Kronika - rok 2019

Hromnicová Lampa bez kamení (2.2.2019)
Disharmonici dostali nabídku sobotního termínu do Lampy. Dokonce šlo o takový termín, kdy všichni z nás mohli. Navíc jak praví stará česká lidová blbost, "na Hromnice o koncert více", tak to jsme museli prostě zajistit. A tak jsme termín potvrdili. Dokonce i šikovnou spolukapelu jsme sehnali - naše staré známé The Rockles (tedy v překladu "bez kamenů"). Takto exkluzivní klub i spoluhráči nám částečně vynahradili i smutnou okolnost, že jsme časově kolidovali s Úmrtí Sida festem, který probíhal nedaleko v Bílým medvědovi, a vystupovaly tam i tak skvělé kapely, jako Znouzectnost, S.A.S. nebo britští 999, plus dalších asi 5 vesměs dobře poslouchatelných kapel. Konkurenční akci jsem tedy oplakal, utřel slzu, vysmrkal se a šel hrát.
Když jsem dorazil na místo činu, musel jsem napřed vlisovat svoje auto do tak úzké mezery, že jsem sotva vystoupil.Před Lampou už pokuřovala většina Rockles, zatímco Spok s Doctorem už pomáhali Vedoucímu nosit bicí. Přípravy a zvučení proběhly tak trapně bezproblémově, že se o tom skoro stydím psát. Naštěstí aspoň Doctor zapomněl přinést gumicuky, takže jsme tentokráz nezohavili prostor jinak hezkého klubu naší velkoplošnou cedulí. Ostatně by to bylo zbytečné, protože všichni příchozí nás dobře znali.
Včas jsem si upevnil kameru do zvukařské kabinky, takže na Spoka s jeho HD technikou už nezbylo. To ho ovšem neodradilo. Doctorovi zabavil kufr s CD, ze kterýchžto propriet postavil sloupek, vzdáleně připomínající Babylónskou věž (což je klidně možné, neboť tu jsem nikdy neviděl).
Do klubu přišli i nějací diváci, za což děkuji zejména Vašíkovi, který pozval příchozí Pavla a Zdeňka, a oslovil i mnoho dalších nepříchozích, také kamarádovi ze Znouzího kotle a Luďově blonďaté bývalce, jakož i všem dalším, kteří si náš koncert vybrali v tak těžké konkurenci, jak jsem již výše byl zmínil.
První hráli Rockles. Protože hrát jako první chtěli. Začali včas a skončili taky, přestože museli čelit kromě jiných věcí i prasklé struně a jadernému odpadu. Technicky nás rozhodně převyšují zejména na kytarových postech, neb jsou na to oproti mně samotnému dva a soutěž je o to nerovnější, že se na rozdíl ode mě oba naučili na ty kytary i hrát. A kdybych namítl, že to rozhodně není známka punku, bylo by jim to nejspíš jedno, protože punk nehrajou. Je to takový zručně zahraný bigbít s cca 4minutovými písněmi. Všechno pěkně technicky zvládnuté, vše na svém místě a diváci zjevně spokojeni.
A my jsme naběhli po nich a po necelé čtvrthodince přestavby a cvičných Kozolupech do nich napumpovali 25 písniček se dvěma přídavky k tomu. A předvedli jsme všem přítomným, zač je punku loket. Včetně neumětelské kytary a nedbale elegantní nepřesné intonace...
Lidem nezbývalo, než se buď bavit, nebo nás zabít. A protože jsme všichni naživu, byl koncert úspěšný.

Tuplovaně disharmonický Vagón (14.4.2019)
Disharmonikům se podařilo opět sehnat termín do Vagónu. Šlo o Květnou neděli večer. Jenomže v tom byl háček - pan Vedoucí zjistil, že mu nedělní termín nevyhovuje, neb když se v noci nevyspí, ráno se mu blbě jede do Německa. To je celkem logické a pochopitelné, ovšem ještě lepší by bylo to vědět, než se domluví termín. Takže pro příště to víme. Nicméně tohle bylo řešitelné. Povolali jsme našeho bývalého bubeníka Jirku, který se za mírnou úplatu uvolil akci odehrát. Na první zkoušku i dorazil samostatně a včas. Druhou jsme museli trochu odložit a raději ho přivézt a na koncert si to Doctor ohlídal a také Jirku naložil hned doma. Jízda Spokovou károu hezky ubíhala, ani v Praze jsme se nikde nezasekli - a asi čtvrt hodiny před plánovaným termínem jsme tam byli.
