Kronika - rok 2005


Rok 2004

Hifi v nové sestavě 
Runway únorová
Majáles v nové sestavě 
Siláž v Hifáči 
Kino letní, toaletní 
VŘSR v Hifáči  
ŘiĎiČem řízený Mlejn

Hifi v nové sestavě (11.1.2005) 

Tak už to začalo vypadat, že se Disharmonikům zdárně podaří upadnout v zapomnění. Jakýkoliv pokus o koncert koncem minulého roku byl důsledně blokován letištěm, konkrétněji Runwayí a ještě konkrétněji zpravidla Tolarem. Navíc ani Pražské mlýny už nemlely tak spolehlivě, jako za starých časů. Jen v Hifáči jako by se čas zastavil. Nebo se snad osud rozhodl, že nejlepší čas pro start nového uskupení je nový rok.

Nicméně stačilo zavolat Egimu, domluvit termín a spolukapelu a koncert se konal, účinkující se dostavili dle dohody a v dohodnutém termínu. Zjistil jsem, že jsem nabyl schopnosti radovat se z těchto pro někoho všedních skutečností. Jedinou výraznější organizační slabinou byla nutnost zajistit výběr vstupného. Nicméně akce nebyla prodělečná, ale ani výdělečná. 
Ostatně noví členové a jiní členovci už dlouho na ten okamžik čekali a zahrát si chtěli. Usoudili jsme, že raději zahrajeme před stále lepšími Laiky. Považuji toto rozhodnutí za rozumné, neboť Laici dnes fungují jako dobře sehraný a namazaný stroj, kterému se v současné době nemůžeme rovnat. Což bylo potvrzeno jejich kvalitním vystoupením.

Dle mého názoru (někdo to ovšem může vidět jinak - že jo, Doctore?) jsme koncert neodehráli zase až tak špatně, neboť takových drobností jako, že bicí skončí o sloku dřív, nebo, že někdo vypadne z rytmu, si posluchač stejně nepovšimne. Zahráli jsme směs vlastních skladeb, občas proložených ZM revivalem. PaKi u basy i ToKi u bicích se činili dle možností, občas to zadrhlo, občas ne, a hrálo se v této sestavě asi 45 minut. Na závěr našeho bločku jsme povolali do zbraně Spoka s Pýtem a odehráli fláky profláknuté, jako Na dně (kterou jsem skoro celou odehrál na 5 strun), Mýdlo či Monarchy, jakož i novější Energit a Vliv. Struna mě docela naštvala, praskne si na začátku skoro nejdelší písně a navíc těsně před koncem koncertu. Nemluvě o tom, že byla natažena před slabými dvěma týdny a ze sady je to už druhá, mrcha jedna! Jsem s ní hrubě nespokojen. Monarchy jsem tak raději zahrál na starou černou kytarku. Konečně se mi aspoň trochu vyplatilo, že si nosím na koncerty dvě.
Pár lidí i přišlo, zejména děkuji za účast dlouhodobou kolegům z práce, partě VIS a zejména RumJokovi, za krátkodobou pak Trávovi s Jíťou a Cainovi, za pozdrav Goldovi a za spoluúčast Laikům.

Pro ilustraci úrovně koncertu cituji kousek rozhovoru, který se uskutečnil po našem vystoupení.
"Jak často cvičíte?"
"Jednou týdně."
"To je docela dost, škoda, že to není slyšet."
K uvedenému už nelze nic dodat, a to ani závěrem. 

Runway únorová (12.2.2005) 

Protože jsme s Runwayí měli četné vesměs negativní zkušenosti z loňska, nepřivítali jsme nabídku na hraní tamtéž s nadšením, ale spíše skepticky. Rozhodně to nebylo kvůli kapelám, vždyť Mrtvý Řízek i Laici jsou sympaťáci. Šlo o to, že veškeré naše snahy o domluvení rozumného termínu dosud narážely na proslulé Tolarovy rošády s termíny a kapelami. Kdyby tato osoba byla schopna zajistit aspoň zvukaře, jak tomu bývá ve slušnějších klubech, ale takto vše zbylo na chudácích Řízcích. 

