|
Začátek roku Tri duby Chabařovice C Prosek Majálběs Nahrávání v AVIKu Comeback? Obaly Lisování Past HiFi klub Prosek Křest |
Po vánocích se dlouhou dobu nemohli Disharmonici sejít. O to větší byla radost, když se konečně sešli. O největší překvapení se postaral Max. Pořídil si totiž zcela novou basu. Ostatní na nástroj jen obdivně zírali. Max se zaplugoval a hrábl do strun. Zvuk byl opravdu skvělý. Disharmonici chvilku uvažovali, že budou muset Maxe ze skupiny vyloučit, neboť kdo to kdy slyšel, aby měli Disharmonici pěkný a čistý zvuk. Nakonec však Maxovi odpustili, neboť si uvědomili, že ve většině klubů bude zvuk stejně notně zkreslený, a tak se není třeba obávat, že by posluchači od Disharmoniků uslyšeli něco pořádného. Tri duby (17.01.2000) Max a jeho přátelé z Klubu paniců se vypravili do Prahy do Mlejna na loutkové divadelní představení Příběh ??? člověka v podání souboru Buchty a Loutky. Kupodivu se jim podařilo přemluvit Doctora, a tak jel s nimi. Divadelní představení bylo skvělé. Boris Polevoj by se asi značně podivil velmi netradičnímu zpracování, ale přítomní diváci se prostě váleli smíchy. Obzvláště scénka s ježkem byla opravdu nezapomenutelná. Po představení zábava pokračovala, neboť na pódium nastoupila hudební skupina Tri duby. Způsob projevu oběma přítomným Disharmonikům úplně vyrazil dech. Až doposud se totiž domnívali, že v hudebním neumětelismu nemůže Disharmoniky nikdo překonat. Leč zpěvák, kytarista a bubeník jim ukázali, že se Disharmonici mají ještě co učit. Předváděné skladby byly vesměs improvizované a opravdu neotřelé. Vystoupení skupiny Tri duby tak rozjařilo členy KP, že ukecali Doctora a Maxe, aby také něco předvedli. Ti se nenechali dlouho pobízet a podpořeni Dubáckým bubeníkem zahráli známou improvizační skladbu Já mám hlavu ve svěráku. úspěch byl obrovský. Lze jen konstatovat, že Disharmonici začali koncertní vystupování v novém roce značně netradičně.Chabařovice (22.1.2000) 22. ledna se sešli Disharmonici u Doctora a vyrazili na sever. Nešlo však o dobytí severního pólu, ale o dopití hostince U Formana v Chabařovicích. Sem na známý festival byli Disharmonici pozváni po svém vystoupení v Litoměřicích, kde zaujali místního pořadatele. Cesta na sever probíhala v poklidu a Doctorův Drakouš se ani nezapotil. Teprve u Teplic přibylo sněhu a Eržik, pročež se muselo jet opatrně. Jak už je u Disharmoniků tradicí, dorazili na místo s velkým předstihem. To se pořadatelům výtečně hodilo, neboť ostatní kapely podcenily počasí a na místo nedorazily včas, některé dokonce vůbec. Původně měli nastoupit Plzeňáci až druzí, ale díky uvedeným skutečnostem se jim dostalo té cti a celý festival zahájili. Disharmonici předvedli svůj klasický výkon a podařilo se jim rozhýbat i některé posluchače. Po Disharmonicích nastoupila Ostravská Aqua Silentia. Disharmonici vyslechli téměř celé její vystoupení a pak zamířili k domovu. Bylo to rozumné rozhodnutí, neboť zpáteční cesta trvala o hodně déle, než cesta sem. Počasí se totiž rozhodlo vyzkoušet na Disharmoniky známý trik se sněhovou kalamitou. Disharmonici se toho nezalekli, a tak jen třikrát museli tahat auto z příkopu. Když cestovatelé dorazili do civilizovaných končin poblíž Plzně a mysleli si, že dojezd bude hračkou, vymyslelo si počasí další lest. šlo o další známý trik s hustým sněžením. Disharmonici přečkali i to a krokem dorazili do cíle své cesty.C (25.1.2000) Utekly jen tři dny (naštěstí neutekly příliš daleko), a už tu byl další koncert. Vzhledem k tomu, že koncert měl být původně o týden dříve, zakoupil si pan Doctor lístky do divadla. A protože je mu divadlo milejší, než parta ožralých kamarádů, v poklidu shlédl celé představení. Pak vyrazil jako bodnutý včelou. Celý zpocený dorazil do Céčka, právě když končila skupina Laici. Nutno přiznat, že Laici na sobě pořádně zapracovali a jejich výkon to jen dotvrzoval. Po Laicích se na pódium nahrnula skupina Dwa seksy a dost dlouhou dobu tam i setrvala. Tak měli Disharmonici dost času se pořádně opít. A byl důvod. Max totiž nedávno překročil třicítku. No co vám mám povídat, Max s Doctorem se smazali jako klokani. Takto dobře naladěni vylezli