| Nahráváme v AVIKu Křest kazety Interview Rádio West Prodej kazet Pod lampou Pipe club Michal Röhrich Pavilónek Nabídka koncertu Konec roku |
Nahráváme v AVIKu (17.-18.1.1995) Začátkem roku 1995, konkrétně 17. a 18. ledna,Disharmonici strávili dvě odpoledne od dvou odpoledne několik perných chvil ve studiu. Tedy abychom to upřesnili, perné chvilky nezažívali Disharmonici (nebo to na sobě nedávali znát), ale zvukaři AVIKu. Disharmonici se těšili, jak dokonale zlikvidují svoje hlasivky a strhnou ručičky všech přístrojů ve studiu. Zvláště mnoho si slibovali od nepřekonatelného pádla, které bylo zvukově čím dál, tím ničivější. Bohužel tento nástroj byl pro zvukaře zcela nepřekonatelnou překážkou, neboť svými vibracemi ničil všechny mikrofony a mixáky v okolí pěti kilometrů. Snad proto nás Pavel Brom po krátkém okamžiku bez úvahy se slovy: "Ven!" poslal pro novou kytaru, ačkoliv evidentně měl v úmyslu nás poslat ještě jinam, což si netroufl, neboť jsme na něj byli dva. Zachránil nás Doctorův kolega Libor, na jehož chatě jsme napsali píseň Prase, ke které nás inspiroval. Zapůjčil své dřevo, proti němuž již nebylo zásadních námitek (nemluvím o Banjovu velmi svérázném způsobu ovládání téhož, který bývá obvyklý spíše u tam-tamu). Během prvních dvou skladeb se Pavlík Brom upřímně snažil udělat z disharmonické performance cosi podobného hudbě, což nemohlo mít ani nejmenší šanci na úspěch. Pak se začal shánět po svém oblíbeném nápoji - bromu, který pak po hektolitrech užíval. Když dostatečně otupěl a když přišla Madlenka a vyzývavě se na něho usmála s pohledem na hodinky, bylo tempo nahrávání už značně vyšší. Tak jsme během jediného odpoledne nadrtili na pásku přes třicet skladeb. Jen při oblíbené vypalovačce druhohorního ještěra Jana Medvěda (viz film Jurský park) "S tanky" (zvukaři se při ní posilovali párky, které si pak nevím proč strkali do uší) byl akustický nápor Banjova hovězího hlasu tak silný, že zničil dva mikrofony, než se zvukaři podařilo postavit poslední záložní mikrák do vhodné vzdálenosti asi dvaceti metrů od epicentra akustického výbuchu. Další zločiny proti lidskosti byly již přijaty celkem vlídně a krátce před půlnocí Madla odnášela svého zcela vyčerpaného druha domů. Nebyl již schopen souvislé věty, stále se jen smál a volal: "Ještě klidně hrajte dál, já jsem úplně v pohodě!" V oku měl tik, v rukou třes a ve tváři se zračila hrůza. Druhého dne, když se mu podařilo prchnout z ústavu, se už dal trochu do pořádku. Taky se již tolik netřásl, neboť mu to znemožňovala kazajka. Pouze se nepřítomně usmíval a potichu si prozpěvoval: "Bludnej ledovec, Bludnej ledovec...". Toho odpoledne se už jenom míchalo, ale stačilo to. Do studia se přinesla velká míchačka, do které zvukař naházel všechny pásky a pak vyzval (zás)tupce Sazky a. s., aby potvrdil platnost dnešního slosování. Pak vytáhl pásku a Disharmonici měli štěstí, že to byla ta jejich, takže se mohlo mixovat i nadále. Výsledek se dostal přímo na DATku a přišel den, zúčtovali jsme se Slámou. Musíme zde ovšem podotknout, že se při placení tvářil poněkud namíchnutě. Dali jsme mu co proto, kterýmž pádem měl dost a nic nenamítal. Doctor si operativně koupil věž Sony (za což byl propuštěn z Inelu), na které se kazeta