Kronika - rok 2012


Rok 2011



Původní Bureš a my, bohužel skoro sami
Jak jsme to skouleli s kulečníkem
Fest v Bažině
Retro Hifáč
Rebelové v Poděčelech
Dolce na konci prázdnin
Klatovské narozeniny
Hifi s mládeží
Lampa na konci světa

Původní Bureš a my, bohužel skoro sami (12.3.2012)
Na třetí nebo čtvrtý pokus se nám konečně podařilo uspořádat koncert v Praze v termínu, kdy mohl také legendární pražský ansámbl Původní Bureš. Celé se to odehrálo v klubu Carpe Diem, kde si zřejmě produkční vzpomněli, že posledně na nás (a hlavně na Malou bílou vránu) posledně přeci jenom pár lidí dorazilo, takže nás pozvali opět. Bohužel jejich důvěra nebyla odměněna vysokou návštěvností, kterou asi očekávali.
Dohoda s klubem, kapelou i spolukapelou proběhla tak hladce, až je mi trapné o tom psát... Na místo jsme dojeli dvojvozmo - Doctor naložil Spoka s místně příslušnou Magdičkou, já vzal mládež. Basový umělec sliboval dorazit taktéž se skoropolovicí, ale té se nakonec nějak nechtělo. Musel jsem na dálnici vyzkoušet svůj nový vůz - takový rodinný kombík s plynovým pohonem. Dobře a celkem tiše to jede, jen Pavlíkovi pořád chyběl interiérový teploměr. Na místo jsme dojeli nějakou chvíli po prvním vozu, protože jsem mládež nabíral v centru a ještě se stavěl doma pro triko.
Na místě už zvučili Burešové ve tříčlenné sestavě (Fumas, Brut a Petr Vitáček - bez houslistky) a nenechali se ničím rozhodit. Přátelsky s námí pokecali, v klidu si nazvučili, a včas a bez známek nespokojenosti odehráli nádherný set. Staré pecky prokládali věcmi z chystaného alba a fakt dobře se to poslouchalo. Bylo zas veselo a popíjel se čaj..., tak to je dezertér... Vypil jsem moře piva a další a další hitovky. Skončili tak akorát, fakt příjemná muzika s krásně ujetými texty, tuším dva kousky přidali. Vydržel bych je poslouchat klidně i delší dobu, ale ukázněně skončili. Přezvučili jsme na nás a už to jelo.
My jsme dali většinou pomalejší kousky, abychom byli trochu kompatibilnější s Burešem, odehráli jsme to myslím docela dobře, všechno bylo v pohodě. Až jsem byl překvapen, jak pomalý set dokážeme sestavit. Burešům se to taky líbilo, Fumas si dokonce pamatoval Dva jezdce (dnešní Disharmonická koncertní premiéra) z nahrávky Tří dřeváků. Akorát škoda, že to neslyšelo víc lidí. Nu což, netuší, o co přišli.

Jak jsme to skouleli s kulečníkem (21.4.2012)
Pravidelní čtenáři kroniky si možná vzpomenou, že loni Disharmonici navštívili jako účinkující klasický venkovský bigbítový fesťáček v Dolcích u Přeštic. Zvuk výborný, klobásky chutné, jenom počasí moc nesedlo. Málokdo se chce při open air festu sprchovat, byť jde jen o přírodní měkkou dešťovou vodu. Podobný problém tentokrát nehrozil, protože tahle akce se konala v kulturním domě v Příchovicích u Přeštic.
Nyní ovšem šlo o úplně jiný druh akce - mistrovství republiky v pool-billiardu (česky kulečník s dírama). Ne že bychom byli tak vyhlášeni svým biliárovým uměním, ale byla tu na nás připravena taková vychytávka. Na konci mistrovství totiž probíhá disciplína, zvaná bleskovka. Ta spočívá v tom, že v časovém limitu tuším 1:40 minuty mají účastníci za úkol dostat všechny koule do děr, samozřejmě klasickými biliárovými údery tágem do bílé koule. A pořadatel(tentýž, který loni pořádal v úvodu zmíněný rockfest) si stačil loni všimnout, že délka našich skladeb se výborně hodí k tomu, co tentokrát potřeboval. A sice doprovodit tuhle bleskovku každé kolo jinou skladbou z našeho repertoáru. Dosud se vždy pouštěla pouze reprodukovaná hudba, čili živák byla taková pilotní novinka v testovacím režimu.
