Kronika - rok 2014


Rok 2013



Koblížek černický
Impulsivní start
Klatovy podruhé
Lhota s dobrým zvukem
Husovka s chybou 55
Žádný strach z Impulsu
Vagón srpnový
Svatba, letiště a Disharmonici
U Úslavy v Božkově
Veselé Hifáčové blues
Šeříkové festiválení
Vánoce s měsíčním předstihem
Nedorozumění u Alenky

Koblížek černický (14.3.2014)
Stalo se mi loni tuším v srpnu, že jsem byl na koncertě Znouzectnosti. Taková věc se mi stává celkem běžně, pokud hrajou v Plzni a já mám zrovna čas. Ale tentokrát to nebylo v Lampě, nýbrž v Plzni-Černicích v podniku, jenž slove "Osvěžovna u Koblížka". Pod takovým názvem si může člověk představit ledacos. A ono to zařízení je takové víceúčelové. Bývalý statek se dvorem a velkou stodolou je upraven tak, že má pódium, stolky, lze tu objednat klobásku, pizzu, různé teplé i studené nápoje, pivko se tu točí, zákusečky se dají ke kafi koupit, kolo na dvoře zaparkovat, nebo třeba ve stodole uspořádat koncert.
A právě to poslední uvedené udělala loni Znouze, a protože se mi tam moc líbilo, dotázal jsem se, jestli by i Disharmonici mohli pomýšlet na podobnou operaci. A sympatická paní vedoucí nám vyhověla. Spolu s námi zahráli undergroundoví parťáci The Lenthilium, se kterými už jsme měli pozitivní zkušenosti z Hifáče.
Na místo jsem nedorazil úplně včas, měl jsem určité nečekané rodinné povinnosti. Co mě potěšilo, že tou dobou už byli na místě kompletní Disharmonici, jakož i značná část Lenthilia. Vždycky je to lepší, když je na kapelu spoleh.
Stodola rozhodně nebyla chladná, což zajišťovala mohutná litinová kamna v rohu. Zvuk byl celkem přiměřený decentnímu prostoru, což zajišťovala Spokova zvukařská práce. Spokojili jsme se s vlastními zdroji, což se ukázalo jako přiměřené okolnostem. Naše komba na velikost sálu stačila bez dalšího dozvučování, jenom zpěvové kombo jsme zdublovali Spokovým basovým.
Lenthilium hrálo jako první a pustilo se do zpočátku nepočetného publika starými hitovkami o dovolené na Rujáně a o nasávajícím trpajzlíčkovi. Lidí během jejich setu přibývalo, a když před půl desátou opouštěli pódium, bylo diváků už určitě přes dvacet. Zahráli dle mého zase o něco líp než posledně - větší sehranost je na nich znát a místy až překvapujou, jak už jim to sedí dohromady.
My jsme naběhli hned po nich. Jak už se stává v této sestavě tradicí, první půlku jsme odehráli bez Emy, druhou půli s ní. Hned u druhé skladby jsem zkonstatoval, že playlist s poznámkami ze zkušebny by se mi hodil - měl jsem tam totiž jasně napsáno, že Genetickou nemám uhnat. A refrén mi dal znát více než zřetelně, že jsem tuto dobrou radu nedodržel. Ale jinak se nám dařilo celkem nadprůměrně, diváci byli vyloženě pozitivně naladěni, kterýmž pádem se nám hrálo fakt dobře. Ještě dva přídavky jsme dali, třebaže už dávno po desáté, kdy už by se mělo končit. Za to taky paní pořadatelce moc děkujeme, že nás nechala v pohodě hrát nejmíň do půl jedenácté.
Po koncertě jsme ještě chvilku poseděli, potlachali, ujistili se navzájem, že si zase někdy společně zahrajeme - což bychom rozhodně rádi. A závěrem - pokud tohle čte někdo z kapel, na které chodí tak kolem stovky lidí - Koblížek je fakt dobrá volba. Fajn prostředí, fajn pořadatelé a celková atmosféra vyloženě pohodová.

Impulsivní start (4.4.2014)
Disharmonikům se naskytla příležitost zahrát si v čerstvě zřízeném rockovém klubu Impuls. Majitelé mají smělé plány, že tam budou zvát kapely, které si nezahrajou jinde, což považuji za chvályhodnou ideu. I proto jsem byl rád, že mi všichni z kapely tenhle termín odsouhlasili. Co bylo dále pozitivní, že na místě byl kromě obvyklých propriet i základ bicích. Negativní naopak byla absence mikrofonů, na niž jsme ovšem byli dopředu upozorněni. Při odjezdu na místo jsem pro jistotu ještě do klubu zavolal a po rozmluvě pro jistotu ještě přibalil kromě našeho zvučicího kufříku i dva mikrofonní stojánky.
Na místo jsem dorazil tak akorát včas. Prostý pohled mi prozradil, že na klubu borci odvedli spoustu práce - vymalovali, dali nové koberce, nové výtvarné motivy, bar, odhlučňovací panely - ještě probíhaly dokončovací práce - dotahování šroubů u stoliček, luxování koberců a tak... Další pohled na pódium stačil ke konstatování, že v proklamovaných osm hodin nezačneme ani náhodou. Základ bicích se právě ustavil, ale zbytek věcí se ještě musel postavit včetně natahání kabelů, původně domluvený zvukař absentoval a rezervní dělal, co mohl, ale trochu bylo znát, že klub ještě nemá zaběhanou rutinu. To ale chlapcům a děvčatům z klubu rozhodně nemůžeme mít za zlé, protože to prostě byl rozjezd klubu a začátky prostě bývají těžké. A navíc se snažili, jak mohli. Nějak jsme zkombinovali kabely tak, aby dosáhly k mixu, postavili nástrojovku, odmítli odposlechy (aby to trochu odsejpalo) a rozjeli náš obvyklý cirkus.
První půli jsme dali bez Emy, druhou s Emou. Zrovna při Chřipce, která končila první půli, začaly trochu zlobit mikrofonní šňůry. Ovšem za to klubáci tak úplně nemohli, protože ty šňůry byly naše. Mezitím jsem na baru natankoval dalších jedenáct stupňů Pivsonovy stupnice a pokecal se dvěma Slováky - syny Tater. Jeden byl z Oravy a druhý z Popradu. Tak asi za deset minutek místní borci vyměnili kabely a jelo se dál. Sice místy jsme neslyšeli všechno, ale když jsme nechtěli odposlechy - náš boj... Ostatně v publiku jsme nějaký ohlas měli - a to vesměs pozitivní (Díky, Davide Fazy!). Vzhledem ke značnému zpoždění jsme sice nepřidávali, ale vzhledem k podmínkám to myslím dopadlo slušně.
Na místě jsme nechali dva stojánky, všechny čtyři mikráky a dva kabely. A protože Spok, Doctor a Ema zmizeli hned po naší produkci a Vedoucí by možná měl problém rozlišit naše kabely od místních, zůstal jsem na místě až do konce akce. Takže můžu jako správný brouk Pytlík zhodnotit výkony našich "poskokanů" - první kapelou v klubu totiž už navždy zůstáváme my:-)
Hned po nás naběhli mladí pánové z grupy Velký voči. Naběhli hned, ale zvučení nějakou dobu zabralo - aspoň jsme stihli v klidu sbalit věci a domluvit se, co už kluci odnesli a co poberu já. A ještě jsem se chvíli venku šel přesvědčit, že večer je vlahý a vzduch čistý. Nicméně zpět ke triu Velký voči. Viditelně většina publika přišla právě na ně. Byli to takoví tři mladí a neklidní punkeři, kteří s plným nasazením vyzpívali všechnu nepravost světa ve svých úderných riffech. Že jsou drsoňové bylo patrné i z toho, že zhrdli druhým přechodovým bubnem, místo něhož zařadili do bicí sestavy další činel. Basák počáteční skladby jel celkem jednoduše, ale později předvedl, že zvládá i náročnější věci. A šili do toho s vervou, vlasatý kytarista navíc krásně vyskakoval, takže svojí energickou produkcí jistě svoje fanoušky potěšili. Možná kdyby ten zvuk dali míň hlasitě, bylo by to ještě lepší. Hrát celkem uměli - v intencích žánru byli i celkem sehraní, takže pokud vydrží, třeba to bude zajímavé.
Závěrečná kapela Way to taky zvučila nějakou delší chvilku, ale jinak vypadala oproti nim dost odlišně. Bylo to takové klidnější, víc do "artu", a navíc kromě obvyklé trojice měli na pohybové a pěvecké kreace zpěvačku Veroniku. Ta se mi po produkci svěřila, že si pamatuje řádění Disharmoniků v Céčku (což mě trochu překvapilo, protože je o hodně mladší než já). Leč zpět k jejich produkci - Veronika kromě zpěvu i tančila a vlnila se, čímž na sebe upoutávala většinu pozornosti. Zbylých asi 10% pozornosti pak patřilo občas kytaristovi, který celkem často měnil zvuky kytary a občas vystřihl zajímavá sóla. Tím neříkám, že bych zbytek nepostřehl - velkého basáka i slušňácky vypadajícího bicáka jsem trochu vnímal taky a hráli dobře. Ale prostě jeli ten svůj "beglajt" tak samozřejmě, že to za chvíli připadalo úplně samozřejmé i mně.
Krátce po půlnoci bylo hotovo. A protože na nás nenaběhli měšťáci, zdá se, že odhlučňovací desky odvedly svoji práci dobře. A klubáci si myslím taky vedli slušně, byť k zaběhnutému klubu ještě pár krůčků zbývá. Ale pozitivní přístup a chuť do zlepšování je na nich vidět, takže si myslím, že se v Plzni rodí další zajímavá možnost hraní. V tuhle chvíli zatím tedy hlavně pro kapely, které jdou zvukové technice trochu naproti.