dále kopírovala. Křest kazety (únor 1995) Aby bylo učiněno zadost tradici a aby kazeta nezapadla, velí stará slovanská tradice vožrat si držky jako svině, neboť jen tak - úlitbou Ethanolovi, ministru kultury staroslovanských božstev, lze zajistit vysokou technickou a uměleckou úroveň nahrávky, jakož i její vyšší prodejnost. Tolik teorie. V praxi celá akce probíhala tak, že jsme si nejprve sehnali telefonní číslo hospody U Horbenů v Hradišti. Nebylo to zase tak snadné, neboť tento pelech démona alkoholu je veden pod krycím názvem Tělovýchovná jednota. Název je velmi krycí, takže k jeho rozkrytí jsme nasadili všechny páky, kladky a nakloněné roviny, až jsme se ocitli na šikmé ploše, vedoucí od silnice k hospodě. Předtím jsme ale byli nuceni telefonicky zajistit rezervaci celého velkého stolu tamtéž. Vedoucí nás ujistil, že v daném termínu tam nikdo jiný nehraje, což byla téměř pravda. Kromě party starých trampů tam nehrál skutečně nikdo. Hulákali na celou hospodu a počtem asi dvaceti řvoucích vokálů místy Disharmoniky téměř přehlušili. Disharmonici ze samého žalu začali pít, ba dokonce i pivo. Po desáté večerní hodině se ozval Ing. Tony Cypage s podnětnou připomínkou, zda by nebylo záhodno začít s vlastním křtěním, neboť už asi hodinu nikdo nepřicházel, naopak asi patnáct slabších kusů vypadalo na brzké odpadnutí. Disharmonici objednali okamžitě dvě velké flašky šampáňa a dali se do křtu. Slabší jedinci vyděšeně prchli před gejzíry, takže asi dvacet skleniček zůstalo bezprizorných. Disharmonici obecně, Banjo pak zvláště, dbali pečlivě na to, aby nezvětralo a pod heslem "ani bublinka nazmar" brzy vše zlikvidovali. Co se dělo potom, lze popsat jen velice obtížně. Kdo nezažil pivo proložené dostatečným množstvím sektu, nepochopí. Prostor se nehledaně smršťoval a nadouval, jakož i vlnil. Všichni přítomní začali chápat, jak vznikaly teorie o smršťování a expanzích vesmíru. Viděli to tady na vlastní oči. Kolem třetí hodiny noční bylo možno na silnici z Hradiště spatřit postavu, blížící se elegantní sinusoidou s dost velkou amplitudou přímo na zastávku trolejbusu č. 13 k bývalým Slovanským kasárnám. Byl to Banjo. Po odevzdání daně z přidané konzumace nastoupil do bidlového vozidla a odjel neznámo kam. Doctor podle obvykle dobře ožralých zdrojů asi hodinu nato opustil prostor po o poznání lineárnější trajektorii. Interview v Regionu Plzeňsko (březen 1995) Jednou začátkem ledna Banjo dostal hlad, tak si zašel do bufáče na roh náměstí, kde potkal bývalého spolužáka, nyní redaktora kulturní rubriky nepopulárního týdeníku Region Plzeňsko. Jen tak mezi řečí se zmínil, že budou točit s Doctorem kazetu v AVIKu. Redaktor Vašík zajásal a hned operativně nabídl,že z nich udělá intervijů. Když Banjo dožvýkal svou i jeho sekanou, odsouhlasil mu to. Dostal za to vizitku. Po nahrání kazety byl zahájen maratón shánění pana redaktora, nakonec korunovaný úspěchem. Vašík se dostavil s záznamníkem a nechal nás, abychom se vykecali. Po asi půl hodině mu došla buď trpělivost nebo baterky, takže záznamník vypnul a slíbil, že jakmile ten blábol vyjde, dá nám vědět. Asi čtrnáct dní jsme čekali a pak se Banjo z náhodného rozhovoru s jiným známým dozvěděl, že článek už minulý týden vyšel. Banjo nemeškal a