armonici na pódium a ukázali všem přítomným, že je hraní stále ještě baví.Prosek (10.2.2000) Původně měli hrát s Disharmoniky Machové, ale ti si včas uvědomili, že tuto nabídku mohou odmítnout, a tak ji odmítli. Naštěstí nabídku koncertování přijal Déma. Déma je mladý nezkušený chlapec, který ještě v životě v Praze nebyl a těšil se, až spatří stověžatou matičku a stověžatý šroubeček. Pak si ale uvědomil, že s ním tentokrát nepojede ani Golda ani Caine a dostal strach. Není radno jezdit sám s Disharmoniky. Banjo mu naštěstí chytře poradil, ať si s sebou vezme svoji fóbii, že hned nebude sám. Prostoduchý Déma se hned rozveselil, vzal si svojí fóbii a nastartoval Tank/Ovečku. Pak si uvědomil, že den koncertu ještě nenastal a motor zase vypnul. Michal Röhrich sice desátého něco někde nahrával, ale to mu vůbec nevadilo. Kromě toho mu dle jeho vlastního vyjádření cesty s Disharmoniky připomínají školní výlety (a úlety) z dob dětství.Z Plzně se vyjelo jako obvykle až poté, co byly naloženy všechny nástroje a aparatura. Pak už stačilo vyčkat Maxova návratu z potravin a vylákat Michala z bezpečí jeho příbytku. Kromě členů obávaných hudebních uskupení jela tentokrát ještě Šklíba, která posléze v průběhu akce plnila funkci prodavače zvukových nosičů. Zatímco Banjo se zabalil do dek a chvílemi pospával, rozproudila se ve voze čilá debata a švitoření na témata, týkající se zejména hudby, školství a chlastu. Jak pravidelní čtenáři kroniky vědí, klub Prosek je vyhlášen svým kvalitním zvukem, ale bohužel i poměrně nízkou návštěvností. Přece jen je trochu bokem od pražského centra a na samotné Disharmoniky tam zbloudí jen osoby znalé nástrah velkoměsta a polohy rockových klubů. Například ani sám veliký Déma si při příjezdu stále nebyl jist, kde klub hledat. Přeci jen od dob, kdy tu hrávala Znouze, uběhl nějaký čas. Radost hudebníků po přistání nedaleko od klubu hned na první pokus musela být okamžitě oslavena. Nejvíce důvodů ke slavení měl asi Michal, protože obsluhující pán u baru se ukázal být jeho dobrým známým. Pozvání Démy se ukázalo být dobrým taktickým tahem, protože návštěva asi dvojnásobně přesahovala běžný průměr zdejších Disharmonických koncertů. Pánové Michal s Démou nastoupili na pódium krátce před osmou hodinou a skončili něco málo po deváté. Předvedli klasický repertoár včetně Ovečky i nové kusy z alba Vycpávky. Po nich se do diváctva pustili Disharmonici. Publikum přivítalo jejich snažení zpočátku docela chladně. Rozjařený Doctor nevydržel pohled na sedící posluchače a vykřikl: "Jděte do ...!" Diváci uposlechli a šli do kola, kde pak začali divoce křepčit. Divoký rej fanoušků vybudil antihudebníky ještě k většímu výkonu, a tak Disharmonici nasadili Zedníky. To už Šklíba nevydržela, vběhla na pódium a se slovy: "To jste se teda vyznamenali!" začala výtržníky obdarovávat medailemi, které si schovávala od dob pionýrských táborů. Déma asi Disharmonikům trochu záviděl, neboť i on vběhl na pódium a volal: "Vy zmrdi, na mě jste zapomněli!" Konflikt byl ale brzy zažehnán, když i jemu nasadila Šklíba na krk medaili. A když už byl Déma na jevišti, tak toho Disharmonici okamžitě využili a transformovali se ve skupinu Z.M.R.D. Asi po pěti písničkách Déma odpadl, neboť nevydržel vysoké tempo nasazené Disharmoniky. V zákulisí pak zcela vyčerpán šeptal, že Znouze hraje mnohem pomaleji. Naštěstí zničeného Dému nahradil odpočatý Míša Röhrich. V této sestavě už Disharmonici vydrželi až do úplného závěru. Diváci se však ještě dožadovali škodovky, a tak jim bylo vyhověno. Bylo nasazeno tak vysoké tempo, že se málem povedlo zahrát tuto skladbu pod minutu. Scházelo jen šest sekund. Když to srovnáme s minutou padesát pět, za kterou ji hráli Disharmonici na začátku kariéry, tak musíme uznat, že to se stárnutím hudebníků nebude tak špatné. Neuvěřitelné se stalo skutkem: paní pořadatelka hned při vyplacení honoráře nabízela Disharmonikům další koncert (pokud možno opět s Démou), věc to dříve nebývalá. Nicméně Banjo Disharmonikům zkazil radost tím, že termín odložil na neurčito, než se jeho děti večer obejdou bez něj. Cestou domů začali utahaní Disharmonici pospávat. Ale Déma