Tentokrát jsem navíc zvolil při domlouvání tón nad jiné úsečný a natvrdo jsem řekl, že s termínem žádná rošáda nebude a navíc na večer musejí být maximálně tři kapely a před nimi, za nimi nesmí další stát, nebo nebudu hrát. Tolar se zřejmě až tak nezalekl, ale přece jen už mu ubývá kapel, ochotných za těchto podmínek fungovat. Takže kupodivu to klaplo. Vida, jde to, jen přitvrdit...
Domluvilo a dodrželo se i pořadí - my odstartujeme, Řízek vystředí a Lajky uzavřou. Pravda, diváci nějací přišli, ale vesměs na Řízek. Za našeho diváka bychom mohli označit Jednadvacítku, který přijel z Písku. Ačkoliv on si přišel poslechnout spíš elektrofolkové Laiky. Jak se posléze ukázalo, přišlo diváků akorát tak na zaplacení zvukaře.

Zvukař byl kapitola sama pro sebe. Přišel chvilku po mně, nanosil doprostřed parketu nějaké bedny a kabely, a poté na hodinu zmizel neznámo kam, rozhodně však mimo budovu. Vrátil se s malým kufříkem (který předtím zřejmě zapomněl doma) a začal nastavovat mikrofony. Jdu k němu a povídám, že by bylo fajn, kdyby jeden mikrofon byl napevno a druhý do ruky. Na to odvětil, že on zvučí pouze Mrtvý řízek a já ať se domluvím s naším zvukařem. Zajímavý druh humoru, řekl jsem si, nicméně asi to myslel vážně. Tak jsem si sehnal šéfřízka Honzu, který s ním pohovořil a nakonec ho ukecal, aby se smiloval a ozvučil i nás ostatní. Mistr tedy chvíli tahal dráty a poté mi oznámil, že za 10 minut můžeme začít, což téměř dodržel. Nazvučil všechny kapely více než dostatečně. Problém je, že opravdu o hodně víc než dostatečně (dostatečně = čtyřka), takže to bylo dost přeřvané. Otec našich nových přírůstků vše zaznamenával na video a po našem vystoupení svolal ratolesti a zavelel k odjezdu. Doctor vypadal podstatně spokojeněji než minule v Hifině, neboť přece jen se náš výkon od posledně trochu zlepšil přinejmenším o tolik, o kolik se zhoršil zvuk (tzn. o hodně). Míň jsme kazili a většinou jsme skončili plusmínus stejně. Navíc pár vylepšení jsem zaznamenal v bicích, zejména ve přechodech.

Bubeník Řízků si mě vzal po našem setu na pódium a se slovy: "tak co s tímhle uděláme?" mi ukazoval silně poďobané blány svojí nové bicí soupravy. Nevíme přesně, co ToKi udělal špatně, ale blány vypadaly jako po silném krupobití. Abych si ho udobřil, daroval jsem mu obrázek, který mi natiskla státní banka. Vypadal pak o něco spokojeněji. Musím uznat, že měl pravdu. Takhle blány vypadat nemají, a to ani po koncertu. 

Mrtvý Řízek hrál zhruba tak, jak jsem si představoval. Technicky dokonce o něco lépe, zpěvy v tom hluku těžko posoudím, ale tam občas něco nesedlo - možná se hůř slyšeli, ale celkem slušný nářez a zní to dost jako kapela...

Laici to ukončili se ctí. Skladby, mně už důvěrně známé, odehráli ve dnes již již standardně slušné kvalitě. Je to už něco dost jiného, než ty začátky před cca 10 lety. Hlavně se jim ale povedlo docílit trochu tlumenějšího zvuku, než nám ostatním, takže tu a tam bylo i rozumět textům.

Kolem půlnoci jsem se odvezl domů. A spali a spali a spali. Dobrou noc, milé děti! 

