Kronika - rok 2015

Hifi, Laik a tramvaj (12.3.2015)
Disharmonici si konečně zahráli i v roce, kdy se Plzeň stala městem evrpské kultury. A nebylo to hraní jen tak obyčejné, byla to taková skoro retro akce (nezaměňovat s retroaktivitou). Spolu s námi vystoupili také naši starodávní souputníci - kapela Laik. A vystoupili poněkud netradičně, ale jenom poněkud. Zvučil zdejší kmenový zvukař, mimo jiné náš starý známý. Takže to by bylo tak úvodem, a teď ještě něco závěrem.
Na místě jsme se sešli všichni včas, na což už si zvykám jako na standard. Já jsem to vzal tramvají, protože se mi na náměstí blbě parkuje. Bicí už měl pan Vedoucí postavené a Laici hrdě hleděli na svá nová comba. Ta museli pořídit, protože ta stará se natolik líbila návštěvníkům jejich zkušebny, že si je odnesli domů na další výzkum. A hráli sice klasické Laické popěvky, ovšem zpočátku zcela bez bicích, s Fíkem u španěly a vsedě, jak se na folkáče sluší. Něco pověděli, něco zahráli, a překvapivě jim to šlapalo velmi pěkně - Frančesko a Pýt jsou výborně sehraní a Fík jim celkem zručně sekunduje.
Nebylo to špatné, ale přeci jenom k té naší tvorbě mělo trochu blíž to, co předvedli s bicími - tedy čtyři kusy s Vedoucím a zejména další dva přídavky s Michalem ex-dwojseksákem. Většina publika (většinou dámského) dorazila právě na ně. Tedy až na pár výjimek - touto cestou zdravím rodinu Ševčíkovu a naši brigádnici z práce s přítelem! :-) Hifáč byl celkem slušně zaplněn a každý kus patřičně aplaudován. A tak to má být, tak se nám to líbí.
My jsme zahájili krátce po půl desáté, a celé vystoupení odehráli v obvyklé čtyřčlenné pánské sestavě. Spok hezky basoval, pan Doctor svíral v rukou šňůru a jistil show, Vedoucí s jistotou kontroloval situaci za bicími a já jsem u kytary předváděl, jak vypadá neumětelský punk. Tedy chvílemi. Ale horší bylo, že mi v průběhu koncertu trochu odcházel hlas. Po pravdě řečeno být koncert o dva-tři dny dřív, mohlo to dopadnout i hůř. Takhle jsem jenom lehce chraptěl a musel vypustit svoji oblíbenou vyřvávačku "Na dně", moji oblíbenou... I pár novinek nebo spíš staro-novinek zaznělo - zejména Beránek Měsíc a Těžký život - i když ten už jsme jednou loni dávali. A další se chystají, takže pokud to někoho zajímá, má se na co těšit :-) Je sice pravda, že na naše vystoupení řady diváků mírně prořídly, ale pořád ještě jich zbylo dost. I nějaký ten drobňák na nás i na Laiky po poplacení zvukaře zbyl, takže i po této stránce spokojenost. Atmosféra výborná, ještě po vystoupení jsem lehce porozprávěl a pochlastal, jak je v kraji zvykem.
Ještě zbývá popsat veselou historku z tramvaje, kterou jsme zažili při návratu. Do jedné tramvaje č. 2 jsme nastoupili v sestavě Pýt, jeho manželka, jeho baskytaronosič a já. I po chvíli jsme usoudili, že provedeme marmeládové sezení (anglicky tomu říkají Jam session, ale ti tomu nerozumějí, tady jsme v Čechách). I jak jsme byli pravili, tak jsme i učinili. Pýt vybalil španělu, já elektriku, a spustili jsme Záhadu zabijáka z pískoviště ve folkové verzi. Následovala cca půlka Meydla, po které jsme byli slovně inzultováni mírně neurotickým řidičem. A protože jsme už usedlí páprdové, ke značné nelibosti kolemsedících spolucestujících jsme raději ustoupili. Sice nás mile dojala celkem aktivní podpora spolucestujících, ale proč to nepřiznat, vyměkl jsem! Zbaběle jsem totiž usoudil, že kdyby panu řidiči rupla cévka, sice bychom na konečnou nějak dojeli, neb já jsem vyučený elektrikář u dopr. podniku a Pýt dokonce mašinfýra ocelového oře. Jenomže co potom na konečné s mrtvolou? A hlavně jsme byli lehce pod vlivem - a v takovém stavu zodpovědný svazák rozhodně neřídí! Milé děti, řekněte drogám ne! Zodpovědnost především! Každý hospod-arschem na svém prasovišti!

