Kronika - rok 2025

U vodáků v Božkově (18.1.2025)
To se tak stalo, že nás vodácký oddíl v Božkově pozval, abychom zahráli na jejich bále. Asi si říkáte, že je to nějaký renonc - Disharmonici nejsou klasická plesová kapela. Ale tohle je trochu jiný bál. Před námi tam byli psáni velmi různí interpreti - no posuďte sami. První tam byli prvorepublikově-trampští borci s libozvučným názvem Smrdutí kojoti, hned po nich nastoupili takoví jako fantasy-skorovikingové s převážně perkusními nástroji a velmi osobitými vokály, zvaní Smörbröd. Za nimi takové svižné skáčko s osobitými prvky a zpívajícím bubeníkem, které si říká Rambanbám - a aby se to nepletlo, celý tenhle guláš jsme uzavřeli my se svým crazy punkem s kořeny v osmdesátkách a průběžně dosud stále živým. I když kdo ví, třeba jsme dávno neživí a nevšimli jsme si toho. Tolik teorie, ale přejděme k praxi.
Spok mě vyzvedl a dovezl na místo někdy kolem osmé večerní. Odložili jsme nástrojovku, nechali si natočit první piva a usedli do sálu. Právě dohrávali Smrdutí kojoti. U kytar otec se synem, u baskytary zvukař a jako host na banjo hrála moje známá Martina. Tihle bardi jedou desetiletími prověřené táborákové fláky. Celkem nic pozoruhodného jsem u nich nezaznamenal, což je asi v rámci žánru v cajku. Lidi v klidu seděli a projevovali se decentním potleskem po skladbách.
Po nich se na pódium dovalila pětice odvážně pomalovaných a v kožešinách a jiných bizarních úborech oděných jedinců obého pohlaví. Poznámka: nebojte se, každý jedinec měl pohlaví jen jedno, čemuž věřím, byť jsem si to neprověřil. Pro jistotu byli ještě originálně pomalováni, aby je snad někdo nemohl pokládat za normální. Ale z toho fakt obava nebyla. Zkusím popsat jedince, jak se mi jevili. Zezadu celé show jistili maník s vousatou bradou a velkým bubnem - kotlem, do kterého bušil základní rytmus dvěma velkými paličkami. Vedle něj stála bubenice, na kterou jsem přes zpěvačku a její bubínek málo viděl, ale ta rytmus zahušťovala normálními paličkami, kterými tloukla do dvou bubnů, laděných do tónů A a C (tedy pokud jsem správně odhadl výšku tónu - každopádně to byla malá tercie). Fakt ten rytmus měli oba vynikající, protože za celou dobu jsem si nevšiml, že by jim to nějak skřípalo. Před ní stála další dáma, na hlavě měla hlavu liščí kožešiny, ocásek oné lišky jí pak dosahoval až pod záda. Ta se činila na několika frontách (míněna dáma, liška naopak již byla vyčiněna)- jednak měla bubínek, připomínající zvětšenou tamburínu, ovšem bez těch chrastítek po obvodu. Dále občas sáhla po čemsi na způsob flétny, ale její hlavní zbraní byl zpěv. Vzdáleně to připomínalo východoslovenský folklór, střižený muezzinem nebo gruzínskou lidovkou, když trochu proběhla kolem naší gotiky a snad i šamanského ohně. Do toho vstupoval hřmotný hromotluk rovněž v kožešinách, který celkem těžkotonážním stylem dával ráz, ostatně to se od frontmana celkem čeká. V některých skladbách oživoval perkusní zvuk svojí brumlí nebo kravským rohem. Nástrojů možná použil i víc, ale jist si nejsem. Rozhodně si při zpěvu nějakými konvencemi hlavu nelámal a sázel to tam hezky zprudka. Pátý člen po jeho levici rozhodně beatboxoval a šlo mu to zajímavě. Celé to bylo takové hodně originální. Prostě mě dost zaujali tím celkovým nasazením a fajnovým hudebním eklekticismem, se kterým propojovali všechny ty kuriózní prvky do výrazného projevu. Člověk by si řekl, že to tak úplně bez melodických nebo harmonických nástrojů a s vlastně skoro stejným rytmem většiny skladeb začne nudit - a ono mě to bavilo celou dobu. Při jedné skladbě nám rozdali asi deset plastových "dřevců" - asi třímetrových měkkých plastových trubic, normálně určených do bazénu na oddělení plaveckých drah. A my se s nimi řezali a byla to fakt prča.