Majáles v nové sestavě (31.4.2005)
Tak jsme si opět zahráli na Majáles. Byli jsme rádi, že si na nás pořadatelé po třech letech zase vzpomněli - vloni jsme nehráli vůbec, předloni až díky Znouzi na Čarodějnicích. Tentokrát se celá akce odehrála na třech scénách Lochotínského amfiteátru. 

Zatímco většina si mohla vychutnat na hlavní scéně stádní bigbít v provedení osvědčených stadiónových bandů, první menší hřiště ovládla Znouze s většinou přespolními hosty a druhé Pod Stolem a většinou plzeňské bandy. Již ve dvě hodiny startovala přesně dle rozpisu Siláž a hned po nich my. Sraz jsem domluvil na druhou odpolední, takže 13:50 jsem dorazil na místo. Ujišťuji se u Siláže, že nám opravdu půjčí rytmičák a děkuji za to. Poprvé ladím kytaru. 14:10 volám na mobila mladým pánům. Jsou právě u vlakového nádraží a ač jsem o místě a času srazu již párkrát s nimi hovořil, stejně jsou překvapeni, že jde o Locháč a nikoliv o amfiteátr na Výstavišti. Nicméně berou informaci na vědomí. Doctor jako šofér mobil nebere a od Spoka se dozvídám, že se ještě vraceli pro plechy a šlapku. 14:15 dolaďuji kytaru a odcházím vyhlížet zbytek kapely. 14:20 přichází celý zbytek kapely kromě bubeníka k amfiteátru. Bubeník parkuje vůz neznámo kde. Znovu ujišťuji pořadatele, že je nás skutečně 5 a nikoliv 4. Fasujeme pásky pro účinkující a ženu zbytek výpravy přes celý amfiteátr na nejvzdálenější a nejvyšší bod celého areálu, kde máme za chvíli začít. Je nejvyšší čas, Siláž zrovna dohrává poslední song.

Končí, chlapci šikovní, asi 3 minuty před termínem, takže máme docela dobrý mezičas. Basák se vydává hledat bubeníka a chce jej navigovat na místo vystoupení. Beru plechy a šlapku, zahajuji přehazování kovošrotu na základ bicích. Ne právě s uspokojením konstatuji, že bicí mají jen jeden přechod. Podstolák-organizátor mě ujišťuje, že je to tak mnohem punkovější a zcela normální. Do altánku s rozběhem doskakuje náš bubeník a prudce oddychuje. Odcházím si připravit mikrák a zjišťovat, kam si píchnout svoje kastrované tele (Fender Telecaster). Doctor zatím po areálu hledá basáka, který se stále ještě hledá bubeníka.

14:35 jsme všichni na místech a začínáme zvučit malým rozpočítadlem (1,2,3,4). Ta se až tak moc nezdařila, bubeníkovi přece jen chybí druhý přechod a i my ostatní nejsme nějak sehraní. Ale pak nasazujeme již ostré skladby a ostrými střílíme nějak lépe. Sice se v odposlechu moc neslyším ani zpívat, ani hrát - hodně zato slyším basu a přiměřeně bicí, ale nic nereklamuji a hlavně hrajeme, ať to odehrajeme, když už jsme měli 5 minut nastřádaných. Hlas mě moc neposlouchá, vysychá mi v hrdle, ale po cca 5 skladbách se to lepší. Nakonec hlas pochopil, že to má marné, přestane se skrývat a vyleze. Šprcka zvučí statečně, někteří diváci tvrdí, že to přebudil, někteří jsou spokojeni. Asi 10 minut před koncem přibíhají Litoměřičáci v čele s Assou, Fífou, Vivien a Radečkem, takže se pod pódiem strhuje nefalšované severské pogo. Přihlíží i pár dalších diváků a spoluúčinkujících, hraje se nám dobře. Snad jen Chřipka trochu zaskřípe - přece jen se bubeník stále ještě vyrovnával s absencí druhého přechodu. Celkově ale rozhodně úspěch.

Mladí pánové urychleně opouštějí bojiště a spěchají domů - bubeníček je totiž papírově stále marodný a nechce býti spatřen nikým nepříslušným. Pan Doctor nás opouští cca v 16 hodin, neb je v očekávání a mladá paní je zde také. Necháváme v jeho voze nástroje. Máváme vzdalujícímu se vozidlu.

