Kronika - rok 2025

U vodáků v Božkově (18.1.2025)
To se tak stalo, že nás vodácký oddíl v Božkově pozval, abychom zahráli na jejich bále. Asi si říkáte, že je to nějaký renonc - Disharmonici nejsou klasická plesová kapela. Ale tohle je trochu jiný bál. Před námi tam byli psáni velmi různí interpreti - no posuďte sami. První tam byli prvorepublikově-trampští borci s libozvučným názvem Smrdutí kojoti, hned po nich nastoupili takoví jako fantasy-skorovikingové s převážně perkusními nástroji a velmi osobitými vokály, zvaní Smörbröd. Za nimi takové svižné skáčko s osobitými prvky a zpívajícím bubeníkem, které si říká Rambanbám - a aby se to nepletlo, celý tenhle guláš jsme uzavřeli my se svým crazy punkem s kořeny v osmdesátkách a průběžně dosud stále živým. I když kdo ví, třeba jsme dávno neživí a nevšimli jsme si toho. Tolik teorie, ale přejděme k praxi.
Spok mě vyzvedl a dovezl na místo někdy kolem osmé večerní. Odložili jsme nástrojovku, nechali si natočit první piva a usedli do sálu. Právě dohrávali Smrdutí kojoti. U kytar otec se synem, u baskytary zvukař a jako host na banjo hrála moje známá Martina. Tihle bardi jedou desetiletími prověřené táborákové fláky. Celkem nic pozoruhodného jsem u nich nezaznamenal, což je asi v rámci žánru v cajku. Lidi v klidu seděli a projevovali se decentním potleskem po skladbách.
Po nich se na pódium dovalila pětice odvážně pomalovaných a v kožešinách a jiných bizarních úborech oděných jedinců obého pohlaví. Poznámka: nebojte se, každý jedinec měl pohlaví jen jedno, čemuž věřím, byť jsem si to neprověřil. Pro jistotu byli ještě originálně pomalováni, aby je snad někdo nemohl pokládat za normální. Ale z toho fakt obava nebyla. Zkusím popsat jedince, jak se mi jevili. Zezadu celé show jistili maník s vousatou bradou a velkým bubnem - kotlem, do kterého bušil základní rytmus dvěma velkými paličkami. Vedle něj stála bubenice, na kterou jsem přes zpěvačku a její bubínek málo viděl, ale ta rytmus zahušťovala normálními paličkami, kterými tloukla do dvou bubnů, laděných do tónů A a C (tedy pokud jsem správně odhadl výšku tónu - každopádně to byla malá tercie). Fakt ten rytmus měli oba vynikající, protože za celou dobu jsem si nevšiml, že by jim to nějak skřípalo. Před ní stála další dáma, na hlavě měla hlavu liščí kožešiny, ocásek oné lišky jí pak dosahoval až pod záda. Ta se činila na několika frontách (míněna dáma, liška naopak již byla vyčiněna)- jednak měla bubínek, připomínající zvětšenou tamburínu, ovšem bez těch chrastítek po obvodu. Dále občas sáhla po čemsi na způsob flétny, ale její hlavní zbraní byl zpěv. Vzdáleně to připomínalo východoslovenský folklór, střižený muezzinem nebo gruzínskou lidovkou, když trochu proběhla kolem naší gotiky a snad i šamanského ohně. Do toho vstupoval hřmotný hromotluk rovněž v kožešinách, který celkem těžkotonážním stylem dával ráz, ostatně to se od frontmana celkem čeká. V některých skladbách oživoval perkusní zvuk svojí brumlí nebo kravským rohem. Nástrojů možná použil i víc, ale jist si nejsem. Rozhodně si při zpěvu nějakými konvencemi hlavu nelámal a sázel to tam hezky zprudka. Pátý člen po jeho levici rozhodně beatboxoval a šlo mu to zajímavě. Celé to bylo takové hodně originální. Prostě mě dost zaujali tím celkovým nasazením a fajnovým hudebním eklekticismem, se kterým propojovali všechny ty kuriózní prvky do výrazného projevu. Člověk by si řekl, že to tak úplně bez melodických nebo harmonických nástrojů a s vlastně skoro stejným rytmem většiny skladeb začne nudit - a ono mě to bavilo celou dobu. Při jedné skladbě nám rozdali asi deset plastových "dřevců" - asi třímetrových měkkých plastových trubic, normálně určených do bazénu na oddělení plaveckých drah. A my se s nimi řezali a byla to fakt prča.
Jak jsem správně odhadl, Rambanbám musel poměrně dlouho zvučit. Takže jsem si v klidu nechal natočit další pivko a zahájil inventuru občerstvení. Když to pořadatelé viděli, urychleně dodali dvě další mísy s jednohubkami a vším možným. A to mi ještě zbyla spousta času na pokec před hospodou a zjištění, že Vedoucí stále ještě nedorazil. Naštěstí někdy před půlkou vystoupení Rambanbámů přijel, takže to dobře dopadlo. A nastalo i to, co se mi na vodácích líbí. Jak viděli, že se nosí bicí, už nám jich pár přispěchalo na pomoc. A tuhle aktivitu ostatně projevovali i v sálu. Už na Smörbröd se někteří docela rozjeli a takovou energii, jakou přitom projevovaly zejména dámy (pánové možná taky, ale co si budeme povídat, pozorovat vlnící se hezká děvčata mě baví podstatně víc). Skáčko Rambanmámů je rozdivočilo asi nejvíc. Není divu, protože tahle sestava, při dnešním vystoupení sedmičlenná, je po čertech sehraná.
Bubeník seděl vepředu uprostřed, aby bylo dobře vidět, že většinu vokálů fakt zpívá on. Do uší mu troubí dva trumpeťáci, po jeho pravici dovádí akordeónista s blond parukou a s kloboučkem, Dejv z hardcoreových Bohužel úplně na kraji to tady hrne na kytaru (i když v Bohužel obsluhuje basu). No a po bubeníkově levici se činí klávesák a druhé křídlo uzavírá baskytara. Celé to šlape jak hodinky, skoro jako na jihoamerickém karnevalu. Ale možná si to jenom sugeruji, protože ten kotel pod pódiem byl dost sugestivní. A hráli v tempu, s nasazením - prostě dobře sehraný skoroorchestr.
Po nich jsme navázali my. Ale už to bylo trochu pozdě, protože jsme začínali chvíli po půlnoci. Ke cti diváků musím přiznat, že ti zbylí poslouchali a někteří se pouštěli i do poga. To bylo celkem úctyhodné, když uvážíme, že s plným nasazením předtím podporovali již dvě našláplé kapely. A nehráli jsme až tak zle - tedy s přihládnutím k tomu, že jsme od minulého koncertu neměli zkoušku, a to bylo před měsícem... Zvuk jsme měli pěkně udělaný a pozitivní přístup diváků nám hrál do karet. Naopak já jsem dost věcí zahrál zase o něco rychleji než na zkouškách. Zhruba za hodinu jsme tam nasázeli 23 písniček plus 4 přídavky.
