Kronika - rok 2021


Rok 2020



Křest nekřest v Černé ovci
Kráťovo thanx
Fest Rokycany
WURST a Formanka
Jižní underground
Hifáč a děvčata z Rokycan
Narozeniny ve Vinylu
Jak Disharmonici jako fakt pískovali Hifáč

Křest nekřest v Černé ovci (25.6.2021)
Pravidelní čtenáři mých blábolů již vědí, že jsme loni nahráli a letos vydali album. Album se jmenuje Dinopunk a máme ho rádi, protože je naše. A protože morová - tedy co to melu, ona byla covidová - rána se trochu uklidnila a mudrci, rotující na vratkém ministerském křesílku, milostivě povolili i nám, sprostému lidu městskému, se zase vidět mezi sebou, chvílemi i bez náhubku. Takže jsme využili této benevolence vrchnosti a svolali ohlášenou akci do venkovního prostoru podniku Černá ovce na Roudné. Podnik vede můj kamarád Sváťa, který byl akci také příznivě nakloněn, takže skoro nic nebránilo pořádání koncertu.
Tedy přesně řečeno přes den dost pršelo a moje víra v meteorologické věštce a podobné odborníky není tak pevná. Ale když mě i manželka ujistila, že večer už takhle pršet nebude, maximálně menší regionální přeháňka, tsunami nebo tornádo přijít mohou, uklidnilo mě to. Říkal jsem si, že když můžou přijít i takové eventuality, to oni jistě přijdou i diváci. A k překvapení všech skutečně déšť během pozdního odpoledne ustal a už ani nekáplo. Takže vlastně ani žádné další komplikace se nerýsovaly. Tedy až na pana Vedoucího, který se nechal slyšet, že dřív než půl hodiny před plánovaným začátkem tam s bicími určitě nebude. Tento slib i dodržel. Takže zase to dopadlo dobře.
Začali jsme jen s mírným zpožděním asi v 19:15, protože nazvučení ve spolupráci s Kráťou proběhlo celkem hladce. Na pódium jsme naběhli včetně tentokrát ještě hostujícího Doctora H., ve třetí skladbě (Tiší hrdinové) nás navštívila i jeho dcera Leona s příčnou flétnou, kterou navodila atmosféru a trefila všechna sóla (na rozdíl ode mě). My jsme také předvedli, že jsme hodni čestného titulu Sklerotik roku. Texty nám tu a tam trochu utekly a hlavně jsme ani nevzdechli na to, abychom album pokřtili. Jen jsem se o něm párkrát trapně zmínil s vytrvalostí obchodního cestujícího. Ale v podstatě jsme v žádné skladbě nezabloudili natolik, že bychom se z toho disharmonickou silou nevymotali a první set, složením skladeb kopírující album, jsme vítězně dorazili do konce asi tak ve 20:05.
Pozvali jsme si jako parťáky ještě naše staré známé, jejichž začátky dobře pamatujeme, neb jsme u toho byli - skupinu, kterou není třeba představovat, ale snad se nebudete zlobit, když prozradím její jméno. Laici se do zvučení pustili s velkou vervou a netrvalo ani půl hodiny, než začali hrát na ostro. Nasadili kromě tradiční sestavy i jednoho saxofonistu. Pýt s Frančeskem excelovali jako vždycky, sax odváděl dobrou práci, Bavr rutinérsky bušil bicí a Fík se taky snažil. Takže odehráli nepřekvapivě solidní set a pódium vyklidili přesně v potřebném čase.
My již bez Doctora jsme ve triu opět předstoupili před diváky a zkusili je probudit o něco rychlejší a údernější skladbou skladeb. A tak jsme tem do toho řezali a bouchali a hoblovali, až jsme dohráli všechno z toho taháku, který si dělám, abych nezapomněl, kterou hrát. A protože právě padla policejní hodina, raději jsme skončili. Jak se ukázalo, dobře jsme udělali. Policajti už seděli ve služební plechovce od Škodofky a evidentně naslouchali, jestli neskončíme až po limitu, že by nám s tím koncem pomohli a chránili nás před dalším puzením zvuku svými obuchy a pořádkovými pokutami. Když ale krátce po desáté viděli, jak taháme do bubeníkova kombíka bicí soupravu, zklamaně odjeli pomáhat a chránit někoho jiného.
Ale abych nekončil slovy o těchto orgánech, raději poděkuji Sváťovi, že nás nechal u něj zahrát a byl k nám velmi laskav, zvukaři Kráťovi a jeho asistentce za slušný zvuk, někomu tam nahoře za slušné počasí a našim milým divákům. Nejvíce pak Vencovi "21", který nejen na koncert přicestoval až z Písku, ale už si pořídil i tričko s obrázkem alba a nás všechny podaroval obrázkovým hrníčkem s fotkou a popisem každého z nás a rovněž s obrázkem z obalu Dinopunku. Samozřejmě i dalším návštěvníkům moc děkujeme a jsme rádi, že jste si našli čas a dorazili na tohle příjemné místo.
Takže to nakonec všechno dobře dopadlo, jen to album jsme vlastně nepokřtili.

Kráťovo thanx (8.8.2021)
Jak je známo nejen z dávné historie, ale i z nedávných historek nebo ze skutečnosti, lidé jsou různí. Například někdo byl takový lump, že ukradl našemu zvukaři ze křtu CD Kráťovi celé jeho zvukařské vybavení. A pak tu zase máte lidi, kteří mu přispěli na nové, což je pro změnu dobře. A tak se Kráťa rozhodl uspořádat jako poděkování dárcům takový minifestival, kam pozval kapely velmi různých žánrů. Nějaké ty country spolky tam byly, skáčkoví Skavare z Konstantinek a plzeňský pseudopunk tam zastupovala zejména slavná Znouzectnost a méně slavní Disharmonici. My jsme se o akci dozvěděli tak, že mi Déma zavolal zrovna ve chvíli, kdy nám končila zkouška, takže jsem si souhlas kapely hned potvrdil a bylo to.