Klatovy podruhé (17.5.2014)
Posledně jsme v Klatovech hráli na podzim 2012. To bylo za času té velké metanolové prohibice. Ale pokud odhlédneme od této tehdejší lapálie s chlastem a od změn v naší sestavě a od jiného klubu, v podstatě si ty akce jsou dost podobné. Spousta klasických punkových kapel, atmosféra, hráli jsme hned po hlavních protagonistech a v neposlední řadě zase došlo na moje nachlazení. Jo a taky že to byla narozeninová akce. Tentokrát nejen že jeden z Bijoliťáků slavil narozeniny (40 let), ale i kapela se stala dvacetiletou, přičemž si zachovala klasický punkový charakter, k čemuž hochům gratulujeme!
Kluci z Bijolitu jsou drsní punkeři, ale kromě vlastní kapely a chlastání jim ještě zbývá energie a publikum k pořádání koncertů, které zkušeně domlouvají v rozumném předstihu. A vždycky mezi těmi kapelami najdeme někoho, koho rádi slyšíme. Posledně to byli naši známí S.A.S., tentokrát pro změnu Drtimosaz - a dokonce i Bradavice měla vystoupit, ale nějak se jim to nakonec nehodilo, tak jsme aspoň přivezli jejich mladého nadějného vlasatého kytaristu Fazyho. Posledně to zase měli být Zničehonic ze Strakonic. Ale nemusíte kvůli tomu být smutní, protože kromě nás a hostitelů tam ještě hrály další kapely, které jsem dosud naživo neslyšel, a u toho i zůstalo - ti první hráli před naším příjezdem, ti druzí déle zvučili, než jsme se my balili, fotili, oblékali, kecali a tak vůbec... Chvilku bych na ně býval vydržel, jenomže jsem byl nějaký lehce marodný, a nebyl jsem v tom sám - Spok na tom byl ještě o něco hůř - viróze ošklivé či jaké potvoře se podařilo nás dostihnout, takže tyhle borce si poslechneme až příště...
Během našeho příjezdu hrála Drtimosaz, a měla velmi pěkně rozjetou nejen vlastní šou, ale i pogo pod pódiem. Je to fakt příjemná partička klasicky rockově/undergroundového střihu, hrajou to tam slušně, hlavu a patu to má a zpívají taky! Roztomilé je to... Jenom škoda, že jsem z nich neslyšel víc - za chvilku měli dohráno a následovala mírně delší přestavba na hostitelskou bandu - punkery z Bijolitu. Krásně naštvané texty, echtovní punkové harmonické postupy a pogokotel, ve kterém bylo kolem padesátky posluchačů - věru klasická ortodoxní punková oslava narozenin! Některé kousky už člověk znal od posledně, jiné i odjinud (Muchomůrky bílé, nebo Válku od Zničehonic)... Ale většina pecek byla zřejmě původních. Hrnuli to tam chlapci drsní pěkně jeden kousek za druhým a vydrželo jim to v pohodě hodinku. A publikum reagovalo a pogovalo a pilo pivo a tak vůbec. A tak to má byť, tak je to spravne, jak říkal poručík Mazurek z Černých baronů. Krátce po jedenácté produkce Bijoliťáků ustala, takže se dostalo na nás.
Co musím ocenit, vše potřebné bylo na místě - odposlechy, komba, základ bicích se dvěma přechody, mikráky... Takže jsme přišli k hotovému jako milostpáni - jen tak nalehko s pádly a malým šitím... Nazvučení bylo ale chvílemi mírně podivné - v nějakém combu se zřejmě skrývala sova, která občas zahoukala. A taky jsme zjistili, že nebyl úplně dobrý nápad Emu dozvučovat až při jejím příchodu na třináctou skladbu, protože tou dobou zvukař u vchodu hlídal naše CDčka. Takhle jsme se zvukem chvilkami trochu zápasili, ale tady jsme vždy časem zaznamenali nějaké to aspoň dílčí vítězství. Zato s nachlazením jsem to prohrál na celé čáře. Prostě vyšší tóny jsem tam neměl, ať jsem na to tlačil, šeptal, sípěl, řval, sugeroval si, že je to stejné jako o oktávu níž... A moje kytara se taky nějak víc rozlaďovala - musel jsem doladit i během setu, což se mi nestává.
A když už jsem si postěžoval, musím taky trochu pochválit. Naštěstí je za co. Zbylé publikum (berme v úvahu, že se slavilo a my hráli kolem půlnoci) na nás reagovalo velmi pozitivně, pokoušelo se o pogo, chvílemi i úspěšně, oslavenec nám nabízel k degustaci flašku z Božkovské likérky. Zkrátka povzbuzovali, a to bylo fajn. A do toho všeho jsme hráli, jak to šlo. A občas nám to šlo až dvakrát rychleji než na zkoušce (skladba hlavně Problémy byla taková jako z urychlovače částic), takže místy to byl opravdu rychlopunk. Nebýt toho, že kvůli tomu nachlazení mi hlas odcházel opravdu skladbu od skladby víc a víc, byl jsem nakonec docela rád, že jsme dohráli.
Potom nastalo fotografování - spolu s Bijolitem si nás fotila taková slečna z webu plzenskekapely.cz (nebo to aspoň měla napsáno na visačce). A protože jsem toho večera byl fakt už trochu nadoraz, odjel jsem spolu s ostatními zpátky na Plzeň.

Lhota s dobrým zvukem (31.5.2014)
Lhota u Dobřan (do kterých Disharmonici a jejich posluchači pomalu, ale jistě směřují) se před nějakým časem stala součástí Plzně. A tato městská část Plzně se letos připojila k akci, zvané Mezinárodní den sousedů. Pan Doctor, jehož rodinná zemljanka se nachází v katastru této obce, se hned operativně dotázal na radnici, jestli můžou Disharmonici na akci nastoupit a posléze i vystoupit. A měl štěstí - proti vystoupení se nikdo neodvážil ani pípnout, neboť Doctor držel v ruce dar přítele Kalašnikova. Ovšem nastoupení muselo ještě schválit zastupitelstvo (nebo nějaké jiné tupitelstvo). Vyjednali nám mimořádně výhodné nájemné - zdarma. Taková nabídka se neodmítá (když to mám zadarmo, jak víme z reklamy na českou firmu Montované pole), takže jsme přijali. Díky těmto výhodným podmínkám jsme si mohli dovolit sami vybrat a zaplatit zvukaře. A zvučil dobře. Dokonce si nás zvukař Standa pamatoval ještě z Lochotínského pavilónku, kde jsme hrávali v minulém tisíciletí...
Na místo jsem dorazil současně s dívčí sekcí Ema a její Ema, zatímco zbytek kapely již měl postavené bicí a právě zkoumal ostatky řezníkem opracovaného prasete. Rovněž my čerstvě příchozí jsme vzdali čest chuti a dalším dobrým vlastnostem umrlého bývalého živočicha, které jsme proložili zrzavou vodou od firmy Gambáč a spol. Jako dezert dodal pan vedoucí vlastnoručně a vlastnosporákově vyrobený perník, polévaný čokoládovou polevou. Chválíme!
V areálu kulturní vilky Muška probíhalo kromě jídla také kamenosochařské školení, jak bušit kladívkem do majzlíku, aby se správně sochalo, dětičky se houpaly na houpačce, malovaly se jako Indiáni na válečné stezce a tak vůbec si užívaly. Nazvučili jsme, neboť osmá večerní se přiblížila. Po zkušenostech raději v plné sestavě. Po zvukovce naběhla na pódium Doctorova dcera, která svojí flétnou-zobcovkou připomněla nejslavnější hit z repertoáru Jirky Schellingera.
Po odletu Holubího domu jsme se pustili do díla my. Nazvučeno bylo opravdu hezky, jak už jsem se zmínil. Bylo rozumět textům, nástroje se neslévaly a vůbec z tohoto jsem měl velmi dobrý pocit. Aspoň o to víc vynikly naše textové a akordové nepřesnosti, díky kterým nosíme hrdé označení Disharmonici právem. Zahájili jsme v obvyklém koncertně rychlém tempu, postupně zrychlili, přešli do komornější podoby kolem Detektivky a znovu zaakcelerovali. Diváci celkem v klidu naslouchali, po skladbách decentně zatleskali, někteří hned zpočátku i s dětmi prchli. Během předposlední skladby se dva slušně živení mladíci s kelímkáči v ruce rozpohybovali do poga, ke kterému se přidalo ještě několik dalších diváků, kteří si takto dodali odvahy. Tak jsme přidali dva osvědčené přídavky o foťáku a o návratu krále.
Chvilku jsme ještě pokecali mezi sebou a s přítomnými, zejména z řad Doctorovského a Kohušovského příbuzenstva a se zvukařem Standou. Myslím si, že se akce povedla.

