Kronika - rok 2022


Rok 2021



Vagónová neděle s Démou
Rokycanský fest podruhé
Jak to žilo v Žilově

Vagónová neděle s Démou (23.1.2022)
Takhle jednou vloni dostal klub Vagón místo produkčního Ondry producentku Terezu. A tahle milá dáma mi napsala, že by ráda, kdybychom u nich zahráli. Já na to, že to my taky. Pak se ukázalo, že oni taky rádi, ale jedině v neděli večer. To pravda není úplně top termín, ale zase dobrý klub v centru s dobrým zvukem, takže jsme se domluvili na 23. leden. Neděle sice není moc dobrá z hlediska diváků, ale má jedno zásadní plus - Déma v neděli většinou může. Takže jsme pozvali Démophobii. Déma je dobrý parťák a myslím si, že se naše styly celkem vtipně doplňují, a naše publikum je dost kompatibilní. A tak se stalo, že jsme vyjeli do Prahy dvojvozmo. Spok do svého MPV naložil kompletní rytmické sekce obou souborů, tedy svoji basu, Vedoucího basu a démophobní cajon mistra Zdeňka. Já jsem měl tu čest odvézt v Impreze mistra Dému a kus cesty i jeho dceru. Býval bych vezl i kytaristu Filipa, ale v téhle divné kovidové době se dostal do karantény.
Cesta proběhla celkem hladce. Na to, jaká je Praha malá dědinka, vede tam z Plzně celkem hezká, většinou dokonce asfaltová pěšinka, po které se dá při troše opatrnosti projet i autem. Jel jsem nejkratší možnou zkratkou přes Třemošnou, Kříše, punpu v Břasích, knihobudku v Přívěticích a Bouchalku. Takže není divu, že jsme dorazili do Prahy ve vynikajícím čase, a to v čase středoevropském zimním.
Spok seděl na svém transportním paprsku před klubem a právě meditoval za volantem. Po chvíli nosicích a parkovacích manévrů jsme se Spokem zašli na tradiční staročeský kebab s feferonkami podle původní receptury praotce Čecha. Při zvučení jsem navázal kontakt s valašským punkerem, žijícím v Praze, neb ve Vsetíně je příliš Vysoké napětí. A když je to napětí dostatečně vysoké, tak i hraje puňk. Aspoň něco v podobném smyslu mi povídal. Tak jsme si slíbili, že se na nějakou akci navzájem pozveme, až se povede někomu z nás něco uspořádat. Kdyby to vyšlo, možná Disharmonici posunou svůj východní limit o další více než stovku kiláků... Ale zatím jsme seděli ve Vagónu a popíjeli místní pivo. To už jsme měli nazvučeno a sledovali tuto činnost v podání dvou folkáčů.
Vše probíhalo výborně, jen lidí se sešlo tak nějak jako v neděli večer. Déma pozval publikum do užšího sedícího kroužku na parket pod pódium i s židlemi a k atmosféře potlachu už chybělo jen vyrýpnout pár parket a založit z nich přiměřeně velký požár jako táborák. Projevil se jako rodilý folkáč, neboť správný folkáč nazvučí, pak dlouho vypráví, pak ještě středně dlouho vypráví, a když už tedy nazvučil, ještě pro sichr naladí a nakonec když už mu nic jiného nezbývá, něco tedy i zahraje. To se mu stalo za hodinu vystoupení asi 9x. Dozvěděli jsme se ale hodně ze života Vontů, Jardy Jestřába Foglara, Plzně, okolí Plzně, okolí Vontů, okolí Jestřába a o dalších životních radostech, strastech a pověstech. Tak hezky nám ta hodinka utekla, že jsme si ani nevšimli, že to celé utáhli ve dvou. Pak došlo na to nejhorší - museli jsme zahrát my.
Protože jsme byli ti "drsní punkeři", uvedli jsme se jen stručně a odehráli v také celkem kompaktní sestavě tří základních kamenů a dovalili jsme se k nástrojům. A už to svištělo. V první skladbě jsme ještě byli podpořeni Démou v jeho skladbě 1,2,3,4 od Zastávky Mileč. Dalších 22 kousků i jeden přídavek jsme si už ale museli vystačit sami. Tedy samozřejmě s podporou publika, jehož nesporná kvalita stále ne a ne přerůst v kvantitu, ač něco takového Karel Marx má za prokazatelnou a nevyhnutelnou jistotu. Jo, je to ten Marx, který taky psal něco o vítězství komunismu na celém světě a spoustu dalších kravin a přesto se mu nepodařilo vetřít do amerického komického tria "bratři Marxové". Snad proto, že bydlel v Evropě a v jejich době byl už bezpečně mrtev. Ale zpět od dějin filosofie a filmového umění k našemu umění punkovému. Odehráli jsme to celkem bez větších výpadků a přiměřeně povzbuzováni publikem to dotlačili přes různé blázny, Šílence, Sisyfy, Chřipky, Lamy a punkovice i k jedné přidané Monarchii. A bylo toho myslím tak akorát, tak jsme to sbalili a jeli zpátky do města piva. První hraní v roce 2022 se tedy myslím celkem povedlo.