Vagón se Znouzí a ostrým pogem (14.5.2015)
Klub Vagón znalcům netřeba představovat. Praha, Národní třída, skvělý zvuk, dlouhý sál, již dvojciferný počet Disharmonických koncertů, cca v půlce případů spolu se Znouzí. Na místo jsme dorazili skoro včas (přeci jenom Praha ucpaná a D5 kolem Žebráku zúžená a v zácpě), takže vlastně trochu pozdě. Ale pořád ještě o fous dřív než Znouze, takže vlastně včas. Lidí tam zpočátku moc nebylo, protože někteří sledovali náš poslední národní úspěch na MS v hokeji (postup přes Finy do semifinále). Nakonec se ovšem sešla velmi pěkná sestava, která se viditelně dobře bavila.
Začátek vystoupení jsme takticky odsouvali, až jsme si s Doctorem řekli, že to odpálíme. A ve čtvrt na deset jsme naběhli v původní sestavě - doctor a já - na pódium, kde jsme zapěli prehistorické písně pro pamětníky s jednou kytarou. Golda by sice raději slyšel klávesy, ale s těmi jsem tyhle věci nikdy nedával. Takže je otázka, jestli by to bez kytary byli ještě Disharmonici... Ohlas byl celkem slušný. A to byly skladby, které už asi 20 let nehrajeme, a některé narážky už jsou dávno passé - Afrika, Říkadla, Challenger, Aspekty a Óda na radost.
Se zbývajícími členy dorazil na pódium i pravidelný rytmus, což prý není na škodu... Ačkoliv Škodu jsme vlastně hráli taky. A užívali jsme si to. Znouzí aparáty hrajou o něco (o dost) líp než ty naše a znouzí publikum taky poguje nějak víc, než to naše (možná i proto, že ho standardně v Praze tolik nemáme). Někteří viditelně znali texty, takže buď na nás nebyli prvně, nebo si něco našli na netu... Hezké je, že se zábavou nečekali až na Znouzi, ale odstartovali už na nás. I dva přídavky si vymohli, ani jsme to nemuseli nijak urgovat. Takže fakt pěkný koncert, hlavně atmosférou. I když co do výkonů to byl celkem normál, ale to u nás stejně není to nejpodstatnější...
Už během našeho setu diváctvo vesele křepčilo, vlnilo se a povzbuzovalo. Ale na Znouzi jejich řady lehce zhoustly, pogoplac se naplnil a atmosféra šla ještě rapidně nahoru. A kluci to tam ve třech sázeli jednu pecku za druhou. Já a dalších několik desítek aktivnějších jsme jeli pogo, jak zákon káže. A přiznávám, že chvílemi kázal tak, že by se mi šikla plíce navíc. Mladí a silní típci a tipice hopsali hodně natěsno, což geront starší jejich rodičů fyzicky těžko stíhal. Ale ustál, udýchal a uskákal jsem to. Kluci si nás na jednu z přidaných skladeb vytáhli nahoru a nechali refrénit z plných hrdel.
Po koncertě nás několik fanoušků ujistilo, jak to bylo super a že na nás rozhodně příště půjdou. Tak jenom zbývá domluvit nějaké to "příště"...

Sousedé, Lhota a prase (30.5.2015)
Disharmonici se opět přiblížili k místu, kam podle mnohých patří už dávno - k Dobřanům. Sice zatím jenom do Lhoty, ale prý už je to na dobré cestě, abychom se s panem Doctorem a dalšími potkával ve velké zahradě v rekreačním zařízení, kde nás bude potichu obsluhovat služebnictvo v bílých pláštích. Nicméně zatím jsme přistáli pouze na menší zahradě (ve srovnání s tou Dobřanskou, jinak je velká dost) u vily Muška, kde někdo z neznámých důvodů postavil pódium a kam jsme my z neznámých důvodů nanosili aparáty a bicí.
Vystoupení bylo v rámci akce Evropský den sousedů, stejně jako vloni. Tím pádem již probíhaly různé akce a atrakce, jako kamenosochání, keramika a pečení chleba. Zraky všech se ovšem netrpělivě stáčely k dosud zavřenému modifikovanému kontejnéru, v němž byly odborně opékány v alobalu ostatky mladého vepře. Již v předstihu bylo zřejmé, že zvíře nezemřelo marně, nýbrž vydalo užitek, požitek a zážitek, zejména po zažití. Ale na to jsme si ještě museli chvíli počkat.