Všechno šlo podle plánu až do určitého bodu, jak zpívá v jedné starší skladbě Visací zámek. Doctor hravě vybral potřebný počet vhodně dlouhých skladeb, plus nějaké další na náš set po vyhlášení vítězů, vše jsme v plné sestavě secvičili a v pátek před akcí jsme navezli aparaturu na místo a trochu ozkoušeli místní zvuk. Ovšem tady už jsem se trochu dostal za ten "určitý bod". Asi ve středu se Jirka dozvěděl, že ho nepustí zaměstnavatel. Takže jsme za škopky nasadili univerzálního Spoka a oželeli protentokrát krásně kvílivé zvuky jeho dřevěného strunatého masívu. Naštěstí už v předtím do rezervy trochu cvičil na červnovou akci, kde o Jirkově absenci víme již déle dopředu. Takže se Spok už trochu s bicími sžil a například s rytmičákem si už myslím i potykali.
Bleskovka měla začínat na šestou večer, takže na pátou jsme naběhli do tělocvičny. U biliárových stolů se hemžily dvojice figurek s tágy a občas nějaký ten rozhodčí. Akce měla trochu zpoždění, což už tak bývá. Tak jsme si dali nějaké to pivo a příjemné občerstvení v podobě uzeného masa, špeku, sýra, zeleniny, pečiva, šunky a tak dále. Takže nám ani tolik nevadilo, že se zpoždění nakonec vyšplhalo na rovné tři hodinky. Zase jsme viděli pár zajímavých šťouchů, už víme také, že klasická pravidla už byla v několika bodech změněna, a taky jsme viděli v akci Jiřího Korna, kterého jsme si pro jistotu překřtili na Popcorna, aby se nám nepletl s jistou zámořskou kapelou. Jirka Popcorn šťouchal celkem slušně - zřejmě motivován výhrou - soudkem piva, takže po zásluze zvítězil nad místními borci. Provokatéři z kapely navrhovali ještě k výhře přibalit kýbl popcornu.
Nicméně pryč od popíku, zpět k hudbě! Myslím, že jsme podali výkon, odpovídající zúžené sestavě. Zvuk mi připadal dost slušný zvlášť s přihlédnutím k tomu, že na zvučení nebylo moc času. Kromě Spokových sól tomu snad nic nechybělo, jen první skladbu jsem trochu uhnal a tuším třetí byla o něco kratší, než časový limit. Ale jinak vše vycházelo myslím dost dobře. Tedy pro nás, pořadatelé zkracovali celodenní časové manko tím, že mezi jednotlivými koly bleskovky vyhlašovali vítěze úctyhodného množství kategorií. Po vyhlášení a bleskovce jsme ještě odehráli pár skladeb, než se sál vyprázdnil. I zaplaceno jsme dostali, a z odjezdu cca 22:30 vidíte, že bleskovka a vyhlášení proběhly opravdu celkem bleskově.

Fest v Bažině (28.4.2012)
Tak jsme si zase jednou zahráli fesťáček v Praze. Oslovil nás fanoušek Tomáš z Bandzone, sezval kapely a výtěžek akce hodlal věnovat na dětskou onkologii. Ovšem otázka je, jestli z celkového vývaru/provaru něco na dětičky doputuje... Přece jenom něco musel dát zvukaři, něco nám za půjčení bicích pro 7 kapel. Ani cesťák jsme sice vzhledem k okolnostem nepožadovali, ale přiznejme si, že blány na bicí nám v hudebninách taky zadarmo nedají - zkoušel jsem to a nic...
Dozvěděli jsme se, že hrajeme druzí z desíti kapel, vezeme tam bicí, začíná se hrát v sedm a máme tam právě s těmi bicími být - taky v sedm... Přijeli jsme raději cca o víc než půl hoďky předem. Tomáš už spolu s pár kámoši už kalil před klubem. Uvítali nás, takže jsme si prohlédli přístupovou cestu a přinesli si bicí i další propriety. Spoka jsme nechali složit bicí a pro začátek objednali čtyři steaky a čtyři piva. Tuto část musím hodnotit vyloženě pozitivně, protože jídlo nemělo chybu a Koutská dvanáctka je snad taky nepochybná.
Zvukař fungoval, takže jsme mu něco nakecali do mikráku, zaťukali na další mikráky, které byly u bicích a zahájili vyčkávání. Na pódium došla první kapelka. Jmenovali se Diversion a skládali se ze čtyř hochů středoškolského věku. Tři vypadali od pohledu jako "slušňáci", jeden kytarista jako vlasatý hipík. Hráli takový klasický středoškolský punk. Žádný zázrak, ale šlo to. Musím ocenit, že se na pódiu zdrželi relativně krátce, takže zpožděný začátek vykompenzovali skoro tolik jako my.