Rokycanský fest podruhé (20.02.2022)
Pravdou je, že jsem tam z Disharmoniků byl sám, ale na druhou stranu jsem hrál výhradně disharmonické skladby, takže to se snad taky počítá. Taková pěkná odpolední akcička na Ondrově faře. Ondra dokáže sehnat zajímavé muzikanty nejen do svých kapel, ale i na svoje festivaly. Tentokrát šlo celkem o osm vystupujících jedinců a těles.
Prvním jedincem jsem byl já. Protože jsem přijel cca 15 minut před plánovaným a 8 před reálným začátkem, nestihl jsem ani namazat česnekovou pomazánku na veky, a už jsem ladil. Ubezpečil jsem se, že je slyšet kromě mého jekotu i moji kytaru, neb posledně moc nebylo. Tentokrát to snad vyšlo lépe, aspoň po této stránce. Jinak první skladby jsem moc netrefoval akordy a nejméně v první a čtvrté skladbě vypustil shodně vždy druhou sloku. Z účinkujících jsem hrál asi nejrychleji, takže jsem ve vymezených 25 minutách stihnul zahrát všech 12 plánovaných skladeb. Kromě dvou aktuálních nevypustitelných skladeb Chřipka a Strejda z Rokycan šlo spíš o starší, méně hrané skladby Disharmoniků. A zahrál jsem je podobně blbě, jako vždycky, takže úspěch byl zaručen.
Po mně naběhli tradiční účastníci festu - CaineMi. Caine se svým mandolodvojstrunnokytarovým strojem, který vybavil krásně leklým plechovým předkem, na noze kopákové ovládání bicího kýblofonu - prostě nádhera. K tomu Assa se svým tlačítkovým aparátem Akai proti mně museli působit až virtuózně, jak si hrají s každým tónem a každým odstínem významu slov. Dokonce jsem od nich slyšel asi dvě skladby, které jsem dosud neznal. Assa do nástroje "klofe" obouruč už tak jistě, jako by hrála na normální klávesy. Trefuje přesně tlačítka i rytmus a čím dál víc je znát, že už tam není ta začátečnická nesmělost, ale nastupuje vyhranost. Ale rozhodně to zase nevypadá jako rutina bez prožitku - je to prostě jejich život, jejich smysl.
Po této tradiční dvojici přišel pro mě nový účinkující zvaný the Fool, a spolu s ním se objevila virtuální irská country hospoda. Hrál na kytaru výborně, zpíval čistě, angličtině by asi i Angličan rozuměl a český akcent byl jen mírný, harmonické postupy byly opravdu harmonické a celé to bylo takové hodně interpretační. Nejosobněji a nejzapamatovatelněji pak působil český přídavek, jehož jazykový rozbor raději vynechám, ale vtipné to bylo. Šikovný muzikant.
Ondra spolu s Fazym a basákem připomněli historickou tvorbu PPLP (pavilón). Tedy pásmo skladeb, které se strefují do různých náboženských hnutí, církví a podobných spolků. Pěkně ekumenicky, aby snad někoho nevynechali. Basa zněla výborně, někdy trochu hlasitěji, ale muziku tvrdila spolu s Fazyho cajonem. Domácí pán Ondřej to celé řídil, usměrňoval, kytarizoval a vokalizoval, takže jejich vystoupení uteklo jako voda.
Následující střídavě jedno až trojčlenné uskupení Zmalovanej knedlík mě zase přeneslo do folku 80. let - někam mezi tvorbu Fleretu, Slávka Janouška a Kamelotu. Obří vousatý zpěvák s ježatým sestřihem, virtuózní folkovou kytarou, většinou vlastním zpěvem a většinou převzatými skladbami od Kamelotu na většinu skladeb pustil k nějaké té ráně do cajonu spoluhráče Knedlíka nebo k nějakému tomu mikrofonu svoji blonďatou choť. Hráli tak pěkně, že mi to celé plynulo až splynulo, ale dobří byli, to zase jo.
A úplně jinak dobrý byl Kája Štochl, který se svojí elektrickou kytarou a klasickými jednoduchými postupy a poťouchle nápaditým podrýváním myšlenkových stereotypů dosáhl širokých úsměvů všech přeživších v sále. Vrcholem byla parodie na vlastní skladbu jménem "Přešťastná ženská", při které hrozilo, že někteří spadnou z židle. I my znalí jsme uznale hýkali smíchy, jak to přesně ironicky dávkuje, že ze zdánlivě neškodných slov vyplyne taková myšlenková nálož, která následně v mozku exploduje.
A přišla další účinkující jménem Ivana. Zpěvačka s akustickou kytarou a slyšitelnou trémou v hlase. Rozbalila klasické nábožné kytarové popěvky, a já najednou byl jako zázrakem přenesen na setkání společenství mládeže v roce ... řekněme 1979. Což ona těžko může pamatovat, samozřejmě. Ale zvukově to tam bylo. Nižší pozice vokálů jí zvukově slušely, výšky už asi tou trémou (ale jen občas a jenom trochu občas) utekly, než se vrátily do svých pozic.. Ale nic nepatřičného se nestalo, tohle prostě k žánru patří. Autentičnost tam byla a to se cení.
A samotný závěr zajistil Ondra se svým druhým PPLP (panoptikum). Spolu s ním naběhli Radim s banjem a kytarou a Blecha s nějakou tou rytmikou. A dali to jako vždy promyšleně a s tahem na bránu. Opět přesvědčili o tom, že umějí. A taky že Ondra je výborný hitmaker. Nápěvy by mohl leckterý profík závidět, o textech nemluvě. Radim je zase schopný multiinstrumentalista a umí ladit svoje banjo před každou skladbou, a Blecha zpívá taky moc pěkně, takže se to celé dobře poslouchá. Pravda, byly to samé starší osvědčené skladby, ale každopádně si je člověk rád poslechne.
Pak už jsme se jen rozloučili my všichni, co jsme vydrželi až do konce, a rozprchli se jako ovce bez pastejře.