S akcí jsme dost spokojeni, neb výkon jsme nepodali špatný a posluchači dost živě reagovali. Jo a díky Luďovi s Denisou, že se stavěli!

Hifáč s Lenthiliem a novým kombem (22.3.2025)
Řekli jsme si, že březen je výborný měsíc na to, abychom zahráli v Hifáči. Ostatně tak praví i lidová pranostika: "březen - do Hifáče vlezem". A kromě toho jsem si pořídil nové kytarové kombo, které bylo potřeba někde vyzkoušet v ostrém provozu. Takže následně jsme se i navzájem ujistili, že březen jsme se možná ani nespletli. Jakmile jsme si tohle ujasnili, zkusili jsme domluvit termín. Pravda, trochu nám to trvalo, než jsme se dopracovali k výsledné sobotě, ale výsledek rozhodně stál za to. Koncert kolidoval jen s několika málo akcemi v Plzni a v blízkém okolí, ale přesto i na nás přišlo nadstandardní množství diváků. Za to vděčíme i našim kamarádům ze skupiny Lenthilium, které jsme k akci přizvali, protože dost lidí přišlo hlavně na ně. Takže koncert měl slušné grády už od samého začátku.
Pravda, na ulicích bylo ještě živěji, neb v plzeňských ulicích a náměstích probíhal festival barevných světýlek Blik-blik, dokonce jeho desátý ročník. Takže zatímco já jsem při vystupování z tramvaje musel dbát na to, abych svým novým combem Fender Champion zabil co nejméně dětí a menších dospělých jedinců, neb tam byla lidu velká síla. Ale kdybych přijel vozmo, moc bych si nepomohl. Vedoucí autem musel, neb bicí tramvají nepřevezeš. A po vyložení škopíků byl přes půl hodiny nezvěstný, než se mu povedlo kdesi v dáli zaparkovat. Spok měl větší štěstí, ale i tak mu objetí plzeňské návsi trvalo nějakých 20 minut - a hned poté se někde na trase uvolnilo parkovací místo, takže nezhynul vysílením při jeho hledání. I Lentiláci se dokázali s dopravní kalamitou se ctí vyrovnat, a pak už to šlo všechno dost dobře. Lidi přišli, Tomáš zajistil výborný zvuk a i to hraní se celkem vedlo. Lenthilium začalo chvilku po půl deváté a do třičtvrtě na deset se činilo dost zdatně. Texty stále mají pěkně úderné až undergroundové, provedení krásně streetové nebo jaxe tomu říká a celé jim to tak pěkně odsejpalo. Tu a tam zazněly i klávesy nebo metalofon, do zpěvu se taky pouštěli skoro všichni kromě bubeníka, a celkově dostáli svojí pověsti opravdu originální plzeňské kapely. Je to původní, má to drajv a textově mají nápady. Někteří diváci, kterých dorazil slušný počet, se pohybovali do rytmu, a kapela to dává s čím dál větším přehledem. Vyhrávají se a navodili atmosféru, ze které jsme následně těžili i my.
Z diváků moc děkujeme všem, co dorazili, zejména naší rokycanské fanynce Míče, MJ s manželem a dvěma synovci, Láďovi s Karlem a Milanem, a dalším, kteří drželi atmosféru tak dobrou, že se nám fajn hrálo.
My jsme trochu obměnili playlist, takže se omlouváme všem, na jejichž oblíbené kusy nedošlo. Odstartovali jsme kolem desáté a hrnuli zvuky do sálu asi do čtvrt na dvanáct. Ani nebylo potřeba moc dozvučovat - prostě jsme trochu naladili, zapnuli komba a už se jelo. Odezva lidí byla velmi příjemná, takže byť jsme na konci měli docela dost, vymámili z nás kromě tří tak trochu plánovaných přídavků ještě dva další (Medvěda a Mýdlo). Výkon jsme myslím taky podali celkem slušný, když pominu pár mých výletů o pražec vedle a tak podobně. Ale šťastně jsme to dotáhli až do finiše a krátce po půl dvanácté jsem už sedal do tramvaje. Díky moc všem, kdo dorazili!

Rock s country zvukem v Hifině (3.5.2025)
Tak jsme zase vymysleli termín, který nám byl čert dlužen. On se tedy vyloupl tak nějak přirozeně. Do měsíce po předchozím Hifáči jsme tam podruhé lézt nechtěli, poslední dubnový víkend měl Banjo šumavský víkend se starými známými, víkend po nemohl Vedoucí, ten další měl zase Banjo rodinnou oslavu a dva následující víkendy byly sprosté podezřelé, že by si v nich mohl Spok udělat dovolenou. Takže jsme neomylně zvolili tuhle sobotu 3.5., kdy na náměstí byl zakázaný vjezd, neb se slavilo 80 let od osvobození a k dovršení neštěstí v Bílým medvědu hrálo asi 7 dobrých punkových kapel, mimo jiné i Znouzectnost. Znouzákům se tímto omlouvám, že jsem tento jejich plzeňský počin fakt nestihl navštívit. Navíc naši štamgasti vlivem prodlouženého víkendu většinou rajzovali po různých Tramtáriích, takže nás svojí účastí zachraňovaly čestné výjimky. Tedy také se na místě činu vyskytla parta neplatících, leč značně prudících alkoholiků. Ale nakonec ten koncert nebyl tak špatný, jak by z toho úvodu mohlo vypadat.
Vjezd byl sice zakázán, ale povedlo se nám vyjednat výjimku pro bubeníka na dobu složení škopíků. S nošením nám pomohl i Fazy, který na místo dorazil ještě přede mnou. Svezl se s ním i Spok, který si takto na místo dovezl i basové combo. U baru bylo celkem živo, nejspíš ze se zde čepuje pivo do skla za dosti rozumný peníz. Takže mezi náměstím a klubem se vinulo cosi na způsob zvětšení mravenčí zásobovací trasy, jen místo jehličí a lupení nosili jedním směrem peníze a druhým zlatavý nápoj ve skle. A na rozdíl od mravenečků hemžení neustalo ani po soumraku. Jelikož sestavy obou kapel jsou celkem ostřílené a solidní, všichni zbývající účastníci už před osmou stáli na značkách a upíjeli svá piva (řidiči nějaké nealko či co to bylo). Vtom se objevila mohutná jihočeská postava s neméně mohutným vousem a půllitrem Svijan v ruce. Venca z Písku dorazil, což jsme byli rádi. Seznámil nás se svými nápady na nové punkové videoklipy, o nedávno navštívených akcích a o vlakové dopravě obecně.