Následující dva víkendy zkoušku udělat nešlo, neb je čas prázdnin. Takže jediné, co se dalo dělat, bylo vybrat skladby, které nám činí relativně nejmenší problémy (včetně písně Problémy) a doufat. Jen pan Vedoucí půjčoval na akci bicí, takže musel dorazit ještě před začátkem a škopíky ustavit do tradiční formace.
Celá akce probíhala v kempu Ranč Šídlovák u stejnojmenného rybníka kousek za konečnou tramvaje č.4, čili sice téměř v Plzni, ale taky v kempu. A hrálo se v neděli již od oběda. Takže na dvanáctou naběhl na pódium sám Kráťa - tedy ne úplně sám, já myslel jako že osobně, navíc tam byl s akustickou kytarou, a ještě s ním další dvě country osoby, z nichž jedna obsluhovala baskytaru a druhá banjo. To udělali dobře, protože sám by se na pódiu mohl bát, neb bylo celkem rozsáhlé. Takhle se očividně nebáli a zahráli spoustu písniček k táboráku od celkem známých jedinců a kapel. Dokonce natolik známých, že jsem většinu znal i já, Neználek... Hrálo jim to slušně, nic mě tam neiritovalo, zpívali čistě a víc v rámci žánru cover country ani nežádám. Jeden pár posluchačů zkoušel nějaké žánrové taneční figury, ostatní jen poslouchali a občas někdo reagoval.
Po nich jsme naběhli na pódium my. Tomu jsem byl celkem rád, neb mě později odpoledne ještě čekala rodinná oslava, na kterou jsem takto ani nepřišel moc pozdě. Na to, že jsme naposledy zkoušeli před třemi týdny, to nebylo tak zlé. Zvučilo se dost důkladně, hlavně bicí. Když nás zaslechli, pár lidí ztratilo zájem o dění na pódiu, jiná část zase trochu ožila. Zejména právě dorazivší Caine dělal co mohl, aby vytvořil iluzi velkého kotle, v čemž mu o něco opatrněji sekundovali Ríša s kámošem, skalní fanoušci Znouze. Z povzdálí, leč se zájmem nás sledovali Déma s Goldou, Jarka a Ivča se dcerou a my se snažili, abychom všichni nastupovali hlavně s texty tam, kde máme. Totiž jsme to poprvé v historii odehráli bez dlouholetého kapelního lékaře Doctora H., takže si jeho party nějak tak dělíme a občas nám to dojde až po chvíli, že johoho - jo aha, tuhle sloku zpívám já...
Také jsem udělal začátečnickou chybu - před setem jsem si zapomněl nechat natočit další pivo, takže jsem tu hodinu na pódiu musel přečkat s tím zbytkem od předtím a místy to asi bylo slyšet na vysušených a krátkodechých vokálech. Textové výpadky a některé nezahrané tóny v mých kytarových pseudosólech jsme taktně přešli a s (až na výše uvedené věci) celkem malým množství hudebních šrámů dorazili do konce playlistu. Dokonce jsme mimo plán přidali navíc Monarchy, kterou si kotel (reprezentovaný a vlastně tvořený skoro jen Cainem) vyžádal a dokončili svůj randál kolem druhé odpolední.
Naběhla Znouze a publika pořád bylo takové řekněme odpolední množství. Akorát jsem stihl doplnit tekutiny a sežrat klobásu, když začali naostro. Teď jsem si všiml, že přímo pod stříškou pódia (naštěstí hodně vysokého) je veliké vosí hnízdo. Bylo zábavné pozorovat, jak na začátku každé písně z hnízda vyletí bojová formace vos, která posléze usedla na povrch hnízda a monitorovala, jestli ještě něco nepřijde. Znouze hrála dobře, playlist obměňují, takže člověk na ně klidně může chodit častěji a vždy uslyší několik jiných kusů než minule. Dostalo se i na dvě dosud nevydané skladby (nikoliv nevídané) a já byl spokojen. Tak jsem tam zkoušel trochu opatrného poga ve stylu "chromý vyskočí jako jelen", takže jsem se svýma oteklýma nohama poskakoval jako chromý jelen, ale protože mě čas tlačil, ještě před koncem jsem musel koukat vycouvat a opustit kemp, aniž bych vyslechl konec Znouzího vystoupení, Skavare a další účinkující, což bych za jiných okolností učinil rád.

Fest Rokycany (29.8.2021)
Letošní odpolední akce typu "písničkáři sobě" se odehrála v Rokycanech, působišti Ondry Pellara. Pro cestující vlakem nebo busem bylo místo celkem příhodné, neb se nachází velmi blízko nádraží. Fazy sice tentokrát nedal dohromady celou kapelu, ale aspoň se mi se svojí paní, klávesami a kytarou dobře vešli do auta. Z obvyklých účastníků si dali z různých důvodů pauzu Víťa, Petr a Kája, což je ve všech případech škoda, neb mě jejich tvorbu baví poslouchat a jsou každý dost originální. Zase ale přibyli jiní, někteří také dost zajímaví, jak ještě zmíním.
My plzeňácí jsme přijeli první, nepočítám-li pana domácího, který už byl zabrán do přípravy techniky. Tak jsme s ním ještě trochu pohovořili, otestovali místní varhany a vybalili svačinky. Mezitím přibyli zahajovači akce, folkoví písničkáři Caine a Jan Zubryckij. Publikum bylo tvořeno ostatními účinkujícími, jak se na podobných akcích stalo zvykem.