Jak jsem správně odhadl, Rambanbám musel poměrně dlouho zvučit. Takže jsem si v klidu nechal natočit další pivko a zahájil inventuru občerstvení. Když to pořadatelé viděli, urychleně dodali dvě další mísy s jednohubkami a vším možným. A to mi ještě zbyla spousta času na pokec před hospodou a zjištění, že Vedoucí stále ještě nedorazil. Naštěstí někdy před půlkou vystoupení Rambanbámů přijel, takže to dobře dopadlo. A nastalo i to, co se mi na vodácích líbí. Jak viděli, že se nosí bicí, už nám jich pár přispěchalo na pomoc. A tuhle aktivitu ostatně projevovali i v sálu. Už na Smörbröd se někteří docela rozjeli a takovou energii, jakou přitom projevovaly zejména dámy (pánové možná taky, ale co si budeme povídat, pozorovat vlnící se hezká děvčata mě baví podstatně víc). Skáčko Rambanmámů je rozdivočilo asi nejvíc. Není divu, protože tahle sestava, při dnešním vystoupení sedmičlenná, je po čertech sehraná.
Bubeník seděl vepředu uprostřed, aby bylo dobře vidět, že většinu vokálů fakt zpívá on. Do uší mu troubí dva trumpeťáci, po jeho pravici dovádí akordeónista s blond parukou a s kloboučkem, Dejv z hardcoreových Bohužel úplně na kraji to tady hrne na kytaru (i když v Bohužel obsluhuje basu). No a po bubeníkově levici se činí klávesák a druhé křídlo uzavírá baskytara. Celé to šlape jak hodinky, skoro jako na jihoamerickém karnevalu. Ale možná si to jenom sugeruji, protože ten kotel pod pódiem byl dost sugestivní. A hráli v tempu, s nasazením - prostě dobře sehraný skoroorchestr.
Po nich jsme navázali my. Ale už to bylo trochu pozdě, protože jsme začínali chvíli po půlnoci. Ke cti diváků musím přiznat, že ti zbylí poslouchali a někteří se pouštěli i do poga. To bylo celkem úctyhodné, když uvážíme, že s plným nasazením předtím podporovali již dvě našláplé kapely. A nehráli jsme až tak zle - tedy s přihládnutím k tomu, že jsme od minulého koncertu neměli zkoušku, a to bylo před měsícem... Zvuk jsme měli pěkně udělaný a pozitivní přístup diváků nám hrál do karet. Naopak já jsem dost věcí zahrál zase o něco rychleji než na zkouškách. Zhruba za hodinu jsme tam nasázeli 23 písniček plus 4 přídavky.
S akcí jsme dost spokojeni, neb výkon jsme nepodali špatný a posluchači dost živě reagovali. Jo a díky Luďovi s Denisou, že se stavěli!

Hifáč s Lenthiliem a novým kombem (22.3.2025)
Řekli jsme si, že březen je výborný měsíc na to, abychom zahráli v Hifáči. Ostatně tak praví i lidová pranostika: "březen - do Hifáče vlezem". A kromě toho jsem si pořídil nové kytarové kombo, které bylo potřeba někde vyzkoušet v ostrém provozu. Takže následně jsme se i navzájem ujistili, že březen jsme se možná ani nespletli. Jakmile jsme si tohle ujasnili, zkusili jsme domluvit termín. Pravda, trochu nám to trvalo, než jsme se dopracovali k výsledné sobotě, ale výsledek rozhodně stál za to. Koncert kolidoval jen s několika málo akcemi v Plzni a v blízkém okolí, ale přesto i na nás přišlo nadstandardní množství diváků. Za to vděčíme i našim kamarádům ze skupiny Lenthilium, které jsme k akci přizvali, protože dost lidí přišlo hlavně na ně. Takže koncert měl slušné grády už od samého začátku.
Pravda, na ulicích bylo ještě živěji, neb v plzeňských ulicích a náměstích probíhal festival barevných světýlek Blik-blik, dokonce jeho desátý ročník. Takže zatímco já jsem při vystupování z tramvaje musel dbát na to, abych svým novým combem Fender Champion zabil co nejméně dětí a menších dospělých jedinců, neb tam byla lidu velká síla. Ale kdybych přijel vozmo, moc bych si nepomohl. Vedoucí autem musel, neb bicí tramvají nepřevezeš. A po vyložení škopíků byl přes půl hodiny nezvěstný, než se mu povedlo kdesi v dáli zaparkovat. Spok měl větší štěstí, ale i tak mu objetí plzeňské návsi trvalo nějakých 20 minut - a hned poté se někde na trase uvolnilo parkovací místo, takže nezhynul vysílením při jeho hledání. I Lentiláci se dokázali s dopravní kalamitou se ctí vyrovnat, a pak už to šlo všechno dost dobře. Lidi přišli, Tomáš zajistil výborný zvuk a i to hraní se celkem vedlo. Lenthilium začalo chvilku po půl deváté a do třičtvrtě na deset se činilo dost zdatně. Texty stále mají pěkně úderné až undergroundové, provedení krásně streetové nebo jaxe tomu říká a celé jim to tak pěkně odsejpalo. Tu a tam zazněly i klávesy nebo metalofon, do zpěvu se taky pouštěli skoro všichni kromě bubeníka, a celkově dostáli svojí pověsti opravdu originální plzeňské kapely. Je to původní, má to drajv a textově mají nápady. Někteří diváci, kterých dorazil slušný počet, se pohybovali do rytmu, a kapela to dává s čím dál větším přehledem. Vyhrávají se a navodili atmosféru, ze které jsme následně těžili i my.
