Plzeňská rocková skupina Disharmonici připravuje nové album
MF DNES 19. července 1999
Rocková skupina Disharmonici, kterou dobře znají návštěvníci plzeňských
klubů, připravuje nové album. První nahrávku nazvanou Monarchy in the CZ vydali
Disharmonici před dvěma lety. "Můžu říci, že naši hudbu přijímají
posluchači kladně, protože pokud se někomu naše muzika nelíbí, nebo se na nás
naštve třeba kvůli nějakému textu, který ho urazí, obvykle s námi přestane
mluvit, takže se to ani nedozvíme," usmívá se kytarista skupiny Petr Větrovec.
Kdy si budou moci posluchači koupit vaše nové album?
Zatím nevíme, kdy album natočíme. Chceme skladby napřed pořádně secvičit. Nejsme
si jisti ani názvem, ale nejspíš se bude jmenovat Záhady a mělo by snad vyjít koncem
léta nebo na podzim.
Kdy vznikla skupina Disharmonici?
Název má skupina už od roku 1987, v době, kdy jsme hráli jen ve dvou - s Pavlem
Doctorem Jedličkou. Občas jsme se sešli, napsali pár písniček. Kapela jako taková
vznikla přibližně před čtyřmi lety, kdy se k nám přidali bubeník Jaroslav Caine
Matějovský a baskytarista Maxmilián Otta.
V jakém složení nyní hraje skupina?
Společně se mnou a Pavlem Jedličkou, který zpívá a
poskakuje, tvoří skupinu
František Spok Stádník - bývalý
sólový kytarista, který v současné době
nahradil bývalého bubeníka, který se oženil
a nemá už tolik času. Zatím hrajeme
jen ve třech, bez sólového nástroje, to se občas u
rockových kapel stává. Časem
skupinu možná rozšíříme, nechceme to ale
uspěchat a hledat sólového muzikanta za
každou cenu.
Můžete charakterizovat, jakou hudbu hrajete?
Řekl bych, že hrajeme garážový rock, to je rocková hudba, která neklade tak velký
důraz na instrumentální zdatnost, ale spíš na text skladby. Je to vlastně
jednoduchý rock, snadno reprodukovatelná hudba, kterou si může každý zahrát třeba
na jednu kytaru, protože má jednoduché akordy. Doufám, že jsou naše písničky o
něčem. Snažíme se, aby texty byly vtipné, ale když si děláme legraci, neznamená
to, že bychom chtěli zesměšňovat. V životě je spousta vážných věcí, a tak by
se měl brát s nadhledem. O to se snažíme v našich skladbách.
0 čem jsou vaše texty?
Je těžké říct, o čem jsou texty, záleží na každém, co si v nich najde. Myslím,
že jsou o životě. Rádi si s texty trochu hrajeme a je v nich určitá nadsázka,
protože psát o obyčejných věcech z obyčejného pohledu by byla dost nuda. Trochu si
s texty hrajeme a chceme, aby byly veselé, protože depresivní muziky a depresivních
kapel je docela dost. Zpíváme často o zvířátkách, o lidech nebo o věcech - v
repertoáru je písnička třeba o Homerovi Simpsonovi nebo i víčku z lahve Dobré vody.
Máme dokonce je dnu písničku o lásce. Nehrajeme ale jen svoje skladby - na koncertech
často hrajeme parodie, třeba na písničky Stánky nebo Mašinka. Převzali jsme taky
některé verše nebo části melodií od jiných muzikantů, ale i celé skladby, jako
třeba tu z Divadla Járy Cimrmana. Zhudebnili jsme několik básní Christiana
Morgensterna. Melodie jsme přejali například od Sex Pistols nebo Chucka Berryho. Text
písně od Beatles, která je o lásce, jsme přepsali - jejím hrdinou je nyní
obráběč kovů.
Proč hrajete skladby jiných autorů?
Protože se nám líbí. Navíc lidé na
koncertu chtějí slyšet hudbu, kterou znají,
proto hrajeme přejaté skladby. Publikum zaujmou
známější melodie a pak je také
mnohem víc ochotné zajímat se i o naši
hudbu a texty.
Kde budete v nejbližší době vystupovat?
Bohužel jsme museli odmítnout koncert na festivalu Plzeňská Žížeň, protože jsme
všichni hodně vytížení. Určitě se ale vedle běžných koncertů, kterých v Plzni
za rok odehrajeme přibližně patnáct, objevíme v létě na Strunách na ulici. Zatím
nemáme naplánováno moc koncertů, protože v létě bývá hodně klubů zavřených.
Jak se vám hraje na festivalech?
Záleží na tom, jaké se sejde publikum.
Jádro lidí, kteří poslouchají naši
hudbu,
tvoří studenti mezi patnácti a pětadvaceti lety, ale
vím, že si naši kazetu pustí
i desetileté děti nebo naopak šedesátiletí
lidé - i těm se líbí naše muzika.
Rozdíl je samozřejmě poznat. Publikum v Plzni je
rozvážné, a i když se mu hudba
líbí, dá to najevo až třeba v druhé
polovině koncertu - teprve když se rozehřeje.
Pražáci jsou živější, ale když jim hudba
nesedí, klidně odzívají celý koncert
od začátku do konce a v jižních Čechách nejsou
lidé zvyklí poskakovat, spíš
sedí a poslouchají, ale to taky není
špatný.
Co pokládáte za nejdůležitější pro dobrý koncert?
Aby si zpěvák pamatoval texty, aby kytaristovi nepraskaly struny
a aby se naše
písničky líbily. Na pódiu musí být
trochu šou, tady si na rozdíl od nahrávky
můžeme dovolit občas nějakou chybu, protože jde víc o
atmosféru - tu do nahrávky,
bohužel, nelze přenést. V recenzi na naše první
album napsali, že asi nebude nic
moc, protože na něm nelze zachytit atmosféru z koncertu. V
podstatě je nahrávka dost
odlišná od koncertu. Na albu je možné udělat třeba
spoustu studiových efektů,
Cédéčko je podle mě doplňkem živého
vystoupení.
Hrajete raději v klubech nebo na otevřené scéně?
Nejlíp se nám asi hraje pod širým nebem, třeba na Strunách na ulici nebo majálesu.
Jak píšete písně?
Nápady přicházejí kdykoliv - třeba ráno po probuzení. V každém případě napřed
vzniká text, potom teprve hledáme tu správnou melodii a když se nám skladby líbí
třeba i za měsíc, zařadíme ji do repertoáru - v tom teď máme kolem stovky skladeb.
Dost mě překvapilo, když kdosi řekl, že naše písně mají rasistický podtext. Jsem
si jistý, že to tak není. Brutalita je věc, která by měla zůstat mimo hudbu a u
našich skladeb to tak rozhodně je.
Kdo je vaším hudebním vzorem?
Existuje spousta kapel, které nás inspirují. Třeba ZNC, Visací zámek nebo Ramones a
i spousta dalších. Ale nechceme nikoho kopírovat, snažíme se dělat vlastní muziku.
Máte nějaký hudební sen?
Ideální by bylo, kdyby byli Disharmonici tak
známí a populární, že by si sami
vybírali, kde a kdy budou vystupovat a sami by rozhodovali,
kterou nabídku přijmou a
kterou odmítnou. Zatím to je ale spíš
opačně - sami obvoláváme kluby a ty nemají
čas pro náš koncert.
TEREZA MAIXNEROVÁ
Autorka je spolupracovnice redakce