Nicméně ani vůně připravovaného sudokopytníka nemohla zastřít smutnou skutečnost, že se v areálu nenachází John de Bill, ani jiný provozovatel stánku. Disharmonici jsou muži činu, takže jsem nasadil Doctora do vozu, zavezl ho domů pro džbánek, který ještě z vlastní iniciativy doplnil o čtyři půllitry a PET flašku od kofoly. Na návsi pak jsme navštívili zdáli viditelný bod G, kde se čepovalo nefiltrované Géčko. Vedoucí zatím postavil bicí a Spok si svou basu naladil. A jinak nic. Aspoň do té doby, než přijeli zvukaři s plnou dodávkou zvuku. Tož jsme chvilku nosili bedny, bedny a taky bedny. Oni si je odborně postavili, ustavili a nastavili. Pak nastalo tradiční drátování, které nám připomnělo první českou operu Franty Škroupa - Dráteník. A nadrátovali to dobře. Pak už jsme mohli začít zvučit.
Ovšem v tu chvíli tady byla sličná slečna a šikovný kameraman z TV ZAK, kteří si nás sice chtěli natočit pro podkreslení reportáže, ale neměli čas čekat na nazvučení zpěvů. Takže jsme s nazvučenými nástroji a nenazvučenými zpěvy asi tři minuty hráli pro kamery. Diváctvo na nás zoufale gestikulovalo, že zpěvy chtějí trochu přidat. Po odjezdu štábu se dočkali. Dvacet minut před začátkem vystoupení jsme byli definitivně nazvučeni a šli se zařadit do fronty na prase, které již bylo na povrchu připravené na svoje vrcholné číslo - konzumaci. Zhltli jsme první várku (kromě Spoka, který dal přednost přátelské konverzaci) a naše světová šou mohla začít.
Oproti loňsku jsme přijeli už jen v čistě pánské sestavě. Aby to divákům nebylo líto, dámy zastupovala aspoň naše předskokanka - doctorova dcera Leona. Ta oproti loňsku zahrála trochu víc písniček, a ještě k tomu na příčnou flétnu (oproti loňské zobcovce). Po doznění všech tří pohádkových hitů jsme pódium obsadili my a odstartovali.
A přiznejme si, že rozjezd byl poněkud klopotnější. Nějak jsme se těžko dostávali do tempa, i když diváctvo oproti loňsku nikterak houfně neprchalo. Možná již přítomní věděli, jak to asi bude probíhat. Asi tak po páté skladbě jsme ale již byli celkem konsolidováni, takže až na občasné textové výpadky jsme už jeli celkem obstojně. Zvuk byl výborný, občas ozvláštněný prodlouženými echy v některých písních. Lidé vypadali spokojeně a po skladbách tleskali. Zejména jeden z pořadatelů jevil známky spokojenosti až nadšení. Na přídavky sice nedošlo, ale všichni nás chválili. Pouze jedna paní si trochu stěžovala, že jsme měli hrát déle. Na programu jsme nicméně byli psaní na hodinu a odehráli hodinu a čtvrt, takže až tak krátcí jsme zase nebyli. Doctor situaci operativně vyřešil tím, že jí nabídl naše CD.
Já jsem se mezitím věnoval praseti, na jehož počest jsem si mírně zaprasil ruce a přežral se jako prase. Závěrečná děkovačka: děkujeme zvukařům za hezký zvuk, rodinným příslušníkům i ostatním za docházku, Leoně za předskakování, praseti a celému týmu kolem něj a hlavně pořadatelům, že nás zase pozvali. Těm zároveň držíme palce, aby jim akce vyšla příští rok zase (a nejlíp, kdyby nás zase pozvali)...

Drtivá mosaz v Lampě (27.6.2015)
Disharmonikům se podařilo získat termín do Lampy, Olympu to plzeňské klubové scény. To byla více než příznivá zpráva. Skvělé bylo rovněž, že jsme se tam dostali ve víkendovém termínu, kdy odpadá problém s ranním vstáváním do práce. Trochu problematická na tom byla snad jen skutečnost, že tímto víkendem prakticky začínají prázdniny, takže cestováníchtiví plzeňští měšťané se v tomto termínu rozprchají na své chaty, k moři, na tábory, na hrady a zámky a jinam.
Zbývalo pozvat nějakou zajímavou a stylově příbuznou kapelu. I vzpomněli jsme si na Drtimosaz. Jednak proto, že jejich zpěvačka Maruška nás několikrát pozvala do Mrože, dokud tento stánek punku a spřízněných stylů ještě fungoval, druhak proto, že jsme je slyšeli v Klatovech na narozeninách Bijolitu. Tehdy jsme od nich slyšeli jenom konec setu, protože jsme přijeli později. Takže jsme si to tentokrát vynahradili a slyšeli je celé. A jak se ukázalo, šlo o výbornou volbu. Mosazní drtiči totiž hrají hodně podobný styl jako my, přišli na ně diváci, a ještě navíc jsme si při jejich setu (aspoň Doctor a já) lehce zapogovali. Dal bych to i divočeji, ale nemohl jsem se zcela odvařit, když jsem ještě neměl odehráno.