Poté se se Spokem přesouváme na druhou scénu, kde právě končí Disabled. Hoši se od loňska hodně zlepšili a už se dají docela poslouchat. Po nich svoji novou vlnu rozvlnil Petr Mach a nevedl si špatně. Standardně dobrý výkon celé kapely. Jen kytaru nebylo zpočátku moc slyšet, ale to časem zvukař lehce dorovnal. Zato Elinovy klávesy navenek zvukově dominovaly. V pauzách a tišších pasážích byla slyšet hlavní scéna. Po nich následovala změna žánru a klasický britpunk v podání Upelestiflusu burácel. Rozpohyboval jsem svoje stárnoucí tělo do neuvěřitelného pohybu. Pak jsem se zadýchal.. Nojo, už mi taky není třicet, abych takhle blbnul. Ještě jsem si vychutnal Boleslavské Bikini - kytara se zpěvem v osobě jedné a namakané bicí v osobě druhé. Pěkný výkon, takové kratší rokenrolové textíky a našlápnutá hudba. Standardně dobrý Volant jsem poslechl jen z první půlky, protože únava po včerejší cestě z Itálie zanechala stopy a navíc se stmívalo. Znouzi už jsem neslyšel, ale chtěl jsem si poslechnout aspoň kousek z Bon Pari na naší scéně. Jenže jejich kytarista si zlomil při autonehodě ruku, takže místo nich nastoupili toho večera podruhé Laici. 

Dobře jsme si zahráli a dokonce jsem si i pěkně zaskotačil, pomyslel jsem si a znaven odešel na tramvaj.

Siláž v Hifáči (22.9.2005)

Disharmonici zjistili, že většina jejich starých známých spolukapel už buď  neexistuje, nehraje, nemá čas, není k zastižení a podobně. Takže do Hifáče jsme si  pozvali mladou a snad i nadějnou vidlopunkovou kapelku Siláž. Kapelníkem tohoto  ansámblu je Démův příbuzný Martin. Disharmonici se na něj obrátili a on hned ochotně  přislíbil účast.
Na místo jsme dorazili se Spokem něco po sedmé večerní a naši část aparatury natahali  dovnitř. Pak se Spok dal do stavění a já do pití piva a vyhlížení zbytku kapel a  nástrojovky. Něco před osmou večerní jsem se dočkal - přišlo kytarové combo a  rytmičák. Zvukař i my jsme se zaradovali a na počest této události i nazvučili.

Pak už šlo všechno celkem hladce - testovací 3 skladby, start 20:30, hraní do 21:20  včetně dvou přídavků, pár rytmických i jiných drobných chybiček v mezích normy.
Jedinou závadou hladkého průběhu snad bylo, že tou dobou klub s příslovečnou japonskou pečlivostí hledali čtyři Spokem pozvaní samurajové ze Země vycházejícího slunce. Kolemjdoucích na návsi se vyptávali na Háj fáj klab. Jenže kolemjdoucí rozuměli z dotázaného jen slovu Háj, a to ještě blbě, takže je poslali do lesa, kde překvapivě žádný koncert Disharmoniků neprobíhal.

Po nás nastoupili Silážní hoši.  My starci jsme si je  vyslechli do konce, zatímco mlaďoši prchli hned po dokončení naší exekuce. Odehráli svůj standard, tedy celkem zajímavé  nápady, místy trochu slabší provedení, ale ten mladistvý entuziasmus, radost pohledět! Na  Majáles jim to asi sedlo trochu líp, ale nebylo to špatné, zejména Brambory. Nicméně  to je můj názor, nevím, co na to vedení klubu :-)

Ba dokonce i zvukař a klub se poplatil a na nás se taky dostalo, i když to už spíš  tak symbolicky. Nicméně je možno to chápat jako úspěch, vzhledem k tomu, že  tentokrát nedorazily přespolní posily

Kino letní, toaletní (15.10.2005) 

Pravidelným čtenářům kroniky snad ani nemusím psát, že k našim nejoblíbenějším štacím vždy patřily Litoměřice. Od té doby, kdy nás tam Démophobia prvně zavezla a předvedla místnímu kulturnímu šéfovi Michalovi, dopadly všechny naše zdejší akce dobře. Na zdaru těch posledních (tedy jako prozatím posledních) se značnou měrou podíleli lidé kolem skupiny Upelestiflus, nejvíce pak FíFa a ještě více Assa. 