Jak to žilo v Žilově (18.03.2022)
18. března správný kalendář sledující alkoholik nemá úplně jasno, jestli ještě slaví spolu s Iry svatého Patrika, nebo už klasicky česky kalí na Pepu. My jsme si taky nebyli jistí, tak jsme prostě jen zahráli. A nebylo to hraní jen tak obyčejné, bylo to hraní s pohoštěním a výborným nazvučením. Ale raději abych začal od začátku. To bylo tak:
Loni na Kráťově thanx akci u Šídlováku nás zaslechl zvukař Jarda. A asi jsme se mu zalíbili, protože si na nás vzpomněl hned, jak uspořádal první akci po covidové pauze. Pozval nás, mohli jsme všichni tři - a bylo domluveno. Až na drobný technický problém. Původně měli kromě nás hrát ještě skáčkaři z kapelky Skavare z Konstantních Lázní. Jenomže oni začali chořet a v úterý před akcí byli nemocní už tři z nich. Tak jsem obvolal obě kapely, na které jsem si vzpomněl a připadaly mi k akci vhodné. Jedna nebrala mobil a druhá odmítla s tím, že přes půl roku netrénovali. No přátelé - co je tohle za výmluvu pro punkáče? Omlouvá je snad jedině to, že jsou kinderpunkáči. Nakonec to ale bylo dobře, protože Spok se znal z práce s basákem jiné kapely, a ta mohla. Zvukař Jarda se opět rozzářil, zahnal chmury i myšlenky na storno koncertu, a bylo domluveno.
Na místě konání jsme byli se Spokem asi dvě minuty před sedmou jako první, nepočítám-li tedy zvukaře Jardu s asistenty. Sotva jsme se ohlásili a potřásli si s ním rukama, už tam byli kamarádi z druhé kapely. A Vedoucí tu byl taky, dovnitř nevešel dřív než oni jen proto, že vyndaval z auta bubny. Čili všichni byli na místě včas. Sál byl příjemně vytopený, takže se z něj nikomu moc nechtělo do studené šatny. Navíc piva na stole vykreslovala skvělou venkovskou idylku, kterou až do kýčovité krásy doplnily dvě místní děvy, které nakráčely k našemu stolu se dvěma plnými mísami čerstvě usmažených řízků, které Jarda zkušeně doplnil kyselými okurkami, a tím byla naše prezence v sále zajištěna naprosto spolehlivě. Zejména, když ještě jedna mísa řízečků záhy přibyla...
První šli na věc kolegové z Domažlicka. Kapela s jednoznačně punkovým názvem Špinavej ubrus sestávala z těchto exemplářů: vousatý bubeník s lehce nakroucenými kníry se usadil u bicích pana Vedoucího, které doplnil kromě plechů a dalších propriet svojí dvojšlapkou. Basák byl zapojen do Spokova basového aparátu a od kytaristů se lišil nejen vizuálně (byl takový vytáhlý, hubený a obrůstal vousem), ale i tím, že nechytal žádné zpětné vazby. Podsaditější z kytaristů fungoval jako pochodující reklama kapely. Na kytaře měl kapelní samolepku, na popruhu kytary napsáno Špinavej ubrus, na sobě triko bez rukávů s kapelním logem a možná ještě něco, na co jsem zapomněl. Hodně sóloval a