Asi to už nebudu dál odkládat a prozradím pointu, pročže byl Vagón nejen disharmonický, ale disharmonií naplněn tuplovaně. Někteří znalci již asi tuší, že jsme přizvali naše kamarády z punkového pravěku - pražskou Českou disharmonii. Když oni nás pozvali v roce 1997 do Lampy v Plzni, tak jsme museli zase my pražáky pozvat do Vagónu v Praze, to dá přece rozum. Tím názvem a letitostí podobnost s námi nekončí - stejně jako my mají tři členy, kteří pamatují onen památný Lampácký koncert - Milča, José a Luďa, Luďovu sestru jsem si vzal za manželku a koncert jsme odehráli na jejich apáru a základ bicích. Jen basáka a kytaristu měli nové - ty po dobu naší nepřítomnosti protočili už dvakrát - a takhle by se dalo pokračovat ještě nejmíň dvakrát, leč nechme toho. Většina Disharmonie již byla na místě a toužebně vyhlíželi dojezdu svého plzeňského bubeníka. Ujistil jsem je, že jsem ho již při odchodu z domu viděl nakládat, což je očividně potěšilo. A protože bez bicích nemělo cenu stavět nástrojovku, zašli jsme na sváču. Pohltili jsme něco kebabů a vrátili se do klubu, kam meztitím přistál očekávaný škopkový specialista Luďa včetně svých plechů, želez a dřev. Vše zručně sestavil a my nazvučili. Šlo to skvěle, takže pět minut před devátou jsme byli úplně hotoví a pět minut po deváté jsme zahájili palbu hlukem naostro.
Výkon z mojí strany byl zle poznamenán těžkým nachlazením, při kterém jsem ve výškách chraptěl a nemohl, zatímco v celém akustickém spektru jsem pak zpěv moc nedolaďoval. Ne že bych nechtěl, ale líp to ze mě nelezlo. Navíc na mě asi z 50 centimetrů přímo do očí svítil reflektor, který hřál a oslňoval. Než se mi zrak akomodoval, hrál jsem barré akordy plusmínus dva pražce po paměti - čili ještě hůř než obvykle. Ale mělo to i pozitivní stránku - nakonec jsem si zvyknul a reflektor mi celkem vyhřál dutiny v hlavě, takže to nachlazení nebylo tak šílené, jako ještě téhož dne dopoledne. Takže aspoň nějaké plus to pro mě mělo. Zbytek kapely si vedl obstojně - Jirka sice asi dvakrát nenašel konec skladby, Doctor fungoval nadstandardně, nicméně v rámci svých limitů a Spok jel dost spolehlivě. Přičteme-li k tomu, že jistá část publika pogovala jako blázni a nebáli se nás povzbuzovat hodně nahlas, byla celá akce taková srdečná až bujará. Po dlouhých letech jsme na koncertě přivítali také Láďu ŘiĎiČe - v letech 2002-2005 organizátora našich koncertů ve Mlejně. Ten vypadá pořád stejně, což je fajn. Ale zpět na pódium - hrnuli jsme to do nich skoro hodinu, dokonce si vymohli jeden přídavek, a se ctí jsme žezlo předali Milčovi a jeho hochům.
