Kronika - rok 2018


Rok 2018



Hromnicová Lampa bez kamení
Tuplovaně disharmonický Vagón
Svatba jako Nadryby

Hromnicová Lampa bez kamení (2.2.2019)
Disharmonici dostali nabídku sobotního termínu do Lampy. Dokonce šlo o takový termín, kdy všichni z nás mohli. Navíc jak praví stará česká lidová blbost, "na Hromnice o koncert více", tak to jsme museli prostě zajistit. A tak jsme termín potvrdili. Dokonce i šikovnou spolukapelu jsme sehnali - naše staré známé The Rockles (tedy v překladu "bez kamenů"). Takto exkluzivní klub i spoluhráči nám částečně vynahradili i smutnou okolnost, že jsme časově kolidovali s Úmrtí Sida festem, který probíhal nedaleko v Bílým medvědovi, a vystupovaly tam i tak skvělé kapely, jako Znouzectnost, S.A.S. nebo britští 999, plus dalších asi 5 vesměs dobře poslouchatelných kapel. Konkurenční akci jsem tedy oplakal, utřel slzu, vysmrkal se a šel hrát.
Když jsem dorazil na místo činu, musel jsem napřed vlisovat svoje auto do tak úzké mezery, že jsem sotva vystoupil.Před Lampou už pokuřovala většina Rockles, zatímco Spok s Doctorem už pomáhali Vedoucímu nosit bicí. Přípravy a zvučení proběhly tak trapně bezproblémově, že se o tom skoro stydím psát. Naštěstí aspoň Doctor zapomněl přinést gumicuky, takže jsme tentokráz nezohavili prostor jinak hezkého klubu naší velkoplošnou cedulí. Ostatně by to bylo zbytečné, protože všichni příchozí nás dobře znali.
Včas jsem si upevnil kameru do zvukařské kabinky, takže na Spoka s jeho HD technikou už nezbylo. To ho ovšem neodradilo. Doctorovi zabavil kufr s CD, ze kterýchžto propriet postavil sloupek, vzdáleně připomínající Babylónskou věž (což je klidně možné, neboť tu jsem nikdy neviděl).
Do klubu přišli i nějací diváci, za což děkuji zejména Vašíkovi, který pozval příchozí Pavla a Zdeňka, a oslovil i mnoho dalších nepříchozích, také kamarádovi ze Znouzího kotle a Luďově blonďaté bývalce, jakož i všem dalším, kteří si náš koncert vybrali v tak těžké konkurenci, jak jsem již výše byl zmínil.
První hráli Rockles. Protože hrát jako první chtěli. Začali včas a skončili taky, přestože museli čelit kromě jiných věcí i prasklé struně a jadernému odpadu. Technicky nás rozhodně převyšují zejména na kytarových postech, neb jsou na to oproti mně samotnému dva a soutěž je o to nerovnější, že se na rozdíl ode mě oba naučili na ty kytary i hrát. A kdybych namítl, že to rozhodně není známka punku, bylo by jim to nejspíš jedno, protože punk nehrajou. Je to takový zručně zahraný bigbít s cca 4minutovými písněmi. Všechno pěkně technicky zvládnuté, vše na svém místě a diváci zjevně spokojeni.
A my jsme naběhli po nich a po necelé čtvrthodince přestavby a cvičných Kozolupech do nich napumpovali 25 písniček se dvěma přídavky k tomu. A předvedli jsme všem přítomným, zač je punku loket. Včetně neumětelské kytary a nedbale elegantní nepřesné intonace...
Lidem nezbývalo, než se buď bavit, nebo nás zabít. A protože jsme všichni naživu, byl koncert úspěšný.