Možná by čtenáře zajímalo (třeba taky ne, ale stejně vám to napíšu), co nás to napadlo, pozvat Ondru. To bylo tak - potkal jsem ho předloni a říkal, jestli je nechceme někdy pozvat. Pak jsem ho potkal loni a říkal, jestli ho někam nepozveme. No a protože i potřetí něco takového myslím napsal v nějaké netové debatě či co, tak mě napadl zcela nezávisle na tom takový zvláštní nápad: co kdybych ho pozval do Hifáče? A k našemu překvapení pozvání přijal. Takovou originální pointu jste jistě nečekali, že?
Skupina dorazila v modifikaci PPLP rock, což znamená, že bez té mandolíny a s elektrickou kytarou by ten jejich skorofolk nejspíš zněl rockověji. Mandolína mi připomněla, že bych se měl více rozhovořit o překvapivém personálním složení této kapely. Protože Karpi měl službu v práci, baskytaru po něm pro tento večer zdědil nejlepší kytarista souboru David Fazy. Pozice bubeníka je tam stabilně obsazena nejlepším baskytaristou souboru Spokem. Tato dvě obsazení mi mimochodem dost evokují Spokovu původní formaci Tři dřeváci (znalci prehistorie vědí). Ondra ve své kapele nepřekvapivě nechyběl a svojí elektroakustickou kytarou-lubovkou vládl dle svých letitých obyčejů. Tyto tři statečné muže doplnil mohutný mandolinista, před jehož mohutnou postavou se ten malý nástroj téměř ztrácel. Vytrvale sóloval z plna hrdla mandolíny, čímž došlo k žánrovému posunu z folk rocku do country folku. Hoši do toho šli velmi statečně, navzdory neméně vytrvalým atakům dvou opilců, z nichž ten méně opilý a méně plešatý se snažil svého lysého druha občas i trochu mírnit, když porážel mikrofony, stojánky, žvýkal kabely a zakopával o odposlechy, nicméně oba společně křepčili a opilecky hlasitě se dožadovali folklórní symfonické básně "káč-káč-káč, kačena". Nebylo jim vyhověno. Fazy sice situaci s opilými hochy systematicky uhlazoval a snažil se vše obrátit v žert, ale byla to naprostá marnost.
Stejnou marnost jsem pocítil u zadního stolku při pokusu o výběr vstupného. Nasadili jsme fakt nízkou cenu, tedy 150 Kč na osobu. U stolu sedělo šest lidí skoro celou dobu, co PPLP hrálo a děsně se divili, že by se snad mělo platit a jestli těch 150 jako není za celý stůl a jestli by třeba nestačila stovka. To už jsem trochu neustál a poslal je kam přináleží. Ne že bychom hráli pro prachy, ale zase celou akci platit ze svého se nám nechce. Od opilců vepředu jsem taky nevybral ani tu káč-káč-káč kačenu, takže aspoň moc děkuju těm slušným, díky jimž jsme vybrali aspoň ten litr na zvukaře. Sice tentokrát to nebyl Tomáš, ale jeho mladý kolega také odvedl dost dobrou práci a zvuk byl dost dobrý - vyvážený a čitelný. Rozhodně si ten litr zasloužil. To jsem u PPLP mohl ocenit hned na místě, u nás až z nahrávky. Přece jenom že se člověk dobře slyší na pódiu je jedna věc, ale jestli to jde stejně dobře i do sálu, to slyšíte až ex post. Ondřejova skvadra skončila tak rychle jako začala, a už chvíli po půl desáté jsme začali zvučit my.
Rozvážným krokem starců jsme naběhli, tedy kromě Spoka, který se jen postavil a popošel k base. Pro něj to byl dvoják - první půle u bicích, druhá u basy. A jak pomalu jsme naběhli, o to rychleji jsme pak začali hrát. Krátký test hlasitosti nástrojů a vokálů, a už jsme vesele byrokrátili. Šlo nám to o to veseleji, že opilci buď odpadli fyzicky, nebo se jich nějak dotklo, že jsem po nich chtěl peníze a urazili se. Ať tak nebo tak, měli jsme ten požadovaný "klid na práci". Skoro až moc, než se do toho vložila Míča, která kvůli nám nedoposlechla punkovou akci v Bílém medvědovi - vlastně podobně jako již zmíněný Venca Jednadvacítka, akorát že ten se urval hned po Znouzi, takže slyšel i zvukovku. No a Míča to rozhodně oživila pohybem, takže hned to bylo takové veselejší.
My jsme se do toho opřeli s tradiční koncertní vervou a za hodinu tam nacpali něco přes dva tucty songů. Něco trochu pomaleji (Chřipka), jiné zase hodně rychle (Nic není stejné), v průměru spíš poklusem. Nějaký šťoura by tam mohl napočítat pár drobných výpadků, ale celkem to šlo nadprůměrně. Tentokrát jsem dal rozumnou hlasitost komba, takže jsem mnohem líp než posledně slyšel kytaru a bylo to na mém vokálu znát. Pár lidí na nás zůstalo, někteří i přibyli (zdravím Aničku) a celkově tam osazenstvo proudilo rychleji než obvykle - holt ty slavnosti svobody dělají svoje. Když to sečtu a podtrhnu, plusy převažují.

Osek v horkém odpoledni (14.6.2025)
Již loni jsme zahráli v Oseku u Strakonic na zdejším festivalu v zámeckém parku v Oseku u Strakonic. Letos nás pozvali zase. Je to totiž místo, kam dobře zapadneme. Je zde Ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež, takže prezentace naší tvorby na tomto místě plně namístě a nikoliv nemístná, jak by se mohlo stát na jiném místě. Leč dosti suché teorie.
Zámecký festival Osek proběhl celkem podobně jako vloni - tedy stejní pořadatelé, podobní účinkující, také sobota v první půli června a také vyšlo počasí. Pořadatele musím pochválit, že takovou akci organizují. Mají na starosti celý areál a hlavně jeho obyvatele, což samo o sobě je na smeknutí klobouku (má-li kdo jaký na hlavě), protože si asi dovedete představit, jaký záhul to je. A teď ještě k tomu organizovat festival, kde vystupují další pochybné existence, jako třeba my. Fakt velký respekt!