Zahájil Caine. Po několika letech vystoupil zcela sám, nepočítám-li jeho nástroj - tentokrát mandolu, vepředu vybavenou zdobeným plechem, trochu na způsob nástroje dobro, nepočítám-li připojený snímač. Odehrál svoji půlhodinku dobře naučených prostestsongů křesťanského ražení, k Fazyho velké radosti proložených četnými nástrojovými sóly. Hezky mu to jde, vybrnkává bez chyb, většinu skladeb jsem rozpoznal i přes různé inovace, jako drobné textové úpravy. U Caina nevstoupíš nikdy dvakrát do stejné písně. Assa zatím marodila doma v Litých Měřicích, takže ji všichni přítomní pozdravujeme, a to doslova - aby se pěkně uzdravila a mohla to příště taky vidět a slyšet.
Ale jak Caine zpíval se sólovým nástrojem, nebyl to až takový rozdíl, když po něm naběhl kytarista a folkový husitský zpěvák Honza Zubrickyj. Jeho mluveným slovům do mikrofonu jsem bohužel moc nerozuměl. Jako ne že bych nechápal co povídá, ale akustika nehrála naší komunikaci do karet. Při zpěvu to bylo o něco lepší, a viditelně měl co sdělit, zpíval čistě, na kytaru hrál taky dobře, kytara hrála čistě, ale stejně bych si ho potřeboval poslechnout víckrát, abych pobral víc. Takhle vím akorát, že to bylo zbožné, prodchnuté myšlenkami, vesměs křesťanskými a celkově působil sympaticky. A žánrově dobře zapadal.
Po něm nastoupilo muzikantsky velmi precizní trio Karpi a spol. Karpiho asi všichni znáte, ten držel v ruce španělu. Po jeho pravici posedával sólový elektrický kytarista s neposednými prsty, po levici pak rozložitější basový kytarista. Ovšem přílišnou originalitu jejich repertoáru rozhodně vytknout nelze, neb hráli prakticky semé covery - od Beatles k Mišíkovi a zpět. Ale provedení opravdu pěkné - nástroje hrály přesně tam, kde měly, zpěv zpíval odpovídající barvou i intenzitou a vůbec to celé dali suverénně.
Následovaly dvě třetiny (bez bubeníka) tuším že místního tria PVE, tedy basačka Zuzana a klávesačka Helena. Tam už šlo o autorské věci a holky do toho šly s vervou. Klávesačka jela klasickou klavírní technikou, kterou jsem vytušil z poslechu, neb jsem jí pod ruce neviděl. Zato baskytara byla dost originální - chvílemi mi připomínaly Zuzaniny basové běhy (na které jsem pro změnu viděl) sólování na klasické kytaře, chvílemi byly ty harmonie úplně jinak, než bych je vymyslel já, a přitom to fakt zajímavě znělo. To je trochu moje "ujetost", že si pořád představuju, co bych v podobné akordové situaci asi hrál já. Nicméně chvilkami jsem byl naštěstí s těmi úvahami smeten náporem ženské intuitivníhudební energie, který mi trochu připomínal Zuby nehty v 90. letech.
Fazy se svojí paní naběhli hned po děvčatech a tady už to David tlačil hlavně svojí energií bigbítového průkopníka a prokopával a razil štoly, mosty a oslí můstky mezi jednotlivými skladbami, takže mohli jeho myšlenkovými postupy projít i oslíci jako třeba já. Hrál, sóloval, pěl bigbítově exaltovaným hlasem a dáma jen dodávala harmonii a pocit kapely svými úsporně stručnými klávesami. Celá kapela to sice nebyla, ale v interiéru to asi bylo dobře, protože co v tomhle sálu ttřeba s bicími, že?
Já přišel na řadu po nich. Co jsem tak mohl nabídnout? Na kytaru to prasím přibližně pořád stejně (byť třeba Caine mi tvrdí, že jsem oproti historii pořád přesnější, mně to moc nepřipadá). Takže kytaru stále hobluju jako dřevorubec fošnu, byť si na to neberu hoblík ani sekeru. Zvolil jsem tentokrát staré nehrané věci, které jako kapela už věšinou ani nehrajeme. A během té půlhodinky jsem jich stihnul dát všech deset plus Monarchy jako přídavek. Ze začátku jsem se musel trochu srovnat se svým zvukem, pak už to ze mě celkem padalo s kadencí kanonýra. Prostě jednočlenná punková grupa.A to ještě s téměř neslyšnou kytarou, jak jsem posléze zjistil ze záznamu. Ostatně oproti loňsku jsem povýšil, protože už nejsem jen pouhou čtvrtinou Disharmoniků, nýbrž celou jejich třetinou. Znělo mi to asi celkem dost punkově, takže účelu bylo dosaženo.
Ondra Pellar za podpory svojí akordeonistky Dády a banjisty-kytaristy- pastoračního asistenta Radima celou akci uzavřeli vystoupení plným chytrých písniček a Ondrových improvizovaných hlášek. Na půl sedmou večer celá akce skončila a plni vesměs nejsilnějších dojmů jsme se rozjeli do celého světa.

WURST a Formanka (4.9.2021)
Ozval se nám náš kamarád, sběratel plzeňské i jiné hudby a kytarista několika kapel David Fazy. A nabídl nám hraní v plzeňské Formance. A jelikož se nám termín hodil a hrajeme rádi, byli jsme pro. Místo konání bylo takové trochu nejasné, protože když plzeňák slyší Formanka, vybaví se mu sklepní restaurace na Náměstí Republiky. Ovšem tam to nebylo, protože Formanky jsou v Plzni už dvě. Restaurace U Lízala v Purkyňce získala asi nové vedení a spolu s ním i nový název. Ovšem pokud se člověk přenese přes tento drobný zmatek, je tam hraní celkem příjemné.