Tuplovaně disharmonický Vagón (14.4.2019)
Disharmonikům se podařilo opět sehnat termín do Vagónu. Šlo o Květnou neděli večer. Jenomže v tom byl háček - pan Vedoucí zjistil, že mu nedělní termín nevyhovuje, neb když se v noci nevyspí, ráno se mu blbě jede do Německa. To je celkem logické a pochopitelné, ovšem ještě lepší by bylo to vědět, než se domluví termín. Takže pro příště to víme. Nicméně tohle bylo řešitelné. Povolali jsme našeho bývalého bubeníka Jirku, který se za mírnou úplatu uvolil akci odehrát. Na první zkoušku i dorazil samostatně a včas. Druhou jsme museli trochu odložit a raději ho přivézt a na koncert si to Doctor ohlídal a také Jirku naložil hned doma. Jízda Spokovou károu hezky ubíhala, ani v Praze jsme se nikde nezasekli - a asi čtvrt hodiny před plánovaným termínem jsme tam byli.
Asi to už nebudu dál odkládat a prozradím pointu, pročže byl Vagón nejen disharmonický, ale disharmonií naplněn tuplovaně. Někteří znalci již asi tuší, že jsme přizvali naše kamarády z punkového pravěku - pražskou Českou disharmonii. Když oni nás pozvali v roce 1997 do Lampy v Plzni, tak jsme museli zase my pražáky pozvat do Vagónu v Praze, to dá přece rozum. Tím názvem a letitostí podobnost s námi nekončí - stejně jako my mají tři členy, kteří pamatují onen památný Lampácký koncert - Milča, José a Luďa, Luďovu sestru jsem si vzal za manželku a koncert jsme odehráli na jejich apáru a základ bicích. Jen basáka a kytaristu měli nové - ty po dobu naší nepřítomnosti protočili už dvakrát - a takhle by se dalo pokračovat ještě nejmíň dvakrát, leč nechme toho. Většina Disharmonie již byla na místě a toužebně vyhlíželi dojezdu svého plzeňského bubeníka. Ujistil jsem je, že jsem ho již při odchodu z domu viděl nakládat, což je očividně potěšilo. A protože bez bicích nemělo cenu stavět nástrojovku, zašli jsme na sváču. Pohltili jsme něco kebabů a vrátili se do klubu, kam meztitím přistál očekávaný škopkový specialista Luďa včetně svých plechů, želez a dřev. Vše zručně sestavil a my nazvučili. Šlo to skvěle, takže pět minut před devátou jsme byli úplně hotoví a pět minut po deváté jsme zahájili palbu hlukem naostro.
Výkon z mojí strany byl zle poznamenán těžkým nachlazením, při kterém jsem ve výškách chraptěl a nemohl, zatímco v celém akustickém spektru jsem pak zpěv moc nedolaďoval. Ne že bych nechtěl, ale líp to ze mě nelezlo. Navíc na mě asi z 50 centimetrů přímo do očí svítil reflektor, který hřál a oslňoval. Než se mi zrak akomodoval, hrál jsem barré akordy plusmínus dva pražce po paměti - čili ještě hůř než obvykle. Ale mělo to i pozitivní stránku - nakonec jsem si zvyknul a reflektor mi celkem vyhřál dutiny v hlavě, takže to nachlazení nebylo tak šílené, jako ještě téhož dne dopoledne. Takže aspoň nějaké plus to pro mě mělo. Zbytek kapely si vedl obstojně - Jirka sice asi dvakrát nenašel konec skladby, Doctor fungoval nadstandardně, nicméně v rámci svých limitů a Spok jel dost spolehlivě. Přičteme-li k tomu, že jistá část publika pogovala jako blázni a nebáli se nás povzbuzovat hodně nahlas, byla celá akce taková srdečná až bujará. Po dlouhých letech jsme na koncertě přivítali také Láďu ŘiĎiČe - v letech 2002-2005 organizátora našich koncertů ve Mlejně. Ten vypadá pořád stejně, což je fajn. Ale zpět na pódium - hrnuli jsme to do nich skoro hodinu, dokonce si vymohli jeden přídavek, a se ctí jsme žezlo předali Milčovi a jeho hochům.
Ti moc dlouho neotáleli - za nějakých 10-15 minut už do lidí nahrnuli první pecky. Skladeb měli oproti nám asi o desítku míň, ale časově to vyšlo nastejno. Pokud snad někdo Českou Disharmonii nezná, prozradím mu, že hrají v pěti - kytara, basa, bicí, sax a akordeon. Dechaři i zpívají a celé to zní celkem specificky. Ze známějších kapel to trochu připomíná Tři sestry. Co Milča napíše, to hrajou. A texty mají dobré, aspoň co z nich člověk stihne pobrat. Dali pár klasických hitů, jako Průvan, Jé, mám tě rád nebo Zvířata, pak také jiné kusy, pro mě novější, to vše za zvýšeného zájmu téměř čtyčicítky platících diváků. Šlape jim to slušně a noví členové rozhodně za původními nezaostávají, byť nezpívají. Nevím jak kluky, ale mě to dost bavilo. Určitě je zase někdy někam pozveme (nebo možná oni nás, kdo ví)...
Dohráli taky cirka po hodině, my jsme ale už trochu pospíchali z Prahy. Jelikož druhý den jsme taky museli do práce a dvanáctá se kvapem blížila. Ale odjížděli jsme s pocitem dobře vykonané práce, neb tuplované Disharmonie jsme dosáhli.