věděl, jak na ně vyzrát. Zastavil u pumpy a donutil všechny přítomné k vypití kávy. A opravdu to zabralo. Znovu vybuzení Disharmonici pak vesele švitořili až do Plzně. Majálběs (29.4.2000) Letošní majáles proběhly bez typických organizačních zmatků. Disharmonikům bylo řečeno, že budou hrát od 15.00, pak byl tento termín upřesněn na 14.00 a skutečně v 13.45 začali hrát. Na vystřídání skupiny Laik jim stačilo pouhých pět minut, takže diváci, kteří nažhaveně seděli na okolních lavičkách, ani nestačili vychladnout. Disharmonici s Michalem Röhrichem po boku do přítomných posluchačů hustili své zvrácené představy o hudbě. Divákům se to kupodivu líbilo. Nejvíce se jim však líbilo, že se hudebníci rozpadli při pokusu o píseň Dřevorubec. Tento kiks vzbudil větší aplaus, než všechny ostatní písně dohromady. Asi po pětatřiceti minutách Disharmonici opustili pódium a začali si také užívat Majáles. Byl hezký den, piva bylo dost, no co vám mám povídat. Jen pro ilustraci situace ještě uvedu, že puňková skupina, která nastoupila po Disharmonicích, byla hned Pod stolem.Nahrávání v AVIKu (16.-19.8 a 28.8. 2000) Protože Disharmonici už nejsou žádní začátečníci (ale téměř naopak), vypravili se na městskou střelnici mezi terče, aby bylo vidět, jak jsou ostřílení. Byl to pěkně střelený nápad, neboť jen co se postavili vedle terčů, nějaký střelec si z nich vystřelil a střelil do nich. Disharmonici na nic nečekali a jako střelení uháněli zpět do své zkušebny. Zde Spok zcela nečekaně prohlásil: "To je konec!" Myslel tím ukončení této ztřeštěné příhody, ale Banjo to pochopil jinak a proto odvětil slovy: "To by ale znamenalo natočit nové album." Ostatní na sebe pohlédli a po chvilce úvahy souhlasili. Všichni si totiž uvědomili, že skupina již delší dobu mele z posledního a bude proto lepší odejít z hudební scény, dokud je čas. To, že závěr své činnosti korunují vydáním nového alba, byla jediná možnost, jak skupinu rozpustit, neboť již při vzniku skupiny byla do stanov zavedena neporušitelná podmínka rozpadu: "Natočit album a skončit."Nastala živá diskuse o tom, co a jak na album natočit. Poté co se shodli na několika (asi 30) písničkách, zahájili diskusi o hudebních nástrojích. Většina nástrojů prošla sítem požadavků na kvalitu, jen basové kombo a bicí souprava tvrdou prověrkou neprošly. Byly proto zahájeny pokusy o zapůjčení uvedených nástrojů od nějaké spřátelené skupiny. U basového komba to ovšem málem překombinovali, protože postupně si domluvili vypůjčení od Pavla Hrubého z Petra Macha, od Karpiho a od Goldy, což ovšem bylo nutno domluvit s Danem Zitou z Navzájem... Po této vyčerpávající informaci jste z toho asi podobně zmateni, jako byli Disharmonici, nicméně vše dobře dopadlo a kombo bylo od Goldy zapůjčeno. Naopak s bicí soupravou nebyly žádné problémy, neboť ji obětavě zapůjčil Vedoucí - dříve bubnující v Ložisku, nyní v Oskaru Kocourovi. Během zmíněných kroků pokračovala dál diskuse o nástrojovém obsazení. Největší problémy přinesl nápad mít na albu skutečného pianistu. Realizaci tohoto nápadu zkomplikovala zejména skutečnost, že všichni trvali na tom, že pianista musí být z kolébky Beatles - Liverpoolu. Nastala proto velká telefonní akce. Nakonec vše bylo korunováno úspěchem, neboť Liverpoolské hudební informační středisko Disharmonikům doporučilo nejlepšího místního pianistu. Nejvíce Disharmoniky potěšila informace, že se jedná o bratrance slavného Malcoma McLarena, který byl manažerem skupiny Sex Pistols. Disharmonici zavolali doporučenému pianistovi. Malcolm Wright, jak se pianista jmenoval, vyslechl nabídku muzikantů z Čech a okamžitě souhlasil. Zabalil piáno a pravidelnou linkou Plzeň - Liverpool se vydal do nahrávacího studia. V úterý, den před nástupem do nahrávacího studia, měli Disharmonici poslední zkoušku. Jako obvykle se jim nic nedařilo. Ani jednu píseň nedokázali zahrát pořádně. Po několika desítkách hodin marného snažení Spok prohlásil: "Víte co? Necháme to plavat." "To je výborný nápad. U nás je zatopený lom a tam bychom se mohli vykoupat," souhlasil nadšeně Max, a tak Disharmonici vyrazili do zatopeného lomu. Během radostného cákání cáklé hudebníky