Husovka s chybou 55(21.6.2014)
Některé věci se dějí v podstatě z ničeho nic, ale tahle nastala tak trochu očekávaně. V poslední době si nás zřejmě oblíbil mladý nadějný kytarista ze skupin Bradavice a Error 55 jménem (respektive spíš přezdívkou) David Fazy. David si nás byl poslechnout v Impulsu, do Klatov na výročí Bijolitu jsme ho dokonce vezli (když Bradavice nakonec plánovanou účast zrušila) a málem jsme ho s Errorem pozvali hrát ke Koblížku (byli prvními záložníky, kdyby Lenthilium nemohlo). David Fazy je mladý nadšený idealistický rocker, z čehož plyne, že je to pravý muž činu. A protože celkem správně odhadl, že co si člověk neudělá sám, to nemá, zorganizoval koncert v pivnici Husovka. Výběr "kteroukoliv sobotu v červnu" nám trochu zúžila skutečnost, že tu poslední sobotu někteří odjíždějí na dovolenou, tu první bylo moc brzo a tu druhou někteří nemohli. Ale 21. mohli všichni, takže sami vidíte, že lepší termín jsme vybrat nemohli.
Jak vyplynulo z další debaty, zvučíme si sami a na místě jsou zpěvové bedny a zesilovač k nim. Tato poněkud nižší vybavenost nemohla ovšem Disharmoniky zastavit. Natáhli jsme vlastní mix a apáru, Error dodal bicí a přídavkem kapelu Strange Society, kterou si Error přivedl na pódium jako dalšího hosta. Tedy, aby to nevypadalo, že tam měli jenom bedny a zesík - pan domácí (asi majitel klubu) dodal ještě jeden vlastní mikrofon Sennheiser, což bylo o něco (o dost) lepší, než náš jím nahrazený Behringer základní řady.
Klub je spíš taneční sál s klasickými parketami a masivním dřevěným balkónem v patře. Na parketu jsou rozmístěné stoly, hned u vchodu je terminál nejmenované sázkové společnosti. Jednak jim nechci dělat reklamu, jednak si název nepamatuju. U zadní stěny stojí bar, na ním pak pípají pípy. Pípají svou pívseň o pivech asi sedmi druhů, která se zde čepují (chvályhodný zvyk). Jsou to piva pšeničná, jiná typu Ale, dále nefiltrovaná, ležáky, asi i něco tmavého tam bylo... V tomto směru jsem moc zkoumat bohužel nemohl, jsa na místě vozmo. Dále pak prostor vyniká projektorem, který byl v době našeho příchodu použit na projekci MS ve fotbalu. A na konci sálu máme slušně velké pódium. Celé to bylo zřejmě postaveno na přelomu 19. a 20. století, tedy až na to vybavení.
Pan majitel byl chlapík snad ještě větší a objemnější postavy než já a o pauze básnil o tom, jak do klubu bude zvát kapely typu Visací zámek. Ovšem k tomu bude muset trochu líp rozchodit zvuk. S tím vřele souhlasím, protože zatím to jelo silou comb a vůle. Zpěvy bylo sice slyšet, ale bohužel už ne rozumět. Abych ale nepomlouval, pán byl vstřícný a vypadal odhodlaně s tím něco do budoucna udělat. Prostor by si to zasloužil.
První jsme nastoupili my. Jakž takž jsme srovnali hlasitosti jednotlivých nástrojů a zpěvů k neozvučeným bicím. Bohužel se srozumitelností zpěvu se nic moc dělat nedalo. Ještě o něco víc než jindy jsem se snažil artikulovat. To mi na konci vyneslo kompliment, že můj zpěv zní podobně, jako Honza Haubert (alias VZ č. 1). Oproti posledně jsme trochu pokrátili výběr skladeb (vypustili jsme pár pomalejších věcí), což se ukázalo jako celkem rozumné řešení. Přeci jenom když není rozumět zpěvům, je dopad na diváky sotva poloviční, a u lyričtějších skladeb limitně klesá k nule. Tím si nestěžuji na jejich reakce, ty byly pozitivní a celkem i vytrvalé. Zejména uvážíme-li, že většina z nich tu byla na ty metalisty po nás. Jo a Ema v první svojí skladbě (Cesta) nebyla u sága skoro slyšet, což jsme sice promptně dokorigovali na mixu, takže to nám snad fanoušci odpustí, že ji slyšeli až od druhé skladby. Občasné technické nedostatky snad vykompenzovala malá Ema (dcera), která nás také poctila svojí přítomností na pódiu po většinu našeho setu a občas lehce zabroukala do saxofonového mikráku, který byl pro ni v té správné výšce. Sice se občas (zřejmě z bezpečnostních důvodů) skrývala za bednami, ale i tak to bylo takové hodně veselé. Ale zpět k našemu zvuku. My jsme z odposlechů slyšeli jenom zpěvy, ale náš výkon na pódiu mi připadal přinejmenším co do zpěvů o dost lepší, než třeba v Klatovech, kde jsme ovšem hráli poněkud nachlazeni. Jiná věc ovšem je, co slyšeli diváci. Ale musím uznat, že vypadali celkem spokojeně. Na devátou jsme pódium vyklidili (hrálo se od osmi) a po nás naběhla partička Strange Society.
Jsou to takoví borci středoškolského věku. Jak jsem vyrozuměl z řečí, chyběl jim sólový kytarista, který je patrně někdy poslední dobou opustil. Zpěvák vizuálně působil dojmem slušného chlapce, ale zpíval jako pravý metloš - a navíc i slušně intonoval. Bubeník jel na plnou energii, basák basoval (to jste nečekali, což?) a konečně kytarista měl i správnou image - vlasy do půli zad, správně metalovou kytaru, triko se žánrovými malůvkami a hrál, až se hory zelenaly. Ale pravda, na všechny tyto dojmy jsme si museli trochu počkat, než hoši řádně naladili. To trvalo jen nepatrně déle, než jejich následný set. Diváctvo povstalo a pozorovalo svoje oblíbence (a zřejmě i spolužáky) zblízka a bavilo se ještě víc, než při nás. Jediný kdo se nebavil, byl zjevně hluchý pes, který se šoural po sále. Byl to takový pes-veterán, prý 14 let stár. Ten patrně koukal, jestli někomu neupadne něco dobrého k jídlu. Nevím jak jinde, ale z mého piva nic nepadalo, nepočítám-li pěnu. Chlapcům nesrozumitelnost zpěvů uškodila ze všech nejmíň, protože jejich styl stojí spíš na instrumentálních výkonech a intonaci - a tyhle věci poznat byly.
Třetí vystupující těleso - pořádající kapela Error 55 - zvučilo o něco kratší čas. To je pozitivní, zejména uvážíme-li, že kromě standardní slušně odehrané kytary, basy a bicích disponovali ještě klávesami a jejich dámskou obsluhou. Skladby zněly mírně netradičně, a to hlavně díky nečekaným melodiím kláves. Zbylé nástroje hrály přibližně to, co se tak dá od této sestavy čekat. Asi by byly zajímavé i texty. Bylo na kapele vidět, že nese hlavně něco jako textové poselství, které jsem se snažil pochytit, a pořád mi utíkalo mezi prsty. Kombinace kapely, zpěvu a kláves na mě působila chvílemi až surrealisticky. Ve vší počestnosti dohráli, sbalili jsme se a vystartovali lehce před půl dvanáctou k domovu.