V den akce zrovna probíhala spousta dalších akcí. Například Banjo měl v Praze oslavu kulatin sestry, Spok taky nějakou rodinnou oslavu, ale ten sepoň v Plzni, různé další akce a oslavy zabránily většině z našich skalních fanoušků náš koncert spatřit na vlastní oko. Ať je tomu jak chce, na nakci jsem dorazil těsně před sedmou, kdy Fazyho formace WURST měla skoro nazvučeno a začínala úřadovat. Zvukař jim nastavil celkem přiměřenou hlasitost, ze které občas trochu vyčnívala nějaká trochu přebuzenější kytara nebo drsný zvuk jednoho z jejich činelů. Hráli v sestavě dvě kytary, basa a bicí. Všichni mi byli od vidění povědomí, určitě jsme už s nimi se všemi buď někde hráli. Fazy u kytary mohutně sóloval, bubeníka i kdybych neviděl, jistě nepřeslechnu, druhý kytarista dobře zařezával a Fazyho životní družka u basy fungovala asi zatím nejlépe ze všech nástrojů, u kterých jsem ji slyšel. Skladby skupiny Bradavice, jejímž revivalem kapela je, nám byly též značně povědomé. Klasické osvědčené akordové postupy, punkový drive a zápal pro věc - to všechno jsem tam slyšel od stolu, u kterého zaujali strategickou pozici už dříve Vedoucí s Emou mladší a o trochu později (nicméně pro naše potřeby dostatečně včas) i Spok. Fazy pilně sóloval, frontmenil, uváděl skladby s vášní archiváře sděloval data narození, pohlaví a porodní váhu jednotlivých skladeb, fakt radost pohledět na ten zápal. Byť tedy paní majitelka nálevny tento můj pocit úplně nesdílela a naznačila, že doufá, že budeme hrát tišeji. Ale za sebe mohu jen napsat, že už jsem slyšel i o dost hlasitější produkce. Chlapci a děvče dohráli, vyrazili jsme z nich ještě přídavkem Bláznivé počínání svářeče Jílka A byť se Fazy dušoval, že ho nemají nacvičené, podle mého neznělo hůř, než ostatní skladby.
Pak nastala chvíle, kdy jsme nastoupili a začali se chystat na náš set. My strunatci jsme jen standardně naladili a byli poučeni, jak se regulují zapůjčené bedny. Pan Vedoucí měl trochu víc práce, protože Wurstíci si bicí sestavili poněkud neobvykle. Ale poradil si s tím zdárně a zanedlouho jsme mohli začít. Děkuji zejména Vaškovi a Míče s doprovodem, že přišli přímo na nás, ale i ostatním divákům, že naše účinkování vlídně přijali. Nasadili jsme směs toho, co Banjo považuje za hity, hratelné bez většího nácviku, neb jsme moc nenacvičili, zkoušek nemajíce. Asi znalce nepřekvapí, že jsem spletl asi dva texty, byť trochu překvapivé je, že jedním z nich byly opravdu notoricky známé Kozolupy. A v Bláznovi jsem hrál jako blázen, až jsem z toho zbytek kapely přesprintoval nejméně o půl doby. Prostě opět starý známý Banjo - nejlepší a nejrychlejší. Ale aby jim to nebylo líto, skladbu s letadlem o závod jsme odstartovali podruhé, a tentokrát dospěla až do dospělosti a pak do konce. Speedy byl zahrán tak skvěle, až mi to vzalo dech. I když spíš to bylo tím, že jsem se pět skladeb nenapil a vyschlo mi v hrdle. Naštěstí nenastala situace, kterou Jiří Schmitzer popisuje ve svojí zvukomalebné skladbě, že by hrdlo prdlo. Naopak hned po napití jsem mohl už celkem zdárně pokračovat dál. Dařilo se téměř ve všech ohledech, nakonec se podařilo rozchodit i mikrofon u bicích, a to dokonce již několik skladeb před Lamou. Sukces byl náramný, přidávali jsme čtyři skladby, z toho Medvěda na speciální Fazyho přání. Chrobáčka jsme mu ale nezahráli, přestože hezky nahlas požádal. Místo něj jsme ukončili Detektivkou s Emou juniorkou u mého mikrofonu. Byla ještě nesmělejší, než Ema matka. I když jsem jí text napovídal, stále se moc neosmělovala. Stejně si vysloužila potlesk a já myslím, že právem. Taky nás během vystoupení vyobrazila, takže fungovala jako téměř univerzální umělkyně.
A to už se přiblížila desátá a my měli dohráno. Tak jsme zabalili, vydýchali se, pokecali, rozloučili se, zabalili, nastoupili, odjeli a vykázali. Paní majitelka naznačila, že by nás ráda pozvala znovu. Tak uvidíme, jak to půjde. Není vyloučeno, že to klapne.

Jižní underground (25.9.2021)
Disharmonikům napsal pořadatel akce a jinak také výrobce chilli produktů Janek Dobrota z Budweisu Českého. A že pořádá takovou akci, kam se sjedou festovní punkáčí a podobné existence, a jestli bychom do toho šli taky. Nějak jsme si časem vyjasnili, že pokud to bude tuhle sobotu, tak že můžeme. A při tom i zůstalo, dokonce i při tom termínu. Byly pozvány kapely z Rumburka, Havířova, Plzně, Prahy a tak vůbec z blízkého okolí Budějovic, a některé z nich i skutečně dorazily. Detaily jsme moc nehrotili, takže jsme přijeli s tím, že hrajeme asi druzí, na místě se dozvěděli, že asi spíš třetí, a poté, co první dvě kapely odpadly, byť se na místo dostavily, jsme se nakonec na pódium hrát dostali jako první, zato však v dobu, kdy by měla asi hrát třetí kapela... Připadá vám popis zmatený? Akce prostě byla takový, zkrátka trochu androš se vším všudy. Ale zpět na začátek, nebo raději rovnou zpět na stromy.