napadlo, že by mohli navštívit večerní koncert Semtexu na náměstí. A jak řekli, tak udělali. Na náměstí se pak Max a Doktor více věnovali pivu než hudební produkci. Semtex dohrál, ale oba dva mládenci pokračovali v divoké pijatyce v nedalekém Hi-Fi klubu. Zde se pokoušeli opít přítomné Laiky, ale moc se jim to nedařilo. Laici se totiž divokému tempu pití zuřivě bránili, a tak se opili jen Doktor a Max. Ve světlé chvilce se Doktor pokusil pijatiku přerušit, pročež Maxe poslal pro Mattonku. Max se brzy vrátil a se slovy "Mattoni už není!" podal Doktorovi gin s tonikem. A to byl konec. Naštěstí hodní hosté poslali Doktora na zítřejší (tou dobou už dnešní) natáčení poštou (nevyplaceně, vyplatili pouze Doctorovi 25 na holou), a tak to nakonec všechno dobře dopadlo. Ve středu 16. srpna kolem deváté hodiny ranní skutečně před Avikem zastavily tři vozy, naložené zvukařem, Disharmoniky a nástroji. Zvukař Brom se radostně chytil za hlavu (již měl s Disharmoniky svoje zkušenosti) a po chvíli tichého zoufalství, přerušovaného jen rachotem padajících nástrojů, vpustil neumětely do svojí provozovny. Do jedné hodiny odpolední se stavěly a zvučily bicí nástroje a po obědě začalo nahrávání nástrojů. Do ohlušujícího Doctorova a Banjova vytí se občas přidával Mikeš,nástroje kvílely, syčely a rachotily a zvuk se zapisoval na pásku, na níž zanechal několik znatelných stop. Místy bylo lomozem poznamenáno až všech 24 stop. Dlužno poznamenat, že ultrarychlá ruka zvukařova při odvážných střizích byla hlavní příčinou skutečnosti, že kytara, basa i bicí všech 29 vybraných skladeb byly nahrány v solidním čase do čtvrtečního pozdního večera. Ve čtvrtek kolem půl šesté večer se ve studiu objevil také první host - Vedoucí, který s sebou přivezl i svoji manželku Emu (nezaměňovat s pštrosem emu, který zdaleka tak krásně nezpívá, ba dokonce ani nehraje na saxofon). Trochu si otloukl svoje bicí a Disharmonici s jeho pomocí dohráli čtyři poslední skladby. V pátek přijel Doctor o něco později, protože musel na místní letiště pro dalšího hosta, již zmiňovaného Malcolma z Liverpoolu. Ten se skutečně dostavil a nahrál klavírový part do UdSSR (čti úděs seser) Rocku. Ve studiu se mu zřejmě zalíbilo, protože tam přišel ještě dvakrát, přičemž při svojí poslední návštěvě se zvěčnil na pásku při překladu písně "I love You". Bylo to velké štěstí, neboť nikdo z Disharmoniků nevěděl, co tato slova znamenají. Díky pohotovému překladu budou nyní i posluchači vědět, o čem tato písnička pojednává. Jak jste jistě pochopili, k této událostí došlo při největší pohromě, která se ve studiu přihodila, totiž při nahrávce zpěvů. Banjo si drze vlezl před drahý mikrofon a začal do něj hulákat jako kráva. Když už to Rohlík nemohl poslouchat, prohlásil kolem půl páté Banja za úplně nahraného a poslal ho domů. Pak začal nahrávat Doktor. Kdo Doktora zná, dobře ví, že je zcela marné žádat po něm cokoliv jiného než recitaci. Přesto se Brom pokusil z něho vyrazit trochu zpěvu. Brzy zjistil marnost svého snažení, a snad právě proto začal spolu s nudícím se Maxem a Spokem vymýšlet podivné textové i jiné zásahy do již tak notně zmatených kompozic. Většinu zásahů Doktor ovšem neohroženě vetoval, díky čemuž jsou některé ze skladeb stále ještě trochu podobné svým původním verzím. Šílenství pokračovalo i během sobotního dopoledne, nicméně asi hodinu před obědem již nebylo co nahrávat aspoň do doby, než dorazí Ema zpívat. Krátce po páté hodině odpolední byla na místě, dohrála ságo do Cesty a zpěvy do několika skladeb, zejména do Krychle, Na dně a Italské. Kolem osmé večerní začal chemický prvek (Brom) přehrávat zatímní výsledek urputného snažení na kazety, zatímco Disharmonici se odebrali dojíst svačiny a sbalit bicí. Ema s Vedoucím se nenápadně vytratili, ale zanedlouho se vrátili se svojí kompletní sestavou tří psích samiček. Spolu s Mikešem vytvořily psí dámy působivý dojem psího útulku. K dokonalé iluzi chyběla jen Marta Kubišová, aby se zeptala, jestli ji nechceme. Hádejte, co by jí Disharmonici odpověděli. Ano, přesně to. Improvizovaný večírek pokračoval v přátelském duchu za poslechu hrůz, vytvořených v průběhu předchozích