Po nich byl vyzván na pódium nám již známý Destraktor, čímž jsme pochopili, že pořadí bude asi jiné, než se původně domlouvalo. Místo předpokládaných desíti kapel jich nakonec hrálo sedm, přičemž se celkem dost šíbovalo i s pořadím.
Kapela Až naprší a uschne najednou místo třetího pořadí měla hrát šestá a poslední P.U.M. neměli druhé kytarové combo. Na těch bylo fajn, že kromě půjčení komba nic dalšího nežádali a v pohodě vyčkali na svoje poslední místo v seznamu účinkujících.
My jsme čtvrté pořadí akceptovali, ovšem když potom začínali postupně nabíhat kolegové z na později zařazených kapel, kteří všichni museli nutně hrát před, Doctor se už celkem vytočil a nadhodil také možnost, že bychom si mohli sbalit bicí a odstartovat.
Destraktor předvedl dle mého o něco lepší výkon, než předskokani. Možná to bude i tím, že už je člověk slyšel podruhé a tím pádem si je trochu víc užil, než kdyby lovil texty. Dali tuším jeden přídavek a odporoučeli se z pódia.
Po nich naběhli "Až naprší a uschne", kteří si přehodili pořadí s Wosou. Wosa pak měla trochu časový problém, ale o tom až později. Až naprší... už Doctora lehce dotočili, protože přes 20 minut zvučili, ladili, nasazovali vlastní mikráky a dozvučovali například housle. Asi to normálně nebude špatná kapela, ale v Bažině se jim dle mého moc nedařilo. Housle se rytmicky ne a ne sejít se zbytkem kapely, tu a tam docházelo k rozhození kytary s bicími, nějaká ta rozladěná kytara a zpěv tam byly taky. Už kvůli tomu jejich nic moc zpěvu mi přišly trochu komické ty vlastní mikrofony a opičárny kolem toho. V půl desáté ve chvíli, kdy nás pořadatelé přesvědčovali, ať vystoupení aspoň nějak zkrátíme, když už nebudeme posunuti někam na konec, jim byl schválen po více než hodině na pódiu i přídavek.
Takže jsme sice krátili playlist, ale se skřípěním zubů. Vyškrtli jsme pět skladeb a přídavky, díky čemuž jsme na pódiu strávili pouhých 35 minut včetně nazvučení. To vůbec není špatné, když si uvědomíme, že kvůli nám zvukař musel přehodit mikrák od basy na druhou stranu. A musím se pochválit - byli jsme dobří, hlavně Spok. Nic jsme vyloženě nepodělali. Moc se nekecalo a hráli jsme jak o život, abychom už byli z kvalitně vyhřátého pódia pryč. Přeci jenom venku bylo přes den 30°, což v dubnu standardně nebývá. A pódium bylo slušně osvětleno, což sice bývá během vystoupení běžné po celý rok, ale silně hřejivý pocit z toho člověk prostě má. Kytarista P.U.M. nám pak děkoval, že jsme byli rychlí, a zároveň i chválil výkon.
Snad se na mě nebude po nás hrající kapela zlobit, ale jejich jméno jsem nějak přeslechl. Od našeho stolu bokem od pódia nebyl zvuk zdaleka tak dobrý, jako na sále. A taky nějak mě moc nezaujali. Zpěvačka sice energicky hrnula do mikráku svá zjištění o zlém světě, ve kterém žijeme, ale jestli jsem byl v útlumu po našem setu nebo by to tak bylo i za jiných okolností, to si fakt nejsem jist. Ale prostě mi skoro vyšuměli z paměti. Možná i proto, že jsem skoro půlku jejich setu strávil venku, kde už bylo velmi příjemně. A taky atmosféra uvnitř trochu houstla. Jejich příprava ke hraní nebyla ani zdaleka tak rychlá jako naše, takže sice taky docela pokrátili playlist, nicméně kdyby naběhli rychleji, se stejným časovým výsledkem by nemuseli tolik krátit.
Spolu s nimi odešlo z pódia jednak kytarové kombo, což jsme věděli dopředu, takže jsem hodil do placu moji Krajtu. A druhak odešlo i kombo basové. A to takovým způsobem, že jsem koukal jak blázen. Právě se chystající Wosa měla hodně málo času na vystoupení, protože nějak před půl dvanáctou museli stihnout autobus (a myslím, že nestihli). A těsně než začali hrát, kdosi naložil na rudl basové kombo a natvrdo ho odvezl. Promptně jsme místo něj dodali naše velké basové, čímž jsme Wose zachránili aspoň jednu písničku, kterou takto stihli odehrát navíc. A taky šňůru, která jim v nejméně vhodném okamžiku exnula. Přes tyto technické problémy a krátkost vystoupení byla Wosa pro mě tím nejlepším, co jsem toho večera slyšel. Úderný punk, odsejpalo to hezky a mělo to všechno, co mělo mít.