Leč zase zpátky před koncert. Na místo jsem přijel chvíli před půl osmou, a to jsem byl z kapely poslední. Bicí byly postavené, Spok se rozehrával, Doctor se na místě již také vyskytoval, byť neměl do čeho píchnout, neb mikráky ještě na místě nebyly. Takže jsem zapojil sebe do příprav a kytarové combo do elektriky. Zvukař postupoval rychle a věcně, takže se zvučením nebyly žádné problémy a podle vyjádření publika byl zvuk výborný. Během zvukovky dorazil první Drtimosazník, krátce po nazvučení zbytek osazenstva bandu. Uvítali jsme se, dali si jedenáctku Gambáč (neb dvanáctku Prazdroj už netočili) a poslechli si nazvučení našich kamarádů. Hrajou v podobné sestavě jako my (kytara, basa, bicí), akorát kromě sólového zpěváka mají ještě navíc zpěvačku - již výše zmíněnou Marušku. Mistr bicích Ozzy používá oproti Vedoucímu ještě asi o tři činely víc a podává soustředěný spolehlivý výkon. Figurou se trochu podobá zpěvákovi Georgeovi - taky taková medvědí figura - asi jako já. Drsné zachmuřené rysy basového borce Neplavce jsou během koncertu většinou zakryty pěveckým duem George & Maruška, takže šedivý kytarista Hašek s "véčkovou" kytarou, jakož i mohutnými vlasy a vousy dává vyniknout svému zjevu, na levoboku většinou celkem osamocen. A sázeli to tam spolehlivě, jak se říká, pálili ostrými a ve spolehlivě bigbítově-punkové kadenci (tatatatatatata - a často i rychleji) nás provázeli přes úvodní Trumpety přes další většinou vlastní skladby a Požárnicko-mlynářského Indiána až po svářeče Jílka, jakož i četná další ponaučení, z nichž si pamatuji hlavně, že musím zachovávat pitný režim (který naštěstí není totalitní), i když někdo se může zpít i totálně). Co ještě tak říci dále? Zpočátku jsme pogo táhli hlavně s jedním fanouškem Drtimosazi a Doctorem, pak se do toho pustilo i pár našich fans (díky Pepovi a Vašíkovi, že dorazili a jak to rozjeli), ke kterým se pak přidala další rozjařená mládež. Starší a zkušenější spíš poslouchali a nechávali se poučit, zatímco ti starší a my nepoučitelní jsme to rozjížděli pod pódiem, věrni esoterické zásadě - jak nahoře (na pódiu), tak dole (na pogoplace). Ostatně se tento postup osvědčil a ti, kteří v něm vytrvali i do druhé půle, nám výborně zpříjemnili naše hraní.
My jsme takticky začali až po desáté večer, takže jsme mohli tu a tam pronést i drsnější slovo (jako třeba "k šípku" a podobně)... :-) Divácká kulisa byla stále celkem zajímavá. Klub se celkem obstojně zaplnil cca kolem půl desáté a kulminovalo to koncem Drtimosazního setu. Na nás se více diváků posadilo, ale ti stojící zase pogovali jako o život. Opět zde chválím Pepu s Vaškem, dále pak posluchače a pogoborce z Přerova (jméno jsem si nezjistil, ale on ví, o koho jde) a pár dalších, včetně hostující kapely a jejích fanoušků. Jo a taky zdravím kapelu Košutka Hills, jejíž fanoušci nebo snad i členové se na koncertu vyskytli taky. Takže ve vzniklé frenetické náladě se celkem ztratily různé drobné poklesky vůči akordům a textům, jichž jsem se celkem hojně dopouštěl. Dost markantní byl třeba refrén skladby Na dně, kde řvu ve výšce, nebezpečně atakující dvojčárkované C. Ale tentokrát mi výšky nějak došly (což se mi normálně stává jen při větší rýmě) a já musel třetí refrén potupně dohulákat o oktávu níž. Ale přes tohle všechno se diváci přenesli a kromě dvou plánovaných přídavků si vynutili ještě další neplánovaný a pravděpodobně by jich bylo ještě víc, nebýt skutečnosti, že nám zvukař již odpojil mikrofony a zapnul šlapavý punk z nahrávky.
Po koncertě a vydechnutí následovala četná poděkování, objetí, poklepávání na rameno, drbání za uchem a další projevy přízně a vole (opak nevole) z celkového průběhu, které snad nebudu raději ani popisovat (aby mi nedošla fantazie). Každopádně jsme si koncert výborně užili, diváci byli spokojeni, obě kapely rovněž a shodli jsme se, že časem si dáme repete.