Žádný strach z Impulsu (26.7.2014)
Svatá Anna - chladna z rána. To o tom dni říká lidová pranostika. My jsme si ji v praxi neověřili, protože koncert neprobíhal zrána, nýbrž až večer. Ba ani jsme svaté Anně neměřili teplotu - prostě fakt nevíme. Také jsme takhle nenápadně oslavili sté výročí vyhlášení první světové války, akorát jsme se o tom nezmínili, a upřímně řečeno ani nevzpomněli a neřešili. Leč dosti obecných tlachů a přejděme ku tlachům konkrétnějším.
Původně jsme si tak trochu mysleli, že o prázdninách holt nezahrajeme. Když o nás nejeví pořadatelé festivalů prakticky žádný zájem (a ti, kteří ho jevili - např. Rock Rebel Poděčely, už fesťáky nepořádají). Ovšem osud mínil jinak. Protože když se hraje v létě, nemusí to být zrovna na festivalu, jak jsme posléze zjistili. Nás oslovil majitel plzeňského Impulsu a dal na vybranou z několika termínů. Na jednom jsme se ujednotili, že všichni můžeme, a bylo to. Dokonce to i sám vyvěsil na Bandzone a na naše další zvědavé dotazy i občas částečně reagoval. Dozvěděli jsme se tedy, že hrajeme od devíti, na jedenáctou že dorazí skupina Žádnej strach, která předtím dle jejich stránek měla téhož večera hrát někde na Hracholuskách, zatímco o Impulsu se na týchž stránkách moc nezmiňovali. Prý na KsichtoKnize toho měli psáno víc, ale to nevím, tam jsem si účet už před lety zrušil. Každopádně z těch Hracholusk nějak sešlo nebo co, a jak už to tak chodí, všechno bylo jinak.
Na místo jsme dorazili všichni včas a bez upřesňování termínu srazu, na což si v téhle sestavě poměrně rychle zvykám... V podstatě do okamžiku příjezdu jsem byl na tom, že hrajeme na devátou a máme hrát dlouho, než kapela s neohroženě znějícím názvem dorazí. Situace na místě byla poněkud jiná - oni již seděli v klubu u piva a měli nachystané aparáty na pódiu. Žili-byli pokojně v představě, že zahrajou jako první. Až jsme přišli my a udělali jim krásně dlouhou čáru přes do té doby vyrovnaný rozpočet. Což o to, mně osobně by pozdější hraní až tak nevadilo, ale Ema s Vedoucím měli s sebou malou Emu. A ani trochu se jim nezamlouvala možnost, že by si šla malá lehnout někdy kolem půlnoci. Tak jsme zahájili vyjednávání. Sice vlasatý kytarista slabě namítal, že by raději napřed odehrál a až pak se ožral, nicméně velmi vstřícně stáhli vlastní bicí, čímž nám umožnili postavit naše, a ještě nám půjčili svoje basové combo (silnější než naše) a přepustili nám pořadí. Opravdu moc a srdečně děkujeme, takhle vstřícný postoj vůči dosud nespřátelené kapele nebývá zvykem, a nám to fakt dost pomohlo.
Natahali jsme na pódium potřebné krabice, škopky a plechy, i nějaký ten mikrák a stojánek u toho byl. Ale oproti posledně už byly na místě tři stojánky a mikrofonní šňůry, a také odposlechy. Takže k nějakému pokroku dochází a klub se zlepšuje. Lidí se až tak moc nesešlo, což se vzhledem k počasí a dovoleným dalo čekat. Ale o to větší díky patří Evě, Fazymu s dívkou a spoluhráčem z kapely, že na nás vydrželi.
Hrát jsme začali nakonec až chvilku po deváté, protože v devět jsme ještě zvučili. Po nazvučení jsem si musel dát kofolu a pan Vedoucí cigárko, to dá rozum. Mírně jsme taky proškrtali playlist - asi o šest kousků - abychom projevili taky nějakou vstřícnost a aby se spolukapela mohla dříve dostat na pódium a v případě zájmu se posléze i ožrat. Ze zvuku jsem měl o dost lepší pocit než posledně - už přeci jenom to už osazenstvo klubu více ví, co a jak. Všichni jsme se celkem slyšeli, nikdo z nás nebyl ochraptělý nebo nemocný, prostě celkem to šlo. Ne že bychom hráli nějak zázračně - tu a tam nějaké nástupy a drobné textové výpadky by se nahledaly, kdyby se chtělo. Ale ono se nechce, takže vyhlašuji vystoupení za zdařilé. Dojeli jsme podle seznamu a přídavky vypustili, protože už bylo nějakých pár minutek po desáté. A na desátou jsem slíbil vyklidit pódium. Hraní bez přídavku mělo zase tu výhodu, že jsme končili v plné sestavě včetně jako obvykle famózní Emy.
Po nás naběhla už podle názvu, ale i jinak celkově nebojácná sestava. Žádnej strach to rozjel odvážně a hrnuli tam jeden kousek za druhým, jak se na tenhle styl sluší a patří. Dvě kytary, basa (a zároveň hlavní zpěv), bicí (prý metalista, ale to vím jenom, že mi to prozradili) - čili víceméně standardní složení, ale pozor - obohacené o trumpeťáka. A tento maník troubil dosti zručně. Podle uniformy zřejmě i v nějaké dechovce... Byl to takový bigbít se skáčkovými a tancovačkovými postupy. První dvě skladby se nám docela líbily - bigbítový standard, okořeněný dobře zvládnutou trubkou. Jenomže potom začala malá Ema projevovat známky neklidu, únavy a usínání. Tak jsem obě Emy naložil do káry (tu svoji mají momentálně v servisu) a odvezl je. Po návratu jsem ve dveřích zastihl odcházejícího Vedoucího s Evou. Doctor se Spokem pryč, Fazy se už též mezitím vypařil. Posluchačstvo tam už bylo z části vyměněné, a bylo ho ještě o něco míň než na nás. Hráli borci zručně, ale znělo mi to tak nějak jako na zábavě. Všem jim to šlo, nejvíc vynikala právě ta nestandardně zařazená trumpeta. Mělo to takovou trochu atmosféru bigbítové tancovačky. Ale možná je to jenom můj dojem.
Dal jsem si tedy ještě jedno pivko, poslechl pár songů a šel se vyspat před zahraničním výletem,který mě čekal druhý den ráno.

Vagón srpnový(3.8.2014)
Většina klubů přes prázdniny zůstává zavřená. Není divu - většina známějších kapel se potlouká po festivalech a ty méně známé se střídají na dovolených, jak už jsem nastínil v minulé kapitole. Ovšem najdou se i nějaké ty výjimky. Kromě takového rozjíždějícího se Impulsu v Plzni se letos o prázdninách nezastavil provoz ani v tak zavedeném "lokále", jako je pražský Vagón. Dobrý klub, skvělý zvuk, výborné umístění. Ale aby nám tyhle všechny výhody nějak kompenzoval, dostali jsme termín v neděli večer uprostřed prázdnin. Tedy úplně přesně řečeno to ještě mohlo být následující středu, ale nám se ta neděle hodila trochu líp. Ale není důvod si stěžovat - měli jsme koncert v dobrém klubu se skvělým zvukem, takže co?
Sehnání druhé kapely nechal klub na nás. Nejspíš dobře věděl, co dělá. Oslovili jsme napřed několik našich starých známých. V podstatě vše probíhalo podle osvědčené Cimrmanovské frustrační kompozice, kdy se okamžik očekávání - našeho i oslovené osoby (super, výborný klub, optám se lidí, jestli můžou) s prvkem zklamání (bohužel XY je na dovolené, takže nemůžeme, ale kdykoliv jindy si s vámi ohromně rádi zahrajeme).
Pan Doctor naštěstí dostal dobrý nápad optat se Goldy, jestli neví o někom "kompatibilním s Disharmoniky". A právě díky tomuto zásahu jsme oslovili šikovnou partičku alternativních rockerů, která disponuje pozoruhodným názvem Bezpatyboty. A právě takhle kapela nám na spolupachatelství koncertu kývla v okamžiku, kdy už jsme se začali skoro smiřovat s tím, že budeme v klubu úplně sami (tedy zvukař a výčepní že snad dorazí taky).
Na nás se prázdninová nekompletnost projevila ve dvou ohledech - jednak Ema nemohla jet, což mi bylo líto - jednak má ráda dobrý zvuk a tady by ho měla, druhak kde si člověk zvykl na její zpěv, najednou slyší v celé syrovosti neumětelské békání moje, Spokovo nebo Doctorovo, najednou chybějí saxofonová sóla. Já je v podvědomí trochu slyším, i když tam vlastně nejsou, ale posluchači tam prostě mají jenom drsné dunění mého černého Corta a jen Spokovo občasné basové sólo. Nemluvě o očividné (v daném případě spíš očinevidné) skutečnosti, že oko mužského diváka takhle nemá na čem spočinout... Ale v této věci s námi drželi basu i naši hosté, pro změnu ochuzení o houslistku (jak mi vyplynulo z jejich debaty se zvukařem).
Cesta proběhla tak hladce, že za zmínku stojí snad jedině, že jsme jeli Spokovou novou Octávkou - tedy kromě pana Vedoucího, který si bicí dovezl vlastním vozem C4 od Citróna. Na místě jsme byli až nerockersky včas, ale zase natolik pozdě, že už jsme s nošením bicích moc nepomohli. Spoluhráči z druhé kapely už měli ostatně apáru taky v klubu a parkovali. Vše tedy proběhlo hladce, jen bubeník Bezpatyboty byl mírně vyveden z konceptu skutečností, že jako první hrajeme my. Ještě nám stihl sdělit, že vstává strašně brzy, to jest v šest. Tím nás až tak nedojal, protože stejně nebo dříve vstáváme z naší kapely všichni. Nicméně vlastní kapelník ho uklidnil, takže jsme ani moc vyjednávat nemuseli a hráli první. Ostatně stejně jsme tam byli všichni do konce, protože jsme sdíleli většinu apáry, takže časově to vyšlo tak nějak nastejno. Spíš to zmiňuji, abych do té nudné idylky vnesl aspoň nějakou zápletku.
Nazvučilo se dobře a včas, začali jsme také na devátou skoro přesně. První půle naší části koncertu proběhla skoro bez komplikací. Akorát jsem víc než obvykle slyšel svoji neumětelskou kytaru a různá zaškobrtnutí, které se při horším zvuku ztratí. Taky jsem víc než obvykle zapomínal texty. Druhá půle našeho vystoupení byla taková trochu jako nekompletní - prostě to bez Emy nebylo úplně ono. Ale to už jsem zmínil výše. Dokonce jsem byl natolik zamyšlen na toto téma, že jsem úplně zapomněl, že Pohádku už nějakou dobu hrajeme od E. Začal jsem v C a Spokovi ke cti musím přiznat, že se chytil tak rychle, že jsem si změnu tóniny uvědomil až v průběhu druhé sloky. Z dalších veselých historek ještě dám k lepšímu, že Na dně jsem už ve druhém refrénu měl takové problémy vytáhnout (už skoro altové) A1, že jsem třetí refrén zbaběle odzpíval o oktávu níž a dal tak více vyniknout Doctorovým neartikulovaným skřekům. Tento lapsus jsme "vylepšili" tím, že v přidané Fotografické jsme částečně (bicí už nejely, basa nevím a já ještě chvíli hrál) vypustili poslední refrén. Usoudili jsme tímto, že jsme svoji kvótu ostudy splnili dostatečně, a nechali vyniknout pražské kolegy z Bezpatyboty.
Oba kytaristé této kapely mi trochu vizáží připomínali moje plzeňské kamarády - ten menší - kapelník - Honzu Trávu a ten větší Míru - bývalého bubeníka Laiků. Zvučili jen něco přes půl hoďky. Zpočátku při zvukovce jsem si říkal, že mají ještě jednoho ohromně namakaného kytaristu, ale to byl jenom nějaký jejich kamarád, který nemluvil česky a půjčil si kytaru toho většího kytaristy - takový poloakustický asi Gibson. Frontman byl i hlavním zpěvákem a jeho kytara byla tvaru SG. Baskytaru měli divně hranatou. Víc k ní neřeknu, snad jen že její držitel byl natolik ochraptělý, že si ani nenechal nazvučit mikrofon. Bubeník pochválil Vedoucímu bicí soupravu, a zároveň ho lehce sprdnul, že nemá vytlumený kopák, protože tak by se z něj nechal dostat mnohem kvalitnější zvuk. Vedoucí chabě oponoval, že správný punker na takové podružnosti nemá čas ani myšlenky, ale pražský bubeník se zvukařem to viděli jinak...
Kapelu jsem si už předem trochu naposlouchal na Bandzone, takže jsem moc překvapen nebyl. Ale musím přiznat, že i naživo jim to šlo krásně. Texty byly takové lehce zamyšlené, skoro by člověk řekl rocková poezie, ale přitom měly něco jako lehkost. Proti nám to bylo míň ukecané - když už se ta slova vybrousí do téhle podoby, přece by byla škoda je nechat zaznít ve skladbě jenom jednou! Řemeslně nebylo moc co vytknout, zvlášť v kontrastu s mojí kytarovou jednoduchostí to muselo znít profesionálně. Celkově měli skladby o něco delší než my - aby taky ne, když používají sóla a delší mezihry! Ale celkově hráli podobnou dobu jako my a něco mezi jedenáctou a půl dvanáctou skončili.
Diváků se také pár sešlo, někteří dokonce i na nás! Tak jsme byli rádi, že i po této stránce koncert vyšel hezky - prý na nějaké kapele tam teď nedávno byli jen dva diváci... Výběr spolukapely byl myslím zdařilý, takže jsme se spokojeně mohli odebrat západním směrem.