Ti moc dlouho neotáleli - za nějakých 10-15 minut už do lidí nahrnuli první pecky. Skladeb měli oproti nám asi o desítku míň, ale časově to vyšlo nastejno. Pokud snad někdo Českou Disharmonii nezná, prozradím mu, že hrají v pěti - kytara, basa, bicí, sax a akordeon. Dechaři i zpívají a celé to zní celkem specificky. Ze známějších kapel to trochu připomíná Tři sestry. Co Milča napíše, to hrajou. A texty mají dobré, aspoň co z nich člověk stihne pobrat. Dali pár klasických hitů, jako Průvan, Jé, mám tě rád nebo Zvířata, pak také jiné kusy, pro mě novější, to vše za zvýšeného zájmu téměř čtyčicítky platících diváků. Šlape jim to slušně a noví členové rozhodně za původními nezaostávají, byť nezpívají. Nevím jak kluky, ale mě to dost bavilo. Určitě je zase někdy někam pozveme (nebo možná oni nás, kdo ví)...
Dohráli taky cirka po hodině, my jsme ale už trochu pospíchali z Prahy. Jelikož druhý den jsme taky museli do práce a dvanáctá se kvapem blížila. Ale odjížděli jsme s pocitem dobře vykonané práce, neb tuplované Disharmonie jsme dosáhli.

Svatba jako Nadryby (8.6.2019)
Ozvala se nám jedna slečna, že si prostě nedovede představit, že by její svatební hostina proběhla bez naší účasti. Po prvotním šoku se jí pan Doctor raději ještě dotázal, jestli si je jista. Byla. Ještě nám domluvila předskokany, jistou skupinu Znouzectnost. O takové skupině samozřejmě žádný čtenář naší kroniky ještě nikdy neslyšel, takže jsme byli všichni pro.
Akce proběhla v kempu u Berounky poblíž přívozu v Nadrybech. Na místo jsme dorazili včas, takže jsme mohli sytit ducha zpěvem Démy, který se svojí plzeňsky folkovou fóbií a kytarou právě obšťastňovali posluchače. Abychom zachovali rovnováhu mezi duchem a tělem, využili jsme i možnosti konzumace jídla a pití, což se zde vyskytovalo ve vysoké kvalitě i kvantitě. Chválíme. Déma dohrál svůj blok, na poslední píseň pozval i zvukaře Petra, aby ho doprovdil na kytaru. Petr byl poněkud znaven množstvím akcí a nedostatkem spánku z poslední doby, ale práci odvedl výbornou - ozvučil všechny vystupující tělesa čitelně a decentně, což napomohlo skvělé náladě, která zde panovala.
Že Dému svatebčané vydýchali v pohodě, to bylo celkem očekávatelné. Ale že na Znouzi se nás pár vypravilo i do kotle a šlapalo to dál výborně, to už bylo vidět, že lidi věděli, do čeho jdou. Hráli kluci klasicky znouzácky, v průměru spíš pomalejší kusy, za což jsem byl rád. Protože Znouze bez poga, to bych prostě nemohl, ale zase jsem se nesměl úplně odbourat před vlastním vystoupení. Takže mi tenhle přístup přišel poměrně vhod. Zejména když zaznělo mnoho mých oblíbených kusů.
Při posledním Znouzím kousku se na místo dopravil i pn Vedoucí, čímž jsme byli kompletní. Pomohli jsme přestěhovat nástrojovku jejich i vlastní a šlo se na to. Nazvučeno bylo rychle a dobře, nějak jsem si nastavil kameru a šlo se na věc. Vystoupení jsme rozdělili na 4 půlhodinové sety s desetiminutovýni pauzami. To se ukázalo jako celkem funkční model, protože dobrá desítka diváků se pohybovala do rytmu, ba dokonce i poskakovala a pogovala, což se s těmi častějšími pauzami dalo celkem přežít. Až na jednoho příliš horlivého občasného pogovače, který spadl do zvukové techniky, to proběhlo vše dost hladce. Ale i to se odbylo bez větších materiálních škod, spíš jen se středně velkým úlekem zvukaře a pár pokaženými mými akordy navíc. Všichni vypadali spokojeni a asi nejvíc nevěsta. Tomu jsme rádi, byl to její slavný den. Školu úspěšně absolvovala, ženicha má švarného a svatba vyšla i co do počasí. My jsme si taky nemohli stěžovat. Publikum i počasí nadmíru vlídné, reagovali velmi vstřícně, přísun potravy i pití více než dostatečný. Co vám budu vyprávět - ještě pět přídavků jsme dali, včetně jednoho neplánovaného na přání nevěsty.