Počasí vyšlo krásně slunečné a tak teplé, že se nám ani nechtělo věřit, že takové může být. Tedy ne že obecně, ale ještě týden předtím pršelo a byla celkem zima (na červen), zatímco tuhle sobotu sluníčko a skoro třicet ve stínu. Tím pádem jsme byli fakt rádi, že hrajeme už od dvou odpoledne, kdy na pódium ještě slunce tak moc nesvítilo. Kluci z Cely pro Klárku od čtyř si nejspíš sluníčko užili v plné parádě, stejně jako ty další ostřejší partičky z okolí.
My jsme dorazili dle svého letitého zvyku dvojvozmo - Spok vezl nás strunatce, tedy sebe a mě, plus svoji famílii (má cca desetiletého syna, takže chtěl, aby si nás mohl poslechnout naživo, což by při večerních představeních v klubech moc nešlo), zatímco pan Vedoucí si vezl svoji bicí soupravu a přítelkyni. Když jsme chvilku před půl druhou přijeli, naši předskokani - ústavní soubor Osečanka - měli na pódiu postavené bicí. A to bylo v tu chvíli vše. Chvíli po půl naběhli na pódium a za dalších cca 10 minut měli nazvučeno a zahájili. Vystupovali v počtu asi pěti kusů (to "asi" je tu záměrně, počet se měnil a někdy jich zpívalo a hrálo víc, někdy míň), Z nástrojů jsem si celkem jist bicími a akordeónem, které bylo slyšet nejvíc, a asi ještě kytaru tam měli a dva další lidi u mikrofonů Jestli jsem na někoho zapomněl, omlouvám se. Vystřihli sice ne virtuózně, ale celkem rozpoznatelně několik většinou dechovkářských hitů. Vzhledem k možnostem místních si myslím, že to není špatné. My jsme si zatím užívali krás zámeckého parku, jako jsou pivo nebo grilovaná klobáska s hořčicí a chlebem. Většina stolků s přenosnými lavicemi byla zastřešena party stany, což se ukázalo jako velmi příjemné, ve stínu stromů, ale blíž u pódia bylo několik desítek židlí a při cestě byly rozmístěny stánky s občerstvením a prodejem artefaktů, vyrobených místními.
Ač jsme tak úplně nečekali, že půjdeme na pódium včas, stalo se tak. Skutečně pořadatel Láďa chvilku před druhou zašel na pódium a do pěti minut měli místní borci dohráno. Dali poslední dva hity a už jsme zvučili. Po nějaké čtvrthodince jsme měli vyřešeno padání mikrofonů z bicích a nějaké ty další zádrhele. Tu jsem zjistil, že změna teploty oproti zámecké předsíni či co to bylo mi trochu rozjelo ladění kytary. I odehrál jsem s lehce rozladěnou, bo tak to ma byť, tak je to správne, bo to jest punk... Tak hlavně už jsem nechtěl moc zdržovat, neb program byl nabitý a clip-on ladičku jsem si chytře zapomněl doma. Popasovali jsme se s tím statečně, i nějaké chyby v akordech jsem tam nasekal, neb jsem se potil až do konečků prstů. Nebylo to kvůli trémě, místní jsou vděčné publikum, ale fakt bylo horko. Ale rytmus jsem snad celkem držel a nekazil to klukům moc. Kecy mezi skladbami jsme výrazně zkrátili proti normálu, takže jsme nakonec krátili jenom o tři věci. Bohužel už během našeho setu zasahovala záchranka, neb někdo z diváků zkolaboval. S úderem třetí odpolední předali pódium dalšímu ansámblu.
Dalšími vystupujícími byl takový skoro folklórní soubor Černá slepice. Ač se pánové (a myslím ještě jedna dáma) hudebníci snaží a nevypadají ani se neoblékají nijak tuctově, stejně nejmíň 90% dojmu dělá temperamentní zpěvačka Tereza s vlasy obarvenými dvěma různými barvami. Ta to celé staví o level výš - styl komunikace, živelost. Je to jako vzít kramářské songy z jarmarku 19. století a "nakopnout" (míněno v dobrém slova smyslu) temperamentem skoro orientálním - a celé to plyne tak krásně přirozeně. Sice byl jejich set mírně kratší, neb část přepustili šermířské skupině, ale dojem zanechali stejně dobrý jako loni.
Další vystupující jsem už bohužel neslyšel, jeli jsme už na Plzeň. Ale Celu pro Klárku si pustím aspoň na CD, které loni točili u Pavlíka Broma v ExAviku (výborná volba, taky tam vždycky natáčíme). Ale myslím si, že tam nikdo špatně zahrát nemohl. Všichni tam hrajeme rádi, protože ti kluci a holky ze zámku jsou za to hraní fakt rádi a jsou takoví hodně bezprostřední. A myslím, že nepíšu jenom za naši kapelu, ale my všichni jsme zase rádi, že jim můžeme ten pobyt tam aspoň takhle zpestřit.

Krašovická padesátka (5.7.2025)
Náš basový všeumělec Spok má všelicos - například prostorné vozidlo, kytarové combo, basová comba, basu, a sestřenici Magdu. Magda má partnera Lukáše a ten Lukáš slavil padesátku. No a právě na tu padesátku jsme jeli zahrát.
Takže odpoledne naložil Spok mě s mými bednami a nástrojem do své veliké káry, pak jsme ve zkušebně a u něj doma sesbírali další nástroj, bedny, kabely, stojany a držáky všeho možného. Takto jsme dojeli na místo činu, což byl areál, trochu připomínající fotbalové hřiště se zázemím, vybavené velikým party stanem, přístrojem na opečení kebabu, výčep a další neméně užitečné prostory.
Náš příjezd vzbudil žádoucí pozornost, takže jsme byli vzápětí obdařeni prvními pivy - a hned se nám v tom hicu montovalo radostněji. V rámci akce "ozvuč si sám" jsme se Spokem pospojovali zkušebnový mixák se všemi bednami tak, že jsme měli každý svůj odposlech a zpěvy šly ze dvou komb i do diváků. Takže na ty možnosti dost dobré.
Poseděli jsme pak nějakou chvíli, abychom to s tou pracovitostí zase nepřehnali. Já si dal druhé pivo, Spok první vodu. Řidič holt tvrdý chleba má, zato já měl pivo... Ohledně jídla jsme nijak nestrádali. Spíš jsme se sami museli trochu brzdit, protože jak bývá u takových akcí zvykem, jídla bylo víc než dosti a člověk nevěděl, co ochutnat dřív. Jenomže zase se člověk nemůže přežrat tolik, aby odpadnul - k čemuž by ostatně už ty ochutnávky mohly v pohodě stačit. Uprostřed těchto úvah přifrčel pan Vedoucí. Počínal si zcela profesionálně a s klidem se vyhnul všem dětem, které mu na kolech tu a tam vjížděly do jízdní dráhy. Dla si první pivko, postavil bicí, trochu jsme nazvučili a šli zase hodovat.
