A všechno vzala voda.
2. - Listonoš.
Někdo zazvonil. Byl to listonoš. "Máte zde telegram", oznámil mi vlídně a s neskrývaným údivem sledoval mé počínání. Vůbec jsem se mu nedivil, neboť blecha nebrala na přítomnost listonoše žádný ohled a neustále kousala mé tělo. Drbal jsem se a skákal. Občas jsem zaúpěl bolestí. O důstojnosti se nedalo v žádném případě hovořit.
Náhle byl na chvíli klid. Listonoš využil okamžiku, kdy jsem přestal škubat obličejem a s přehnanou laskavostí, jako když mluví s bláznem, mi pravil :"Zde mi to podepište". S obavou v oku mne nepřestával bedlivě sledovat. V duchu pak zcela jistě přemítal o rozsahu mého mentálního poškození.
"Au" zařval jsem, neboť bleška opět zaútočila se vší bleší vervou. Listonoš polekaně uskočil stanou. V jeho obličeji byl výraz naprostého zmatení. Očividně nic nechápal.
"Lehni!", křikl jsem na blechu. Leč neuposlechla blecha, ale listonoš. Svalil se k zemi, jako pytel hrušek, co nepadnou daleko od stromu. Brzy pochopil nelogičnost své situace. Do obličeje se mu vehnala krev a zlost. Prudce se zvedl a pokoušel se mě zabít pohledem. Naštěstí měl v brašně jen samé dopisy.
"Co si to dovolujete, vy kašpare? Já nejsem váš pes!", pronesl výhrůžně a vyškubl mi z ruky potvrzení o příjmu telegramu. Pak mne udeřil do čela razítkem a odešel.
Zcela otřesen jsem zavřel dveře. A vtom jsem to zjistil.