Byl jsem při tom
Zážitky z natáčení nového alba skupiny Znouzectnost.
Slovutný Déma mne pozval, abych se podíval jak vzniká nové krátkohrající CD skupiny Znouzedost. S radostí jsem pozvání přijal, neboť mne již dlouho zajímalo, jak vlastně vzniká nahrávka písniček, které pak poslouchají miliardy lidí a jiných živočichů.
Při hledání studia jsem se trošku zapotil. Déma mi řekl, že musím za hájovnou uhnout do prava, zcela pochopitelně mi však nesdělil za jakou hájovnou. Nezbylo mi nic jiného než vyhledat všechny hájovny v okruhu 50km a u nich zahnout do prava. Asi po dvou dnech jsem konečně narazil na tu pravou. Uprostřed pralesa, někde na konci světa, se nácházelo obrovské nahrávací studio. Vystoupil jsem z auta a spatřil jsem jak z budovy ve svěrací kazajce vyvádí nervozního mužíka.
"Vůbec to není aritmické. Vůbec to není aritmické," vykřikoval a pěna mu odletovala od úst. Dva saniťáci, kteří by se jistě dobře uplatnili při zápasech sumo, měli dost práce, aby ho dostali do sanitky. Nakonec se dílo podařilo. Sanitka spustila houkačku a vyrazila směrem na Dobřany. Později jsem se dozvěděl, že šlo o pomocného zvukaře. Opatrně jsem vystoupal po schodech a vlezl do studia."Ahoj, ty starej papriko," pozdravil mě Golda a mohutnou sekerou udeřil do basového comba. To nevydrželo brutální útok a rozpadlo se. Golda zručně demontoval ještě asi šet dalších, a pak vytáhl pájku. Ze získaných součástí začal letovat nové combo požadovaných kvalit. Ty rozbité zřejmě neměly pořádný zvuk, přestože se na jejich bednách nacházely značky nejlepších světových výrobců. Nechal jsem Goldu pracovat a pokračoval jsem ve svém putování po studiu.
"Jak to, že to tam není slyšet? To tam musí být slyšet! Bez toho to nemá cenu nahrávat," vysvětloval Caine zvukaři, držíc ho pod krkem. Zvukař zachroptěl, že se vynasnaží zvuk správně zachytit.
"No proto. Já věděl, že to pochopíš," řekl bubeník a pustíl zvukaře ze svých spárů. Ten se s vypětím všech sil odpotácel k mixážnímu pultu. Chvilku točil knoflíky, a pak nesměle kývl hlavou.
"Zkusíme to. Už by to tam mělo být slyšet."
Cain popadl peříčko a pořádně s ním udeřil do největšího kotle. Ozval se rachot, jako když udeří hrom. Caine spokojeně zamlaskal.
"To je ono. Tak to vidíš, že to jde."Ani Déma nezahálel, právě si z uhlíkových vláken spletal nové struny. Romana malým kladívkem vyrovnávala saxofón, aby měl dokonale čistý tón. Jen Michal Röhrich, vědom si svých kvalit, odpočíval s demižónem vína po ruce. Brzy byl nalezen nový pomocný zvukař, a tak mohlo nahrávání pokračovat. Vylepšení nástojů, kterým se hudebníci věnovali ve vynucené pauze, bylo znát. Všechny nástroje vydávaly tony na požadovaných frekvencích přesně podle normy, a tak mohl Michal, známý notář, nahrávku oficiálně potvrdit.
Začalo se nahrávat.
"Stop, Mě se zdá, že Déma nastoupil o trochu dřív," ozval se zvukař nesmělým hláskem.
"Co to povídáš, chlape. Já že jsem začal dřív? To je nesmysl, to ostatní nastoupili příliš pozdě," bránil se provinilec.
"Démo, nekecej, dobře víš, že já hraju přesněji, než švýcarské hodinky. Já jsem nemoh nastoupit pozdě," odporoval Caine. Asi po půlhodině, kdy si to chlapci vyříkali, se pokračovalo v nahrávání. Po několika obdobných výstupech se podařilo nahrát celou skladbu. Hoši a dívka se nahrnuli do zvukařské kabiny a poslouchali vytvořené dílo.
"Je tam málo bicích, vůbec tam nejsou slyšet. Musíš je přidat. Bez bicích to nemá cenu," obořil se na zvukaře Caine.
"Nesmysl, nejdůležitější je saxofón. Musíš ho zesílit, " prosazovala svůj nástroj Romana.
"Hlavně musí být slyšet kytara, to ostatní je tam jen doprovod a může to jen tiše zaznívat na pozadí," tvrdila jedna část Démy. Schizofrenický Déma se totiž při hádce dočista rozdvojil.
"Zpěv, musí tam být slyšet zpěv. Posluchači milují můj hlas," volala druhá Démova bytost.
Golda se nastalé hádky nezůčastnil. Jen tiše přistoupil k mixážnímu pultu a nastavil svůj kanál na maximum. Pak ovladač v této poloze zaletoval. Také Michal se hádky nezůčasnil, byl si jistý, výkon jeho aparátu si snadno poradí s ostatními nástroji. Mohl se proto dále v klidu věnovat obsahu demižónu. Vína bylo ještě hodně a bylo potřeba s ním něco rychle provést, aby se nezkazilo.
Dohadování o zvuku skončilo. Ručičky všech kanálů byly na maximu a na tvářích hudebníků se rozlil spokojený úsměv. Nikomu z nahluchlých muzikantů nevadilo, že v hrozném rachotu linoucím se z reproduktorů nelze poznat ani jeden z natáčených nástrojů. Nejvíce se to blížilo šumu rádia, když nemůže najít žádný signál. Takové detaily však žádného z přítomných nezajímaly, hlavní je, že právně jeho nástroj bude na nahrávce přítomen maximální silou.
Znovu se začalo natáčet. Po již klasickém kolečku dohadování, kdo co zkazil, byla na světě další písnička. Opět se poslouchalo vytvořené dílo.
"Tady to trošku nesedí, je tam maličká arytmie," špitl téměř neslyšně zvukař.
"Ukaž," řekl Golda a znovu si plně soustředěný přehrál inkriminované místo. Naslouchal jednou, dvakrát, třikrát, a pak spokojeně pokýval hlavou.
"To je dobrý. Tady já budu mít sólo na motorovou pilu a ta to určitě překreje. Nikdo si ani nevšimne, že je tam ještě nějaký jiný nástroj."A v tomto duchu pokračovalo náhrávání dál. Nechal jsem umělce tvořit a po anglicku jsem studio opustil. Už se těším na výsledek jejich díla. Jsem opravdu zvědavý, co z toho může vzniknout.
Upozornění: Ve skutečnosti to bylo mnohem horší.