Po vystoupení jsme ještě chvíli pohovočili se svatebčany a odebrali se Spokovozem ku Městu piva.

Vinyl poprvé (22.6.2019)
Polovina Disharmoniků (přesněji oba jejich strunatci) navštívili v dubnu pozoruhodné vystoupení skupiny Petr Mach, kterážto skupina zahrála téměř akusticky. Pěkné to bylo. A pro nás to obnášelo i ten bonus, že si Spok po koncertu pohovořil s Jirkou Slámou, který byl příjemně překvapen skutečností, že dosud hrajeme. A na to konto nás jakožto spolumajitel klubu Vinyl, kde se vystoupení odehrávalo, pozval na hraní tamtéž. Květen se již domluvit nestíhal, ale na červen to už klaplo.
Klub Vinyl je novinkou nejen pro nás, ale i pro Plzeň obecně. Oproti předchozímu klubu Kapsa je větší (propojeno s vedlejším sklepem), hezky renovovaný a celkově v dobré kondici.
Bohužel jsme už k sobě nestihli sehnat spoluhráče, neb první dva námi oslovené spolky nemohly a uzávěrka už pak udeřila. Tak jsme akci odehráli sami. Pravda, termín nebyl úplně optimální, protože tu sobotu probíhalo paralelně mnoho konkurenčních akcí v čele s Gambrinus dnem na náměstí, jakousi show na Boleváku, poutí v Touškově a dalšími jinými atrakcemi v těsném závěsu. A tak se stalo, že jsme začali hrát pro tři diváky - Aničku s Petrem a jednoho člověka, který prohlašoval, že se na nás chystal již dlouho a konečně mu to vyšlo. Situaci nakonec zachránila kolegyně MJ, která s sebou přivedla kolegyni DK a chvíli po ní dorazila celá parta, která s ní slavila sousedské narozeniny a další jubilea.
A tak to nakonec dobře dopadlo i po stránce docházky. Zvuk byl excelentní už předtím, to si zkušený mistr zvuku ohlídal skvěle. Pivo také bylo v pořádku, přinejmenším ta dvě, která jsem vypil. A repertoár jsme dali skoro kompletní, rozdělený do dvou polovin. Klub byl dostatečně prostorný a zvuk si pochvalovali i diváci. Kdybych tedy měl něco vytknout, pak asi hlavně teplé počasí, při kterém jsem se dost zapotil. Ale to se v červnu dalo předpokládat.
Konstatuji tedy, že se koncert dost vydařil a na jeho konci jsme mohli vydat radostně s nástroji do deště.

Vechtr čtvrtý (27.7.2019)
Málem to celé proběhlo o dva týdny dřív. Jenomže to by nemohl Víťa, což jsme nechtěli. Takže jsme akci odsunuli o dva týdny později, kdy Víťa nakonec zase nemohl a navíc se z horka roznemohl i Jirka zvaný občas také Antonín i všelijak jinak, mistr basetového klarinetu, stavitel harf, skladatel s konzervatoří a technik s universitou. V týdnu před akcí mi e-mail donesl odhlášky těchto dvoiu bardů a já trnul, jestli se neozve ještě někdo další, a jestli nakonec vůbec něco proběhne, jestli nás slunce neožehne (slibovali v předpovědi počasí hic skoro jako den před akcí (to bylo nějakých 36°c ve stínu) nebo blesk nespálí (měly být i bouřky, zejména na západě) a voda nevyplaví. Nakonec sluníčko zalezlo za mraky (takže takový hic nebyl), celé vystoupení nespadla ani kapka vody (asi 5 minut po konci začalo lehce poprchávat, ale žádná průtrž to nebyla) a elektrika zdarma z oblak taky nepřišla. Jako by to někdo tam nahoře objednal.