po projití všech trafik v Plzni v té předposlední našel ještě poslední výtisk Regionu z minulého týdne, kde bylo možno na předpředposlední stránce najít článek "Punk, folk a Cimrman". Pro milovníky přesných údajů mohu upřesnit, že to bylo v čísle 13/95. Rádio West Po takovém úspěchu vzrostlo i tak bezdůvodně vysoké sebevědomí Disharmoniků natolik, že se drze vypravili do rádia West, kde pracovala Banjova známá Petra. Ta si poctivě poslechla skoro celou DATku, nakonec vybrala jedinou trochu hratelnou skladbu a odnesla ji poslechnout vedoucímu redaktorovi hudebního vysílání. Ten si ji se zájmem poslechl a řekl: "Tak tohle v žádném případě!". Pak doporučil Disharmonikům buď jinou stanici, nebo sebevraždu. Disharmonici zvolili třetí možnost. Jiná redaktorka si Banja ve studiu povšimla, takže ho pozvala do pořadu Česká hodinka. Zde Banjo vybral deset skladeb českých interpretů, jejichž nahrávky byly v této komerční stanici k dispozici. Zbytek času byl vyplněn Banjovými tupými tlachy a jeho nezajímavými až chaotickými názory na českou a plzeňskou hudební scénu. Na konci byl Banjo už tak trapný, že začal sám zvažovat dvě dříve zmíněné možnosti. Zvítězila druhá. Jedna kazeta byla poslána do pražského Rádia 1. Od té doby je nezvěstná a nepodává o svém pohybu žádné zprávy. Prodej kazet (únor - duben 1995) Po prodeji prvních asi 15 - 20 kusů kazety "NO COMMENT!" známým se Disharmonici rozhodli, že zkusí kazetu prodávat i v obchodě, aby mohli zkazit vkus i někomu jinému, než svým kamarádům. K tomuto účelu se jim zdála být zvláště příhodnou prodejna firmy Globus, která se tehdy nalézala v Prešovské ulici. Banjo se ve své prostotě dotázal ohledně prodeje přímo slavného baskytaristy skupiny Znouzectnost Goldy. Golda ho laskavě poslal do pr- od ležet dosud. Asi za týden byl Banjo opět v Globusu na Prešovské. Golda se usmíval, z čehož bylo zřejmé, že při poslechu Disharmoniků přišel o zdravý úsudek, což se projevilo tím, že koupil ještě druhou kazetu pro Caina (bubeník ZNC) a vyzval Disharmoniky, aby někdy dělali Znouzi předkapelu, k čemuž se Banjo po úvodním šoku vyjádřil kladně. Doctor byl značně zdrženlivější a podezíral z pominutí smyslů a sesuvu mysli i svého spoluhráče. Naštěstí asi dva měsíce se nedělo nic podstatného, takže se již začalo zdát, že se na celou akci šťastně zapomnělo. Ale vtom se to stalo. Hrajeme Pod lampou(19.4.1995) Někdy začátkem dubna v Banjově kanclu zazvonil telefon. "Zdar, tady Golda. Víš, jak jsme spolu mluvili, jestli byste s náma někdy nehráli, hodí se vám středa devatenáctýho?" Banjo huhlal něco v tom smyslu, že by si nedovolil nic namítat, ale neví, co na to Doctor. Takže zvoní telefon u Doctora v práci i tam se dozvídáme, že tento týden Jedličky nejsou, ptejte se tak asi příští týden. Po více než týdnu usilovného celostátního pátrání a těsně před vyhlášením nezvěstnosti poloviny Disharmoniků se Doctor opět objevuje v Plzni. Po chvíli přesvědčování už mu tak nevadí, že po koncertě budou asi vyhnáni v ssýlku v Síbir, ale vidina koncertu před plnou Lampou působí na fanatického Banja přímo magicky. Golda se téhož dne dozvídá, že jo. Přípravy a tréma Disharmoniků se stupňují na maximum. Konečně nastává horečně očekávaný den. Disharmonici mají na akci asi