Krotcí a zdivočelí u Hifi Pletiva (24.9.2015)
Disharmonici a Hifáč, to už tak nějak patří dohromady. Klub, kde hráváme relativně často a je to už takříkajíc naše domovská scéna v srdci Plzně, přímo na náměstí. Spoluhráče jsme dojednali (aby to bylo stylové) také na plzeňském náměstí. To jsme se byli takhle v srpnu podívat na Znouzectnost, a potkali tam Ondru Pellara a božskou Emu. Zrovna jsme sháněli někoho, kdo by měl kapelu, chuť a čas si s námi vrznout v Hifáči. K vašemu velkému překvapení (my už se nedivíme ničemu) nám na tuto nabídku kývli s tím, že to ještě potvrdí, jen co na to mistr basů Karpi a služebně nejmladší velmistryně alternativní bicí soupravy. Její jméno mi bohužel vypadlo, takže kvůli zachování soukromí ho neuvedu... Když ani tito neodmítli, byl koncert domluven.
Na samotnou akci jsem dorazil s dalším handicapem. Kromě standardního pivního mozolu v břišní oblasti mi podobně otekla i pravá lícní torba. Bylo to tím, že pod již zesnulým zubem jsem si hřál chronický zánět. Tak to aspoň bylo dle názoru mé osobní zuboznalkyně (a ta tomu musí rozumět, protože ordinuje v Kozolupech a povídala to při dlouhém panoramatickém pohledu na RTG mojí huby). Poté jsem obdržel do zubu díru a do dásně drenáž. Leč ani takto postižen jsem nepozbyl schopnosti hrát zcela mimo rytmus, takže jsem koncert ani nemusel rušit. Ostatně byla by to škoda, když se kromě kapel sjelo takové množství vybraného posluchačstva... Z Porúří dorazil Bruno, z Písku Venca 21, z nejmenované, leč nejvýznamnější západočeské metropole Milan s Gábinou a Jirka s Jindrou, ani nevím odkud Láďa a Pepa s manželkou (doufám, že jsem to nespletl) a mnozí další. Laickou veřejnost zastupoval Fík a jen s mírným (omluveným) zpožděním přibyla Martina. Suverénně nejmladší posluchačkou pak byla malá Ema, která se ovšem dlouho nezdržela. Snad ještě hojnější účast byla ze strany spolukapely, takže Hifáč sice ne že by praskal ve švech, ale navštíven byl solidně.
Co bych tak řekl k našim spoluhráčům? Skupina Zdivočelý pletivo tentokrát nepůsobila vůbec zdivočele. Překvapivě mi s nasazením rytmické sekce připadá ještě mírně krotší než předtím. Ovšem je klidně možné, že až je uslyším příště, bude můj dojem zase jiný. Oni v poslední době i z názvu tu zdivočelost občas vypouštějí, takže možná jde o trend. Ostatně to je u Ondrových kapel skoro pravidlem, že se názvy kapel posouvají, mění, mizí a znovu se zjevují. Změna je život. Kapela přibráním perkusistky početně zmohutněla o 33%, nicméně na zvuku se to až tak neprojevilo. Vlastně trochu ano. Zvuk mi připadá takový folkovější. Ale možná je to Hifáčem, kde hraje hodně folkových a podobných spolků. A celé se to tak jako zvukově sjednotilo. Trochu jakoby se od náznaků, čemu se ta kapela podobá, posouvala k vlastnímu výrazu. Čím překvapili - že jako první z našich spoluhráčů v historii začali hrát lehce (asi 5 minut) před domluvenou půl devátou... Odehráli celý set za přiměřeného ohlasu posluchačstva - Pánové na krajích, dámy uprostřed, Ema u sága a zpěvu (na tom prostě ujíždím, ty hluboké tóny a ta barva hlasu), poloakustická baskytara Karpiho suverénní jako vždy, Ondra s normálně laděnou kytarou hranou "na druhou stranu" (čili se zrcadlovými akordy) a bicí dívka, kombinující dva bicí nástroje s jedním přesýpacím... Jako přídavek zopakovali poslední skladbu, melodicky shodnou s jednou starší Ondrovou věcí.
Na místo činu pak dorazili hlavní pachatelé, a bylo to slyšet. Kde to předtím byl art, bylo to teď hard. Místo umění válcovna plechu a místo folku Disharmonici. Komorněji laděná část publika raději vyklidila pozice, ale někteří zůstali a slyšeli. Ostatně pořád ještě jich zbylo celkem dost - celé zadní křídlo. A do těch jsme se pustili závratnou rychlostí 24 skladeb za hodinu. Celkově jsme to snad moc nepokazili, Spok s Vedoucím jsou čím dál sehranější. I doctor a já jsme myslím zahráli zhruba to, co se od nás dalo očekávat. Ze zajímavostí uvedu snad jenom, že poprvé v historii sestavil naše písňové menu sám pan odpovědný Vedoucí. Sklidili jsme pochvalu - Milan konstatoval, že bubeník se k nám nehodí, neb umí hrát. Spokova basa zase neušla pochvale od Martiny.