Toho rána jsem vezl svoje ratolesti k sestře do Prahy, pak se vrátil pro Caina s Assou do Plzně a ty včetně baterkové aparatury dopravil na místo konání, kterým byl již tradičně Vechtr u Plešnic. To byla další možná komplikace - dálnice na třech místech v rekonstrukci, Praha nevyzpytatelná a možnosti časového zpoždění prakticky neomezené. Časově jsem se ale držel harmonogramu tak přesně, až mi to bylo podezřelé. Nepůjdu do detailů, ale v osm jsem probudil děti a v půl jedné jsme měli vyloženou apáru na místě. Vše na sebe navazovalo, až jsem z toho měl pocit japonského skladového hospodářství metodou "just in time".
Uvítání tradičně srdečné, nějaké pohoštění už tam bylo, něco jsme přivezli, a už tu byli shromážděni všichni, kteří měli vystoupit. Tedy kromě čerstvě pozvaných festivalových nováčků - manželů S., ke kterým se ještě časem dostanu. Leč teď k jednotlivým vystoupením.
První naběhli Caine-Mi. Vlastně stejně jako všichni tradiční vystupující zahráli věci, které od nich už známe. Ovšem kdo zná Caina jistě tuší, že to zase úplně stejné být ani nemůže. On je takový typ cizeléra textů, že žádnou skladbu nemá za uzavřenou. Vše vylaďuje a dobrušuje do nových podob. Ale tentokrát zaujalo spíš to, jak se ti dva doplňují s hodně velkou jistotou a jak se Assa stává čím dál výraznější osobou tohohle dua - byť ovšem otěže tohohle spřežení (sorry za narážku na skladbu domácího pána) drží ta vyšší a vousatější hlava vedle. A taky ač jsem to asi psal už minule, sehrávají se do čím dál větší přesnosti a i ty zvukové efekty tam zase pasují o něco líp než minule. Prostě naléhavost zůstala zachována a řemeslná přesnost je zase o notný kousek dál. Zkrátka zelený tým se svými evergreeny zabodoval.
Pak jsem ovšem nastoupil já. Přípravu jsem sice nepodcenil a skladby důkladně vybral již předchozí večer, ale i tak mi vypadávaly texty, selhával hlas a rytmy byly místy řekněme svérázné. Ale až na intonaci, texty a rytmus to celkem šlo. To byly moje dojmy. Ovšem Caine byl nadšen a tvrdil, že mi to hrálo nejlíp z dosavadních Vechtrů. Mně ovšem zvukově nejpodařenější připadal přejezd vlaku. Svých dvacet minut pochybné slávy jsem si tedy odbyl a začal si odpoledne užívat.
Po mně přišel na řadu Fazy, tentokrát ve triu s manželkou a kytaristou. Manželka místo kláves (u kterých funguje standardně) zasedla k bicím, do rukou vzala špejle a předvedla, že jí ani rytmus cizí není. Kytarista hrál na kytaru cosi na způsob basových linek. To bylo vidět od začátku a po zesílení čínského minikomba i trochu slyšet. Musím uznat, že když dva nástroje jedou v podstatě jen beglajt, mnohem líp vynikne, jak to Fazymu krásně sóluje. Fazy se zkrátka snad už narodil jako kytarista ze skupiny a pořád na tom maká jako hyperaktivní makak. Písničky jsme taky vlastně všechny znali, jako ostatně u všech tradičních vechtrovníků - ale zase to znělo nějak líp ne posledně.
Kája Štochl svoji tvorbu představil už vloni, ale letos ubyla velká část trémy a přibyla nějaká ta příprava, takže už to měl líp sesumírované. A hlavně jsem už konečně přišel na to, koho mi jeho způsob humoru připomíná. Je to trochu jako Jiří Šlitr blahé paměti - suchý inteligentní humor britského střihu a do toho ty úžasné skladby, přiopomínající všemožné folkové ikony od Karla Kryla až po Víťu Libošku. Prostě jeden decentní komik s kytarou bez okázalých gest nás skvěle pobavil i trochu donutil přemýšlet.
