Kronika - rok 2020


Rok 2019



Vagón s Démophobií podruhé
Hifáč s mládeží
Koblížkový Vechtr

Vagón s Démophobií podruhé (12.1.2020)
Disharmonici se probrali ze zimního spánku poslední vánoční den a hned se vypravili do stověžatého východního plzeňského předměstí, známějšího v určitých kruzích spíš pod názvem Praha. Termín nám pravda nebyl až tak nakloněn, neb nedělní akce nebývají a tak hojně navštěvovány. Zato však jsme si s sebou vezli Supermana plzeňského dadaismu, surrealismu, punku, folku a lokálpatriotismu, samotného Dému z nouze ctnostného. Tento odvážný stárnoucí mladík se ozbrojil elektroakustickou kytarou, obklopil elektrickým kytaristou a navíc poprvé i dalším spoluhráčem - cajonistou.
Na místo jsme tedy vyjeli dvojvozmo, neb nás bylo víc a nebáli jsme se Prahy nic. Tento dobrý muž i zajistil parkování, které ovšem nebylo mou starostí, neb jsem neřídil. Tím jsme pověřili Spoka a Vedoucího, který kromě bicích vezl tentokrát ještě mě. Na Spokovo velké MPV logicky zbyl pan Doctor a všichni tři hosté. Nebýt Démy, museli bychom už za parkování platit a hlavně si ho i najít, což v pražském centru nebývá až tak snadné. Takto jsme se v klidu mohli připravit jídlem a pivem na koncert (a časem i na ňáký to zvučení, když už to teda muší bejt...)
Když jsme se vrátili do klubu a street food začali zapíjet prvním zdejším Staroušem o síle 11 stupňů Staropramenovy škály, měl pan Vedoucí už prakticky hotovou stavbu bicích, čímž se z Vedoucího stal téměř stavbyvedoucím. Spok se spokojil s naladěním basy a já takticky nechal kytaru na horší časy, které ovšem nastaly až po tom, o čem bude příští odstavec.
S úderem deváté se tak moc nedělo, tedy kromě toho, že do sálu přišlo několik diváků. Po čtvrt na deset už to bylo mnohem lepší, protože pan zvukař se vrátil z cigárka, s hosty se Déma také přivítal, takže pověstné skladby z plzeňska mohly zaznít v celé orchestrální podobě kytary, ještě jedné kytary, to celé podtrženo majestátním bušením cajonu a plzeňským dialektem obou mikrofonů. Skladby zazněly novější i starší, všechny však legendární, chytlavé a vskutku autorsky podané (nikoliv však poddané). Na dvě písně se mikrofonu ujala i blonďatá hostka-divačka, a bylo to rozhodně zajímavé zpestření. My jako správní brouci jsme si s Démou většinu textů také broukali, čímž jsme se probroukovali (stejně jako slavný Pytlík z posledního mistrova přídavku) až k samému závěru. Tady musím Dému pochválit, že skladby vybral krásně různorodé, osvědčené promíchal s novějšími a svůj set přitom nijak nenatahoval. Za necelých 50 minut měl hotovo a sklidil zasloužené ovace.
My jsme využili uvolněného místa na pódiu a vetřeli jsme se tam nenápadně jako Vetřelec. A měli jsme štěstí. Rozhodčí, kterého suploval zvukař, rozhodl, že nešlo o zakázané uvolnění, ale i tak pro jistotu Démophobii vyloučil z pódia až do konce zápasu, takže mohl jen přihlížet z publika a druhé dějství večera proběhlo plně v rejži Disharmoniků. A že té rejže moc nebylo, spokojili jsme se místo araku jen s pivem (a řidiči jen s nealkem, což jim nezávidím).Napřed jsme vyzkoušeli trpělivost diváků zkušebními skladbami Kozolupy a Byrokracie, pak jsme naostro předvedli svoji až hororovou infantilitu v odvážné kompozici Hřbitov plyšových zvářátek a tak pokračovali frustračními kompozicemi, kde se jak známo víceméně pravidelně střídají okamžik očekávání s okamžikem zklamání. Takže jsme se tradičně vyznamenali na frontě punkové palby a skončili na Démovo přání přídavkem o kelímku.
A to je taková pěkná tečka za tím naším koncertem. Opakuji - je to taková pěkná tečka za tím naším koncertem.

Hifáč s mládeží (15.2.2020)
Hifiklub je taková naše jistota. Tam jsme odehráli nejvíc koncertů a už nás tu znají. A aby to nebylo pořád stejné, zveme si k sobě různé další kapely. Tentokrát se nám podařilo získat nadějné plzeňské mladíky z grungeové partičky Lomikar.
Ti souhlasili velmi ochotně, takže domluva byla v pohodě. Plakát jsem do Hifáče poslal elektronicky, pak jsem ho pro sichr ještě vytiskl a zavěsil na nástěnku, neb týden předem tam ještě nebyl.
Vlastní hraní začalo skoro přesně. Kytarista Josífek (nejvyšší muž na pódiu) měl ruku v dlaze, takže jen pěl a házel hřívou. Ale druhý kytarista ho u pádla úspěšně zastoupil, takže palba těchto tvrdých hochů se linula do prostoru nemalou intenzitou lampového aparátu. Vašík u basy hrál tak přesně, že ho člověk skoro nevnímal (to je u basy dobře). Bicí mistr bil svoje plechy a Vedoucího škopíky také tvrdě a přesně. A sešlo se jim hodně spolužáků a spolužaček, kteří jim fandili i vestoje, někteří se vlnili do rytmu.
Malou chvilku po půl desáté jim došel repertoár, hratelný s jedním kytaristou, takže předali pódium nám. Zvukař si nás přezvučil, přidal mikrofóny, znovu projel bicí a natočil mi kytarové kombo trochu víc k bicím, takže Spok v prvních momentech slyšel jen kytaru. Ale tyhle detaily se brzy doladily a mohli jsme po zkušebních Kozolupech hrát naostro. Kazil jsem o něco míň než obvykle, jen v Naučné jsem nedal druhou sloku textově a před Kyselinou jsem se nenapil, takže to A1 mi najednou dělalo trochu problémy. Jinak většina sól i textů celkem naskakovaly slušně. Skladeb jsme odehráli docela dost, takže už jsme ani nemuseli přidávat. Nicméně prakticky všichni diváci na nás vydrželo, byť samozřejmě na nás vsedě.
Spokojeně jsme dohráli, srdečně se rozloučili a odebrali se do doupat.