Že jsme byli pozváni a pozvání přijali, to už je asi jasné. Hrát se mělo od tří, takže jsme se v Plzni před zkušebnou sjeli (ale ne jako že sjeli, ale jako že jsme tam přijeli auty), naložili Spokovo rodinné MPV nástroji a vyjeli asi tak ve 12:45. Já dokonce žil v bláhovém domnění, že v sobotu po obědě bude cesta celkem volná. Ale skoro celou cestu se před námi motalo něco pomalého, co nešlo předjet, a jak to odbočilo, ujeli jsme maximálně kilák a byl tam další brzdič. Do Vodní ulice jsme trefili dobře, jen o klubu místní moc nevěděli. Naštěstí jsme krátce po vystoupení z vozu narazili na kolemjdoucího baskytaristu skupiny Stres Tanec s partnerkou, kteří nás neomylně dovedli přímo před doupě bývalé Civilní obrany, zvané klub Kryt. Ze dveří se táhl lehce plesnivý závan, byť byl prostor již den větrán. Před schody do tohoto brlohu postávalo několik nesmírně malebných típků obou mně známých pohlaví, z čehož se dalo celkem jasně poznat, že se tu bude něco dít. Jediný, koho jsme tu už znali a bezpečně poznávali,byl Venca "Jednadvacítka" z Písku, který mi donesl úplně čerstvé CD písecké kapely Jakofakt, svého nového objevu. Při zpáteční cestě jsme si je pustili, znějí dost jako Pogues (nebo jako Navzájem - prostě mají takový ten irský zvuk).
Pravda, první dvě hodiny mnoho nenasvědčovalo tomu, že by to fakt začalo. Barman totiž žil v přesvědčení, že akce bude až ve středu 29.9. A protože domluvil na 29. i zvukaře, típci v klidu začali obvolávat všechny své známé zvukaře a celkem dle očakávání žádného nesehnali. Větší problém ovšem byl, že ač byly dole 4 sudy piva, pípa a chlazení dlouho nikde nebyly a nedaleký Lidl ještě nebyl v provozu. Takže všichni žíznili a první více než dvě hodiny se čekalo nejdřív na pípu, pak na vychlazení piva. Na pódiu se nacházely a ztrácely různé kablíky a jiné zvukařské propriety, nakonec se na místě nějak objevil i mixák a odvážný Pája se pustil do propojování nesourodé techniky s poměrně dost střídavými výsledky. Naštěstí i elektrické napětí je v síti poměrně dost střídavé, takže kolem šesté večerní se podařilo nazvučit první kapelu a natočit první pivo. Takže pro nás to celkem dobře dopadlo, neb tou první kapelou jsme byli my.
Některé z vás možná zajímá, co skupiny Klauni a S.N.A.D., které měly hrát před námi. Jistě si říkáte: kampak se nám ti čerchmanti schovali? Neschovali se, milí čtenáři, dokonce ani neumřeli a snad žijí dodnes (doufejme). Ale když se před pátou hodinou odpolední k ničemu neschylovalo, skupina S.N.A.D. jako první vyklidila bojiště, naložila si apáru zpět do svého MPV a odfrčela směr Rokycany, kde měla hrát od devíti večer. Jejich odjezd zřejmě trochu ovlivnil skupinu Klauni. Jeden její hráč, který si nedávno pořídil miminko, usoudil, že když doma nahlásil, že od tří si jde zahrát do klubu na půl hodinky, tak že kdyby přišel až po večerním koupání ratolesti, neměla by z něj manželka radost. Takže kapely, které měly hrát před námi, obě takto strategicky ustoupily. Vedoucí se vrátil z vycházky po okolí a zářil radostí, že jeho několikakilometrový pochod do prodejny Penny byl korunován úspěchem - tedy že si tam koupil poslední plechovku piva, kterou obchod disponoval. Zajímavé je, že kromě těch dvou kapel nikdo nikam neodcházel, všichni byli v klidu a čekali, co bude dál. Prostě jihočeská pohoda.
Donesli jsme si na místo nějaké ty svoje bedýnky, bubínky, plechy a tak. A nakonec po velkém čarování s mixem a bednami se povedlo jakž takž oživit mikrofony. Bohužel jen dva, takže Vedoucí byl bez mikráku. Komba taky šla do klubového betonu nasyrovo, bez zvučení. Jen hlasitosti jsme nějak trochu srovnali podle rad kolegů z další kapely Stres Tanec. A vypuklo to. Jak jsem zkusil na hlasivky trochu přitlačit, nešlo to. Zkrátka kouř, plíseň a další hodnotné ingredience mě lehce rozhodily. Navíc odposlechy nebyly žádné, slyšel jsem prakticky jen kombo svojí kytary. Ještě že jsem měl po ruce aspoň pivko a mohl trochu vyschlé hlasivky zavlažit. jinak fakt nevím, co bych předvedl. Tímto se omlovám posluchačům i zbytku kapely, pokud jsem byl někde mimo rytmus, melodii nebo mimo skladbu. To poslední tuším ne, ale moc by mě to nepřekvapilo. Ještě kolem půlky našeho setu mi dosloužil šroub, držící kytaru na řemenu. Museli jsme to se Spokem improvizovaně opravit vložením ulomeného plastového zubu hřebenu a dotažením křížovým šroubovákem. Takže jsme takto předvedli i svoji technickou zdatnost... Zpět k písním - dali jsme lehce prodloužený playlist a naučili se v něm tak trochu plavat a sem tam něco vypustit. Hlavně Lamu, kterou Vedoucí zazpívat nemohl, mikrofonu nemaje. Já jsem chraptěl, občas to bylo ještě znásobeno divným chováním mikrofonu a kytara mi padala - takže na naše poměry fakt dost underground. Ani nevím jak ostatní, jen Vedoucímu dost padaly paličky a Spok v intonaci plaval a tonul nesjpíš podobně jako já, a občas ani nenastoupil... Spok se držel statečně, migrénu ze včerejška rozehnal již v Plzni nějakými prášky a nerozhodila ho ani tu a tam letící palička, ani ty odposlechy (že nebyly) a Vedoucí se taky tvářil hustě a zachraňoval, co se dalo.Místním to ale očividně i tak připadalo melodické až příliš a působili jsme na ně spíš dojmem takového folkového až popíkového spolku pro malé holčičky. Nicméně něco po sedmé jsme tam střihli dva přídavky a pustili na pódium domácí borce.