dnů. Kolem desáté hodiny večerní se všichni Disharmonici a ostatní zvířata odebrali do svých brlohů. Následující dny pak Disharmonici poslouchali svůj výtvor a byli s ním nadmíru spokojeni. Jen jedna skladba vzbudila jejich nelibost, a tak s ní udělali krátký proces a pomocí nálože Ekrazitu ji natrvalo odstranili z nahrávacího pásu. Ale jinak vládl pocit z dobře vykonané práce. Tato idylka trvala však jen do té doby, než se do nahrávacího studia 28.8. dostavil Michal Röhrich, zvaný též Miška. Původně měl na nahrávaní vyhrazeny dva dny, ale byl přepaden zákeřným nachlazením, pročež se rozhodl, že vše natočí během jediného dne. Uvařil si kotel bylinkového čaje, popadl kytaru a se slovy: "Moc se s tím srát nebudu," se pustil do nahrávání. Úsilí bylo veliké, a tak není divu, že se ze všech ( z kytary, z Michala, z Broma a z čaje) kouřilo. Během několika hodin nahrál Miška sóla do 21 písniček. Z doposud hezkých písniček se díky jemu staly písničky úžasné a úchvatné. K tomu nelze již nic dodat. Lze jen prohlásit: Miška je pašák. Ve středu 30. a ve čtvrtek 31. srpna se Disharmonici ve studiu objevili zas. Zaťukali na dveře, ale nikdo se neozýval. Chvilku trvalo, než se dostali přes zabarikádované dveře. Zvukař totiž o chystané návštěvě věděl a rozhodl se, že studio ochrání před hudební katastrofou, leč nezdařilo se mu to a Disharmonici vnikli dovnitř. Broma tento násilný vpád docela namíchl, a tak byl na míchání výtečně připraven. Zamáčkl slzu a nasadil do svého oblíbeného přístroje pásek s nahrávkou hudebního utrpení. Pak si zalil uši voskem a začal míchat. Díky tomu na něho neměly vliv žádné připomínky Disharmoniků. Ostatně by se z toho nejspíš zbláznil. Bylo to samé: "Tady mi přidej kytaru," "Tohle basové sólo zvýrazni," "Udělej mi lepší zvuk," "Tady by to chtělo pořádný echo," atd. Jistě si to umíte představit sami. Výsledek byl dokonalý, hrůzná místa byla zvýrazněna a naopak torza ladné hudby potlačena. Takto hlukem znetvořená datka putovala k Přémovi, který v započatém směru pokračoval a všechno dokonale zmástroval. Jen díky jeho umu se podařilo radikálně zesílit všechny šumy, zatímco rušivé čisté tóny byly ořezány. Výsledkem všeho bylo CD, které poslouží jako předloha pro lisování. Ale než se začne lisovat, musí být hotový obal. Návrh a tvorba obalu je však úplně jiná kapitola. Během nahrávání upadl původní nápad na rozpuštění kapely v zapomnění. Antihudebníci dostali chuť dokázat všem, že to co doposud prováděli, byl jen slabý odvar toho, jakých skutečných hrůz jsou schopni. Rozhodli se proto, že se pokusí o návrat zpět na místní hudební pódia. Bude jistě nesnadné znovu oživit zašlou slávu, vždyť ani mnohým méně slavným kapelám se to nepodařilo. Navíc mnoho lidí odvyklo drastickým útokům disharmonie na jejich uši i duši. Mnozí se již vrátili z psychiatrických léčeben a tajně doufají, že se v poklidu dočkají svého stáří. Disharmonici se však žádných důsledků svého návratu nebojí a trvají na tom, že budou znovu vystupovat. Bude jistě těžké znovu získat všechny dva až tři příznivce, ale za pokus to jistě stojí. Uvidíme, jak to dopadne. Než bylo možné obal vytisknout, bylo nutné učinit takovou maličkost, jakou je návrh obalu. Doctor se sice snažil vytvořit návrh obalu již půl roku před natáčením, ale jeho marné pokusy byly vždy (naštěstí) zamítnuty. Ostatní členové skupiny zůstavali v klidu. A tak se stalo, že se začalo natáčet a nikdo nevěděl, jak se bude album jmenovat a jaký bude mít obal. V oblasti názvu alba však byla situace poněkud optimističtější, neboť se před natáčením a během natáčení vyrojily tyto návrhy: Záhady, Čtyři z punku, Nebuď labuť, Mejdlo a Mýdlová opera. Poslední název byl s výhradami prozatímně přijat jako název alba. Pak si Disharmonici sedli a během pauzy mezi natáčením se vrhli do návrhu obalu. Užili si při tom mnoho legrace. Nesmysl stíhal nesmysl. Atmosféře propadl i zvukař Brom. Ten pak za připomínek ostatních vyplodil tento odvážný a zcela dokonalý obrázek. Leckteří velikáni malířství by se od něho mohli učit. Obzvláště obdivuhodná je jeho práce s perspektivou. Ostatně vychutnejte si jeho umění sami.