Svatba jako Nadryby (8.6.2019)
Ozvala se nám jedna slečna, že si prostě nedovede představit, že by její svatební hostina proběhla bez naší účasti. Po prvotním šoku se jí pan Doctor raději ještě dotázal, jestli si je jista. Byla. Ještě nám domluvila předskokany, jistou skupinu Znouzectnost. O takové skupině samozřejmě žádný čtenář naší kroniky ještě nikdy neslyšel, takže jsme byli všichni pro.
Akce proběhla v kempu u Berounky poblíž přívozu v Nadrybech. Na místo jsme dorazili včas, takže jsme mohli sytit ducha zpěvem Démy, který se svojí plzeňsky folkovou fóbií a kytarou právě obšťastňovali posluchače. Abychom zachovali rovnováhu mezi duchem a tělem, využili jsme i možnosti konzumace jídla a pití, což se zde vyskytovalo ve vysoké kvalitě i kvantitě. Chválíme. Déma dohrál svůj blok, na poslední píseň pozval i zvukaře Petra, aby ho doprovdil na kytaru. Petr byl poněkud znaven množstvím akcí a nedostatkem spánku z poslední doby, ale práci odvedl výbornou - ozvučil všechny vystupující tělesa čitelně a decentně, což napomohlo skvělé náladě, která zde panovala.
Že Dému svatebčané vydýchali v pohodě, to bylo celkem očekávatelné. Ale že na Znouzi se nás pár vypravilo i do kotle a šlapalo to dál výborně, to už bylo vidět, že lidi věděli, do čeho jdou. Hráli kluci klasicky znouzácky, v průměru spíš pomalejší kusy, za což jsem byl rád. Protože Znouze bez poga, to bych prostě nemohl, ale zase jsem se nesměl úplně odbourat před vlastním vystoupení. Takže mi tenhle přístup přišel poměrně vhod. Zejména když zaznělo mnoho mých oblíbených kusů.
Při posledním Znouzím kousku se na místo dopravil i pn Vedoucí, čímž jsme byli kompletní. Pomohli jsme přestěhovat nástrojovku jejich i vlastní a šlo se na to. Nazvučeno bylo rychle a dobře, nějak jsem si nastavil kameru a šlo se na věc. Vystoupení jsme rozdělili na 4 půlhodinové sety s desetiminutovýni pauzami. To se ukázalo jako celkem funkční model, protože dobrá desítka diváků se pohybovala do rytmu, ba dokonce i poskakovala a pogovala, což se s těmi častějšími pauzami dalo celkem přežít. Až na jednoho příliš horlivého občasného pogovače, který spadl do zvukové techniky, to proběhlo vše dost hladce. Ale i to se odbylo bez větších materiálních škod, spíš jen se středně velkým úlekem zvukaře a pár pokaženými mými akordy navíc. Všichni vypadali spokojeni a asi nejvíc nevěsta. Tomu jsme rádi, byl to její slavný den. Školu úspěšně absolvovala, ženicha má švarného a svatba vyšla i co do počasí. My jsme si taky nemohli stěžovat. Publikum i počasí nadmíru vlídné, reagovali velmi vstřícně, přísun potravy i pití více než dostatečný. Co vám budu vyprávět - ještě pět přídavků jsme dali, včetně jednoho neplánovaného na přání nevěsty.
Po vystoupení jsme ještě chvíli pohovočili se svatebčany a odebrali se Spokovozem ku Městu piva.

Rok 2020


Kronika

Hlavní stránka