Po koncertě Fík na baru (nezaměňovat s oblíbeným sušeným ovocem v černohorském městě) nezávazně přislíbil, že by se někdy dalo společně s Laiky zahrát v Černošínském hospodo-rockáči. Pokud k něčemu takovému dojde, budete včas informováni. Sledujte naše webovky a poslouchejte naši rozhlasovou stanici... Tedy tu stanici teprve, až si ji pořídíme. Ale zase se nebojte, budeme vás o tom na ní včas informovat :-)
Ale zpět k tématu, kterým je tentokrát můj vytunelovaný, drénem podpořený, korunovaný a provrtaný zub. Po koncertu jsem s ním navštívil zubní pohotovost, kde měl službu člen skupiny Parolet (Jasná páka revivalu). A ten mi drén vyměnil. A to je myslím taková hezká tečka za tím naším případem. Opakuji: je to taková hezká tečka za tím naším případem.

Březnice a jezovitský sklep (14.11.2015)
Disharmonikům se občas stane, že si jich povšimne i někdo mimo Plzeň. Prakticky pokaždé z toho byla nějaká ta zajímavá akce. Tentokrát si nás vyhlédla partička organizátorů z Březnice. Říkají si KGB (povědomý název, že). Ovšem tady to znamená "Kulturní gang Březnice". Už nějakou dobu organizují různé aktivity včetně místních koncertů a dokonce i festivalů. Nedávno se jim podařilo zprovoznit sklep bývalé jezuitské koleje. Úžasná záležitost! Zatímco za bolševika tam byl sklad ovoce a zeleniny, tahle partička prostoru vrátila ducha. Aby sklep nebyl chladný, bylo u vchodu do hudebního sálu umístěno plynové topné těleso - plamenomet.
Aniž bych chtěl zabřednout do nějakého patosu, tohle je fakt pecka! Člověk vstoupí do chodby, osvětlené svíčkami, lemujícími příchod. Pak přijde za závěs do klenutého prostoru s improvizovaným výčepem a přenosnými stoly. Za přepážkou už měli nachystané ozvučení se zvukařem. Koncertní sklep měl šířku srovnatelnou s Hifáčem, na délku ovšem byl tak o čtvrtinu kratší. Ovšem diváci si nemají kam sednout. To ovšem vůbec nevadí, protože kdo by v takovém prostoru při koncertu seděl?
Při punkovém koncertě se nemá sedět, ale stát a podle možností i pogovat. A to místní dobře vědí! Protože termín nám vyhovoval, domluva proběhla hladce. A protože druhá kapela k nám nebyla, oprášili jsme vše, co máme v této sestavě nacvičeno. Dojeli jsme pár minutek po domluvené šesté, pan Vedoucí deset minut po nás - jel rovnou z práce. S šéfpořadatelem jsme ještě sjeli přes řeku pro kobereček pod bicí. V klidu jsme postavili, nazvučili, popili na účet pořadatelů místní dvanáctku Herold - taky chválím. Chutná to jako pivo - dvanáctka se vším všudy.
Kolem sedmé pustil zvukař do repráků sympatické historické kousky od Pražského výběru. Na půl osmou jsme se pustili do vlastní produkce. Zvolili jsme variantu dvou poločasů. To znamená, že jsme v půli koncertu udělali pauzu. Publikum se při zaslechnutí živých hudebních zvuků přesunuli do koncertní haly. Tam se někteří i rozpohybovali dle vlastního naturelu - někteří víc, jiní míň, další jen poslouchali. Ale viditelně se všichni - včetně nás - dobře bavili. Stylově jsme to moc neřešili, protože vzhledem k délce vystoupení jsme prostě odehráli vše, co šlo. Takže jde nejspíš o historicky nejdelší vystoupení Disharmoniků.
Je tedy fakt, že druhou půli jsem už hrnul lehce ochraptělý, bez výšek a bez barvy hlasu. Taky jsme párkrát doctor i já trochu zadrhli u textů, jednou jsme se skoro rozpadli rytmicky a začátkem druhé půle odešel kabel mého mikráku. Ovšem tyhle technické drobnosti nemohou zastínit tu výbornou náladu a atmosféru místa. Druhou půli jsme odstartovali na devátou, skončili jsme včetně tří přídavků krátce po desáté. Píseň Nezbeda jsme věnovali šéfovi - má dost podobné příjmení. Na tuhle si i lehce zadováděl v "kotli". Kromě téhle se dle očekávání lidé nejvíc rozvášnili na Fotografickou a Monarchy, ale tím rozhodně nechci říct, že by ten zbytek odzívali. Takhle si užívat kapelu, kterou nejspíš většina z nich slyšela poprvé, to je fakt skvělý zážitek!