Svatba, letiště a Disharmonici(6.9.2014)
Disharmonici už mají za sebou všelijaká vystoupení a jiné eskapády. Nicméně i po dlouhých letech činnosti se vyskytnou občas okolnosti, které i takto zkušené harcovníky překvapí. Tak například jsme dosud nikdy nehráli v hangáru na letišti. Naštěstí pro svatebčany jsme nehudli přímo během obřadu, nýbrž jsme jen některým hostům kazili zažívání při následné hostině. Ale než k tomu došlo, musel to celé někdo vymyslet.
Touto myslící bytostí byl nastávající ženich a kamarád našeho původního basáka Maxe Jarda. A ten svoje myslitelství dotáhl až k tomu, že si Disharmoniky pozval. Možná tak chtěl na svatbu přilákat i Maxe, který by si s námi na pár kousků zabasoval. To zpočátku vypadalo celkem nadějně, i Spok s tím byl hned od počátku svolný pustit Maxe k base. Ale Max pohlédl na mapu, pak na hodinky, a začal patrně taky přemýšlet. A vymyslel, že svatba je sice hezká věc, ale aby strávil na každou odehranou skladbu jednu až dvě hodiny někde v luftu, to že by asi nebylo úplně přesně to, co by mu rodinné poměry dovolovaly. Ovšem ještě předtím jsme se s ženichem sešli a domluvili na detailech, ze kterých nadpoloviční většina vyšla do puntíku - a zbytek se doimprovizoval.
Pokud jsem v někom vzbudil zvědavost, musí ještě chvilku vyčkat, než na to dojde. Co vyšlo výborně, byl příjezd na místo. Trefili jsme tam všichni (nakonec tři vozy, protože Spok jel rovnou z nějaké podnikové vícedenní akce) a Vedoucí už tradičně vyjížděl odjinud než z Plzně. Všichni jsme dorazili na místo v domluvený čas plusmínus 5 minut. Co nás poněkud překvapilo, že pan Vedoucí přijel na místo v červené Fabii a nikoliv ve tradičním Citroënu. Na dotaz nám sdělil sladké tajemství, že den předtím byl Citroën zrušen, a to divočákem. Tento sudokopytník sice také nedopadl dobře, nicméně ani vědomí újmy protistrany nepřineslo Vedoucímu pocit uspokojení, který by překonal bolest ze ztráty milovaného vozidla. Nicméně nebyl čas řešit tuto okolnost, protože čas kvapil a bylo třeba pokročit s přípravou na naše nastoupení do hangáru a vystoupení tamtéž.
Po obhlídce terénu jsme nanosili věci dovnitř a zkonstatovali, že mezi výrazy "XLR" a "velký jack" je určitý významově podstatný rozdíl. Pro nás ten rozdíl spočíval v tom, že náš mix nebyl kvůli této maličkosti schopen poslat naše vokály, zpěvy a řevy do těch hezkých černých bedniček, které tam stály. Poučeni praxí a viditelnou nepřítomností zvukaře jsme tedy zatím aspoň postavili bicí a další apáru, natahali co šlo a naladili struny. Mezitím zvukař přišel a po naší lamentaci přinesl svůj větší mix, který měl i výstupy na XLR. Do sálu šel z bedýnek opravdu velmi slušný zvuk, takže bylo následně krásně zřetelně rozumět tomu, jak si pamatujeme nebo nepamatujeme texty. Pan zvukař byl machr a nastavil nám i nějaké ty haly, abychom prý nezněli tak suše. Dokonce i já - z hlediska zvukařského úplný Neználek, jsem rozpoznal aspoň to, že se zvuk změnil a nebylo to vůbec k horšímu, ba právě naopak. Jo, když někdo umí...
Dozvučili jsme už za příchodu svatebních hostů, z nich většina nejspíš netušila, co za spolek dnes bude pudit hluk. Ani my jsme se startem příliš nekvaltovali, pamětlivi slov Učitele národů J. A. Komenského, že veškeré kvaltování toliko hovada hodno jest. Raději jsme nechali svatebčany (i sebe) v klidu nadlábnout, dát kafe a koláčky. Vlastní produkce takto započala až něco po páté odpolední. To se celkem hodilo, protože tím pádem jsme skončili až něco po osmé večerní. Takto jsme se časově vešli do ženichových představ i do našich repertoárových možností.
První set některé ohromil, jiné pobavil, moc jich ještě neprchalo a na parketu (lze-li tak nazvat betonovou hangárovou plochu) vesele křepčilo cca 5 dítek. Tentokrát jsme těch asi 30 písní rozdělili do čtyř bloků, což bylo délkově tak akorát. Ovšem proti nám stála tvrdá realita, že jsem trochu víc blbnul texty než obvykle, a k tomu pan Vedoucí si dal o něco více pití než obvykle. Snad tím aspoň trochu pořešil žal nad skonem jeho věrného vozidla - viz výše. Následkem obou okolností jsme se v některých skladbách lehce a v jiných těžce rozpadali. V prvním setu to byla jedna skladba, ve druhém jich trochu přibylo. Ovšem také citelně ubylo lidí v našem okolí. Dětičky byly zaměstnány jinými aktivitami venku a dospělí se viděli po nějakých dlouhých letech a spíš než na hlučné bigbítové vystoupení byli zvědavi na novinky v širší rodině. Sice jsme celkem dbali na to, aby kytara a basa byly zvukově přiměřené bicím (ty se nezvučily), zpěvy pak všemu ostatnímu, a celek velikosti hangáru, ale i tak jsme asi byli o něco hlučnější, než by se k pokecu na svatbě slušelo. Ale zase na rockovou kapelu jsme byli celkem decentní. Nicméně inzultováni jsme nebyli a nikdo se na nás nijak zvlášť nemračil. My jsme aspoň udělali nepříliš dlouhé bloky po cca 20 minutách - a mezi nimi slušně dlouhé pauzy, abychom jim dali šanci nás nějak vstřebat. Ovšem vývoj hrál trochu proti nám. Třetí set obsahoval víc pomalejších a rytmicky složitějších pasáží, kde už naplno vynikla nízká slyšitelnost odposlechů od zpěvů k bicím a nějaké ty naše momentální indispozice. Místy jsme se trochu náháněli a je otázkou, jestli další postupující odliv diváctva šel na vrub konce deště venku, kvalitě naší produkce uvnitř, nebo jestli šlo hlavně o to, aby se při debatě navzájem slyšeli. Čtvrtá čtvrtina už sice byla o něco lepší, ale nevím, jestli mohla na celkovém dojmu diváků z našeho vystoupení něco změnit.
Sice s některými u stolů to chvílemi (ale to i dříve) viditelně "šilo" a na čtvrtou sadu opět naběhl dětský pogokotel, ale většině se nejspíš celkem ulevilo, že nás přečkali. Ženich, zvukař a pár lidí okolo nich na nás nicméně i nadále byli velmi milí, někteří i oceňovali texty, a nejen že vyplatili celou smluvenou sumu, ale dodali i hezkou výslužku. To spolu s celkově tolerantní atmosférou okolo udělalo z našeho muzikantsky vzato slabého vystoupení celkem pozoruhodnou až zajímavou akci. A za to se sluší rozhodně svatebčanům poděkovat. Takže díky moc!