Z diváků moc děkujeme všem, co dorazili, zejména naší rokycanské fanynce Míče, MJ s manželem a dvěma synovci, Láďovi s Karlem a Milanem, a dalším, kteří drželi atmosféru tak dobrou, že se nám fajn hrálo.
My jsme trochu obměnili playlist, takže se omlouváme všem, na jejichž oblíbené kusy nedošlo. Odstartovali jsme kolem desáté a hrnuli zvuky do sálu asi do čtvrt na dvanáct. Ani nebylo potřeba moc dozvučovat - prostě jsme trochu naladili, zapnuli komba a už se jelo. Odezva lidí byla velmi příjemná, takže byť jsme na konci měli docela dost, vymámili z nás kromě tří tak trochu plánovaných přídavků ještě dva další (Medvěda a Mýdlo). Výkon jsme myslím taky podali celkem slušný, když pominu pár mých výletů o pražec vedle a tak podobně. Ale šťastně jsme to dotáhli až do finiše a krátce po půl dvanácté jsem už sedal do tramvaje. Díky moc všem, kdo dorazili!

Rock s country zvukem v Hifině (3.5.2025)
Tak jsme zase vymysleli termín, který nám byl čert dlužen. On se tedy vyloupl tak nějak přirozeně. Do měsíce po předchozím Hifáči jsme tam podruhé lézt nechtěli, poslední dubnový víkend měl Banjo šumavský víkend se starými známými, víkend po nemohl Vedoucí, ten další měl zase Banjo rodinnou oslavu a dva následující víkendy byly sprosté podezřelé, že by si v nich mohl Spok udělat dovolenou. Takže jsme neomylně zvolili tuhle sobotu 3.5., kdy na náměstí byl zakázaný vjezd, neb se slavilo 80 let od osvobození a k dovršení neštěstí v Bílým medvědu hrálo asi 7 dobrých punkových kapel, mimo jiné i Znouzectnost. Znouzákům se tímto omlouvám, že jsem tento jejich plzeňský počin fakt nestihl navštívit. Navíc naši štamgasti vlivem prodlouženého víkendu většinou rajzovali po různých Tramtáriích, takže nás svojí účastí zachraňovaly čestné výjimky. Tedy také se na místě činu vyskytla parta neplatících, leč značně prudících alkoholiků. Ale nakonec ten koncert nebyl tak špatný, jak by z toho úvodu mohlo vypadat.
Vjezd byl sice zakázán, ale povedlo se nám vyjednat výjimku pro bubeníka na dobu složení škopíků. S nošením nám pomohl i Fazy, který na místo dorazil ještě přede mnou. Svezl se s ním i Spok, který si takto na místo dovezl i basové combo. U baru bylo celkem živo, nejspíš ze se zde čepuje pivo do skla za dosti rozumný peníz. Takže mezi náměstím a klubem se vinulo cosi na způsob zvětšení mravenčí zásobovací trasy, jen místo jehličí a lupení nosili jedním směrem peníze a druhým zlatavý nápoj ve skle. A na rozdíl od mravenečků hemžení neustalo ani po soumraku. Jelikož sestavy obou kapel jsou celkem ostřílené a solidní, všichni zbývající účastníci už před osmou stáli na značkách a upíjeli svá piva (řidiči nějaké nealko či co to bylo). Vtom se objevila mohutná jihočeská postava s neméně mohutným vousem a půllitrem Svijan v ruce. Venca z Písku dorazil, což jsme byli rádi. Seznámil nás se svými nápady na nové punkové videoklipy, o nedávno navštívených akcích a o vlakové dopravě obecně.
Možná by čtenáře zajímalo (třeba taky ne, ale stejně vám to napíšu), co nás to napadlo, pozvat Ondru. To bylo tak - potkal jsem ho předloni a říkal, jestli je nechceme někdy pozvat. Pak jsem ho potkal loni a říkal, jestli ho někam nepozveme. No a protože i potřetí něco takového myslím napsal v nějaké netové debatě či co, tak mě napadl zcela nezávisle na tom takový zvláštní nápad: co kdybych ho pozval do Hifáče? A k našemu překvapení pozvání přijal. Takovou originální pointu jste jistě nečekali, že?