První set jsme zahájili hned, jak dorazila z Itálie oslavencova dcera, což bylo asi tak 19:45. Posluchačí přiměřeně fandili, nejvíce pak oslavenec Lukáš. A ač nás povzbuzovali dostatečně až dost statečně, největšího ohlasu se dostalo hostující Magdě - oslavencově manželce. Ve dvou skladbách se totiž na vokál přidala k nám. Po pravdě mě trochu zaskočilo, že tóninu jsme v obou případech zvedali o čtyři pražce, takže hlavně u jezdců jsem už měl honičku, jak tu kytaru vzít pod krkem, aby se moje tlusté prsty vešly na nebezpečně se úžící vyšší pražce. Ale ve výsledku to asi bylo jedno, protože moje hudební družstvo "Marná snaha" bylo zcela zastíněno Magdiným vokálem, na který se upjala veškerá pozornost přítomných, kteří jako jeden muž a jedna žena (byť oba typy byly přítomny ve více kusech) povstali a utvořili půlkruh, ve kterém se fandění ještě umocnilo. Efekt byl naprosto fenomenální. Posluchači se dožadovali přídavku s Magdiným vokálem, ale my toho s ní víc nacvičeného neměli, takže na Magdu došlo potom až v samém závěru, kam jsme ve vyprávění ještě nedospěli. Já jsem tedy nedospěl asi vůbec, ale to tady (pro vás naštěstí) více rozebírat nebudu. První set už proběhl celkem bez větších excesů a veřejných nepokojů, snad jen vrchol německé romantiky v podobě Ódy na radost těsně před pauzou se dočkal nadstandardní pozornosti. Takže mi celkem v pohodě prošlo, že jsem první půli odehrál bez trsátka, což mělo negativní dopad na sóla, zejména v Brouku Pytlíkovi a v Šílenci. Prostě první půle Ódou skončila a hlavně my jsme tomu byli rádi. Přece jenom i když hrajeme rádi a diváci byli celkem zaujati, v tom hicu to už pauzu rozhodně chtělo.
O pauze jsme měli víc času ohodnotit punkové a jinak nezávislé outfity přítomných účastníků a zejména účastnic. Fakt zdařilé a zábavné. Ostatně i na pozvánkách byl jako dress code uveden "punk".
Po půlhodině vydatné žranice jsme se pokusili zvednout ke druhému setu, a asi po dalších 10 minutách se nám to i povedlo. Vyměnil jsem si baterky v nahrávadle a už jsme to tam sázeli ve skoro obvyklé kadenci. Oproti první půli jsem už měl trsátko a taky tam byly hranější skladby, takže ani textových výpadků nebylo tolik, jako v první části. Ale zase tam trochu scházel moment s wow efektem, jako byla Magda v první půli. Už to ani nebylo tolik znát, že jsme už přes měsíc nezkoušeli. Zato příroda na nás zkusila stmívací efekt - neklamné znamení, že se blíží desátá večerní. Největší haló vzbudily již potmě (respektive za umělého osvětlení) hrané poslední tři skladby. A zase byť u prvních dvou šlo o notoricky známé punkové nápěvy, absolutně je přebil závěrečný Kelímek s Magdiným vokálem navíc v refrénu.
Pak už se nehrálo, jen balilo, jedlo, pilo, kecalo a asi po hodině se jelo domů. Takže moc děkujeme za akci i za výslužku!

Jak jsme nevalchovali (16.8.2025)
Byla-nebyla akce jménem Valcha fest, která probíhala již pátým rokem. A tentokrát jsme pozvání obrdželi a přijali. Ale nezahráli. To bylo tak:
Ačkoliv v sobotu 16.8.bylo venku tak krásně mokro, že by si jeden řekl, že je to optimální počasí pro praní i valchování, moc jsme si nezavalchovali, přestože plakát sliboval, že se bude valchovat fest. Nakonec se apáry přesouvaly do vnitřních prostor, kde prý tolik nepršelo. Ale než je do té hospody nanosili a zapojili, byl čas akorát na dvě poslední kapely - a mezi těmi už jsme nebyli. Takže s Jardy (ne s těmi Scotlandskými, ale s valchovanými Jardy) snad zahrajeme někdy jindy, až bude paluba lépe vysušena.
Škoda, že to teď neklaplo, ale naši fanouškové si to mohli vynahradit hned další den, tedy v neděli. Ale o tom až v další kapitole.

Na ulici i ve třetím miléniu (17.8.2025)
Festival na ulici je přímým nástupcem populární akce Struny na ulici, kterého jsme se v minulém tisíciletí třikrát zúčastnili, a to v letech 1996, 1997 a 1999. To je notoricky známá skutečnost. A teď, když jsem to sem napsal, to mohou vědět i ti, kteří notoriky nejsou.
Akce letos probíhala na plzeňských ulicích od pátku 15.8. a bude probíhat ještě do 23.8. a objevuje se na ní tradičně dost zajímavých kapel všech možných žánrů. Akce je mezi plzeňáky oblíbena i proto, že si můžou zadara poslechnout celkem dost dobrých kapel, a ještě k tomu profi ozvučených. Na to slyší lidi snad všude.
Nejlepší lineup měla samozřejmě v neděli scéna U Branky, kde zazněly kapely Drtimosaz, božská Znouze, trochu z jiného žánru jacísi dle názvu mladí radikální anarchisté, dle hudby to byl za mě spíš celkem obstojně zahraný popík, hudebně dost našláplí Pod Stolem a korunu jsme tomu nasadili my.
Kapely hrály v rámci přiděleného času, včas končily, zvukaři zvučili, posluchači poslouchali, poskakovali, poskakovali, mávali, byli rádi a popíjeli drahé pivo, ti předvídavější měli v batožině něco k pití z domova nebo aspoň od Vietnamce.