Nepřekvapí tedy, že když jsme zjara zvěděli radostnou zvěst, že na podzimek zahrajeme ve městě Disharmonikům zaslíbeném, propukli jsme v dlouhotrvající jednotný jásot. I mladí členové skupiny účast přislíbili a zapsali si do diáře. Tvrdili tehdy, že ten víkend žádnou další akci nemají. Skoro se strefili, tedy až na ten šermířský víkend v Praze, který oproti koncertu preferovali. O tom jsme se my ostatní dozvěděli asi měsíc před vlastní akcí, takže jsem vesele žhavil bezdrát, tedy mobil, a ukecával Pýta, aby si přehodil službu v divadle. Po pravdě řečeno jsem ho moc ukecávat nemusel. Jak zaslechl klíčové slovo Litoměřice, vyvinul v tomto směru značné úsilí. Snad by býval jel i v případě, že bych řídil já, čehož se dost bojí. Domluvili jsme horko těžko dvě zkoušky, z nichž první nám byla týden předem přislíbena, na místě dementována a posléze ukecána s druhou kapelou, které nepřišlo přes polovinu lidí. Druhá byla o úvodní čtvrthodinu zkrácena, jak patrně budou tuto sezónu všechny. Docela se povedlo, po nácviku jsme měli v základních obrysech jasné, které akordy by ve které skladbě zaznít měly a které raději ne.

Nástrojovku jsme nechali na domácích a přišli k hotovému. Domluvil jsem náš příjezd na 18:30. Z Plzně jsme tedy vyjeli Doctorovým zeleným Drakoušem asi tak 16:00. Ač na to vozidlo nevypadalo, počínalo si na dálnici nad jiné zdatně a asi tak 17:30 jsme přistáli na ostrově Litoměřickém poblíž letního kina. Pracovně jsme ho překřtili na kino toaletní, neb nový větší sálek byl na místě zdejších značně předimenzovaných toalet:-) No, spíš to bylo tak, že jsme po cestě tam zase jako vždy plácali jeden větší blbost než druhý, jak je u Disharmoniků ostatně tradicí, což již dávno konstatoval nejlepší světový kytarista Michal Röhrich. No a někdo ve voze povídá - a tady je letní kino. A druhý na to - toaletní kino! No jo, vtípek na úrovni první stupně základní školy, ale znáte Disharmoniky! Hned se toho chytli a celý večer opakovali - toaletní, toaletní! A smáli se, jak jsou vtipní.

Na místě jsme vyložili nástroje a vykročili směrem k hospodě, kam nás doprovodil basový umělec Deka. Zavedl nás do osvěžovny U Petříků, kdy jsme kromě plnotučného zrzavého nápoje okusili ještě místní sekanou (moc dobrá) a vyslechli celou řadu zajímavých historek. Vlivem dvanáctimocného nápoje si Disharmonici začali připadat ještě vtipnější a vesele prozpěvovat. V hospůdce při letním kině pak načerpali novou životní energii a pustili se do stolního fotbálku. V plzeňském derby nás ti mladší dva sice porazili, ale morálně jsme jistě měli navrch. Pak se pustili do souboje s Vivien a Assou, kde již nebyli tak suverénní. Ani si už nejsem jist, ale tuším, že vyhráli.

Nějaká dívka u stolu (zřejmě Tereza) měla právě svátek, takže rozdávala kusy chutné čokolády. Švýcaři umějí dobrou čoko. Naopak jiná Tereza nedorazila, ačkoliv něco takového ve čtvrtek předtím slibovala. 