Skupina dorazila v modifikaci PPLP rock, což znamená, že bez té mandolíny a s elektrickou kytarou by ten jejich skorofolk nejspíš zněl rockověji. Mandolína mi připomněla, že bych se měl více rozhovořit o překvapivém personálním složení této kapely. Protože Karpi měl službu v práci, baskytaru po něm pro tento večer zdědil nejlepší kytarista souboru David Fazy. Pozice bubeníka je tam stabilně obsazena nejlepším baskytaristou souboru Spokem. Tato dvě obsazení mi mimochodem dost evokují Spokovu původní formaci Tři dřeváci (znalci prehistorie vědí). Ondra ve své kapele nepřekvapivě nechyběl a svojí elektroakustickou kytarou-lubovkou vládl dle svých letitých obyčejů. Tyto tři statečné muže doplnil mohutný mandolinista, před jehož mohutnou postavou se ten malý nástroj téměř ztrácel. Vytrvale sóloval z plna hrdla mandolíny, čímž došlo k žánrovému posunu z folk rocku do country folku. Hoši do toho šli velmi statečně, navzdory neméně vytrvalým atakům dvou opilců, z nichž ten méně opilý a méně plešatý se snažil svého lysého druha občas i trochu mírnit, když porážel mikrofony, stojánky, žvýkal kabely a zakopával o odposlechy, nicméně oba společně křepčili a opilecky hlasitě se dožadovali folklórní symfonické básně "káč-káč-káč, kačena". Nebylo jim vyhověno. Fazy sice situaci s opilými hochy systematicky uhlazoval a snažil se vše obrátit v žert, ale byla to naprostá marnost.
Stejnou marnost jsem pocítil u zadního stolku při pokusu o výběr vstupného. Nasadili jsme fakt nízkou cenu, tedy 150 Kč na osobu. U stolu sedělo šest lidí skoro celou dobu, co PPLP hrálo a děsně se divili, že by se snad mělo platit a jestli těch 150 jako není za celý stůl a jestli by třeba nestačila stovka. To už jsem trochu neustál a poslal je kam přináleží. Ne že bychom hráli pro prachy, ale zase celou akci platit ze svého se nám nechce. Od opilců vepředu jsem taky nevybral ani tu káč-káč-káč kačenu, takže aspoň moc děkuju těm slušným, díky jimž jsme vybrali aspoň ten litr na zvukaře. Sice tentokrát to nebyl Tomáš, ale jeho mladý kolega také odvedl dost dobrou práci a zvuk byl dost dobrý - vyvážený a čitelný. Rozhodně si ten litr zasloužil. To jsem u PPLP mohl ocenit hned na místě, u nás až z nahrávky. Přece jenom že se člověk dobře slyší na pódiu je jedna věc, ale jestli to jde stejně dobře i do sálu, to slyšíte až ex post. Ondřejova skvadra skončila tak rychle jako začala, a už chvíli po půl desáté jsme začali zvučit my.
Rozvážným krokem starců jsme naběhli, tedy kromě Spoka, který se jen postavil a popošel k base. Pro něj to byl dvoják - první půle u bicích, druhá u basy. A jak pomalu jsme naběhli, o to rychleji jsme pak začali hrát. Krátký test hlasitosti nástrojů a vokálů, a už jsme vesele byrokrátili. Šlo nám to o to veseleji, že opilci buď odpadli fyzicky, nebo se jich nějak dotklo, že jsem po nich chtěl peníze a urazili se. Ať tak nebo tak, měli jsme ten požadovaný "klid na práci". Skoro až moc, než se do toho vložila Míča, která kvůli nám nedoposlechla punkovou akci v Bílém medvědovi - vlastně podobně jako již zmíněný Venca Jednadvacítka, akorát že ten se urval hned po Znouzi, takže slyšel i zvukovku. No a Míča to rozhodně oživila pohybem, takže hned to bylo takové veselejší.
My jsme se do toho opřeli s tradiční koncertní vervou a za hodinu tam nacpali něco přes dva tucty songů. Něco trochu pomaleji (Chřipka), jiné zase hodně rychle (Nic není stejné), v průměru spíš poklusem. Nějaký šťoura by tam mohl napočítat pár drobných výpadků, ale celkem to šlo nadprůměrně. Tentokrát jsem dal rozumnou hlasitost komba, takže jsem mnohem líp než posledně slyšel kytaru a bylo to na mém vokálu znát. Pár lidí na nás zůstalo, někteří i přibyli (zdravím Aničku) a celkově tam osazenstvo proudilo rychleji než obvykle - holt ty slavnosti svobody dělají svoje. Když to sečtu a podtrhnu, plusy převažují.