Po Wose naběhli P.U.M., jejichž jeden kytarista dřív hrával ve staropražském šramlu "Šlapeto". Kluci hráli takový klasicky zkušený punk se zábavovými texty. Sehraní byli asi nejlíp ze všech těchhle partiček. Vizuálně taky byli zapamatovatelní - takový vlasatý tatík u basy, čerokýz u jedné kytary, vlasáč u druhé a bubeník nakrátko ostříhaný, nicméně viditelně zkušený. Tedy působil trochu dojmem, jako by uměl dobře bubnovat, ale míň znal konkrétní skladby, nicméně mě to rozhodně nevadilo. Akorát ty písničky už si nepamatuju. Akorát vím, že přidávali Ruskou od S.P.S. a pár dalších kousků, ale fakt už jsem byl nějakej unavenej a v podstatě rád, že to všechno dopadlo bez nějakého většího průšvihu a že jsem ve dvě v noci doma. Nojo, co taky chtít od starýho páprdy, že jo?

Retro Hifáč (24.5.2012)
Disharmonici zjistili, že by už bylo na čase zase zahrát v Plzni. A v Hifáči jsou už na nás přece jenom celkem zvyklí. Takže ještě zbylo domluvit kapelu, se kterou jsme na sebe taky celkem zvyklí, což byli tentokrát staří známí Laici. Domluvili jsme to přes Pýta, ktorého som sa opýtal, či nebudú hrať alebo hej. No, raději zpět do jazyka mateřského... Dobře to dopadlo, Laici měli čas. Zvuk s tradičním zvukařem a tradiční kvalitou. Celkově i tradiční síla a vydatnost. A tak to má byť, tak je to správné!
Takže v den akce jsme naběhli na místo - Laici v pěti (s hostem na ságo) a my jsme se v průběhu taky sešli - Jirka dojel z Klatov, kde předtím bubnoval s orchestrem a Pavlík ze zkoušky smíšeného sboru. Ještě jsem vlastně nezmínil tradiční hosty - J.H. plus jeden, parta VIS (já vím, že tam nedělají všichni, ale i tak) v prakticky plném počtu, bubeník Michall dwouseksowy a další celkem přijatelně zaplnili sálek.
Vzhledem k našim pozdějším příchodům mladé generace jsme jako první do sálu vyslali Laiky. Ti přišli a zahráli. Kromě starých známých fláků přibylo ještě pár dalších. Celkově to rozjeli v intencích devadesátých let minulého století, kdy jsme spolu s Laiky, Dwěma seksy, Třemi dřeváky a Triem Rozvrat okupovávali pódium v Céčku.
Pravda, čas oponou trhnul, takže z úplně původní sestavy představuje Laiky akorát Fík, který působí stále stejným dojmem roztomilého nejistého chlapce, zatímco Pýt u basy, Frančesko u kytary a Míra u bicích už šlapou skvěle, stejně tak hostující saxofonista. Ovšem Fík tomu celému taky dává ten klasický Laický ksicht, takže nějaký ten akordík, doba nebo intonační nejistota k tomu patří. Laici zkrátka zůstali Laiky a Lajky Lajkami. A na tom nic nemění ani skutečnost, že hrajou globálně vzato čím dál líp.Oproti minulému společnému vystoupení jsem od nich slyšel výrazně víc mně neznámých skladeb, než tomu bylo minule. A sehranost se zlepšuje, už je to celkem slušně znějící band.
A pak jsme naběhli my. Záměrně jsme program udělali se všemi nacvičenými trojdřeváckými kompozicemi, takže chvílemi byla iluze 90. let skoro dokonalá. I jsme hráli v kompletní sestavě, což je přeci jenom takový větší pocit jistoty, než improvizace ve čtyřech. Hned pro začátek jsem urval strunu, myslím že Gčko to bylo. Tak jsem se vizuálně zase vrátil do minulosti, protože jsem vytáhl místo černého Corta žlutý Fender po Přémovi. A řeknu vám, je mezi těmi kytarami docela podstatný rozdíl, byl jsem z toho trochu nesvůj. Sázeli jsme tam jednu skladbu za druhou jako brambory do řádků a celkem to odsejpalo (snad až na čtyřminutové Závodníky).
Skončili jsme tak akorát, když pro Milana s manželkou přijel odvoz. Chvíli jsme pokecali s fanoušky, a to už vlastně bylo asi všechno.

Rebelové v Poděčelech (15.6.2012)
Doctor je momentálně asi nejaktivnějším členem Disharmoniků. A tak nejčastěji z nás zkouší e-mailovat a volat pořadatelům různých akcí. I stalo se, že jeho úsilí bylo korunováno úspěchem. Disharmonici tak načali třetí stovku koncertů svým dosud nejvýchodnějším počinem - festivalem "Punk rebel Poděčely 2012".