Po něm se na pódium dostal domácí pán, který stejně jako my ostatní zřejmě usoudil, že opakování je matkou moudrosti a zopakoval svoje známé hity k táboráku i k adoraci. Co ubral oproti Kájovi na humoru, to přidal na preciznosti provedení a ač tou precizností by leckdo mohl úplně uzemnit výpověď, tady ji hudba podepřela, aby slova vzlétla až k tomu, na koho se obracejí. Jen škoda, že to už neslyšel Fazy a jeho parta, protože museli odjet do Plzně a někteří snad ještě dál.
My ostatní jsme se zatím stihli seznámit a spřátelit s manželi S., respektive Petr už s nimi kamarádil už předtím. Každopádně si oba donesli ukulele, na která nám přehráli dvě skladby, které zatím stihli nacvičit. Bylo to hezké, roztomilé a veselé, takže účelu bylo dosaženo a hudební část festivalu byla takto završena a ukončena.
Jen jsme sklidili aparáty, začalo lehce mrholit. My jsme ještě pohovořili, pojedli, popili a po několika hodinách se rozjeli do svých doupat.

Laické svatováclavské Hifi retro (28.9.2019)
Opět udeřila sobota, kterou pan Vedoucí mohl, což bylo pozitivní. Tuto sobotu nás mohl i Hifáč, což bylo ještě pozitivnější (neb se pořádání koncertů navrátilo pod starého dobrého Milhause, se kterým je rozumná řeč). A aby to bylo ještě lepší, mohli i Laici. Po mnoha pokusech, kdy pořád někdo nemohl, najednou mohli všichni, dokonce i se saxofonistou. S Laiky totiž hrajeme rádi, protože jsou to naši stabilní spoluhráči již od devadesátek, kdy začali hrát krátce po nás a s nějakými menšími přestávkami fungují skoro po celou tu dobu, co hrajeme my. A nejlepší bylo, že to vyšlo na svátek ochránce plzeňské země, svatého Václava.
Pak samozřejmě přišly nějaké drobné komplikace. Jako první přišla ta, že Doctor měl nějakou večerní akci, takže jsme potřebovali předskokany. To vykryli již zmínění Laici. Jako druhá komplikace se stalo to, že Karpi s Rockles toho večera hrál ve Vinylu a standardní mistr zvukař z Hifáče jim to zvučil, na což v Hifáči přišli dva dny před akcí. Navíc ve městě bylo zřejmě na den české stádnosti - svátek svatého Vency - více dalších akcí se zvukem, takže Banjo volal klubákovi, klubák všem možným zvukařům... Nakonec i tohle dopadlo dobře, že sehnali Ondru, který akci ozvučil. Dalším drobným problémem bylo, že kromě Vency Jednadvacítky nikdo z našich štamgastů nedorazil. Ty nahradili jiní diváci, kteří akci rozdováděli natolik, že doufám, že by se pár z nich mohlo stát štamgasty našich šou do budoucna. Čili vše se v dobré obrátilo. Ale možná je to jen pověst.
A teď nějaké ty detaily. Na místo jsme přijeli včas, tedy všichni kromě Doctora před půl osmou. Mistr spisovatel Doctor pak přijel nakonec dřív, než si myslel původně, což je taky nepopiratelné plus. Tak jsme nosili, pili pivo, seděli, kecali, stavěli apáru, zvučili a vůbec si užívali, jak to šlo. Bavr mínil se začátkem počkat, až přijdou lidi, my jsme naopak oponovalu, že lepší bude začít, než odejdou ti, kteří to dosud nestihli. Nakonec se začalo kompromisně asi osm minut před devátou. Laici předvedli, že jsou fakt dobře sehraní. Frančesko i skutečnost, že když se technice nechce, musí se resetovat. Ohlas měli přiměřerný tomu, že většinu diváků a hlavně divaček do sklepních prostor nalákal Fík. Čili poměrně slušný.
Před desátou Laické vystoupení skončilo přídavkem z Limonádového Joe, a jen co nám Laici vyklidili pódium, zvukař se vrátil z cigára a dodal vedoucímu zpěvový mikrofon, mohli jsme začít. A když jsme mohli, nahrnuli jsme do nich brutálně disharmonický randál, umocněný mojí přiostřenou kytarou, občas netrefenými akordy a špatně zahranými sóly. Na to poslední mám sice krásnou výmluvu, že jsem měl dlouhé nehty, nicméně ostříhat jsem si je měl a sóla víc nacvičit ostatně taky.
