace celé akce. Akce byla precizně organizována nejmenovaným Lukášem Krásným ze Semtexu a Stavovské unie studentů. Tento člověk je proslaven svojí až pedantskou přesností, se kterou vrší jeden organizační zmatek na druhý. Nakonec vy, kteří jste již četli některou z reportáží z Majáles, si na něho jistě vzpomínáte. Ještě čtyři dny před koncertem bylo možno získat informaci o místě a datu konání pouze na Internetu (Disharmonici a Punk pages). Jinak bylo ticho po pěšině. Snad se pořadatelé báli, že by přišlo příliš mnoho lidí. Teprve v den konání se jména skupin objevila na vývěsní tabuli. Michal Röhrich ze samé radosti chtěl v jednu chvíli koncert zrušit. Pak se ale uklidnil a pouze částečně zrušil sám sebe několika krabicemi bílého vína. Velkým a příjemným překvapením naproti tomu byla skutečnost, že Max přišel, že přišel včas a že si pak nešel koupit svačinu. Na místo skupina dorazila ve smluvený čas, tedy v sedm večer. Zvukař už byl na místě a k Disharmonikům se hned hlásil. Byl to ten, který zvučil poslední koncert Disharmoniků a Machů v Lampě. I díky tomuto koncertu byla Lampa poté uzavřena. Naznačil, že zde nejde o rockový klub. Skutečně prostor připomínal spíš trampské hnízdo a měsíční přehled zde působících ansámblů o tom také vypovídal. Asi za půl hodiny se objevili baskytarista a bubeník Petra Macha. Disharmonici šli pomáhat s nošením bicích. Během toho dorazil i zbytek Machů - Michal a Elin. Po trochu delším stavění a zvučení bicích bylo rozhodnuto nazvučit Disharmoniky, neboť aparáty jsou podobné a Machové se dozvučí o přestávce. V tu chvíli čertův rarášek znovu vystrčil růžky. Max ďábelskou silou zabral a utrhl si šikovně ladicí kolík svojí baskytary. Musel pak jít s prosíkem za Pavlem Hrubým, zda by nezapůjčil svůj nástroj. Naštěstí byl Machovský baskytarista v dobré náladě a byl ochoten nástroj poskytnout k veřejné produkci (tímto mu za jeho čin hodný Mirka Dušína děkujeme). Další katastrofa přišla od Banja. Jeho kytara je totiž tak citlivá, že neustále docházelo ke zpětné vazbě. A tak nejstaršímu Disharmoniku nezbylo nic jiného, než padnout na kolena a poprosit velikého Michala Röhricha o jeho nástroj. Také Michal prokázal dobré srdce a poskytl svůj nástroj (také děkujeme). Jako poslední vypověděla poslušnost ladička. Michal ji totiž naštval tím, že o ní prohlásil, že s takovým krámem se ladit nedá. Po tomto výroku byla ladička silně rozladěna. Je totiž od Disharmoniků zvyklá na lepší zacházení. Nejvíce jí ale naštvalo to, že si Banjo spletl výstup se vstupem, a tak místo kytary naladil/rozladil již tak dost rozladěnou ladičku. Díky těmto skutečnostem nastoupili Disharmonici k vystoupení se zcela zapůjčenou výbavou, jen Spok měl vlastní paličky. Kvalitní vybavení se okamžitě projevilo, neboť zvuk Disharmoniků byl nebývale čistý. Když to uslyšeli posluchači, kteří si již dávno zvykli na tradiční disharmonii, raději utekli. Naštěstí vzápětí uprchlíky vystřídali jiní posluchači, kteří už vydrželi. Ne tak Michalova kytara. Byla zvyklá na jiného pána a Banjovu stylu hraní se velice bránila. Banjo ji sice chytil pořádně pod krkem, ale kytara se stále vzpínala. V půlce druhé skladby byla tak napjatá, až jí praskla struna. Poté co si zmučený nástroj odnesl Michal do zákulisí, byla vzata na milost Banjova původní kytara. Ta po druhém zapojení již zpětné vazby nevykazovala. Čertův rarášek sice chtěl Disharmonikům ještě vyvést nějakou čertovinu, ale Disharmonici příliš lomozili a on v takovém hluku nebyl schopen nic vymyslet, takže Disharmonici mohli v klidu dokončit svoji produkci. Dohráli svůj blok v době mezi 21:15 a 22:00 s několika chybami, ale před celkem spokojeným publikem. Někdy kolem půl desáté se již tak částečně naplněná hospoda začala plnit ještě více. Divadlo Sklep, které ten den taktéž pořádalo Mikulášskou besídku, ukončilo svoji produkci a někteří nešťastníci se poté vypravili ještě na koncert. Následné dozvučení Petra Macha netrvalo o mnoho déle než vlastní produkce Disharmoniků, což lze označit za úspěch. Vystoupení se pak protáhlo do druhého dne, což celkem nikomu nevadilo a komu vadilo, mohl odejít. Někteří to i udělali a odebrali se na různé noční spoje ještě před koncem. My, kteří jsme vydrželi až do konce, jsme kolem půl jedné opustili restauraci a tím lze označit mikulášskou nadílku (nadělení) za ukončenou. 10.12.1999 dostali doctor H, Max a Spok tento mail:
Nedá se nic dělat, příběh Disharmoniků se chýlí ke konci.Vážení čtenáři, nenechte se deprimovat blížící se katastrofou a užijte si ve zdraví a pohodě vánoční svátky. |