hrál na katyru tvaru telecaster. Oba kytaristé měli vizuálně podobnou aparaturu - tedy klasickou velkou reprobednu se čtyřmi repráky a na ní položenou hlavu. Jeho kolega u spíše doprovodné kytary měl do apáry zapojeného Corta ze série X, vypadal jako klasický mladý tvrďák z 80. let, kterého by tehdá ale museli zrovna pustit z vojny na opušťák - měl takový jako vojenský sestřih, vypadal děsně mladě, džísku bez rukávů ověšenou spoustou placek, a další rockovou bižuterií. Při hraní se tvářil tak hustě, že být bigbítová patnáctiletá fanynka, budu z něj úplně hotová... Kluci zvučili, až nazvučili, pak se spořádaně vrátili k řízkům a nějaké spořádali a na devátou to vypuklo naostro.
Na pódiu odvedli pěkný, přiměřeně punkový výkon. Skladby se od sebe daly slušně rozeznat, byly dostatečně úderné, co člověk nechytil na první dobrou, většinou zopakovali, takže i srozumitelnost byla na slušné úrovni (za což vděčíme precizní práci Jardy), zpravidla se ve zpěvech střídali kytaristé s basákem, měli to rozumně aranžované a oproti zkoušce byla rozumně lehce stažená hlasitost, takže se to v sále dobře poslouchalo. A i s jedním přídavkem stihli mít do hodiny hotovo, takže i časově byli rozumně nastaveni.
My jsme je nechali v klidu slézt z pódia a šli jsme na věc. Nazvučeno bylo celkem rychle, takže pak už to bylo na nás. Ze začátku jsme se v tom se Spokem trochu plácali - já to občas strouhnul o nějaký pražec vedle, on se také místy trochu hledal. Ale jak jsme se našli a chytili, už to bylo úplně v pohodě. Taky proč by ne, když jsme se dobře slyšeli, což bylo dost klíčové. Zvolili jsme taktiku dvou setů po 15 písničkách s pauzou uprostřed. To se nám celkem osvědčilo a pomohlo vykrýt čas do půlnoci. Diváci vypadali spokojeně, čemuž jsme byli rádi. Pravda, dorazilo jich míň než Jarda čekal, ale holt po tom Covidu si lidi teprve zvykají chodit ven z chalupy a do hospody i za kulturou... Ostatně ti co nedorazili přišli o hezký bigbítový večer.
Po sklizení aparátů jsme se na místě ještě nějakou chvíli zdrželi. Pokecali jsme s Jardou, kluci chodští se přesunuli qíčepu a hlavně jsme se ještě museli trochu vydýchat. Po chvíli zahájil svoji produkci nějaký ten DnB DJ. Sice tomuhle stylu moc nerozumím, ale viditelně ho to bavilo a pohyboval se u svých přístrojů zaujatě a celkem zkušeně. Ale fakt po mně nechtějte, abych to nějak posuzoval. Rytmus to mělo výrazný a příznivci stylu začali mocněji trsat, takže asi taky dobrý. Nějakou chvíli jsme to zvládli vstřebávat, ale přece jenom jsme po nějakém čase zvolili strategický ústup.
A protože Jarda vypadal dost spokojeně, možná jsme tu nebyli zahrát naposled... Zkrátka v Žilově to žilo.


Rok 2023


Kronika

Hlavní stránka