Jak již název napovídá, jde o festival. Sponzoruje ho havlíčkobrodský pivovar Rebel a hrajou tam i celkem známé punkové kapely, jako NVÚ, SPS, Šanov, Argies (kapela z Argentiny), Svině, Vision days, Illegality a četné další. Letos trval dva dny. Naše vystoupení začalo v pátek a skončilo v sobotu. Ale nebojte se, hráli jsme set naší klasické délky, ale začínali jsme 23:20 (přesně podle plánu). No, raději to vezmu hezky popořádku.
První (a vlastně i poslední) komplikace se objevila hned na začátku. Nás bubeík Jirka v sobotu odjížděl s orchestrem do Ostravy. Řešení bylo logické - narvali jsme za škopky Spoka a udělali s ním pár zkoušek. Naštěstí Spok není zvíře, takže nám žádný spolek pro týrání zvířat nemůže nic vytýkat - třeba že jsme mu vyrvali kytaru a narvali (naštěstí jen do rukou) paličky. Dopravu zajistil pan Doctor, který tím pádem ani nemohl na místě dostatečně konzumovat.
Na místo jsme zato dojeli dokonce o něco dřív, než se čekalo (v sedm odjezd z Bor, před půl desátou zaparkováno). Nemohli jsme se při příjezdu ani orientovat podle bigbítového kraválu, protože zrovna byla ladicí a bednová pauza před setem Šanova. Ani to nás nerozhodilo a vjeli jsme do areálu. Pořadatel (jménem tuším Michal) se nás ochotně ujal, obdařil nás náramky pro účinkující a patnácti pivními lístky (dalo se za ně pořídit i jídlo). Tak jsme hned začerstva vyzkoumali, že Rebel se dá pít. Uspokojeni tímto zjištěním jsme si stoupli před pódium (do rozumné vzdálenosti cca 20 metrů) a vyslechli šanováckou sadu. Kluci hrajou ve třech a tváří se tvrdě. Kytara, basa, bicí, řvací punk klasického střihu a zahuhlaný basový aparát. Zpoždění oproti plánu bylo směšně malé (cca 15 minut) a to nás Michal ještě ujistil, že Svině "to mají krátký", takže se to dorovná na přesně. Kluci odvedli svoje, pár pogoskokanů si užilo, jeden punkáč tam i chvilku společensky unaven ležel. Tak jsme ani nevěděli - je ožralej, sjetej, mrtvej nebo jenom tak odpočívá. Kromě té smrti se nedalo vyloučit nic z uvedeného. Zvedli jsme ho na nohy, vypadal, že půjde na záda. Ale probral se a přinejmenším do našeho odjezdu se choval celkem v normě. Šanováci dohráli a snažili se povzbudit fandy ke větší aktivitě. Jeden přídavek si vynutili a tím to pro ně skončilo. Vše to z povzdálí sledoval Petr ANK Růžička, boss teplického punku.
Po nezbytné pěrestrojce na pódiu začaly prasit Svině. Jejich radikální texty našly celkem přiměřenou odezvu a basa už zněla o třídu líp (tím nemyslím basáka, ale aparát a co z něj šlo do beden). Hráli zajímavě, řevy měli dostatečně nabroušené a pogo takové normální, o něco větší než Šanov. Po pravdě řečeno jsem tak půlku slyšel jen zezadu, protože jsme se už museli trochu připravit - přibližně naladit kytary, přinést si komba, postavit Hi-hatku a rytmičák dát na stojánek a tak dál. Dohráli skutečně včas, takže jsme naběhli.
Pořadatele musím ocenit, že nás nijak nepopoháněl, když viděl, že nám to relativně odsejpá. Spokovy přímé bicí s tahem na bránu a naše poměrně jednoduchá koncepce se kupodivu místním dost líbila. Musím připustit, že oproti předchozím i následující kapele jsme zněli skoro jako folkáčí. A to jsme nezařazovali naše pomalejší kousky. Mám pocit, že textům asi rozumět bylo, kytara snad byla slyšet dost, i když někteří fanouši tvrdili opak a tak. Jediné neplánované zdržení nastalo tím, že jsem si nechal v zákulisí pivo, pro které jsem asi po šesté skladbě odspěchal. Tedy jediné - ještě jsem prasknul strunu na svém Cortu, takže jsem od Reputace dohrával na Fendera. Nebylo to úplně ono, přece jenom je potvůrka o pár centimetrů tlustější a hůř se na něj "hobluje" vyšší rychlostí. Ale nebudu daleko od pravdy, když označím náš výkon za celkově zdařilý. Aspoň odezva diváků byla ještě lepší, než na Svině, takže spokojenost. Slezli jsme sice bez přídavku, ale za slušného ohlasu.
