Kronika - rok 1997

Začátek roku

První zkouška proběhla 9. ledna s Maxem a bez Spoka. Druhá bude zřejmě až za čtrnáct dní. Caine vydal vlastní kazetu s zajímavými texty a heavyfolkovou (pokud lze někam zařadit) hudbou. Procvičena první plánovaná strana kazety.
10. telefonicky kontaktován Semtex - Lukáš. Přislíbil, že 19. nebo 20. bude informovat, jsou-li 1. dubna hratelní. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se chystal nějaký koncert v prvním čtvrtletí.
A už nasvědčuje. Banjo se ochomýtl v Lobzích, čímž si vykoledoval pozvání do klubu Past. Ten se vyznačuje nízkou kapacitou, což dává vzniknout podezření, že by na Disharmoniky mohlo být narváno. Jako druhá kapela se uvolili hrát Rockles. Později (hned po distribuci propagace) se dozvídáme, že v tom termínu jsou v Plzni z kapely jen dva členové, ale oni to zvládnou (snad). Jejich problém...
Stalo se v týdnu po desátém únoru, že se agentura Esprit probudila ze zimního spánku a paní Zajícová volala toho času chorému Banjovi, zda by si zahráli na letošních Strunách na ulici, což po loňském fiasku celkem překvapilo a potěšilo. Termín zatím stanoven na 19. srpence. Den nato volala Jindra Hrádková (nástupkyně Hanky) témuž, s kým že to Disharmonici hrají toho 1. apríla. Banjo opět zavolal Lukášovi a ten mu tentokrát sdělil na pevno, že Semtexové nebudou. Proto byl kontaktován Déma, který angažmá přislíbil.
Zatím se letos Disharmonici nesešli na žádnou zkoušku kompletní, snad v pátek 21. na náhradní zkoušce místo předchozího čtvrtka, kdy Caine nemůže. Navíc ani Max není Past jistý... To bude improvizace.

Jsme v Pasti (středa 26.2.1997)

V pátek před Pastí se zkouška povedla. Všichni se sešli a hrálo to dost slušně. Disharmonikům to dodalo celkem slušné sebevědomí. Na druhou stranu se ovšem musíme zmínit o mimořádně nevhodném načasování celé akce, neboť nejen že většina z the Rockles je mimo Plzeň, ale v paralelním termínu v Lampě probíhá přehlídka amatérských hudebních skupin (mj. Laici, Trio rozvrat a mnozí další). O tom ovšem Disharmonici zvěděli až v době, kdy byla propagace rozjeta a nedalo se nic dělat. Při hodnocení koncertu samého je třeba nespouštět ze zřetele tato fakta, nemluvě o poměrné odlehlosti Pasti od centra.
V den koncertu se Banjo s Doctorem minutu před stanoveným termínem začali dobývat do Cainova domu. Jmenovaný ovšem večeřel a snad proto vyzvánění obou Disharmoniků na druhém konci bytu snad ani neslyšel. Naštěstí asi po deseti minutách marnosti dorazil zachránce situace - Spok. Ten vlastnil klíče od domovních dveří, takže předsunutá jednotka Disharmoniků vyrazila na zteč. Další zvonění u dveří bytu bylo korunováno vítězstvím. Caine sice ještě stále dožvýkával rohlík, potřený vrstvou čehosi jedlého, ale již družně rozprávěl mezi dveřmi se zbylými členy skupiny. Ještě před ukončením večeře se dostavil v poklusu Max, takže Disharmonici byli opět v plném počtu.
Při nakládání nástrojů se Caine zmínil, že pokud jsou k dispozici oba vozy, bylo by dobré zastavit se pro Karpiho u něj doma pro basové combo. Banjo s Maxem tedy nabrali něco nástrojů a aparatury a odebrali se vesele na škvrňany. Karpi je uvítal ve spodním prádle a zřejmě by se klidně i navečeřel, nebýt hrubého psychického nátlaku ze strany Disharmoniků. Basové combo vážilo jen o něco málo více, než sloní mládě a ani kytara včetně obalu nepatřila k nejmenším. Max a Banjo obé přemístili do modré Favořitě, kde vyčkali slabou čtvrthodinku na majitele této nejtěžší techniky v Plzni. Ten se dostavil tentokrát v kompletním oděvu včetně širokého klobouku a širokého úsměvu.
Tím se stalo, že již půl hodiny před plánovaným vypuknutím koncertu se začala stavět comba, přestavovat bicí a hledat mikrofony. Po další čtvrthodině dorazili Laici, kteří se domáhali možnosti stručného vystoupení, aby mohli hrdě prohlásit, že měli za večer dva koncerty. Bylo jim povoleno strašit děti o přestávce dvěma skladbami.
Začalo se s mírným skluzem, jako ostatně skoro vždy. Návštěvnost koncertu byla uspokojivá (vzhledem k okolnostem), asi třicet punkáčů a punkaček naplnilo minisál celkem obstojně. První půle vystoupení patřila Karpimu, který nehrál věci od Rockles, ale od čp 8 a mezi to vložil pár skladeb vlastních. My neznalí jsme ani nepoznali, které byly vlastní a které převzaté, což ho potěšilo. Na závěr povolal Spoka a zahráli svoji oblíbenou ukončovačku "Parket je zaminovaný", kterou jsme už znali z podání Tří dřeváků.
Po krátké technické pauze nastoupili Laici. Baskytaristu celkem úspěšně zastoupil Max. Jen v prostřední improvizované části, kde se skoro každý takt měnil rytmus a posloupnost akordů, se náš basák tvářil dost vyděšeně, přestože je u Disharmoniků zvyklý na leccos. Celková délka vystoupení tři skladby dokonale stačila k tomu, aby se Laici opět o něco více ztrapnili.
Disharmonici zahráli asi osmnáct skladeb a dva přídavky. Jedním z přídavků (na děti) byl diváky vyžádané Stánky. Dalším přídavkem byla celkem nová skladba Monarchy, motivovaná šesti pistolníky. Byla požadována ještě Božena a Punk isn't dead, na které ovšem nedošlo. Hrálo se dobře a v pohodě, jen blikající osvětlení občas dezorientovalo kytaristy. Vrcholem všeho byla píseň Tma, při které vrchní osvětlovač vtipně zhasl, a chudák Max neviděl na akordy, které měl napsané na papírku. Publikum vědělo, na co přišlo a na celkově pohodové náladě to bylo znát.
Po koncertě dostali Disharmonici zdarma toast a pití, podařilo se jim prodat jednu starou kazetu a při reprodukované punkové hudbě si pěkně zapogovali. Doctor druhý (až pátý) den po koncertě skoro nemohl chodit, Banjo dostal rýmu a o ostatních nemáme zprávy. Zkrátka koncert se vydařil.