U Úslavy v Božkově (27.9.2014)
V předvečer svatého Vency Disharmonici zahráli v Božkově. Božkov je téměř světoznámá plzeňská čtvrť, proslulá výrobou kvalitních destilátů a hospodou Pod kopcem, kde hrálo už značné množství bigbítových a punkových kapel. My jsme si zářez na pažbě udělali díky vlasatému maníkovi, známému pod pseudonymem David Fazy. Tento kytarista skupin Bradavice a Error 55 se celkem důvěrně zná s obsluhou baru, takže pro něj nebyl problém dohovořit koncert, byť s předpokladem nízké posluchačské účasti. Cíl se podařilo myslím velmi obstojně splnit, bohužel i včetně té účasti. Zato však s docela obstojným zvukem (aspoň se mi to tak z nahrávky jeví).
Božkovskou hospůdku jsem navštívil před koncertem dvakrát - poprvé domluvit akci a získat kontakt na zvukaře, podruhé se sejít s oním dobrým mužem, aby tento donesl bedny a vysvětlil a vyzkoušel, co a jak. Na jednu stranu to byla nutnost, protože v den koncertu měl ještě jinou větší akci, kde musel být osobně. Musím ho ale pochválit, donesl kromě beden i kabely včetně nutných redukcí, vyzkoušel zapojení a vysvětlil - co, kam a proč zasunout. A to celé velmi lacino.
Hospodští byli na hluk v prostoru viditelně zvyklí, takže jim nepřipadalo divné, že se z našeho salónku ozývají silné a podivné zvuky, přičemž posluchači vedle sledovali fotbal. Podnik byl nejvyšší punkové kvality, což obnáší kromě kapel i několik druhů kvalitního točeného piva a nějaké to občerstvení typu matjesy, klobásky, buřty na pivě... Všichni jsme na místo dorazili cca kolem sedmé, tedy s čestnou výjimkou erroráckého bubeníka, kterého Fazy lehce popohnal mobilem. Ale žádné dlouhé čekání z toho neplynulo, protože než jsme natahali kabely, postavili stojánky a všechno pozapínali, už byly bicí nejen na místě, ale i skoro postavené.
Hrát jsme začali jako první. Původně to bylo domluvené kvůli tomu, aby se malá Ema dostala brzy spát. Ovšem v praxi se toto opatření ukázalo být zbytečným, neboť obě Emy jsme viděli naposled na svatbokoncertě v Rané. Od té doby jsou střídavě nemocné. To jsme operativně vyřešili reorganizací playlistu, ovšem i tak mi v některých skladbách saxofonová sóla a vokály trochu scházely. Jinak až na pár (pro nás) běžných nepřesností jsme to nějak dohrnuli ke zdárnému konci. Celkem potěšilo, že posluchačstvo celkem poslouchalo a přiměřeně aplaudovalo. Zejména pokud uvážíme, že si byli všichni kromě Evy a mojí Dity všichni poslechnout spíš Error, dá se tento výsledek považovat za maximum možného.
Erroři pauzu zbytečně neprotahovali, nazvučili a pustili se do díla. Fazy krásně sóloval, basa s bicími jely dosti maximalisticky, chvílemi mi připadalo, že mírně nad svoje možnosti, a klávesačka zahušťovala zvuk svými spíše minimalistickými klávesami. Celkový dojem byl chvílemi takový, jestli toho chlapci a děvče zatím nemají naloženo víc, než unesou. Změny tempa (chtěné, plánované) - chápu, že to chlapci chtějí mít pestré a originální, ale nějak to úplně nesedělo mému prostému bigbítovému vnímání. Basa tam měla zajímavé melodie, ale hrané tak rychle, že je otázka, jestli vůbec všechny tóny mají šanci zaznít. Do toho celkem rychlé bicí, o kterých bych mohl napsat skoro totéž. V téhle kadenci se mi to chvílemi trochu slévalo. Pravda je, že klávesy se tomuto trendu zase zdály jít do opozice. Tedy ne že by hrály mimo nebo tak něco, ale chci tím říci, že naopak šly trochu přímočařeji.
Fazy tam nad zbytkem kapely čněl nejméně o level nahoru. A celé to znělo nějak trochu jinak, než jsem zvyklý odkudkoliv jinud. Možná to mělo něco společného s undergroundem, možná to celé patří někam jinam... A ostatně není to jedno? Kapelu to zdá se baví a drobné nepřesnosti se doladí, pokud spolu vydrží hrát delší dobu. Ostatně v přídavcích předvedli, že už nějakých pár skladeb opustili, přecházejí víc na české texty a trochu se stylově sunou do jiného, ovšem pro mě také nedefinovatelného stylu. I když po pravdě řečeno nejvíc si od nich pamatuji skladbu Silent Hill s anglickým textem, kterou mezi přídavky zopakovali. A vytrvalost prokázali i velkým množstvím již zmíněných přídavků na závěr.
Doposlechli jsme, pobrali svoje věci a sklidili ke zdi ty zvukařovy a s pocitem dostatečně odvedených decibelů opustili kulturní zařízení.

Veselé Hifáčové blues (16.10.2014)
Disharmonici a Hifáč, to je známá, osvědčená a léty prověřená kombinace. Ale v letošním roce jsme ještě Hifáč nenavštívili, ač jsme hráli, a dokonce o něco víc, než předchozí roky. Ostatně kdo nevěří, ať si je atheista! Ovšem od 16.10. už není naše absence v Hifáči skutečností, protože se Banjo konečně uráčil dohovořit akci ve zdejším vyhlášeném klubíku. Proč jsme tu tedy nehráli letos dřív? Protože vždycky přišla nějaká nečekaná nabídka a hrálo se jinde. Ostatně si to můžete v předchozích článcích přečíst. Spoluhrající kapelu jsme chvilku hledali, ale pak to zase celkem stálo za to. Leč dosti předmluvy, přejděme k faktům.
Na koncert jsme dorazili podle domluvy (což už sice začíná být pravidlem, ale pořád si na to teprve zvykám), a rozestavili apáru a bicí na značky. Pak jsme dali tělům odpočinout. Například já jsem tak konal při několika partiích licitovaného mariáše s našimi osvědčenými štamgasty Láďou a Pepou. Milan jim dorazil do party až po chvíli, kdy už jsme zvučili. Byl jsem za jejich účast rád, protože převážná většina zbytku osazenstva sálu dorazila spíš na naše spoluhráče. Doufám, že už jste napnutí, kdože to byl, že na něj i lidi do Hifáče chodí. To je dobře, tak ještě chvíli vydržte.
Chvilku před půl devátou jsem procitl z mariáše a zavelel kapele: "zvučte je, nikoho neživte!". A tak jsme zahájili a zároveň i ukončili tradičními Kozolupy zvukovku. Pak následovalo nějakých pár párů skladeb bez Emy, pak nějaké s Emou, poté přídavek, vydávaný za nepřídavek, a pak ještě druhý řádný přídavek. Zajímavé je, že dokud jsme se tam producírovali sami čtyři stařečkové, vše probíhalo standardně. Jakmile se objevila Ema, začal přítomný fotograf ostřit a prohlížet si nás teleobjektivem. Naštěstí ho měl jen na foťáku a ne na zaměřovači pušky, takže všechno dobře dopadlo. A jak jsme hráli? Vesele. Protože ač většina diváctva dorazila na druhou kapelu, byli jsme vytleskáváni a povzbuzováni, místy i žádáni o skladby, které nemáme v této sestavě nacvičené (Meydlo, Zednící, Program). A jestli jsme byli přesní? Chvílemi jo, jindy zase ne. Tu mi vypadl kousek textu a ztratil se ve středověké klenbě, tu mi padl akord o půltón výš, onde jsem zase předběhl svou dobu skoro o půl doby, ale kdo by řešil takové detaily, že? Rytmika šlapala slušně, Ema sólovala taky hezky a ten hlas, to bych mohl poslouchat pořád... Dohráli jsme se slušným ohlasem a po nás naběhl druhý ansámbl.
Velitelem byl zřejmě Karpi u bicích. Kytaristy jsme už taky znali z Ram on ass, což je Ramones revival. Ostatně repertoár tohoto ansámblu byl rovněž převzatý, ovšem od jiných autorů. Podstatná změna nastala na postu basy, kde na svoji bezpražcovku exceloval můj starý známý Tomeček P. Instrumentálně jim to šlapalo náramně, hudebně celkem nebylo co vytknout, texty si pamatovali, zpěv intonoval. Ale měli chlapci tu nevýhodu, že dost lidí znalo originální provedení. A přiznejme si, že zpěv, byť čistý, byl znatelně barvou jiný, než u Vládi Mišíka nebo u Kalandry a dalších bluesových veličin, které chlapci imitovali (o závěrečném Elvisovi nemluvě). Ale jakmile se člověk oprostil od srovnávání, hráli kluci dobře, ba místy velmi dobře. Zejména pokud přihlédneme k faktu, že v téhle sestavě jedou teprve pár měsíců, takže tohle možná byla jejich koncertní premiéra...
A když po 17 skladbách a půldruhé hodině hraní skončili, bylo to zrovna tak akorát poděkovat za velmi příjemný večer a vylézt na umělé světlo noční Plzně.