dvacetičlennou klaku, zbytek Lampy je naplněn k prasknutí příznivci Znouzectnosti. Banjo i Doctor zkoumají možné ústupové trasy a poslouchají v posvátné hrůze stále se lepšící Znouzi, ve které hostuje i pověstný kytarista Michal Röhrich, který si prý nejlépe odpočine, když si v noci vezme do postele kytaru a ve spánku si přehrává sóla Michala Pavlíčka, Jimmi Hendrixe a Franka Zappy. Když chodí na ryby, vábí je na melodie, vybrnkávané na vlasec a po bigbítovém koncertě relaxuje klasikou. Banjova kytara je označena za naprosto nevyhovující a Michal mu, neznaje způsob Banjovy hry na kytaru, v dobré víře půjčuje svou. Snad díky ní jsou disharmonické kompozice poslouchatelnější, i když i tak je to na pytel. Nicméně publikum je zatím celkem klidné, zřejmě díky blahodárnému účinku marjánky a perníku. Je pravda, že se neprojevují nijak nadšeně, ale překvapeni jsou určitě. Něco takového asi dosud neslyšeli. Nebudeme Vás unavovat podrobnostmi, ale pod pódiem se leskl Mastňák, kolem oscilovali Bolek a Lolek, štěrba si žádal Kyberpunky, Caine se velice usmíval a ostatní Znouzáci si nostalgicky vzpomínali na dobu, kdy taky ještě neuměli hrát. Michal byl zřejmě v absolutním šoku, protože něco takového neslyšel ani v hodně divokém snu. Hudba ze staršího paleolitu duněla a diváci se zvolna smiřovali s horrorem, když vtom se živel uklidnil tak náhle, jako když sopka ustane ve vyvrhování lávy. Asi patnáct jedinců bylo šokováno tak hluboce, že si chtěli koupit kazetu, kterou ale Disharmonici neměli při sobě. Posléze druhého dne již trans pominul a kazetu si v Globusu koupili asi jen dva z nich. Znouze mezitím hráli a Disharmonici zapíjeli první relativní úspěch společně se svými fanoušky v baru. Pipe club V Mariánských Lázních se skoro měsíc co měsíc scházejí kuřáci dýmky, aby zde ukojili své pudy. Protože Doctor si koupil fajfku a neprozřetelně se zmínil o existenci skupiny, nemohlo nastat nic jiného, než že Disharmonici byli pozváni na tradiční kuřbu jako kulturní vycpávka pro případ, že by program vázl. Asi dvacet až třicet kuřáků si zapálilo a v rozvážném bafání jim Disharmonické disonance nijak nevadily, naopak tvářili se velmi vlídně. Byla to prostě pohoda. Michal Röhrich Banjo byl natolik povzbuzen koncertem před neznámým publikem, že se rozhodl zakoupit elektrickou kytaru, neboť si správně vyložil větu V. I. Zelenina, že bigbít je vláda sovětů a elektrifikace. O radu při nákupu požádal známého kytarového virtuosa Michala Röhricha. Ten mu ochotně oznámil cenové relace ojetých kytar. Banjo objevil prodejnu, kde se nacházelo několik nástrojů v kýžené ceně. Proto pozval Michala, aby nástroje otestoval a poradil. Ten předvedl na některých z nich část svého mistrovského umění, většinu zcela zavrhl a posléze ukázal na jednu a prohlašoval, že ta za to stojí (i když neřekl, za co) a aby ji Banjo koupil. Již téhož dne Banjo doma letoval dvoulinku a připojoval na zesilovač svého gramofonu a Město Touškov se otřásalo v základech, postavených asi před devíti sty let. Michal byl z koncertu Pod lampou natolik konsternován, že téměř přijal nabídku hostování u Disharmoniků, nicméně naštěstí pro něj neměl nejprve čas. "Pustíme se do toho, jen co secvičím koncertní repertoár Forehandu", "Příští dva