Sezóna se rozjíždí

Už by se skoro mohlo zdát, že Disharmonici po pokoření většiny Plzeňských rockáčů usnuli na vavřínech. Ovšem to se nestalo, neboť vavříny dnes v žádné samoobsluze neseženete (leda sušené a na těch se spát nedá, protože šustí). Naopak se stalo, že Doctor Lampákům poslal disharmonickou demonahrávku, která se tamtéž celkem zalíbila, takže jim bylo nabídnuto angažmá, a to ve středu 23. dubna.
Po koncertu v Dialogu na apríla a spolu s již zmíněnou šancí hrát na Majáles se zdá, že Disharmonici budou letos hrát víc, než bylo zvykem v letech minulých.
Na zkoušce 12. března začal nácvik na Dialog. Výběr skladeb vzbudil značnou nelibost u Doctora, který si v zoufalství rval vlasy, čímž dosáhl ještě kvalitnějšího vymýcení svého porostu než kdykoliv předtím. Po tomto žalostném výsledku se Banjo uvolil natlačit do programu tři jiné skladby dle Doctorova výběru, čímž se živel mírně uklidnil.
Další zkouška proběhla bez větších problémů a bez Spoka a ta ještě další v kompletní sestavě, obohacené o Luďka, bubeníka České Disharmonie. Jak k tomu došlo?
Když historická část Disharmoniků navštívila v březnu koncert Totáčů a České Disharmonie v Céčku, seznámila se tam s jejich bubeníkem. Ten byl tak skleslý z toho, že dosud nehrál v Lochotínském pavilónku, že mu Disharmonici slíbili, že v tomto směru něco udělají. Udělali to. Banjo zavolal Lipimu z Ludvíků, jestli by něco takového neorganizoval, a Lipi nebyl zcela proti. Tím Disharmonici celou záležitost pustili z hlavy s tím, že se časem nějak vyvrbí. Vyvrbila se tak, že Česká Disharmonie sehnala Disharmonikům společný koncert 22. května v Lampě, jenže v tom termínu má být Caine podle svých záznamů v Praze. Luděk v tom neviděl žádný podstatný problém a směle prohlásil, že to případně nějak odbubnuje. Takže na zkoušce 27. března byl jen v pozici pozorovatele.