Doufám, že byli spokojeni i pořadatelé - v době našeho vystoupení tam bylo nějakých 200 lidí, zatímco by potřebovali takových 400. Tak doufám, že v sobotu jim ještě aspoň další dvě stovky lidí přibyly, ten fesťák si to určitě zaslouží!
Po nás naběhli "rudí hmyzáci" ze skupiny Red insect, kteří navázali na drsný duch pátečního večera, který jsme lehce narušili. Pogaři pogovali, ostatně taky jsem si lehce skočil, když už jsem měl po vystoupení. Nicméně čas se nachýlil a během jejich rozjetého vystoupení jsme naložili káru a odfrčeli. Kam? Na Plzeň, Vávro, na Plzeň.

Dolce na konci prázdnin (31.8.2012)
Byla-nebyla narozeninová party. A ta se konala v našich oblíbených Dolcích u Přeštic. Takže jsme tam zahráli, protože jsme byli požádáni včas a měli čas. Tedy pravda, ne úplně všichni - basák Pavlík měl nějakou víkendovou akci kdesi daleko od Plzně, takže jsme povolali basového mašinfíru Pýta von Laik. Ten nás tam taky dovezl svojí dodávkou od Volkswagenu. Z jízdy jsme měli celkem mimořádný zážitek, protože ve voze byla osazena sedadly první a třetí řada, takže většina apáry ležela před námi vzadu sedícími, přičamž jsem měl fůru místa i při zcela natažených nohách.
Na místě jsme byli včas, takže jsme vybalili apáru a mistr zvuku nás nazvučil. Tentokrát se hrálo pod střechou na takové verandičce s asi osmi dlouhými stoly, přičemž kapela byla vzadu v závětří. Aparáty jsme měli vlastní, zvuk dobrý a pivo se točilo zdarma.
Odehráli jsme set, složený většinou z Pýtovi známých skladeb, a myslím, že se hraní vydařilo docela slušně. Na závěr jsme byli odměněni kromě cesťáku i domácí klobáskou. Tu jsme snědli, Pýt obětoval další zápalnou oběť bohu Nikotinovi a zaslechli jsme ještě pár úvodních skladeb mezitím nazvučivších (to je šílený přechodník, nazvučivších, že jo?) Košutka Hills. Konstatovali jsme, že si po jejich vzoru musíme pořídit nějaký větší hadr nad pódium, ze kterého by bylo patrno, kdo to právě působí hluk.
Místní byli viditelně spokojeni, dva z nich slibovali pozvání na další akce a zvukař pak slíbil nasdílet přes net zvukový záznam přímo z mixu. Celkově shrnuto se jednalo o velmi příjemnou akcičku.

Klatovské narozeniny (22.9.2012)
Před nějakým časem jsem se na Bandzone dočetl, že v Klatovech sídlí kapela ze samejch punkáčů, která se jmenuje Bijolit. Vyslechl jsem ukázky, kapelu zařadil mezi oblíbené a někdo od nich si zase hodil mezi oblíbené Disharmoniky.
Pak někdy kolem prázdnin přišel dotaz, jestli bychom zahráli u nich. Tak jsme se domluvili, že by to šlo. Mistr Koty a myslím i Volfík měl narozeniny, tak uspořádali takový menší festík na jeden večer. Bohužel náš bubeníček se vracel až po deváté večerní z předchozího hraní v Rokycanech, a ještě jsme pak chvíli čekali na basáka, takže samotné oslavence jsme už hrát neslyšeli, stejně jako před nimi hrající Oběti doby nebo naše staré známé S.A.S. Ba dokonce jsme neslyšeli ani strakoničáky Zničehonic, ale ty toho večera neslyšel nikdo, protože nepřijeli.
Natankovali jsme pár pivek a u stolu vyslechli asi hodinový set zvukové vozové hradby drsnopunkáčů - Táboritů z gangu Qýchodu. Hráli takový textově kritičtější punk, rytmicky jim to šlapalo obstojně, a s intonací zpěvu se moc nepárali. Ostatně tak to asi v rámci žánru má být! Jenom kdyby posluchači na parketu po sobě nelili pivo. Ale co po sobě, to by nám bylo celkem jedno. Ale oni nám skropili i nedaleko uskladněné nástroje (ještě že jsem měl přes kytaru a futrál hozenou ještě bundu). Ostatně i účinkující basák je lehce sprdnul, že jeho basa nebyla úplně levná, tak aby se trochu krotili.