Mezitím se místní borci chopili dramaturgie. Zřejmě pod dojmem, že při minulém koncertě na první kapelu moc lidí nebylo, na druhou přišlo ještě víc a na třetí bylo narváno, vymysleli projekty "Disharmonici sobě předkapelou" a "Disharmonici se dvěma předkapelami". Assa během těchto úvah vpašovala do Doctorova vozu nějaké boty pro Romanu Goldovou, takže jsme se zabývali i kurýrní ševcovskou službou. 

Koncert začal tak, že Disharmonici naběhli ve 20:45 na pódium a zahráli první tucet kousků. Pravda, na začátek úvodních Kozolup v hledišti stál jen mistr RumJok, ale postupně se to tam plnilo a plnilo a časem i vlnilo. Doctor pro jistotu hlásil ještě takové narážky, jako "poslední tři skladby" "ještě dvě a jdeme" a "tahle je poslední". Autoři ideje střídání však byli vlastním nápadem evidentně natolik zaskočeni, že po poslední skladbě se teprve začali scházet a ladit. Takže vznikla menší prodleva, během které železo trochu přestalo být žhavé. 

Po chvíli tomu učinil ráznou přítrž Mike. Pěkně ostře zavazbil a zaržál na svého silného Maršála-combo a už dávkoval úvodní instrumentálkou řízný britpunk. FíFa k tomu bušil do škopíků a Deka basoval, co síly stačily. Diváků skutečně k naší spokojenosti mírně přibývalo, takže ke konci jejich skoro hodinového bloku mohlo být na betonovém parketu jistě dost přes 30 lidí.

Upelesťáci dohráli a my jsme se podruhé vrhli na pódium. Musím přiznat, že můj hlas již v první polovině doznal určité úhony, takže jsem zpíval o něco opatrněji než jindy. Ke konci jinak dost vydařeného koncertíku jsem už střídal chrapot s fistulí, víc barev hlasu už jsem k dispozici neměl. Nicméně diváci silně povzbuzovali a kromě dvou plánovaných přídavků došlo i na čtyři neplánované (Chrobáček, Tma, Kelímek, Stánky). Kelímek (nebo to bylo něco jiného?) odbubnoval FíFa a zjevně ho poněkud překvapovaly moje nenápadné přechody z třídobé sloky na čtyřdobý refrén. 

A při zpáteční cestě už Disharmonici přestali být vtipní, ti vzadu krásně spinkali a vůbec nezlobili. 
Litoměřice opět potvrdily svoji dobrou pověst a až do konce pod pódiem křepčili pánové a zejména dámy (zdá se, že na drsném severu jsme záležitost i pro děvčata). Pokud nás zase pozvou (a možná jo, Michal vypadal spokojeně), rádi zase časem dorazíme na soutok Labe s Ohří.

VŘSR v Hifáči (8.11.2005)

Disharmonici si opět zahráli v Hifáči. Na tom by nebylo nic až tak pozoruhodného, až na dvě maličkostí. Tak předně lidí přišlo o ještě míň než obvykle, a za druhé jsme po delší době viděli hrát Karpiho. Jo a zase jsem si nevzal z domova žampióny, abychom mohli na začátku provést žampiónový průvod.

Karpi se do celé akce dostal tak, že jsem se pídil po druhé kapele k nám a Pete Laický mi prozradil, že Karpi ještě (nebo zase) hraje a číslo jeho mobilu. Pak už jsme se bezproblémově domluvili a sešli na místě. Spoka jsem vyzvedával já, protože pan Doctor byl zaměstnavatelem vykořisťován do pozdních večerních hodin. A mohu konstatovat, že Felicia byla při obsazení dvěma lidmi, třemi comby, pádly a kompletními bicími prakticky zaplněna. 

Po zkušenostech s různými spolukapelami jsme Gumové duši (to je jméno Karpiho současného bandu) nařídili být na místě v sedm. Že jsme tam načas byli my se Spokem, to ani tak nepřekvapí, ale že druhá kapela tam byla celá dřív než zvukař, to se jen tak nevidí. Samým překvapením Spok začal stavět bicí a já si objednal dobrou klobásku s pivem. Protože Gumáci hrají přece jen klidnější styl než my, domluvili jsme se, že začnou. Krátce poté přišli naši mladí pánové. Raději by sice hráli první (vždy spěchají do pelechu), ale na žádný odpor se nezmohli. Ostatně Karpi a spol měli nacvičených jen 10 skladeb - patrně jim chyběl druhý kytarista, toho času služebně ve Varech.