Apríl (1.4.1997)

Není možné se nezmínit o tom, že Disharmonici se opět dostali do Dialogu, kde jim vzhledem k mimořádně vhodnému termínu bylo povoleno i účinkování. Sedmdesát platících diváků sice z určité (hlavně ženské) části přišlo spíše na Démophobii, ale zdá se, že účast tohoto počtu diváků se na akcích v Dialogu stává Disharmonickým standardem. Proto Disharmonici zaslali mezinárodní komisi pro míry, Luďky, váhy a Skopce návrh na zavedení nového koncertního etalonu. Jednalo by se o jeden Dialog, který by měl hodnotu 70ti platících diváků.
Ale nyní již k vlastnímu koncertoidu. Zvučil tradičně Víťa Mařík, který se proslavil tím, že zabránil hladomoru v části střední Evropy, za což v průběhu koncertu dostal diplom. Většina diváků netušila, že mezi plakátovanými skupinami Démophobia (tentokrát s Michalem Röhrichem) a Disharmonici vystoupí i Navzájem. Navzájem zahrálo i několik Cainových písní z jeho soukromého alba. Toto zhruba dvaceti minutové mezivystoupení přijali diváci klidně, bez výraznějších projevů nevole.
Disharmonici zahráli asi zatím nejkratší Dialogové vystoupení (15 skladeb + 2 přídavky), ale zdá se, že celkem úspěšně. Každým vystoupením je to sehranější, ale na druhou stranu si členové skupiny víc všímají chyb a nepřesností, které dříve zanedbávali pro jejich množství.
Kameramanem byl tentokrát Martin Chval, který slyšel Disharmoniky po delší době. Prohlásil, že jsou o tři třídy výš, než když je slyšel naposled. Naproti tomu Michal Röhrich tvrdil, že jestli se někdy ožení (pravděpodobnost 1 : 10001), musí mu tam zahrát právě Disharmonici. Doctor se hodně rozpohyboval, zatímco Banjo častěji než obvykle tápal v textech. Celkový dojem byl ale asi obstojný, protože okolnosti nasvědčují tomu, že je možno se nadít letos i dalšího Dialogového koncertu. Navíc zde s Lukášem ze Semtexu bylo dohodnuto, že Disharmonici zahrají 8. qětna na Majáles. Caine zřejmě bude moci, protože tam hraje i se Znouzí, snad ne ve stejnou dobu.

Zkouška u Luďka (2.4.1997)

Protože v Lampě už Luděk potvrdil naši účast na 22.5., rozhodli jsme se s ním nazkoušet repertoár pro tuto příležitost. Prvním smluveným a kupodivu i dodrženým termínem byla středa 2. dubna ve tři odpoledne u něj ve zkušebně. Max se sice omluvil, že ho nepustí z práce, ale to Luďkovi až tak moc nevadilo a spokojil se s Banjovou kytarou a Doctorovým řevem. Secvičilo se asi 12 skladeb k celkové spokojenosti a zkouška skončila v půl páté. Zdá se, že za příznivého naklonění Boha a optimální konstelace hvězd by to v té Lampě ani nemusel být moc velký průser. Nicméně hin sa hukáže.

S Totálním nasazením v Lampě(23.4.1997)

A hukázalo se. A byl to průser. Lidi přišli ve vysoké kvalitě, která ovšem nějak nechtěla přerůst v kvantitu. A tak v skoro prázdné Lampě (asi 35 diváků zpočátku a asi 10 na konci) přece jen je atmosféra o poznání komornější, než když na Znouzi přijde lidí asi desetkrát tolik a vydrží až do konce.
Po hudební stránce se Disharmonici docela zlepšují, ale zase v témž termínu hrály Lajky jinde a zadarmo. Tím přetáhly kolísající část diváků, kteří sice absolutně rozebrali pozvánky skoro na všech distribučních místech, ale pak nepřišli. Disharmonici začali v devět a skončili včetně dvou přídavků asi po padesáti minutách.
Hodinový následný pořad Totáčů probíhal ve znamení dobře zahrané a zajímavé hudby, bohužel ale i odlivu diváctva. Caine o svém výkonu (jako vždy) tvrdil, že dělal velké množství chyb a že v nových skladbách improvizoval. Nicméně konce u prakticky všech skladeb seděly a průběh vesměs také, což je nesporně možno kvitovat pozitivně. Pozvání od Totáčů do Slaného bylo zatím s díky odmítnuto, snad po natočení nové kazety.