Koblížkový Vechtr (23.2.2020)
Sice jsem na téhle akci zase hrál z Disharmoniků jako jediný, ale šlo o disharmonické skladby, takže je to tu. O místo konání se zasloužil Fazy, který dohodl s obsluhou Osvěžovny u Koblížka v plzeňských Černicích náš fesťák skoro bez diváků, zato však pro všechny, které to zajímá. Sjeli jsme se ze všech koutů - z Pňovan, Plzně, Touškova, Litoměřic, Ostravy - a to je asi všechno. Fazy dodal i svoji kapelu a zvukaře, takže jsme se v bývalé stodole, zdařile adaptované na klub, většinou i dobře slyšeli. Fajn posezení, fajn obsluha. A teď snesu pár postřehů k jednotlivým vystoupením.
Caine-mi mi snad trochu překvapivě připomněli Petra Bezruče. Ale ne s těmi jeho Slezskými písněmi, ale s tou Stužkonoskou modrou, kterou celý život přepisoval a cizeloval až do závěrečné podoby. Pokaždé mě tihle dva trochu překvapí, i když ty písničky jsem už (aspoň většinu) slyšel mnohokrát. Sice jsou to většinou takové, jak my strojaři říkáme, mikroposuvy, ale je to tam a je znát, jak to prožívají a přemýšlejí o tom. A samozřejmě nástrojová proměna je další inovací, a taky jak se Assanka suverénně pohybuje po těch klávesách nebo spínačích, to je taky zážitek.
Petr alias Bubo Bubo - jak se sám přiznal :-) opět vyzpíval ve svých písničkách celou hloubku svých zážitků s Pánem a podtrhl to vzorovou country kytarou. Prostě přijde poustevník z lesa, citlivě smete z kytary pomyslný lišejník a pustí do sálu duchovno tak silné, že by na tom člověk jako na základech postavil barák. Žádná stavba na písku, kamarádi, tohle jsou kvádry z žuly.
Víťa a jeho texty plné revolty proti komerci a dalším klišé - jasně sdělný a úsečně humorný, a přitom rebelsky tepající... Jo, to prostě bylo ono, jako u něj vždy! Vlastně když navážu na konec Petra Vechtra, taky svým způsobem žulové kostky. Ale ne v základech domu, ale tady se rozletěly na všechnu tu přetvářku světa, kterou tak lapidárně pojmenovává a vymítá.
Já sám jsem nastoupil po něm, čímž jsem zahájil elektrifikaci večera. Dosud všichni (kromě Sasanky) hráli na akustické nástroje a já tady stál s elektrickou kytarou a narychlo sesmoleným playlistem, kterého jsem se stejně držel jen částečně, nepřipraven jako ostatně skoro pokaždé. A ač jsem se připravit nestíhal, byl jsem moc rád, že tu s těmihle lidmi, kteří něco městu i světu (jojo, Urbi et Orbi) sdělují, můžu být. Jako klasický kašpárek jsem místo rolniček použil strun a snímačů, a vesele, leč tak hlučně, jak pan zvukař dovolil, jimi zacinkal. A řeknu vám, že sice jsem tam stál sám se zvuky, které jsem vypudil, a jakkoliv ze mě neleze nic vábného, dost mě kamarádi podpořili, takže v konečném součtu jsem snad postoupil do dalšího, tentokrát letního kola.
Fazy předvedl, že jeho hudbě kapela prostě sluší. A že se sluší ho pochválit i za to, jak už se sehráli. Jen tak mimochodem už ta jedna kytara tam fakt úplně stačí, protože toho Fazy uhraje to, co by tam standardně odehráli dva kytaristi. Klávesy už tam pěkně sedí, bicí slyším tam, kde mají být a basa to krásně podtrhuje - fakt to tam skvěle sedlo. K písničkám už jsem se vyjadřoval víckrát a jsou pořád stejně osobní a zahrané i prožité se stejnou upřímností, že fakt nevím, co víc nového napsat, aby to nebylo klišé.
Takže díky panu zvukaři, že nám to ochotně nazvučil. Díky personálu, že nás vlídně přijal a zajistil po materiální stránce. Díky Fazymu, že to domluvil a dotáhl do realizace. Díky všem "přespolním", že vážili tak dalekou cestu jen proto, abychom si tak navzájem zahráli. Byl to pro mě krásný zážitek a už se těším na léto a na "Vechtr na mýtince" :-)


Rok 2021


Kronika

Hlavní stránka