Natáčení skončilo a v tvůrčí dílně Max - Banjo vznikla definitivní verze obalu. Tuto definitivní verzi pak bylo nutné dostat na osvitku. Banjo se sice naivně domníval, že by mohlo stačit, že Disharmonici byli při tvorbě alba osvíceni Duchem svatým, ale materialističtěji laděný zbytek skupiny trval na osvitce. Z této v celku jednoduché operace se nakonec vyklubala věc velmi obtížná. Po akci s nestandardním ovladačem a po ručním zásahu byly osvitky nakonec uspěšně vytvořené. Byly zcela osvícené a vesele se na Disharmoniky smály. Aby je přešel humor, dopravil je Banjo do tiskárny, kde se staly podkladem pro tvorbu obalů. V tiskárně Banjovi přislíbili, že obaly budou hotové během několika dnů. Skutečnost však byla trochu jiná. Na rozdíl od tvorby obalu proběhlo vlastní lisování v naprosté pohodě. Doctor zavolal do firmy Fermata, kde domluvil podmínky a termín lisování. Myslel si, že je času dost, ale výroba obalů se velmi opozdila. Nakonec hrozilo, že Disharmonici nedodají obaly včas a tím bude termin lisování o měsíc posunut. Poslední termín dodání obalů byl v pátek 27.10. Tento den byly obaly sice konečně hotové, ale nebyly nastříhané a naohýbané. Doktorovi se však podařilo termín dodávky usmlouvat na pondělí. V pondělí Banjo přivezl obaly z tiskárny a spolu s Doctorem do obalů vložili přílohy s texty písniček. Pak Doctor popadl obaly a ostatní podklady pro výrobu a pelášil do Čelákovic. Během dvou hodin byl na místě. Zde již na něho čekala usměvavá Líba Klabanová. Převzala podklady a slíbila, že jakmile budou CD hotová, zavolá. Jak řekla, tak učinila. V pátek 3.11. Doctor na její výzvu skočil do Drakouše a vyrazil pro čerstvé výlisky. Na místě pak čerstvé a křupavé CD naložil a uháněl zpět do Plzně. Po jeho příjezdu se tímto městem začala šířit dlouho očekávaná zpráva: "Disharmonici mají nové CD." Past (6.11.2000) Disharmonici jsou velmi plaší. Proto nejsou rádi, když je při hraní ruší velké množství diváků. V tomto ohledu jsou vynikající koncerty v salesiánském středisku mládeže, konkrétně pak v klubu Past. Asi dvacítka náhodných kolemjdoucích obstojně zaplnila nadpoloviční většinu židlí v sále a těsně před osmou hodinou večerní dorazili očekávaní Max a Caine. Zbytek obou skupin (Tří dřeváků a Disharmoniků) stál již vzorně nastoupen u pódia a provolával přišedším sólistům slávu.Disharmonici poté začali pózovat na pódiu pro nějaký (údajně hudební) časopis a jejich foto prý možná bude odstrašovat potenciální kupce plzeňského kulturního přehledu na prosinec. Dokonce i sám veliký Michal poctil Past svojí návštěvou a na zapůjčenou kytaru - Spokovku několik disharmonických popěvků sólem ozdobil. To ovšem trochu předbíháme událostem, neboť jako první vystoupili Tři dřeváci. Spok se ukázal být skvělým nejen kytaristou, ale i trhačem strun, jichž mu během vystoupení prasklo asi devět. Zřejmě proto se v závěrečné skladbě přiznal, že jeho vzorem je Superman. Bouřlivé ovace nebraly konce (a někdy ani začátku) a pak nastoupila hlavní pohroma večera - Disharmonici. Ti se s tím dlouho nepárali a rovnou to do diváků našili. Jedna skladba za druhou a pak ještě devět za osmou a možná i víc. Překvapivě se ve většině skladeb ani příliš neztráceli, snad až na závěr úplně přestali hrát a ztratili se z pódia. A kdyby neskončili, hráli by dodnes. HiFi klub (29.11.2000) Disharmonici jsou celkem zvyklí na zmatek. Zmatek okolo termínu tohoto koncertu byl ovšem trochu větší, než je obvyklé.Původně domluvený a potvrzený termín 21. listopadu byl po uzávěrce přidělen jiné skupině. Chaos v termínu byl o to zábavnější, že o tomto termínu byla den před změnou ujištěna předkapela Dwa seksy, že je to ten jedině platný a správný (předtím se Seksy domnívaly, že se hraje 27.). Asi i kvůli těmto značně nepřehledným jednáním se nakonec na plakátech objevili Disharmonici sami, ač na místo přišli i se spřátelenými Dwěma Seksy. Stavbu aparatury a další běžné folklórní akce nemohu popsat, protože jsem na místo dorazil později (po uložení dětí ke spánku), nicméně v 19:45, kdy jsem dorazil, bylo již postaveno a částečně nazvučeno. Většina Disharmoniků (Doctor a Banjo) se nechala inspirovat Maxem a Démou, z nichž první si dal