Pár skladeb jsem uhnal já, něco namdměrně urychlil pan Vedoucí (hlavně přidaného Brouky Pytlíka), nějaké ty texty nám taky trochu ujely, čili nijak zázračně jsme nehráli. Přesto ohlas diváků byl nad očekávání, a dokonce bych řekl, že zastínil haló, které oprávněně sklidili Laici.
Celkový dojem z koncertu tedy vylmi dobrý. Jen škoda, že to nevidělo víc našich štamgastů. Ale Venca z Písku by mohl vyprávět, a jistě by i on potvrdil, že se Hifáč povedl.

Roztančený Vinyl s Rockles (9.11.2019)
Pokud nás na minulém Hifáči něco mrzelo, pak to byla skutečnost, že jsme se strefili do termínu, kdy hráli Rockles v jiném klubu. Takže když nám Jirka Sláma dal termín do Vinylu, hned jsme kluky z Rockles oslovili, jestli si s námi nezahrajou. Po pravdě kdyby řekli ne, asi bych termín odpískal. Doctor totiž v termnu koncertu měl domluvený pobyt na Dálném východě (Morava), a ve třech pokrýt celý večer by bylo asi trochu velké sousto. Navíc mojí nedbalostí jsme termín začali domlouvat v celkem šibeničním termínu, takže nakonec jsem si dost oddechl, že kluci účast potvrdili rychlostí blesku.
Takže termín byl, dobří spoluhráči také, takže už zbývalo jen zajistit dobrého zvukaře (a tím Tomáš bezesporu je) a nějaké to publikum. I to se podařilo, protože dorazila cca půlka našich štamgastů a Rockles se v tomto ohledu rozhodně nenechali zahanbit.
Na místo jsme dorazili nějakou chvíli před sedmou večerní, neb klub inzeruje začátky na osmou. Na nástrojovce jsme byli domluveni, a tak bylo dobře, že Spok s basovým aparátem a Vedoucí s bicími byli na místě ve chvíli, kdy pódium okupovala jen moje kytara v koutě. Než jsme stačili postavit bicí, byli tu Rocklesáci. V klidu chvilku před osmou nazvučili a pak jsme domluvili start na půl devátou. Zajímavé na tom bylo i to, že každý z nich (kromě bubeníka samozřejmě) před sebou měl prkno s připevněnými kytarovými šlapkami a jinými efekty.
Hrálo jim to výborně. Skutečně na půl devátou začali a na půl desátou skončili přesně dle dohody. Všichni strunatci se pěkně postřídali ve zpěvech, zatímco kytary měly jasné, kdo hraje akordy a kdo sóluje. Karpi setrval u svojí basy a byl suverénní jako vždy. Bubeník bubnoval, kytaristi byli zejména ve srovnání se mnou precizní a skladby mnohem víc do artu, než ty naše. Hezky jim to šlo. Přes velký potlesk publika nepřidali ani jeden kousek a pustili nás rovnou do akce.
Po drobné pěrestrojce (přestavbě) jsme opětovali kytarovou palbu i my. Pravda, artu v tom moc nebylo, ale zato nasazení tradiční. Kytaru jsem slyšel o něco víc než obvykle, takže skoro o všech svých chbách vím a bylo jich požehnaně. Ale diváci vypadali spokojeně a zhruba v druhé polovině jich část (většinou dámská) naběhla před pódium a zahájila taneční kreace.
My jsme si z Rockles příklad nevzali, naopak jsme přidali rovnou pět písní, a nálada byla stále výborná. Jen Spok a já jsme jakožto lehce nachlazení už měli celkem dost (znáte to - mužská rýmička - nejtěžší nemoc, jaká může být), byť nás taky atmosféra lehce pohltila. Takže jsme to už pak típli a šli raději pochválit publikum přímo ke stolkům.