Výkony ostatních nemá smysl hodnotit, takže přejdu rovnou k subjektivnímu a zkreslenému hodnocení našeho výkonu. Samozřejmě jsme byli jako vždy nejlepší na světě a diváci šíleli. Pravda, někteří již šílení přišli, ale i tak šlo o famózní úspěch. No dobrá - kytaru jsem ladil několikrát a asi tak až po třetím pokusu začalo ladění plusmínus držet. Ale to nevadilo, protože času na přípravu jsme měli dost. Zvukaři nám poslali požadované zvuky do požadovaných odposlechů a podle ohlasů nám bylo i rozumět všechna ta pseudomoudra, kterými jsme diváky mezi písničkami častovali. Většinu nastávajících průserů se mi dařilo eliminovat dřív, než si posluchači všimli, takže celkový dojem byl zřejmě v cajku. Bezďáci začali blbnout až před koncem, takže zdravé jádro fanoušků si snad akci dost užilo - Milan s Gabčou a Láďou, Anička s kámoškou, Obě moje ratolesti s Lindou, Denisa se Sárinkou a příjemně překvapili i další naši fandové, kteří získali od Vency Jednadvacítky grafiku našeho CD a měli ji na triku, Majda s Petrem Jandů a další kolegové a kolegyně z práce a mnozí další. Některé jsem možná blbě zahlédl, neb na Plzeň již padala tma a já z osvětleného pódia viděl celkem málo. Ale co jsem viděl, to mě těšilo, protože lidi se očividně dobře bavili.
Takže nezbývá než doufat, že za rok nás pozvou zase.

Hifáč s Ubrusem a zákazem vjezdu (13.9.2025)
Hifáč je v Plzni naším nejčastějším koncertním místem. Má to svoje výhody, jako že už nás znají, a přesto jim nevadí, když zahrajeme. Nebo že většina návštěvníků koncertů ví, kde ten klub je, neb se nepřejmenovává, nestěhuje, prostě pořád je to to správné doupě živého hraní. Má to taky svoje nevýhody, jako například že je to přímo na náměstí.
Termín jsem dohodl na sobotu 13. září. Oželel jsem smutnou skutečnost, že když už je to 13., že to není zároveň pátek. Hlavně že v klubu byl volný termín, kluci mohli, jedna z našich oblíbených spolukapel taky mohla, domluvili jsme to celkem snadno a rychle - prostě mělo to svoje výhody, jak píšu v prvním odstavci. Pohoda, punk a klídek.
No a necelý týden před akcí se projevily i ty nevýhody, o kterých píšu taky hnedka v prvním odstavci. Plzeňské náměstí je totiž nejen skvělý orientační bod, který podle kostela svatýho Bárty najde každej, pokud není slepec (ten by musel asi podle něčeho jiného, ale nejspíš by taky našel). Ale taky se tam čas od času odehrává nějaká ta akce. A pokud pořadatel akce usoudí, že si akce vyžádá uzavření provozu, na náměstí bez povolení prostě nevjedete. A to se stalo onoho víkendu, kdy jsme hráli.
V úterý odpoledne mi barmanka Drúsa napsala zprávu, že jim oznámili víkendovou akci se zákazem vjezdu. Tak jsem pátral, až jsem vypátral, že jde o akci pouličního umění a akrobatů a světelnou světovou show "Plzeň v záři", zahrnující osvětlená cingrlátka na velikém jeřábu - to celé tuším z Francie, cosi jako pop music z Belgie o značném počtu decibelů a znatelně menším počtu hudebních nápadů. A k tomu čeští stánkaři, kterým drahý pronájem stánku zaplatili zákazníci, konzumující klobásky a krapet toho píva. Prostě špičková masová kultura jako řemen. Zřejmě to celé pořádali, aby si Plzeň připomněla, že už 10 let není městem kultury.
Tohle vše by bylo celkem v normě, kdyby tato podívaná nezahrnovala zákaz vjezdu asi od pěti odpoledne. To není pro večerní akci v Hifáči úplně optimální. Zejména když uvážíme, že Hifáč otvírá až na šestou... Kdyby aspoň město dalo vědět v nějakém rozumném předstihu a ne pět dní před akcí. Takže jsem na místo dorazil tramvají asi o půl hoďky dřív než obvykle, pomohl kolegům s odnosem bicích a basového aparátu z konce Dřevěné ulice a poté pozoroval nadějný přísun mladých lidí do sálu. V klidu jsme postavili. Mládež zase klub urychleně opustila při zvukovce již zmíněné, leč dosud nejmenované kapely Špinavej ubrus z Domažlic, takže diváctvo se omezilo na nějaké známe jejich mladšího kytaristy a asi 4-5 fanoušků Disharmoniků (zdravím Láďu s Bárou a Míču s doprovodem, jakož i Irču).
Hrát se začalo prakticky včas, byť s poněkud minimalistickým obsazením Hifáče. Dávali to kluci slušně. Dost věcí už znám z jejich předchozích produkcí, ale asi tři věci byly pro mě nové. Dávají to Ubrusáci pěkně zřetelně a je jim slušně rozumět. Ač se tváří, že jim to nejde, dávají to fakt s přehledem. A valí to pěkně od podlahy a rytmicky, duní jim to slušně a dvě kytary tam určitě nejsou zbytečně. Zkušeně si ohlídali i časový rozsah a po slušných peckách nechali publikum chvilku vydechnout, než jsme naběhli my.
Disharmonici odstartovali dosti podobnými skladbami, jako posledních pár koncertů. Občas to proložili věcmi, které nedávají úplně pokaždé a závěr byl zase v režii osvědčených ukončovacích a přídavkových pecek. Celkem nic jsme nepokazili úplně - tu a tam nějaké vypadlé slovo nebo přehozené sloky, ale jinak celkem rutinní výkon, místy jsem některé skladby nasadil ve trochu vyšším tempu. To ale zkušené spoluhráče nerozhodí, neb už mě znají. Maximálně se o něco víc zapotí než obvykle. Ostatně pan Vedoucí dohrával do půli těla obnažen (naštěstí obnažil tu horní, takže jsme žádnou větší mravní újmu než obvykle nezpůsobili). Diváctva postupně přibývalo, takže nakonec se Hifáč slušně naplnil. Irča a Míča předvedly trochu toho poga s docela slušnou výdrží. Díky moc, bylo to fajn, já už bych tohle už asi ani nedal. Na Brouka Pytlíka navíc jeden mladší pár zkusil i cosi na způsob rokenrolu. Náš koncert myslím proběhl celkem ke všeobecné spokojenosti, dokonce jsme přidávali navíc Mejdlo, které jsme už dobré dva měsíce nehráli. Zhruba úderem jedenácté jsme skončili a mně nezbývá než litovat, že jsem si neověřil stav náhradních baterek do nahrávadla, takže audiozáznam nemáme. Kdybych tam býval nechal ty původní, byla by šance asi o něco lepší.
Protože jsme hráli do jedenácti, už se dalo najet před Hifáč, takže po koncertě jsme aparáty jenom vynosili do průjezdu bez té turistické štrapáce. Tož hezké to bylo, možná ještě někdy někde zahrajeme. A to je myslím taková hezká tečka za tím naším koncertem. Opakuji: je to taková hezká tečka za tím naším koncertem.