A jen jsme opustili pódium, začali rozvážně nastavovat všechno možné, což jim zabralo skoro hodinu. Pak se pustili do hraní a šlo z nich něco mezi undergroundem a HC punkem, drobný východoslovenský cikán u bicích to držel celé pohromadě, myslím že dvě kytary a basa tam zněly, vypadalo a poslouchalo se to opravdu hodně hustě a mě trochu přemohla pokoncertní únava, takže jsem ani nešel do kotle, nýbrž celou situaci sledoval z křesílka s pivem v ruce. Ono ani nebylo moc třeba je povzbuzovat, neb to za mě obstarali místní a po dalších pár pivech i pan Vedoucí. Dunělo jim to fakt drsně a nějakou velkou melodičností si hlavu nelámali - deklamace, proklamace, deratizace a další podobné efekty tam jistě byly a znělo to fakt hustě. Nějaké ty vlastní pecky prokládali různými vesměc HC legendárními songy, roztomilé to bylo. A zpívají taky. Chvilku po deváté přihodili přídavek nebo dva a pak to zabalili. Každopádně do prostoru žánrově zapadali.
Po nich naběhli hoši z Moravskoslezska - Aqva silentia. Přes už trochu pozdní hodinu jsme skoro půlku jejich vystoupení shlédli. Já si během předchozí kapely lehce odpočinul a chytil dech, takže jsem u betonového sloupu předvedl nějaké základní předpotopní pogo figury z konce minulého tisíciletí. Kromě mě v kotli místní vozili svoje dvě děvčata na pojízdnách křeslech, takže to bylo takové rozverné. Nicméně texty východní tiché vody skutečně mlely břehy svojí přímočarou naléhavostí a šli do toho všichni čtyři borci velice zaníceně. Byl jsem rád, že jsem vyslechl i jejich nový hit Milada o Miladě Horákové, který naštěstí nenechali až na konec. Bohužel už jsme je nedoposlouchali do konce, protože Spok se sice tvářil statečně, ale bylo mi jasné, že někdy pokud možno ne moc po půlnoci by asi byl rád doma.
Tak jsme ty milé lidičky opustili a doufáme, že nás nějakou podobnou akci třeba zase pozvou. Fakt to byl dost dobrý underground. A tímto se i omlouvám ostatním kapelám, plánovaným na ten večer - ani nevím, jestli všichni dorazili, natož pak jak a kdy hráli. Ale musel to být určitě dost kultovní zážitek.

Hifáč a děvčata z Rokycan (16.10.2021)
Domluvení akce proběhlo tak hladce, až je to skoro podezřelé. Vybrali jsme termín z asi tří volných, pozvali kapelu, kterou jsem "objevil" v Rokycanech na fesťáku u Ondry, šéfka kapely Helena účast přislíbila, hodil jsem na webovky akci, na nástěnku a do baru Hifáče plakátky - a bylo vyřízeno. Tedy pravda, prý na webu plzeňských hudebních akcí jsme nebyli, ale i tak dorazilo celkem rozumné množství diváků. Tímto zdravím Vencu 21, Majdu s tročlenným doprovodem, Aničku s Petrem, oslavence Láďu (narozeniny), Pepu a Karla i všechny další, kteří nás poctili návštěvou.
Sice v týdnu před akcí se naši rokycanští hosté z kapely PVE trochu obávali, jestli se nedostanou do nějaké té covidové karantény, což se u učitelky může stát raz dva. Ale zase vše dopadlo dobře a všichni dorazili včas včetně hifáčského kmenového zvukaře, jemuž též vděčíme za solidní zvuk celé akce. Nás ostatně nezvučil poprvé, ale klávesy na našich koncertech moc nebývají. Tím se dostávám k tomu, že jsem ještě moc nepopsal sestavu druhé kapely.
Kapela P.V.E. z Rokycan je složena ze dvou děvčat, která obě krásně zpívají i vypadají, Helča hraje na klávesy a Zuzka na baskytaru. Obě jsou učitelky a zezadu od bicích je jistí velmi vousatý bubeník Petr. Jejich styl se myslím dá docela dobře srovnat se Zuby nehty - protože Helča prostě hraje podobně jako Marka Míková a ten ženský náhled na svět včetně poetiky, kterou chlap do písničky takhle nedá, ten je tam prostě je neoddiskutovatelný. A basačka Zuzka má tu správnou rebelskou vizáž, takže chvílemi člověk neví, jestli se napřed dívat nebo poslouchat. Obojí za to rozhodně stojí. Přes očividnou předkoncertní trému ovšem na pódiu podala celá kapela včetně nenápadného vousáče za bicími velmi kvalitní výkon. Tedy on by mistr bicích nebyl tak nenápadný, kdyby to člověka pořád netáhlo sledovat texty i vokálně instrumentální výkony děvčat. I tak jsem si povšiml, že některé skladby doprovázel metličkami, jiné zase paličkami s měkkým koncem (podobné nebo stejné se používají třeba na tympány). Mix písní osciloval mezi poetikou a energickými kousky, a fakt se to všem velmi líbilo. Všichni moji známí na koncertě se shodli, že je musíme pozvat co nejdřív znovu a mně nezbývá než souhlasit, protože to řekli i za mě. I jeden přídavek jsme z nich vyloudili, byť se děvčata tvářila, že nic dalšího nenacvičila :-)
Po nich jsme nastartovali my. A zahájili jsme tvrdě. Je fakt, že jsme se ve zkušebně už dlouho nesešli, což bylo na některých skladbách pohříchu dosti znát. Zejména některé začátky slok jsem pracně lovil z paměti, u Punkovice přehodil sloky, v Lamě začal hrát v úplně jiném tempu, než mi Vedoucí odťukal, v Šílenci jsme se slušně rozpadli... Takže neodehráli jsme úplně dobře. Jenomže i tohle má happy end, protože diváci to zachránili. Publikum drželo s námi, místy skoro půlka lidí se pohupovala do rytmu a zaznamenal jsem i náznaky poga, což v Hifáči není zdaleka pravidlem. Takže jsme tlačili, až jsme to dotlačili do celkem zdárného konce se čtyřmi přídavky. Byla to fakt slušná jízda.