Ale jinak zábava jela slušně. Zvlášť první půlku našeho setu byli diváci dost aktivní. V té druhé ale neodpadli zcela, jen museli lehce zvolnit. Znáte to určitě taky - i pravověrný punker má jen jedny plíce... Já už jsem byl z prodělané rýmy skoro vyléčen, jen mě nepříjemně zaskočilo, že od Fis2 nahoru jsem pořád jen chraptěl, čímž docela utrpěla hlavně skladba Na dně, kde jsem v refrénu prostě musel o oktávu dolů. Jestli to bylo tou rýmou nebo skutečností, že bylo lehce zahuleno, co já vím? Jinak jsme ale jeli svižně, bez větších zádrhelů, s asi pěti přídavky a se slušným ohlasem. Na pódiu jsme byli něco přes hodinku, což je s přihlédnutím ke krátkosti našich písniček celkem dost.
Po koncertě následoval grupáč (bohužel ale šlo jen o skupinové foto) a nějaká ta výměna CDček s domácími, proložená sliby na nějakou další společnou akci a tak.
Tož dobré to bylo...

Hifi s mládeží (11.10.2012)
Už delší dobu jsem slýchal zprávy o tom, že skupina Pentils ze Starého Plzence je mladá a talentovaná. Tak jsme si řekli, že vyzkoušíme, co je na tom pravdy. Proběhlo to celkem banálně - náš basový umělec Pol jim zavolal a oni se usnesli, že můžou.
Pravda, nic neponechali náhodě a přivezli si i základ bicích, o kterých byl Pavlík přesvědčen, že je vezeme my. To byla ze strany kapel jediná drobná nesrovnalost, která se ale bez problému vyřešila.
A abych nezapomněl, když jsem přišel v půl osmé do klubu, překvapilo mě, jak je tam plno. Jenomže to bohužel nebyli naši fanouškové, kterých se sešlo o dost míň. Ba dokonce to nebyli ani fanouškové The Pentils, ale nějací z našeho pohledu anonymní starší pánové a dámy (dokonce i ve srovnání se mnou, což už je co říci), kteří před koncertem klub vyklidili. Kluci z našeho tvrdého jádra fanoušků se mnou sehráli během zvukovky pár kol licitovaného mariášku a řeknu vám, že hrajou fakt dobře. Bohužel dalších diváků už tolik nepřišlo. Nevíme, jestli jim to nevyšlo, nebo jestli si budeme muset zvyknout na hraní přesilovek.
Ale abych taky něco napsal k vlastnímu hraní. První hráli The Pentils. Instrumentálně jsou zdatní, bratři Švédové jedou kytaru a bicí, basák jako jediný není přímo z rodiny, nicméně občas se jako jediný z pánů občas zpěvem přidá k hlavní zpěvačce Klárce. Ta to do nás hrne altem, který nejenže skvěle intonuje, ale nebojí se do toho pořádně opřít. Až neskutečně dobře hrajou, na to, že je jim teprve kolem patnácti let. Slíbili zahrát půl hodiny a skutečně to dodrželi, mám pocit že to na tu půlhodinku vyšlo včetně dvou přídavků. Kolegové z mariáše jejich vystoupení komentovali tak, jestli nepůjdeme dělat předskokany spíš my jim. Něco na tom bylo, hráli fakt precizně. Pokud by se mělo něco vytknout, pak snad že byli trochu víc nahlas, než by bylo v takhle malém klubu na místě. Ale v pohodě se to dalo akusticky přečkat, už vzhledem k těm nepopiratelným hráčským kvalitám.
My jsme oproti nim hlasitost i instrumentální preciznost uvedli do obvyklých mezí, tedy snížili. Hrálo se nám nicméně dobře a doufám, že to bylo slyšet. Hrstka diváků si vychutnávala pohodu večera a šlo to pěkně až do finále včetně nějakých těch přídavků.
Koncert se myslím povedl a je jenom škoda, že ho neslyšelo víc posluchačů. Nu což, jejich mínus, že nepřišli. Užili jsme si to.

Lampa na konci světa (21.12.2012)
Je pravda, že pamatuji i roky, ve kterých Disharmonici odehráli víc koncertů než letos. Ale ten letošní závěrečný rozhodně stál za to. Protože nás naši legendární kamarádi ze Znouzectnosti pozvali jako hosty na předvánoční Lampu. A aby nebylo senzačních zpráv málo, účast na koncertě potvrdila i božská Ema, která dokonce zazpívala pár kousků i s námi.