týdny jsem na šňůře s Copem", "Nahráváme ve studiu s Musicou Vagantium", "Zpíváme s Resonancí Rybovku, tak hned potom na to půjdeme", ... a tak to šlo pořád. Nakonec se mu to asi přece jenom rozleželo, takže si nás pozval k němu domů. Tam jsme zvěděli, že rocková opera v Karlsbadu je po rekonstrukci a nutně potřebuje krysaře na deratizaci a do této funkce byl zvolen právě Michal, takže bude teď ve Varech, kterýmž pádem nemůže být současně v Plzni, což při naší inteligenci jistě pochopíme. Tohle sdělení ovšem nastalo až po druhém veřejném vystoupení Disharmoniků, na které je Michal pozval a jehož dějištěm byl... Lochotínský pavilónek(19.10.1995) Víkend předtím Banjo zlézal v Rakousku Dachstein a od pondělí do středy byl na školení v Brně, takže shánění si pro tentokrát (nezaměňovat s Protektorátem) užil Doctor. Zastihl Banja ve čtvrtek hned po ránu a suše mu sdělil: "tak dneska je menší změna. Zkouška není ve čtyři, ale v šest, ne u mě, ale na Lochotíně v pavilónku. Jo, a vezmi si elektrickou kytaru, od sedmi tam hrajeme." Po prvotním šoku Banjo začal vnímat až, když mu Doctor líčil, že kromě nás tam bude hrát hudební skupina Démophobia a divadelní skupina Ludvíci. My tam budeme mít nějaké vycpávky v divadelním seriálu. Večer nastal a Disharmonici byli nastoupeni v pavilónku, kde se ozývala poezie a divadlo, souhrnně by bylo lze uvedené shrnout do zastřešujícího pojmu kultura. Ne tak Disharmoniky. Ti se nejprve nedozvěděli prakticky nic. Pak byli zahlceni různými vesměs protichůdnými informacemi a dezinformacemi, které byly postupně dementovány různými dementi a dementy. Představení samo o sobě by bylo velice pěkné, nebýt tam Disharmonici. Jejich skladby uváděly většinu publika do absolutní apatie, pouze AVIKácký zvukař Pavel s Madlenkou (nezaměňovat s Mládkovou osobní švadlenou) a psem Mikešem (nezaměňovat se stejnojmenným kocourem ani s podobně znějícím komunistou), který si s Disharmoniky vesele vyl do rytmu, byli v relativní pohodě, neboť věděli, co mohou očekávat. Kulturymilovná většina publika sice tleskala, ale nejevila žádné zvláštní známky (a to ani poštovní) nadšení. Při čtvrtém a pátém výstupu Disharmoniků slabší jedinci prchali ze sálu a očitý svědek tvrdil, že takové zděšení v lampasáckém skelném pohledu ještě nespatřil. Venku uprchnuvší mohutně šlukovali cigára, kterým předtím ukousli filtr. Při kuřbě tvrdili, že zvolili menší zlo. Vzhledem k tomu, že Disharmoniky nikdo fyzicky nenapadl, lze hovořit o dokonalém úspěchu. Není možné nezmínit se zde též o jedné divačce z první řady. Bylo totiž velmi zajímavé pozorovat proměnný výraz její tváře. Když Disharmonici poprvé vylezli na podium, vesele se usmívala, nic zlého netuše. Jakmile začal Banjo hrát, začal se její výraz prudce měnit. Vytřeštila oči a začala lapat po dechu. Vlasy se jí hrůzou vztyčily tak prudce, že by jí to mohl leckterý punkáč závidět. Barva její tváře se během několika písní postupně měnila z modré na červenou, která byla nahrazena sinale bílou. Po vystřídání národních barev se nakonec ustálila na brčálově zelené. Na konci první série Disharmoniků se zmítala v křeči tak mocné, že na ni jeden epileptik uznale zíral s velikým obdivem. V dalších sériích už její šok poněkud opadl, přesto