Po koncertě jsme ještě dostali pohoštění - perfektní klobásky. Myslím, že nám i říkali, kdo je dělal, ale to už jsem neudržel. Nicméně rozhodně doporučuji! Březnici, pořadatele, sklep, pivo, klobásky, atmosféru, zážitek...

Hifáč plný spolužáků Soundchecku (17.11.2015)
Disharmonici si tradičně zamluvili Hifáč na čtvrtek. Pak zjistili, že ve čtvrtek hraje v Lampě Znouze, tak to přehodili na úterý. Ale nebylo to obyčejné úterý, byl to státní svátek...
Tentokrát jsme si pozvali kapelu Banjova mladšího známého Pepy, nesoucí název Soundcheck. Kapela se od té doby, co jsem ji slyšel, rozrostla o dva členy - druhého kytaristu a houslistku. Všechno jsou to lidé kolem dvacítky (myslím že dokonce před), tedy mladí, nadějní a se spoustou spolužáků.
To se pozitivně odrazilo ve vyšší účasti vesměs mladých návštěvníků podniku. Když jsme u diváků: díky za účast Pepovi s chotí a Láďovi se synem, Vaškovi, Tomečkovi a Janě, Fazymu s dívkou a doprovodem, Jirkovi a spoustě dalších většinou mladých posluchačů.
Co tak říci k výkonu předkapely? Mistr bicích tloukl nástroj pravidelně, velmistr basy předváděl celkem bezchybný výkon, kytary kvílely, jak žánr (patrně něco na pomezí grunge s něčím dalším) velel, housle v podání subtilní slečny byly taky přesně tam, kde mají... Docela výrazný rozdíl od mladých kapel, jak si pamatuju z doby před 20 lety. Trochu ve stínu instrumentálních výkonů zůstával většinou zpěv, kterého ale nebylo zase tak moc. Přece jenom když už kapela umí takhle hrát, nebude si to kazit nějakým drmolením dlouhých textů prakticky bez meziher, jak to praktikují polohudební "dřevorubci"- recesisté jako třeba já. Skladby měli tím pádem zejména ve srovnání s námi o něco delší a hodinový blok bez problému vyplnili asi desítkou skladeb včetně přídavku...
Mladší diváctvo se během posledních dvou písní nahrnulo před pódium a podle hesla "ať se mládí vydovádí" si tam slušně zaskákalo a zafandilo. Pepa se ukázal jako zkušený frontman a skladby dedikoval různým přítomným známým a vůbec udržoval kontakt s publikem.
A co my? Opřeli jsme se do toho statečně, ale drobná zakolísání se nám nevyhnula. Tu a tam jsem netrefil akord, tu a tam mi slovíčko vypadlo, tu a tam jsem tempo přepálil nebo intonaci nedotlačil kam měl, panu Doctorovi zase občas sloky přeskočily, i Spok s Vedoucím tvrdili, že jim tam něco nevycházelo (to jsem až tak nepostřehl), ale nikde jsme se nevymázli natolik, že bychom se rozpadli. A taky zvuk jsme tu měli tradičně velmi dobrý (až na drobné selhání doctorovy mikrofonní šňůry, které mistr zvukař hned napravil její výměnou), což je rozhodně plus. Od Nezbedy dále nás několik mladých podporovalo i pohybově, na přání nejmladšího diváka (byl to Láďův čtyřletý syn) jsme do playlistu zařadili jeho oblíbenou Monarchy.
A dva přídavky jsme přihodili. Takže snad jsme to celkově docela zmákli. Jo, a rozhodně musím pochválit i mladé diváky, že neprchli, nýbrž skoro v plné sestavě náš set vyslechli, ačkoliv přišli hlavně na Soundcheck.
Shrnuto a podtrženo to byl hezký sváteční večer.

Mikulášská nadílka (5.12.2015)
Disharmonici usoudili, že by si měli něco nadělit k oslavě svatého Mikuláše. Tohoto tureckého biskupa oslavili tak, že zašli místo zkoušky do hospody U Švejka - dříve Svazáček, poté výstižněji "Ti voli", a tam si nadělili něco kapalného vařeného ječmene s chmelovou příchutí z Plzně a pálené rovněž tekuté kukuřice z Tennessee, kterou pan Vedoucí dal k lepšímu jako zápisné. Tím pádem je u nás od té doby opravdu dobře zapsán. Nadílka to byla jak se patří, takže se oslava viditelně podařila. Tož tedy pěkně děkujeme!