pivo a druhý karbanátek a la utopenec. Tyto lahůdky spořádaně spořádali a pak se věnovali poslechu seksuálních hudebníků. Ti překvapili ani ne tak svými známými hity (Igráček, Ovce, Pepíček a mnohé další), ale hlavně přítomností dvou baskytaristů, z nichž ten větší působil živěji, zatímco ten menší se tvářil správně basácky zachmuřeně. Možná je to jen můj dojem, ale od posledně se asi o něco víc vyhráli a zrychlili. Bubeník hraje opravdu dost rychle skoro všude, z čehož byl asi od půlky viditelně unaven. Nedal se tím ale vyvést z míry a statečně tloukl nástroj s urputností, hodnou parní mlátičky. Ačkoliv byli Disharmonici jako jediní plakátováni, evidentně více fanoušků zde měly Dwa Seksy. Přesto převážná většina z nich zůstala i na druhou kapelu a nijak ji neignorovala. Celkově by se atmosféra dala označit jako příjemná. Blok Disharmonických popěvků odezněl a byl tu konec. Prosek (6.12.2000) Jako vždy byl dohodnut odjezd na stanovenou hodinu. Ovšem změna nastala v tom, že tentokrát se nemuselo čekat na Maxe, který byl u Doctora ještě dřív než Banjo, ale na Spoka. Start vozidla na sebe nedal dlouho čekat. Ostatně nebylo divu. Bicí soupravu dodali Deratizéři ze Slaného, přizvaní jako předkapela. Proto nebylo nutné složitě skládat škopky, zatímco basové combo je po radikálním zmenšení skladnější než kytarové. Musíme se s pochvalným mručením zmínit o stavitelích silnic v nejmenovaném stověžatém městysu, kteří uvedli do provozu další část vnějšího okruhu kolem města, čímž nám ušetřili čas, který jsme obvykle trávili v Motole. Mimochodem Plzeň by si konečně mohla vzít příklad a obchvátit se, ale to už se dostávám daleko od popisu koncertu a bohužel zřejmě i daleko do budoucnosti.Takto urychleni jsme na Prosek dorazili před půl sedmou. Při parkování jsme zaregistrovali čilý ruch kolem staršího vozidla škoda, naloženého až po střechu různými placatými a válcovitými nástroji. Skutečně to byli Deratizéři, jak jsme podle Sváti bystře poznali. Ze samé radosti nad tím setkáním jsme začali nosit nahoru aparáty (jako zkušení aparátčíci), až byly zcela vyneseny. Další průběh byl vcelku normální, jen jsme si uvědomili, že bez upozornění ve FANu (pražský kulturní přehled) moc lidí nepřijde. V podstatě dorazili jen ti, kteří se o akci dověděli z internetu. Deratizační četa nastoupila krátce před osmou a v pětičlenné sestavě. Zpívali všichni kromě bubeníka. Dav asi pěti fanoušků (z toho čtyř Disharmoniků) divoce křepčil na pódiu.a kapela hrála Sváťovy slánské pověsti. Obě zpěvačky se střídaly (podobně jako Totální nasazení) po verších ve zpěvu. Zajímavé je, že zde Sváťa hraje na kytaru (na rozdíl od Totáčů, kde má basu), zatímco baskytaru obsluhuje Nika. Kromě nich je zde saxofonistka Kolí, kytarista a bubeník. Hudba je něco na půli cesty mezi Totálním nasazením a Démophobií. Na další poslech bych možná dal dohromady lepší charakteristiku. Disharmonici hned po nich skočili na pódium a začali pudit svoje obvykle neumětelské tóny. Začali neplánovanou 1,2,3,4, která sloužila jako zvuková zkouška a poté se pustili do většinou novějších věcí z Mlčení kachňátek. Zvuk byl tradičně dobrý, když nepočítám jeden Banjův výpadek kytary. Ten ovšem nezpůsobili zvukaři, ale jeho konektor u kytary. Publika nebylo skutečně příliš mnoho, ale přišedší evidentně věděli, na koho přišli. Zejména ovšem potěšilo, že přes nízkou účast byla paní pořadatelka svolná pozvat Disharmoniky opět, a to v únoru. Dokonce hned vytasila diář a nadiktovala možné termíny. Takže hlavní město se má opět na co těšit, dostane co proto. Křest Mlčení kachňátek v Lampě (14.12.2000) Jsou určitá místa na této zemi, která jsou spjata s historií lidí, s jejich osudy, sudy a lahvemi. Nejinak je tomu s Disharmoniky. Jejich veřejné působení začalo prvním koncertem před ZNC v Lampě 19. dubna 1995. V Lampě se 22. května 1997 seznámil Banjo se svojí manželkou. 