Šeříkové festiválení (21.11.2014)
Stala se mi taková věc. Byl červen a já zrovna vystupoval z auta. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, kdyby mi v tu chvíli nezavolal Ondra Pellar - vedoucí skupin PPLP a Zdivočelý pletivo. Sdělil mi, že se s Jirkou Slámou z Aviku dohodli, že uspořádají festival ze spřízněných kapel, a jestli do toho půjdeme. Už z toho, že píšu tuhle reportáž, je asi zřejmé, že jsme do toho šli. Termín byl nejprve určen na srpen, po zjištění časových možností hlavních aktérů festivalu - Znouzectnosti a Trabandu - mírně posunut na listopad. Posunování bylo alfou i omegou celého fesťáku, jak ještě popíšu.
Postupně došlo k těmto drobným posunům - nejprve jsme měli za to, že všechny kapely vystoupí na jednom pódiu, což by znamenalo začít ve čtyři odpoledne a hrát každé seskupení kolem půl hodiny. To se časem změnilo, neboť Jirka zjistil, že Šeříkovka má dvě pódia - menší folkové a větší bigbítové. Tím se změnila koncepce vystoupení na dvojpódiovou, kdy jedna kapela v jednom sálu zvučila, zatímco ta předchozí na druhém pódiu hrála. S tím souvisel posun začátku vystoupení na šestou v podvečer a prodloužení hracích časů. Tím se stal seznam skladeb, který jsme poslali pro OSA, poněkud nekompletním.
Další posun nastal uvnitř naší kapely, když Spok zjistil, že mu vystoupení koliduje s dovolenou. Takže jsme operativně oslovili Pýta z Laiků. Ten vyniká tím, že ochotně zahraje jako záskok (kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat!) s Disharmoniky. Navíc hrát rozhodně umí, a ještě je s ním při zkouškách docela dost legrace. Přes tento posun se Spok nakonec koncertu zúčastnil, neb nějaké posuny zřejmě nastaly i v jeho dovolené. Leč o tom později, až přejdu k vlastnímu vystoupení.
Leč posuňme se k dalším posunům. Původně jsme měli přiděleno v rozpisu hezké čtvrté místo z osmi kapel (my rockeři jsme hráli v sudém pořadí). Leč asi týden před vlastní akcí se někomu z Trabanditů znelíbil čas jejich vystoupení (měli hrát jako poslední), takže je Ondra posnul místo nás na způsob malé rošády. To se zase nelíbilo Emě, protože nechtěla nechat malou Emu ponocovat do půlnoci. Takže po její dohodě s Karpim a skupinou Rockles se poslední stali prvními a první posledními. Ještě později se bohužel The Rockles stali i nehrajícími, ale o tom zase až později. Pravda, z takového zmatku jsme byli poněkud rozmrzelí i my ostatní. Ne že by nám vadilo hrát od sedmi nebo o půlnoci, i když půl devátá by byla jistě lepší. Ale říci všem známým měsíc dopředu, že hrajeme od půl deváté a pak týden dopředu řešit změny, to není úplně to pravé. Ale ještě jsme nedopadli tak zle, jako nakonec Rockles. Tuším že jejich bubeník (ač týden dopředu změnu odsouhlasil) si ve čtvrtek večer uvědomil, že vlastně nemůže. Takže nakonec vlivem posunování zbylo sedm statečných kapel.
A tím už se dostávám k samotné akci. Na místo jsem dorazil krátce před šestou večerní, vbrzku následován ostatními Disharmoniky. Pořadatelé Jirka i Ondra se mě hned ujali, vedli mě do šatny a ukázali, kde si mohu načepovat sponzorské pivo pro kapely. Mohu s radostí konstatovat, že pivovar Bizon vařit umí. Ta třináctka byla skvostná. Také pánové pořadatelé neopomněli zdůraznit, že vzhledem k absenci Rockles můžeme vystoupení patřičně natáhnout, aby se plně využil přidělený čas.
Začali jsme zvučit. Zejména Emu a mě trochu mrzelo, že v době naší zvukovky proběhlo vystoupení Caine-Mi, aniž bychom ho slyšeli. Spok z toho vyvázl nejlépe, protože nehrál a nezvučil, takže Caina slyšel. Ne že bych ty skladby neznal, ale rád si je poslechnu naživo, protože Caine do nich vkládá celou svoji osobu, čímž jsou ty věci hodně osobní. Je to znát, jak každé slovíčko cizeluje a text pročišťuje, aby tam bylo přesně to, kam na svojí cestě došel. To poctivé hledačství mám fakt moc rád. Ale pravidla jsou pravidla a nenazvučení hrát nemůžeme. Takže na Caina zajdu snad příště.
Přemluvili jsme mezitím zvukaře, aby jeden ze čtyř odposlechů přesunul k bicím, čímž jsme zajistili panu Vedoucímu aspoň nějakou slyšitelnost našich úderů do strun a lahodných řevů. Nám se zvučilo celkem dobře, pominu-li tedy trapnou skutečnost, že si struny mojí černé kytary dělaly co chtěly, a především vůbec nedržely ladění. Nějaké další detaily se během zkoušky asi řešily také, ale já zoufale točil ladicími kolíky, a ono to znělo spíš jako uchu neladící kolika... To bohužel trochu přetrvalo i do vlastního vystoupení a posluchačům se za to omlouvám. Většinou můj Cort tolik nezlobí. Ale jak praví naše jediné video, které zatím vysílala ČT, velké věci si žádají velké oběti. A festival s Disharmoniky, to prostě velká věc je (aspoň pro Disharmoniky rozhodně ano).
Na pódium, ovšem nikoliv k base, jsme natáhli i Spoka, který s námi zpíval sbory až do příchodu Emy na pódium. Zvuk jsme měli nakonec celkem dobrý, možná trochu moc nahalovaný, ale to by ani tak nevadilo. Jen jsme se chvílemi úplně nepotkávali rytmicky a vůbec poměrně dost kazili. Aspoň pokud mluvím za sebe... Oproti tomu třeba u Pýta jsem zaznamenal velmi slušný výkon. Ale velké pódium, a celkem velký a nejméně z poloviny naplněný sál nám dal v konečném dojmu zvítězit nebo aspoň remízovat.
Po vystoupení jsme vyklidili pódium a vydýchali se, během čehož nám organizátor Jirka donesl poukázky na guláš. Stalo se tak zrovna ve chvíli, kdy jsem uvažoval, co si dát k večeři. Tím jsem měl vyřešeno, leč také neslyšel skoro nic z vystoupení PPLP. Co jsem slyšel, to jim ladilo velmi pěkně - líp než posledně v Hifáči. Rozšířili sestavu o mladého vousatého kontrabasistu, a v nejméně jedné skladbě si s nimi zazpíval i konferenciér - excelentní Přéma Haas! Publikum bylo celkem koncentrované na jejich výkon, lidé seděli u stolků nebo i postávali mezi nimi, zkrátka řekl bych z toho mála, co jsem od nich zaslechl, že se jim vystoupení povedlo.
Na Trabandy už jsme měli sbaleno a odpočato, takže jsme mohli v klidu poslouchat, co kapela nadělí. Jarda Svoboda se svojí partičkou opět předvedl, jak vypadá profesionální výkon. Sestavu měl pro Trabandy standardně nekonformní - klávesačkotrumpetistka, brýlatý týpek u pozounu (nebo co to bylo za basovou trumpetu), bendžista a bubeník, a Jarda většinu vystoupení odehrál tuším na šesistrunnou basu. Zkrátil také účes a trochu na něm je od pohledu vidět věk, ale muziku má stále nekonformní a svěží.
Velmi jsem se těšil, jak znovu uslyším Zdivočelý pletivo. Tuhle partičku mám taky moc rád, protože v ní Ondra dokáže prezentovat čisté muzikantství a je velmi dobře znát, jak dobré a tvůrčí muzikanty si přizval - Ema i Karpi jsou zárukou, že nepůjde o žádnou bezduchou komerci. Nyní poprvé s nimi hrála nová členka, jejíž jméno jsem bohužel neudržel v paměti (omlouvám se) - ta hraje na cajon a nějaké ty další bicí nebo perkuse či jak se tomu právně říká. Šlo jim to hezky i tentokrát, ale bohužel jsem to slyšel jen částečně, jsa usazen u stolku blízko u vchodu. Kapela hrála dost komorně, zatímco fanoušci bigbítu se tam šli většinou spíš napojit a pokecat mezi vystoupeními Trabandu a následující Znouze. Takže ač hráli zajímavě, žánry se nedefinovatelně přelévaly od folku přes rock a swing někam do kavárny a zase plynuly dál kamsi do dalších žánrů, které neumím pojmenovat, a Ondrovy texty, podbarvené nápaditou muzikou a krásně zabarveným Eminým zpěvem, se mi ztrácely v ne zrovna tlumeném hovoru kolemjdoucích i některých kolemsedících.
Někteří z vás o mě vědí, že pokud mám tu možnost, nenechám si ujít plzeňská vystoupení Znouzectnosti. Je to jedna ze zásadních kapel, které ve mě vybudily chuť taky něco napsat a někde hrát. A jedna z mála, která přes všechny peripetie už přes čtvrt století zůstává svou. A tak dokud mi čím dál chatrnější síly a čím dál tlustší tělo dovolí, naběhnu na ně do pogokotle a předvedu těm mladým, jak se pogovalo za mého mlada, to jest před bitvou u Wogastisburgu. Znouze je jenom jedna a je úplně jedno, jestli hraje ve třech nebo třeba v pěti (jak se stáválo ještě před pár lety běžně. Hlavní je, že nám servírují chytré a prožité písničky, tak jak to u nás v Plzni máme rádi. A rozhodně fajnové je, že to tady vidělo podobně dost dalších pogujících jedinců, takže jsme si to fakt užili. S Doctorem jsme si zahostovali dokonce i na pódiu na Veterány, zatímco Krysaře zapěl do mikrofonu Maestro Silážní. A kdo by se v tu chvíli zajímal o takové detaily, jako že Znouze (šestá v pořadí) končila pár minut poté, co měla dle rozpisu končit osmá kapela? Snad leda my předpotopní dinosauři se zastaralým názorem, že spát se musí.
Tímto se omlouvám poslední vystoupivší partičce Grasscocktail, jejíž set jsem už neslyšel. Sice i o tom jsem uvažoval, ale přeci jenom jsem toho sponzorského piva vypil dost, takže jsem to vzdal a nechal se odvézt domů střízlivou manželkou, která už nebyla k zastavení. A děkuji organizátorům, spoluhráčům a divákům za projevenou přízeň a podporu! Hezké to bylo a užil sem si to!