Snadná jízda s Errorem v Husovce (28.12.2015)
Disharmonici uzavřeli sezónu 2015 koncertem v Plzni. Nebyla to až tak moc naše zásluha, ale zásluha kámoše Fazyho.
Byli jsme si takhle poslechnout Caina - a on se poptal mě, já kluků, a oni mi to odkývali. Za normálních okolností by mi to asi potvrdili hned, ale okolnosti nebyly normální. Mistr tlustých strun Spok totiž den před akcí rodil. Tato akce se odehrála podle všeho úspěšně, neboť se stal otcem, a hned napoprvé se mu povedl kluk. A to je myslím důvod k velké gratulaci.
Kromě nás a Erroru 55, který už jsme trochu znali, ještě zahráli borci z kapely Easy Riders. Na místo jsme se sjeli jakž takž včas, já s čerstvým pantátou dokonce natolik včas, že jsme pomohli Vedoucímu vynosit škopíky na pódium. Místní osazenstvo během příprav pokračovalo v dosavadních činnostech, které zahrnovaly pití piva, sledování ČT Sport a hraní šipek.
Když jsme dostavěli, zvukař s Fazyho asistencí postavil mikráky a mohlo se zvučit. Do odposlechů šly zpěvy, asi i bicí a v případě Erroru ještě klávesy. Komba byla dostatečně dimenzovaná, takže nebylo třeba je dozvučovat. Zahájili jsme my. S úderem osmé jsme vtrhli na pódium a rytmická sekce předvedla excelentní výkon, který doufejme zastínil očividnou skutečnost, že jsem byl výrazně nejslabším kytaristou večera. Pálili jsme tam standardní kousky tak, jak je playlist předepisoval, až jsme přiměřeně a vytrvale aplaudováni vyčerpali. Šlo to myslím celkem přijatelně. Aspoň Spoka si chválili nejméně dva lidé - oba baskytaristé. Tímto zdravím Láďu - basáka CI5 a mého spolužáka z učňáku, který si nás přišel poslechnout.
Easy Riders nastoupili po nás. Asi tak 20:50 jsme opustili pódium, oni do 21:10 zvučili, pak dali do půl desáté pauzu (důvod jsme moc nepochopili, ale taky nemusíme chápat všechno). Šlapalo jim to hezky. Sestava kytara, ještě jedna kytara, baskytara a bicí. Všichni občas zpívali. Hlavní zpěv obstarával na slušné úrovni mohutnější nakrátko střižený maník s velkou hlavou, který tak kompenzoval skutečnost, že nevypadal jako drsný vlasatý bigbíťák. Zbytek kapely byl správně vlasatý. Velmi pěkně rytmicky zařezávali a kromě vlastních kousků zahráli nějaké ty covery - tu Schellinger, tam Požár mlýna a pár dalších by se nahledalo. Přiměřené sólování a jednoduchá šlapavá basa k tomu. Bylo znát, že to hoši znají a že nebudou experimentovat a měnit už vymyšlené věci. Ale jak píšu - co to mít mělo, to tam bylo. Zpěvům jsem ale moc nerozuměl, i když při troše snahy jsem vždy časem rozpoznal, zpívají-li česky nebo anglicky. Což ovšem souviselo hlavně se zvukem, s tím kapela tak moc dělat nemohla. A taky mám pocit, že ze všech vystupujících byli nejvíc postavení na šlapavé hudbě a nejmíň na textech.
Error 55 začínal zvukovku hodně nahlas, hlavně klávesy se před stažením hlasitosti rapidně blížily prahu bolesti. To se časem trochu zlepšilo, ale já jsem už byl trochu v útlumu - stává se ze mě starej páprda... Co naděláme, tak už to v životě chodí. Kapela přibrala zdatného kytaristu, viditelně tam všichni hrajou dobře, ba přímo čím dál líp. Ale na můj vkus je tam těch souběžných sól na bigbít trochu moc. Ono se to pak v sále dost slévá dohromady a člověk z toho má o dost míň. Když je sleduju jednotlivě, vidím nasazení, slušný výkon a nadšení. Jako celek to ale dělá takovou zvukovou kouli, kde se to trochu slévá dohromady. Ale možná je to jenom můj dojem. V jedné skladbě se u těch sól postřídali, a hned to bylo lepší. Zpěvy jsou celkem v pohodě, jen kdyby jim bylo líp rozumět. To ovšem zase je tou horší akustikou. Závažná sdělení jsou vždy údernější, pokud člověk rozumí textu. Krátce po půlnoci bylo dokonáno, takže jsme se jali balit.