zůstávala v transu. Devastace její osobnosti vyvrcholila v poslední sérii, ve které si již s Disharmoniky prozpěvovala a podupávala nožkou. Mezi skladbami vykřikovala: "Jste nějaký líný!" "Koukejte to pořádně rozjet!" "Vosolte to!" "Vodpal ty (vod tý) kytary!" Nabídka koncertu Tato divačka, když jí konečně přestala téci pěna z úst, nás po koncertě vyhledala v zákulisí. Doctor ji pohledem ohodnotil a zašeptal Banjovi, že je docela 'šik'. Než stačil Banjo přikývnout, neznámá se představila slovy: "Brej den, otrapové, jmenuji se Hanka šiková a zastupuji zde nechvalně neznámou agenturu Esprit. Tak co, vy paďouři, jste schopni sehnat si ještě nějakou skupinu, se kterou by jste v Divadle Dialog vystoupili pod ochrannými křídly naší světově zesnulé agentury?" Disharmonici byli tak ochromeni nenadálou nabídkou, že podlehli nátlaku a přikývli. Problém byl najít druhou vhodnou kapelu. První nás pochopitelně napadla Znouzectnost, ale ta byla odbyta ekonomickým argumentem: "na tu by přišlo moc lidí". Dalším trapným argumentem bylo, že by tam pak měli Disharmouši malé procento svého publika. Volba proto padla na Petra Macha, což je kapela, která hraje příliš dobře na to, aby na ni chodilo moc lidí. Jako kontrast k Disharmonikům budou fungovat dokonale. Naší nové známé se tahle grupa také celkem zamlouvala, takže zbývalo jen přesvědčit Machy. U Michala Röhricha to nedalo tolik práce, jen nám nebyl schopen říci, kdy bude mít nějaký volný čas, aby byl jasný termín. Druhý den si Banjo podal v práci baskytaristu, který tím pádem byl taky pro. Silou svých uměleckých osobností Disharmonici usměrnili i zbytek Machů natolik, že se koncertu již ani nemohli dočkat. Aby mohli přípravy lépe vychutnat, ještě přeložili termín z původně plánovaného prvního února na dvacátý. Konec roku 1995 Disharmonici operativně navštívili v rámci příprav dva (tři, ale jen dva byly inspirační) koncerty Znouzectnosti. V polovině prosince byla sestava poněkud slabší, neboť chořel i bubeník Caine a kytarista Přemek. O přestávce vzbudil pozornost v zadní části publika nešťastník, který se bezvýsledně snažil najít červené víčko od Dobré vody. Disharmonici toho ihned zneužili a napsali o tom píseň. Koncert samotný získal na zajímavosti teprve poté, co nastoupila na pódium jako host bývalá saxofonistka této skupiny Ema a přivedla svého manžela bubeníka, který bicí celkem obstojně obsloužil. Do té doby Déma s Michalem a Goldou dělali, co mohli, ale bez Caina se prostě hrát nedá. To si Disharmonici zapamatovali a hned po uzdravení (na slavné vánoční besídce ZNC) Caina požádali o hostování v jejich skupině. Bystrý Caine hned pochopil, že to je nabídka, kterou nelze odmítnout, a proto pozvání přijal. Lednový koncert Znouzectnosti byl úspěšnější. Disharmonici navštívili své přátele v šatně. Golda při pohledu na blížící se nebezpečí zvolal: "Zle, matičko, zle, Disharmonici zde!" Od tohoto provolání se dodnes distancuje a tvrdí, že určitě volal někdo jiný, nicméně tím dal popud k napsání další písně, ve které je toto zvolání po malé úpravě refrénem. Banjo si na konci roku 1995 (29.12.) koupil jakousi krabici v černé barvě s čudlíky a tvrdil, že jde o 30-ti wattové kytarové combo. Tím skupina prozatím ukončila svoji elektrifikaci. |