Lampové hraní v rámci Mordoru (9.10.2025)
Spok před nějakým časem navštívil koncert Mordors one man gangu, což je vystoupení živé sólové kytary a zpěvu Petra Hrabáka z Mordors gangu s přednahraným doprovodem. Pak spolu lehce pohovořili a shodli se, že bychom všichni byli rádi, kdybychom si společně zahráli. Petr měl jasnou představu, že by to mělo být v Lampě a my jsme zase měli takovou ideu, že by to bylo dobré o víkendu. A jakmile jsem s tou myšlenkou obeznámil vedení Lampy, zničehonic se mi ozval Radek, kytarista táborského bandu Vrámci možností, že by taky rádi do Lampy, neb mají výročí (tuším 30.) od založení. A že by rádi pozvali Petra a nás. A termín už měl vyjednaný. Takže když se kolegové z Disharmoniků povznesli na to, že jde o čtvrtek a ráno musejí dojet do práce, a já zazdil generálku se smíšeným sborem, nabídku jsme vzali.
Ač jsem ze všech sil propagoval všude (tedy kromě zmíněného sboru), nedorazila ani většina skalních fanoušků. Zato účinkující byli všichni na místě ukázněně a včas jak se na nás - punkery a rockabilly rebely - sluší. Já došel jako poslední ve chvíli, kdy všichni měli vše na pódiu a pan Vedoucí si šel přeparkovat. Po nazvučení Vrámců ovládl pódium mordorský Petr.
Prostě si jenom posunul combo trochu dopředu, nechal zhasnout v sále, spustit světelnou šou a nahraný doprovod. Sázel tam v rychlém sledu svoje úžasná rockabilly sólíčka, lehce prokládaná zpěvem. Zahájil věcmi z nového alba a kolem deváté ukončil známými fláky až hitovkami, jako například Pipipin-up girl nebo Neználkem... Dával to s drajvem a nasazením, jak jsme od něj zvyklí. Byť tedy pravda, v tom možná trochu přezvučeném doprovodu (pouštěném z NB) se občas sóla trochu zvukově ztrácela. Ale právě proto bylo dobré být na místě, protože jsme sóla nejen slyšeli, ale i viděli, jak je mistr hraje. A rozhodně to dával výborně a nic nešidil. A že umí, to víme dobře všichni. Bohužel musel hrát hned jako první, protože ani on na dnešek žádné volno z práce nedostal.
Táborité se pódia v rámci svých možností ujali brzy po něm. Měli už nazvučeno, takže mohli rovnou rozjet akci. Radek nastoupil s menší akustickou kytarou, kazoo na krku, tričkem Toy dollz a brýlemi typu "Olga". Jeho tuším strejda stál u basy. Basa vizuálně vypadala jako akustická lubová kytara, jen se čtyřmi basovými strunami. Oba strunatci si s nástroji rozuměli a vhodně je doplňoval bubeník-cajonista. Vizuálem i nasazením mi připomínali něco mezi již zmíněnými Toy dollz a překvapivě i ZZ top ve verzi z filmu Back to Future III. Pozor - tím nemyslím, že by snad dotyčné kopírovali, byť u těch Dollz je jistá žárová inspirace nepopiratelná. Oproti tomu, jak si je pamatuji, mají písničky skoro stejné, ale fungují mnohem víc jako kapela - hezky jim to sedí dohromady. Hrát uměli docela slušně už předtím, ale teď to má nějaký lepší drajv a vlastní styl. Fakt takový příjemný výkon.
My jsme byli na řadě jako poslední a před setem jsme ještě zvučili. I tak se výměna kapel včetně zvukovky vešla do cca čtvrt hodiny. Dali jsme cvičný Energit a pokračovali k playlistovým kusům. Mezi nimi byl tentokrát i jeden kousek z Mordorského repertoáru, písničku Nikdy na kolenou, akorát bez sól a s poněkud "dřevěným" kytaristou. A řeknu vám, že i ta cca desítka diváků nás fakt povzbuzovala a dělal pro atmosféru, co se dalo. Tím myslím nejen v této písni, ale v celém našem setu. A vesměs vydrželi až do konce, tedy daleko za jedenáctou večerní, což oceňujeme. Takže moc díky Píšťalce s manželem, Jarce s partnerem a tomu druhému páru i Pepovi a všem ostatním, kteří dorazili! Fakt to byl hezký večer plný energické muziky.

Datel, Klárka a my (22.11.2025)
Disharmonici byli pozváni do Blatné. Městečko Blatná v okrese Strakonice, stejně jakož i místní hrad všichni buď znáte nebo vás to nezajímá, takže to vynechám. Oslovil nás majitel klubu a restaurace zvaný Datel, též patrně člen skupiny Anča Band. Spolu s námi pozval o něco známější strakonickou úderku Cela pro Klárku, spolu s níž jsme již dvakrát účinkovali na Oseckém zámeckém festu. Nabídl nám nejen hraní, ale i zapůjčení techniky - obou comb a základu bicích. Tomu se jednak nedalo odolat, jednak jsme ani odolávat nehodlali a pozvat se nechali. Pořadí jsme domluvili taky na první dobrou. Dva členové Cely hráli před koncertem ještě hokej, a i bez toho by bylo jasné, že hrajeme první. Jsou známější, početnější i hlasitější, takže není o čem debatovat a je to jasné.
Jelikož jsme jeli dost nalehko, naskládali jsme se komplet do Spokovozu, což mělo i tu výhodu, že jsme si mohli (kromě Spoka) dát i nějaké to pivko. Na místo jsme přijeli včas a hned nakoukli do narvaného lokálu. Výčepní hned přivolal Datla a šlo se do sklepa, kde se nacházel klub. Technika byla na místě a stačilo ji přinést na pódium, což jsme hned udělali. První pochvala organizátorům. Než jsme postavili a trochu naladili, byly sklepní pípy uvedeny v provoz. Druhá pochvala. Zkusili jsme tankovou desítku a zůstali u ní. Protože jednak jsme museli být trochu při smyslech, neb bylo před hraním, jednak byla prostě dobrá. I desítka může mít fajn chuť a držet pěnu. Třetí pochvala. Pak jsme nazvučili a byli připraveni. A že nebylo asi hodinu co lepšího dělat, napadlo mě jít se nahoru najíst. To mě Datel zastavil, že jídlo tam máme. Dostali jsme moc fajnové domácí uzené s okurkou a chlebem. Čtvrtá pochvala - fakt bylo výborné.