Vánoce s měsíčním předstihem (28.11.2014)
Když se firma chce rozšoupnout nebo motivovat zaměstnance, má různé možnosti, jak to učinit. Různá školení, utužovací akce a tak. A firma, v níž pracuje náš stávající bubeník- pan Vedoucí - tak učinila formou docela příjemné žranice, která proběhla pod krycím názvem Vánoční besídka. Celá ta sranda se odehrávala v hospodě golfového resortu Alfrédov. Podávány byly různé chutné krmě a nápoje, k dispozici byl i DJ a jako překvapení večera jsme byli určeni my. Byli jsme tomu celkem rádi, neboť na takovýchto akcích je nějaké publikum z podstaty věci, jídlo a pití byly zmíněny již v úvodu a navíc celá naše pánská sestava dostala z domova povolení k návratu až druhého dne dopoledne.
Na místo jsme dojeli (kromě Vedoucího, který měl tou dobou už bicí postavené) asi půldruhé hodiny před začátkem produkce, takže jsme se téměř nenápadně (my jsme měli trička, ostatní košile měla většina ještě i kravaty) protáhli do sálu. Tady se ukázalo něco podobného, jako na svatbě v Rané - kabely od mixu nešly zapojit do aktivních beden. Tady k tomu přistoupil ještě smutný fakt, že k bednám chybělo i napájení. Takže vidíme, že výklad významu slova "konektor jack" prostě není v rámci republiky jednotný. Ale i tady to dobře dopadlo. DJ se moc omlouval, že tyhle věci on nezná a že mu ty bedny takhle předal jejich majitel s tím, že takhle by to mělo fungovat. A on že těmhle věcem až tak nerozumí. Ovšem ten avizovaný happyend nastal tak, že DJ měl kromě těchto krásných repráků ještě jeden svůj, přes který pouštěl ty svoje věci z CDček. A ten měl jackový vstup. A taky byl zapojený a fungoval. Protože sál nebyl příliš rozlehlý, na naše řevy to v pohodě stačilo. Kytara a basa se pustily jenom z našich beden, Spokovo kytarové combo nám nahradilo odposlech a mohli jsme začít.
Úderem deváté hodiny a první kytary jsme to odpálili, tentokrát pohříchu pouze ve čtyřčlenné sestavě. A zvuk byl překvapivě příjemný, tedy po mírném zeslabení rytmické sekce (personál na baru nás upozornil, že skleničky na baru by rozhodně neměly pogovat). Diváctvo nejprve přihlíželo vsedě, posléze však Eva rozjela tanec tak, že se lidé od jejich stolu přidali. Hráli jsme a hráli, někteří i zpívali, a ani jsme moc nekazili. Pro velký úspěch jsme nad plán zopakovali Dva jezdce. A fakt to šlo slušně - až na dva drobné textové výpadky skoro bezchybně. A hráli jsme dlouho, skoro 30 skladeb to bylo.
Už před koncertem jsme pohltili nějaké to občerstvení, jako uzenou prasečí kýtu, řízečky, sýry, zeleninu etc. Po dohrání jsme pokračovali v hodokvašení, až jsme se lehce přežrali. A nevědouce, jak lépe naložit s takto nabytou energií, nejprve jsme pomohli nafouknout balónky. A přestože jsme už měli trochu upito, balónky (kromě těch zelených) ne a ne zezelenat. Největších úspěchů v tomto směru dosáhl jinak celkem nenápadný Spok, který skvěle nafukoval i ty úzké, skoro nenafouknutelné. Pak jsme zase seděli a jedli a pili, ještě jsme pak lehce zahopsali na parketu spolu se spolustolovníky a spolustolovnicemi.
Něco před první hodinou noční jsme ještě jednou naběhli na pódium, tentokrát už jen ve třech (bez Doctora, který už sel spát), a předvedli takové menší marmeládové sezení (jam session), kde jsme pomíchali a prostřídali nějakou tu folkovou a punkovou klasiku s melodramatickými úryvky z Disharmonických skladeb. Zejména ukolébavky byly natolik přesvědčivé, že se někteří odebrali na lůžka. Do rána nezbývalo už tak moc času, takže jsme s povděkem kvitovali, že na nás bylo pamatováno i se snídaní formou švédských stolů.
Takže díky Vedoucímu, že nás pozval, díky DJ Jardovi za zapůjčení bedny i za snahu při přípravě a také spolubesídkujícím a barmanům za příjemné prostředí! Hraní se myslím povedlo a firma může být s oslavou Vánoc (se skoro měsíčním předstihem) taky spokojená.

Nedorozumění u Alenky (19.12.2014)
Až tak často tuto banální skutečnost nezdůrazňuji, nicméně jsem zaměstnancem jedné (raději) nejmenované firmy. A jak to tak chodí, ve firmě mám několik kolegů. A jeden z nich se jmenuje Vláďa. A tenhle Vláďa se zná s paní vedoucí divadelního klubu - Alenkou. A ta by ráda obohatila spektrum návštěvníků klubu o jiné, mladší publikum. A jata touto myšlenkou začala přemítat, že by v klubu mohla zahrát nějaká kapela. Mně se to také líbilo, takže jsme domluvili termín a spoluhrající kapelu, v čemž jsem dostal celkem volnou ruku. Dvakrát jsem se na místě stavěl - poprvé skouknout klub velikosti cca půlky Hifáče, vedle výčep a nabídka základních pochutin typu párek, hermelín, utopenec, nějaké to pivo, víno, nealko a drsnoalko... Podruhé donést letáčky a plakátky. Domluvil jsem spoluhrající kapelu - Lenthilium, a sešli jsme se včas na místě.
Začátek jsme stanovili na osmou, přičemž reálně začali v půl deváté. Přeci jenom byly tu nějaké neplánované opravy. Lentilové totiž měli prasklou blánu u jednoho bubnu, takže ji bylo třeba nad plán vyměnit. Oproti tomu já u kytary jsem byl nadmíru spokojen, neboť jsem před týdnem dal nové struny, které už sedly, takže se mi kytara prakticky nerozlaďovala. Ale na nudu jsem si stěžovat nemohl, protože jsme zajišťovali i zvučení. Byť tady nejvíc práce odvedl Spok, jehož dvě basová komba posloužila jako zpěvová, zatímco jeho kytarové kombo plnilo funkci odposlechu. Basový aparát a základ bicích dodali naši spoluhráči a kytarové kombo měl každý kytarista vlastní. Basová maxibedna se musela vzadu propojit krátkou šňůrou. To jsme sice netušili, ale basový Lentilák posloužil jako nápověda po telefonu. Zkrátka jsme vše propojili, zvukově dali přiměřeně nezvučeným bicím a spustili set.
Publikum nebylo příliš hojné, neb Lenthilium mělo následující úterý koncert v Belfastu (název klubu v Plzni, nikoliv města), a na nás přišlo ještě méně lidí než obvykle - a to jich dost slibovalo, jak dorazí. Dost lidí (kteří nepřišli na koncert) se kolem mihlo a shledalo zřejmě zvuk příliš silným. Jenomže s tím se už nic moc dělat nedalo - kdybychom stáhli komba a mix víc, bylo by slyšet jen bicí. Ti, kdo přišli s cílem nás nebo Lenthilium slyšet, byli spokojeni. Tedy snad kromě Bruna, který chtěl slyšet nás a přišel půl hodiny poté, co jsme dohráli. Paní vedoucí občas prošla sálem, nic moc neříkala, ale moc spokojeně nevypadala. Důvod jsem pochopil poté, co jsme dohráli. Místo abychom návštěvnost zvýšili, spíš jsme debatéry "zahnali" hlukem do odlehlejších prostor. Lenthilium jsem tedy aspoň upozornil, jestli by to šlo nějak potichu. Trochu sice komba stáhli, ale pořád ještě to byl větší rachot, než když jsme řádili my. Co se týká kvality výkonů, u nás jsem byl celkem spokojen, protože jak mi kytara ladila, mohl jsem se víc soustředit na průběh skladeb a moc jsem nekazil. Snad jenom u Těžkého života (skladba zde zazněla poprvé od roku 1997) jsem zapomněl začátek textu a musel reprízovat začátek, v jedné další skladbě zase kluci chtěli pokračovat po poslední sloce, ale jinak to šlo i zvukově - tedy z našeho pohledu. Jo a opět jsme byli bez Emy, takže přece jenom místy byla znát taková holá místa tam, kde bývalo druhdy pěkné saxofonové sólo, nebo naše neotesané vokály tam, kde zníval sametový alt.
Lentilky asi půl hodiny po našem zakončení zahájily svou produkci. Líbili se mi celkem jako vždycky - jenom jsem z toho neměl takový zážitek, když jsem viděl, co to dělá s paní Alenkou a jak se další lidé sunou do bezpečné vzdálenosti od bigbítového rachotu. Kluci to vzali sportovně a program lehce pokrátili, takže skončili bezpečně před jedenáctou, po které by mohly snad být i nějaké ty problémy nebo stížnosti na hluk. Díky moc, borci!
Takže mám takové lehce smíšené až nejasné pocity. Tedy jasné je jenom, že tenhle typ hudby se to tohoto typu podniku asi moc nehodí. Zejména, když stěny nejsou zvukově izolované, naopak jsou z tvrdých cihel a obkladů, čímž zvuk dobře odrážejí a rezonují. A také většina příchozích tu není na bigbít zvědavá, chtějí si spíš pokecat. Tím více si paní vedoucí Alenka zaslouží naše uznání za to, jak pohodově celou záležitost vzala a že nás nevyhodila ani nepřerušila. Po koncertě jsem si ještě lehce pokecal s Lenthiliem a jejich fanoušky (ti naši už byli pryč - ale díky, Vláďo s manželkou, že jste dorazili)...
Ale nakonec jsme byli všichni rádi, že to skončilo a vlastně vzhledem ke předem daným možnostem to snad dnes neskončilo úplným fiaskem. A pokud někoho zajímá, jak to bude dál - chystáme se pokračovat i v roce 2015.

Rok 2015


Kronika

Hlavní stránka