A jelikož jsme už stejně měli celkem dost, ještě jsme na místě pohovořili se spoluhráči a spoluhráčkami z PVE, pohovořili s diváky, trochu popili - mohl jsem, na místo jsem dorazil tramvají - a okolo půlnoci se odebrali do svých příbytků. Velmi příjemná akce. Mimochodem to byl také jubilejní 50. koncert Disharmoniků v Hifáči.

Narozeniny ve Vinylu (12.11.2021)
To se tak semlelo ráz na ráz, že jsme si zahráli ve Vinylu na oslavě narozenin našeho fanouška Petra. Začátek té story sahá až do minulého Hifáče. To si on a jeho manželka (a zároveň moje kolegyně v práci) původně mysleli, že budou mimo Plzeň. Nakonec byli nejen v Plzni, ale i v Hifáči. A jelikož tam byla dobrá nálada a dobré nápoje, Petr se osmělil mně dotázat, jestli bychom náhodou nezahráli na jeho narozeninách. Jenomže to už myslím bylo po koncertu a Vedoucí se Spokem už někde na trase domů. Nicméně druhý den jsem už měl potvrzeno, že oba můžou. V pondělí jsem tedy kolegyni v práci sdělil, že my bychom mohli. Pak už se řešily jen technické záležitosti jako zvukař a čas produkce. Kolegyně je skvělá organizátorka, takže to v podstatě nemohlo dopadnout jinak než dobře. Byť nám stále nad hlavami visí Damoklův meč v podobě epidemických Covidových opatření, zatím stále ještě kluby zavřené nejsou a zpívat se letos taky smí.
Já pro sichr hned na první následující zkoušku dotáhl koncertní playlist. To se ukázalo jako prozíravé, neb další neděli pan Vedoucí tak nějak napůl chořel, takže jiná zkouška už nebyla. Nicméně natrénováno už trochu máme, a navíc některé letošní akce jsme absolvovali zcela bez zkoušky předem, takže tahle byla z pohledu zkoušek vlastně nadprůměrná :-)
Brzký sraz na místě jsme zvládli plusmínus akademická čtvrthodinka v pohodě, zvukař Tomáš na místě nám dodal pocit jistoty a většina hostů oslavy již seděla v sálu a hodovala. Zvučení proběhlo velmi stručně, dokonce bylo rychlejší, než naše stavba bicích a ladění strun. Takže na plánovanou sedmou jsme byli připraveni a nazvučeni. Začali jsme ale i tak o něco později, protože když se sejde hodně gratulantů, je jasné, že oslavenec chce slyšet gratulace, a ne se při nich překřikovat s aparaturou. Rozhodně nám to ale nevadilo. Měli jsme k dispozici celkem rozsáhlé pohoštění - řízečky, guláš, sýrovou mísu, koláčky, a k pití co jsme si na baru objednali. Tady nás omezovalo jen to, že jsme si aparatury přivezli vozmo.
Hraní probíhalo příjemně - odposlechy odposlouchávaly, zpěvy zpívaly, nástroje hrály a my to všechno slyšeli. Hru jsme měli vymyšlenou podle osvědčeného modelu klasických tragédií, tedy na tři dějství. Pravda, nakonec z nich byla dějství čtyři, plus neplánovaně dlouhá přidaná komická vložka "přetržená struna D", kterou jsem sehrál sólově.
Po každé skladbě následoval potlesk, účastníci oslavy plus Fazy se svojí vyvolenou naslouchali a aplaudovali, jídla i pití bylo dosti a snad jsme nikoho příliš nevyděsili. Až na pár vyložených drobností, jako dvě přehozené sloky v Punkovici, pár zmeškaných replik v textech, tu a tam nějaký ten akord strouhnutý o půltón nebo dva vedle (jak se ostatně na punkový ansámbl sluší). Na konci druhého setu se začalo i dovádět pod pódiem, například kadeřnice Simona rozjela zábavu snad celkem bezbolestným pádem přes reprobednu a třetí set to celé ještě gradoval. Bohužel gradaci trochu uťala přetržená struna D na mojí kytaře, přičemž výměna mi trvala (jak jsem dnes zjistil ze záznamu) přes 10 minut. Nemohl jsem se pořád trefit novou strunou do díry v ladicím kolíku - buď jsem tam potmě neviděl, nebo jsem si přisvítil silnou LED z mobilu, a to se mi zase všechno příliš lesklo. Zkrátka všichni viděli, že mám problém se strefit do správné dírky. Po výměně struny jsme zjistili, že vlastně máme na seznamu už jen dvě skladby a 4 "plánované" přídavky. Tak když už diváci sportovně přešli tu výměnu struny a správně se rozjeli, ještě jsme přihodili asi 5 zcela neplánovaných přídavků navíc, aby nepřišli zkrátka.