Abych trochu mírnil nadšení, drobným problémem byly naše zkoušky. Jak již pravidelní čtenáři naší kroniky vědí, náš basový umělec Pol studuje v ČeBu. Copak o to, v Českých Budějovicích by chtěl studovat každý (kromě mě, teda), ale kdyby on se víc zdržoval v Plzni, jenomže to on ne. A když už náhodou v Plzni je a zrovna nemá jinou akci, tak zase bubeníček Jirka vaří v hospodě až do noci. Ale i s tím jsme se vyrovnali, jenomže do toho přišla ještě Spokova zahraniční dovolená a Doctorovo hlídání dětiček, takže naše zkoušky nebyly příliš četné, a některé jsme pořádali v časech pro nás dosti netradičních (např. v sobotu dopoledne), což nemuselo každému vyhovovat.
Ale zpět k onomu památnému dni zimního slunovratu. Na místě jsme se sešli celkem včas kromě Jirky, který nestihl zvukovku. Takže chvíli nám zvukovku bubnoval Spok, chvíli Caine. Co bylo výborné, že nám Znouze už tradičně nechala k použití vlastní nazvučenou aparaturu. A když napíšu nazvučenou, musím ještě dodat, že velmi dobře nazvučenou od mistra Hrabáka (exmlýnského požárníka a nyní mordorského bláznivého koně). Ve výčtu pozitiv budu ještě chvíli pokračovat. Sešli se všichni z party kolem Milana K. a jeho manželka dodala výborné košíčky, za které touto cestou děkujeme. Také zdravíme Jindřišku H. Jarce jsme zahráli Nejasné pocity, které jsme do seznamu přihodili na její přání. Jo a objevili se tady lidé, z nichž někeré jsem si pamatoval ještě ze staré Lampy, jako třeba Šklíba... A k tomu naši někdejší skorospoluhráči z kapel Laik, Siláž, Lenthillium a taky tvrdé i méně tvrdé jádro Znouze-fans. Zkrátka asi nejplnější Lampa za letošek. Fakt pěkné!
My jsme nějak kolem deváté vtrhli na pódium a lidé reagovali nadprůměrně pozitivně. Někteří z našich fanoušků i pogovali, celkem vlídně nás sledoval i fanoušek na invalidním vozíčku. A my tam sázeli jeden kousek za druhým a nijak jsme nekrátili. Všechno ceklem šlo, až na občasné Doctorovo přehazování slok a moje ze začátku nepřesné přepínání kanálů u komba. Jo a taky Caina jsme na pódium nedostali, a to ani na trojdřevácké kousky, ani později na Monarchy. A ještě v poslední skladbě před nástupem Emy mi praskla struna, takže místo abych vítal naši vzácnou hostku, běžel jsem do šatny pro druhé pádlo (tzv. Přemkytaru - kterýžto název drží dle původního majitele Přémy, který ji kdysi v minulém tisíciletí osadil výborným snímačem Seymour Duncan). Ema na pódium naběhla bez trémy a předvedla vynikající výkon. Po skladbách Pohádka a Na dně jsme ji propustili v pokoji a nechali ji vydýchat před hlavním setem se Znouzí, který pak odzpívala skoro celý. My jsme ještě dohráli set, za který nás docela dost lidí včetně zvukaře pochválilo, na což jsem náležitě hrd.
A po standardní pauze nás vystřídala hlavní atrakce večera - fenomenální a legendární Znouzectnost. A výběr skladeb byl skutečně pestrý, napříč snad všemi alby, obvšem těžištěm byly skladby z posledních dvou alb z doby, kdy Ema ještě byla regulérní členkou (Ukolébavky a Mé Království). Jak jsem již zmínil, Ema naběhla snad už na druhou skladbu a setrvala na pódiu snad až do konce. A pogo bylo. Ze začátku takové skoro normální, ke konci velmi husté. A byl to set opravdu velmi pestrý i obsazením pódia - pár skladeb na druhou kytaru doprovodil osvětlovač, něco jsme si bejkli do mikráků i my s Doctorem a Spokem (mlaďoši již prchli), Maestro se tam taky mihnul na jednu-dvě skladby a vůbec to bylo takové svátečně rozjuchané. Znouze si viditelně hraním dělá radost, což je vidět na Goldovi, Démovi i Cainovi. Ovšem zlatým hřebíkem této noci byl celkový projev Emy, kterou to zpívání baví snad víc, než před těmi lety... Jak je to dávno, to se mi při pohledu na ni ani nechce věřit, že už byla na světě :-) Skončili s velkým množstvím přídavků a myslím, že nikomu nechyběli ani dnes nehraní Hasiči...
A abych nezapomněl, za domácí úkol si zkuste rozmyslet, jestli se mi ten koncert líbil nebo ne.

Rok 2013


Kronika

Hlavní stránka