Hrát se začalo na půl devátou (s ohledem na ten výše zmíněný hokej části druhé kapely). Tož jsme ještě pokecali s basákem Anča bandu. Ten původně přišel jen na kus řeči se zvukařem, ale naše zvukovka se mu prý tolik líbila, že sobě i partnerce koupil lístky na akci, aby si to poslechl celé. Spolu s ním dorazilo ještě pár podobných nadšenců, tak nějak lehce přes deset. Když náš čas nastal, naběhli jsme a zahráli. Zvuk byl slušný, moje forma o něco míň, neb dopoledne jsem sousedovi pomáhal se štípáním dříví na zimu. Ale žádný výrazný průšvih jsem snad nespáchal, výkon myslím byl většinou v mezích normy. Odehráli jsme celý playlist se všemi plánovanými přídavky plus s jedním navíc, neb Cela ještě nebyla komplet na místě. Všichni nás vyslechli se zájmem, ještě jsme s některými dali přátelskou řeč a snědli nějaké to uzené, co nám Datel přinesl. Tohle všechno bylo úplně v pohodě.
Zaplaceno jsme dostali dle dohody, takže na tom majitel asi prodělal. Pro nás fajn akce, dobrý zvukař, slušná hospoda. Ale je člověku trochu líto, že nahoře mají plnou hospodu mladých, a přitom v klubu poloprázdno. Ani ne tak kvůli nám, nás to bavilo i tak. Ale spíš kvůli nim, že třeba mohli slyšet něco, co by je případně bavilo. A kvůli Datlovi, který vymýšlí program klubu a nejspíš taky doufá, že mu tam lidi na tu muziku přijdou - a tomu bych to přál hlavně, když to tam takhle jede jako zapadlý vlastenec. Před týdnem tam například měl Odysseu, a tam byla návštěva o dost lepší. To taky chápeme, ti kluci si to odehráli a potenciální zájemci je znají, zatímco nás tolik ne. Předtím tam hráli třeba kluci ze Znouze ty svoje sólovky a spousta dalších akcí se tam jede. Tak kdyby to ty mladší hospodské típky chytilo, bylo by to úplně super. Chápu, že malé město nemůže konat denně zázraky, ale mám pocit, že tady by stačilo málo, a mohla by "přeskočit jiskra" a jelo by to raketově.
Chvíli poté, co jsme vyklidili pódium (tedy spíš Spok s Vedoucím, já se zakecal s místními), začala Cela s usazováním svých aparátů a přípravami. Po půlhodině se ještě nedělo nic, ale za další čtvrthodinku už se začaly linout přebuzené zvuky a Cela předvedla celý svůj atleticky strhující a textově zajímavý projev, mírně se chvílemi ztrácející v záplavě zvuku. Skvěle jim to šlape, ale asi by jim víc slušel větší prostor. Entuziasmus až na půdu a všichni na svých místech i se zpěvem. Bicmen to tam sypal s úžasnou kadencí a zařezávali myslím ukázkově. Ale slyšeli jsme jenom prvních několik skladeb, neb Spok už byl znaven a čas se nachýlil. Být to na mě, asi bych si poslechl víc, ale já neřídil.
Ale jak píšu, pro nás to byla velmi pohodová akce. Zajímavý klubík.

Adventní Urbex (20.12.2025)
Zdá se, že si Lenthilium na nás jako na spoluhráče v Urbexu chvilku před Vánocemi celkem zvyklo, což je pro nás dobře. Byli jsme tedy opět pozváni do Urbexu, opět nám půjčili i kompletní apáru, takže jsme mohli přijet nalehko a nemuselo se toho ani moc domlouvat, protože už víme od posledně. Prostě taková pohodová akce.
Na místo jsem přišel kolem půl osmé, kdy už tam skoro kompletní Lenthilium dokončovalo přípravy pódia. Chvilku po mně dorazili tradiční návštěvníci našich akcí Milan s Gábinou a Láďa, tentokrát spolu se dvěma našimi spoluhráči z hospodského kvízu Lukášem a Radkem. Jinak nezničitelná Míča ochořela a vyslala aspoň kamaráda. A spousta dalších tradičně spřátelených diváků dorazila také, takže akce byla i celkem navštívena a klub díky svojí velikosti vypadal dost plně.
Zvučení probíhalo tradičním tempem bez velkého kvaltování, ale na devátou bylo připraveno a mohlo dojít ke slavnostnímu startu cesty na Rujánu, která Lentilácké koncerty tradičně zahajuje. Kluci to dávali celkem s přehledem a svůj standard rozhodně odvedli podle očekávání. Publikum je přiměřeně povzbuzovalo a po zásluze aplaudovalo. Přidali jednu písničku, kterou jsem ani neznal, a před půl jedenáctou jsme se štafetového kolíku chopili my.
Zvučení proběhlo stručně, neb vše bylo plusmínus nastaveno od Lenthilia. Zahájili jsme od Kozolup a celkem jsme se drželi. I když čistě technicky vzato jsme nebyli v úplně špičkové kondici - Vedoucí večer předtím slavil příchod Vánoc v práci, prý dosti nadšeně. Zato já nic neslavil, ale nachlazení mě stále tak úplně neopustilo, takže jsem se míň slyšel a snažil se šetřit hlas, abych vydržel celý set. A k tomu to nějak kamuflovat, aby to diváci moc nepoznali. Jak moc se tohle povedlo, to už musejí posoudit posluchači. Nicméně bylo to tam. A asi se i celkem líbilo, když jsme přidávali dva neplánované přídavky navíc a i potom diváci vypadali, že by pokračování klidně vstřebali. Tím jsem se dostal k hlavnímu pozitivnímu prvku akce - hned jak si Lentilky sklidily nářadí, bylo v sále opět skoro plno a dost živo. To se pak hned hraje líp, když člověk vidí takovou pozitivní odezvu, i když objektivně není úplně v top formě. Za to všem moc díky, tohle bylo super!
Když jsme dohráli, zpěvák skupiny Pesopír si půjčil kytaru a vesele vyhrával. Lentilácký bubeník se k němu přidal, takže já měl dost času najít ztracenou šedou košili. Nějak se zamotala mezi futrály od nástrojů a v šatně jsem ji objevil. Po úspěšném zakončení investigace jsem přešel do exekutivy a kytaru dotyčnému konfiskoval pro potřeby dalšího využití u Disharmoniků. Dotyčný vypadal, že by byl schopen hrát klidně i do rána, což jsem nehodlal riskovat, neb teplý pelech v mojí noře mě v tu chvíli lákal ze všeho nejvíc.
To ovšem neznamená, že bychom to chtěli zabalit. Příští rok se mát rozhodně na co těšit. Třeba na to, že jsem zatím nic nedomluvil, ale chtěl jsem ;-) Takže díky všem za letošní přízeň a pokud nás nic nezhubí ani jinak nezarazí, příští rok zase někde trochu zahlučíme!