I bez něj ale chlapci hráli (a dívka zpívala, byť ona jen v některých skladbách) docela pěkně, proti nám velmi poeticky a čas při jejich produkci příjemně plynul. Nicméně jak se ukázalo, jejich blok byl plusmínus stejně dlouhý, jako náš. Přeci jen někde se to lidštější tempo projevit muselo a v daném případě to bylo jen dobře.

Pan Doctor si kromě klobásky dal i párečky (říkal, že je to jeho oběd a večeře, takže volba dvou jídel byla logická).

Najezeni a mírně i napojeni jsme naběhli na pódium. Já jsem si vzal s sebou i nealko pivo s brčkem, což se ukázalo jako dobrý nápad, protože jsem mohl nasávat i v průběhu skladeb :-) I když zase nealko... Jedna struna si řekla, že se při práci přetrhne a jak řekla, tak udělala. Tak jsem vytáhl ze stínu na světlo svoje černé žehlicí prkno a pokračoval v díle zkázy. Publikum se mezitím ještě mírně ztenčilo (o mnoho už to nešlo), ale v druhé polovině vystoupení někteří odvážnější jedinci vyrazili i pogovat. Neměli to snadné, protože tentokrát jsme byli trochu folkovější a na ploužáky se toho moc nenapoguje...
Až na pár drobných kiksů proběhlo vystoupení v rámci normy (ačkoliv vlastně kiksy jsou v normě taky), dokonce Meydlo jsme museli ještě po plánovaných přídavcích přehrát pro velký úspěch ještě jednou a Pavel se u basy dmul pýchou. 
Na závěr jsem si na záda a do obou rukou vzal comba a bicí a nenápadně jako povodeň se odplížil do vozu, který mě laskavě dovezl skoro až do pelíšku.

ŘiĎiČem řízený Mlejn (23.12.2005)

Pan ŘiĎiČ nás opět po roce pozval na svoji punkovou adventní show a my jsme opět nabídku přijali, byť s určitou dávkou skepse po zkušenostech z loňska, kdy naše vystoupení zmařila nefunkční pípa (nezaměňovat s bubeníčkem TN) na baru. Nicméně tentokrát vše klaplo nad očekávání dobře a byli jsme zařazeni jako v pořadí druzí z pěti. Spolu s námi zde nástroje opotřebovávali a hluk činili hoši (a sem tam nějaké děvče) ze Zakázaného ovoce, In public Ill, Deratizérů a Spínacího špendlíku. 

Občas mi přišla nějaká ta instruktážní SMS od ŘiĎiČe, tu a tam také nějaká nedorazila (přece jen Oskarova SMS brána nepatří k nejspolehlivějším komunikačním kanálům), jak se na místě ukázalo. Jelikož jsme už kapela pětičlenná, rozhodli jsme se pro transport dvojvozmo. Pan Dochtor vzal Spoka, já pak mladou generaci. Předem jsme si ujasnili, že každopádně nesmíme z Plzence odjet později než 16:30, takže není divu, že když jsem po tankování dorazil na místo 16:35, ještě chvíli jsem pobyl uvnitř domu. Nicméně dálnice byla dobře sjízdná a rychlá, kterýmž pádem jsme se na místě hlásili již v 17:40. 
Akce byla avizována, že začne v 17:00. Proto také první kapela startovala v 18:00 teoreticky, cca 18:25 prakticky. Nicméně bylo dobře, že jsme byli včas na místě. Zapůjčení rytmičáku jsme sice měli smluvené předem telefonicky, nicméně erární kytarové ani basové combo nebylo. Zakázané ovoce nás zachránilo, neboť zapůjčení promptně nabídlo v oplátku za to, že jim ŘiĎiČ domluví, že si tam tyto propriety budou moci nechat do úterý, kdy tam začínají cosi nahrávat. Takže když jmenovaný Šofér na místo s jistým zpožděním dorazil, vše potřebné domluvil.
My jsme si mezitím krátili dlouhou chvíli krmením automatu na stolní fotbálek. ToKi si s naším svolením odběhl za svojí láskou kamsi do nějaké Stodůlky. K jeho cti slouží, že na místo konání přišel natolik včas, že si se Spokem stihli ještě domluvit, kdo co udělá při nástupu na pódium. Venca 21 se již tou dobou pohyboval v zákulisí a liboval si, že každá jeho návštěva našeho koncertu je kronikou podchycena. Touto cestou ho zdravím (můžeš si udělat další čárku, číslo 21 žije) a chválím za vzornou donášku toho, co se u nich doma na Vánoce upeklo (tím myslím pochopitelně vánoční pečivo).