Poté, co jsme pódium opustili, pustili se na ně dva folkáči s kytarami, kteří se během produkce pilně rozehrávali ve vedlejší místnosti. Co jsem tak stihl zaslechnout, jeden akordoval a druhý sóloval a šlo jim to dobře dohromady. Dal jsem si ještě kafe, trochu jsme pohovořili s dalšími účastníky oslavy, připili si s oslavencem Petrem, a všechno to fakt bylo naprosto pohodové. Takže děkujeme hlavně Petrovi a jeho Majdě, kolegyni Drahuš a všem dalším účastníkům!
Jo a jedna zajímavost - o první pauze jsem na baru potkal Rampicha, starého plzeňského punkového klasika. A další zajímavost - s kým jsem se tam dal do řeči, od každého jsem se dozvěděl nějakou zajímavost. Velmi příjemná akce!

Jak Disharmonici jako fakt pískovali Hifáč (11.12.2021)
Když jsme dohráli bunkrový koncert v ČeBu, předal nám náš asi nejvytrvalejší fanoušek Venca 21 z Písku CD. My jsme si CD poslechli ve Spokovoze při zpáteční cestě, a díky tomu jsme udrželi v paměti, že je to skupina jménem Jakofakt? z Písku a že jim to na nahrávce hraje fakt pěkně.
Když jsme dohráli říjnový koncert v Hifáči, byl Venca opět při tom. A nadhodil, že má takovou vizi, že by Jakofakt? mohli jako fakt zahrát s Disharmoniky, a že by se mu to líbilo v Hifáči nebo v Lampě. A my jsme si řekli - tedy přesněji já jsem si řekl, klukům to oznámil a byli oba pro - že to bude hned příště, tedy 11. 12.2021. A měl jsem kliku, protože jejich koncertní manažerka mi na telefonát promptně zareagovala a do druhého dne nebo snad ještě rychleji jsem věděl, že všichni v termínu můžou. Ono to zní banálně, ale dostat s určitostí takovou informaci od šesti členů souboru, to byl dost fofr. I jinak komunikace probíhala věcně a rychle, takže každý potenciální zádrhel jsme měli vyřešen skoro dřív, než vůbec nastal. V podstatě jsme museli jen qůli koronáčově epidemii skončit na desátou, a proto i začít o hodinu dřív. To mě nejprve trochu zaskočilo, protože zvukař Tomáš, známý kromě kvalitního zvuku i včasnými příchody (chvályhodná vlastnost) měl původně být na místě až kolem půl osmé. Jenomže právě ta akce, ze které měl v těch půl přijít, mu opět skrze koronáčova opatření odpadla, takže už na šestou večerní, kdy jsem přišel, pokuřoval mistr zvuku před historickým portálem hifáčové budovy na plzeňským náměstí. Čili opět žádný problém.
Jen jsem si dole odložil náklad v podobě kytary a komba, už tu byl minibus s Písečáky. A jen jsem se s nimi letmo pozdravil, už tu byl Vedoucí s bicími. A než jsme bicí nanosili do hifi sklepa, už tu byl Spok s basou. Takže všichni přišli včas a šestičlenný ansámbl mohl začít zvučit. Někoho by třeba mohlo zajímat, na co vlastně hráli. Tak vzadu seděl bubeník. Z mého pohledu úplně vlevo zaujal pozici vysoký a hubený basák. Vedle něj byla palebná pozice houslisty. Střed před bicími zaujal kytarista-frontman, zprava krytý multiinstrumentalistou, střídajícím banjo, akustickou a elektrickou kytaru. Zcela vpravo, částečně kryta z mého pohledu reprobednou, se nacházela akordeonistka. A hráli takový irský punkfolk s českými texty. Šlo jim to náramně. Kdyby je postavili na nějaké velké pódium, v pohodě a s přehledem by "sfoukli" některé objížděče velkých akcí českého hudebního šoubyznysu. To jsem byl rád, protože zatím jsem je znal jenom z nahrávky - a tady to znělo přinejmenším stejně dobře. Písničky měly zajímavé texty, což je pro mě důležité. A všechno to tak fungovalo dohromady, úplně přirozeně a přitom přesně. Mělo to takový jako irský šmrnc a nebýt výrazné rytmiky a rychlejšího tempa, člověk by tomu asi říkal folk. Odehráli si tu příjemnou hodinku a bylo by to úplně perfektní, nebýt tedy toho, že přišlo málo diváků. Nicméně i tak díky moc za účast Vencovi 21, Milanovi s manželkou, Pepovi, Jirkovi Slámovi s manželkou a všem těm dalším (zejména posilám z Písku).
Na devátou tam naběhlo naše trio a zkusilo navázat. Celkem se nám dařilo, pokud nepočítám, že mi buď struny nebo mechanika nějak blbě drží ladění - takže zejména u skladeb s akordem D to bylo tak od půlky setu trochu a čím dál víc slyšet. Ale policejní hodina nás tak tlačila, že jsem raději pokračoval s mírně rozladěnou kytarou. Ostatně jsme punkáčí, né? :-) Vyšlo nám to celkem slušně, jen závěrečného Šílence jsme už nestihli a přídavky taky už nebyly, abychom skončili před desátou. Diváci nám tu a tam vykouzlili od stolů nějaké to choreo - zejména při Osadě, a Venca s Pepou šli ještě dál, Milan vlastně taky, ale ten spíš jen s mobilem a asi něco natáčel. To ostatně činil i na Jakofakt?. Takže jsme dohráli, zabalili a už před jedenáctou mě tramvaj zavezla až domů i s kytarou a kombem.
Jako fakt dobrý koncert! A myslím, že o téhle partičce z Písku do budoucna ještě uslyšíme - potenciál mají...


Rok 2022


Kronika

Hlavní stránka