4. května 1999 zde proběhl koncert s Petrem Machem, po kterém byl klub uzavřen. Nyní v prosinci 2000 musel být urychleně znovu otevřen, aby posloužil jako přiměřeně důstojné místo pro křest letošního CD Disharmoniků Mlčení kachňátek.Disharmonici se snažili na křest shromáždit všechny svoje hosty z CD a zajistit zajímavé kapely, které by si s nimi na křtu zahrály. Druhý bod se jim zdařil výborně, ale v prvním bodu nebyl úspěch tak stoprocentní. Zejména Malcolmovi se nechtělo jen kvůli křtu vážit dlouhou cestu z Liverpoolu, zatímco Brom se už chystal vyrazit, ale dostal zaracha od Mikeše. Nicméně Michal a Ema s Vedoucím byli v dohodnutou dobu na svých místech. Z důvodů, uvedených už u koncertu v Hifáči, jsem opět dorazil až krátce před osmou večerní. Petr Mach - oficiální předskupina - právě testoval celkový zvuk. Z toho bylo patrné, že klávesy i bicí jsou již zapojeny a vše probíhá v rozumném časovém horizontu. V šatně již byli usazeni až nasazeni všichni Disharmonici, Vláďa Steinbauer a asi jeden nebo dva další člověci. úderem půl deváté (během ladění Disharmoniků) přijel do sálu na kole Déma, po necelých pěti minutách následován Cainem na koloběžce. Golda přišel pěšky. Zvukař Blekárna vzal na vědomí, že ještě časem dorazí Ema se ságem a nijak se tím neznepokojil. Ostatně stejný nástroj má ve své kapele, takže zhruba ví, jak vypadá a jak zní. Pak se stalo, na co všichni čekali. Koncert začal. Jako první nastoupil Z.M.R.D. včetně Démy, který v pěti skladbách připomněl kořeny, ze kterých čerpali Disharmonici v době svého zrodu. Ostatně i následnující Zedníci byli důkazem tohoto tvrzení. Pak historická část Disharmoniků předvedla čtyři No comment! skladby. Následně mistr Caine dosedl za bicí a ve třech skladbách se kapela vrátila k době království a Spok k sólici-kvílivce. Projevily se určité technické nedostatky a neshody, zejména rytmického rázu. Banjo navíc kazil texty, seč mohl (viz Estetická, Prase a jiné vykopávky). Atmosféra byla ale dobrá a o tu jde především. Byla ohlášena první hostující skupina - překvapení večera - Znouzectnost. Během jejich první písně do sálu vkročila Ema s Vedoucím. Znouze v tříčlenné sestavě zahrála během půl hodiny blok starých kvalitních vypalovaček od Knedlíků po Banánovou republiku a zpět do Londýna nebo do 50 let.... V Banánové republice byli pozváni na pódium Doctor s Maxem a Banjem, kterýmž pádem skladba po estetické stránce trochu utrpěla. Po závěrečné Vídni se pánem pódia stal Petr Mach. Machové se svým klasicky vydatným repertoárem dohráli krátce před půl jedenáctou a přinesu trochu dříví do lesa, když podotknu, že byli tradičně velmi dobří od první skladby, ve které tvrdili, že už nám nic neřeknou, až po Vánoce. Chyběl jen pomalu se sunoucí song, který si někteří žádali jako přídavek. Toho se jim ovšem nedostalo, protože Elin už vypnul aparáty. Tím se otevřel prostor pro další vniknutí Disharmoniků na pódium. Ti doladili kytary, domluvili křest, nastavili mikrofon pro Emu a zahráli s Michalem tři písničky z Monarchy. Nadšený fanoušek (pro pozorné čtenáře kroniky uveďmě, že to byl fanoušek známý pod přezdívkou Jednadvacítka) během Homera rozházel po pódiu i po parketu celý pytlík (nezaměňovat s tento večer nehraným broukem Pytlíkem) bramborových lupínků, které pak krásně křupaly pod nohama. Pak proběhl vlastní křest. Déma pronesl strhující projev o tom, jaký je dnes divný den a jak přejel svoji oblíbenou kočičku, zatímco pejsek stačil utéci. Také pohovořil o tom, že Disharmonici jsou pilíři naší hudební scény (asi proto je tak vratká). V závěru improvizované řeči přirovnal drobné amatérské skupiny ke kachňátkům, která snad udolají žraloka velkého hudebního průmyslu. Disharmonici zatím pózovali s plastovými kachničkami v ruce, na rameni a na hlavě, zatímco Max svíral v rukou nafukovacího žraloka. Mezitím nakráčel na pódium i Vedoucí s kmotrou Emou. Otevřeli šampáňo a kmotra začala svlažovat celofán lahodným nápojem. Z něj postupně Disharmonici upíjeli (kromě abstinenta Spoka a Michala, který měl i na pódiu s sebou sklenici a pil přímo z ní). Pro dobrý start Max odpálil jednu z kachniček žralokem do publika. Aby lidi věděli, co za skladby se na albu nachází, zahráli jich po křtu asi patnáct. Je pravda, že závěr s rytmicky upravenou Monarchy a přidaný Kelímek zazněly až krátce před půlnocí, ale většina z diváků vydržela až do konce a v dobré náladě se odebrala do svých příbytků. |