Zakázané ovoce jsem slyšel jen částečně. Hudebně byli o něco sehranější, než třeba Odečet plynu, ale v podstatě stále středoškolský bigbít. Když vydrží, nemuseli by být špatní, techniku už nějakou mají.

Po nich naběhla na pódium naše revivalová zastávková formace se Spokem u bicích. Zvukař se zrovna moc netvářil na skutečnost, že máme kytaru vlevo a basu vpravo, pročež musí tahat kabely. Poté nás upozornil, že aparatura stojí za méně než hovno, pročež odposlechy nastavuje pouze ve skupinách dopředu k bicím. Taktéž mi doporučil stáhnout zvuk comba na minimum, abych zabránil vazbení. To jsem učinil a po celou dobu vystoupení jsem toho hořce želel, neb z odposlechu jsem kytaru neslyšel. Ostatně z odposlechů šly slušně jen bicí, což jsme tak moc nepotřebovali, jelikož ty jsme slyšeli dobře i naživo. Sice asi dvakrát jsem žádal o přidání kytary do odposlechů, ale byla to slovy Kazatele marnost nad marnost. Nicméně v sále byl viditelně zvuk dobrý. Navíc se už do sálu odvážilo víc posluchačů, z nichž někteří i pogovali nebo si s námi zpívali. Celkem jsme to přestáli bez větších komplikací, pouze při předposledním Meydle pan Doctor dvakrát nastoupil o takt dříve. Bylo to právě proto, že se těžko orientoval při neexistujících odposleších. Celkově byla akce pro nás nadprůměrně úspěšná.Nějakých cca 80 posluchačů bylo a pořadatel mi několikrát zopakoval, že Publici jsou dle jeho názoru kapela s nejlepší hudbou a Disharmonici s nejlepšími texty. Naproti tomu 21 mínil, že nejlepší jsou Deratizéři.

Publici naběhli hned po nás. Doctor se Spokem a Paki vyklidili pozice a odjeli spát, zatímco já jsem zůstal v sále a ToKi se odebral za svojí láskou. Hráli chlapci a děvče jako vždy s chutí, šlapalo jim to, rytmy se střídaly a já pogoval. Pěkný výkon. 
S Blábou jsme pak déle pohovořili, takže z Deratizérů jsem si užil jen cca 3-4 skladby. Musím konstatovat, že od posledně jsou zase o poznání rockovější, Nika o něco zrzavější a už bez dredů a hezky jim to ladí. Jen technické problémy se jim nevyhnuly, neb právě Nika se během mého krátkého pobytu v šatně tamtéž dvakrát mihla, přičemž poprvé hledala Sváťovu druhou kytaru, podruhé pak rezervní rytmičák. Ještě že jsme si rytmičák od nich nepůjčili, pomyslel jsem si. Zase bychom měli průser jako onehdy s basovým combem Totáčů.

Bohužel Spínáky jsem už nezaslechl vůbec, ale už som bol uťahaný ako ťava, takže jsem skočil do svého Červenáčka a na Plzeň, Vávro, na Plzeň!

 

Rok 2006


Kronika

Hlavní stránka