Druhá zkouška u Luďka(24.4.1997)

Ač tomu dopravní situace v Plzni ani empirie nikterak nenasvědčovaly, Disharmonici se včetně Maxe včas sešli a včas dojeli na místo určení. Tam se stala taková věc, že se docvičily zbylé skladby a kompletně přejel celý seznam na druhou Lampu. To vše za 75 minut.
Je třeba dodat, že se případná různá ukončení bicích a ostatních berou benevolentněji, než ve stálé sestavě. Caine je pro Disharmoniky optimální, ale rozhodně je to s Luďkem lepší, než bez bicích.
Majáles se blíží, a tak v pondělí 5.5. Banjo získal od Lukáše Semtexa informaci, že Disharmonici hrají od půl páté. Jakožto typická folková skupina jsou zařazeni na malé folkové jeviště na scénu u sudu. Ještě by se teoreticky dalo zahrát i ve středu v nevím čích Sadech, ale Max nemá čas. Nevadí, Sady si nás užijou ještě během Strun.

Majáles (8.5.1997)

Studenti jsou mladí, nezkušení a veselí. Asi to bude mít nějakou souvislost s tím, že každý rok začátkem května pořádají velkou show, v našich krajích zvanou Majáles.
Od té doby, co doctor H. vymyslel heslo "Majáles, to je běs!", jsou na akci pravidelně zváni i Disharmonici, snad aby toto staročeské přísloví došlo naplnění. Stejně jako kdysi na festivalu ZUČ, i zde byli správně identifikováni jako folková skupina a jako takoví zařazeni na malou folkovou scénu. Ono se řekne malá folková scéna, ale proti většině plzeňských rockáčů byla dost velká. Naštěstí byla situována na strategicky nesmírně důležitém místě, obecně zvaném "U sudu."
Banjo a Max bloudili po výstavišti již od poledního a nasávali atmosféru, Max jakožto neřidič i nápoje v kraji oblíbené. Kolem třetí odpolední se u folkové scény začali hemžit Caine, doctor H. a Spok, o Mirče a Přémovi nemluvě. Pořadatel byl lehce nervózní a pořad zatím jen s půlhodinovým skluzem. Zde pohledem na program Disharmonici odhalili, že nebudou hrát 45 minut, ale asi jen 25. Proto byl počet skladeb zredukován o šest.
Po asi dvou skupinách, mimochodem dost nudných, nastoupil Přéma s chotí, basákem a Cainem, a Navzájem si zahráli několik svých skladeb. Krátce poté, kdy měli začít hrát Disharmonici, se pódium uvolnilo a obsadila je Démophobia. Vzhledem k neočekávaně vysokému počtu nástrojů (2 kytary) jim zvučení trvalo téměř půl hodiny. Počasí bylo nevlídné, začínalo pršet a diváci usínat nebo odcházet. Při akci samotné se jejich počet stabilizoval, ale hudba jim asi připadala dost pomalá (v takovém počasí jsou plzeňské pověsti zajímavější v sále se střechou). "Nebojte se," volal Doctor, "až začneme my, rozprchnou se všichni a bude klid!"
Ale nebyl.
Disharmonici naběhli s hodinovým zpožděním po menší hádce s další skupinou v pořadí. Maxova basa vysílala do aparatury přes linku velmi zajímavá rušení, odstraněná až mírným poklepem nástroje o pódium. Až na absenci vokálů v odposlechu bylo asi ozvučení celkem solidní.
Vepředu pod pódiem běsnil již silně občerstvený štěrba s kolegou z Oasy a na pódiu Disharmonici. Diváků začalo oproti všem předpokladům přibývat, zřejmě byli přilákáni nebývalým hlomozem a většina kvitovala zrychlení skladeb s povděkem. Koncert proběhl velmi úspěšně, zatím to byl asi nejúspěšnější koncert v historii Disharmoniků. Po akci se dostavila redaktorka MF Dnes a nabídla se, že by z Disharmoniků časem udělala interview.

Lampa podruhé (22.5.1997)

V Lampě je vždy hodně horko. Čím víc diváků, tím je vedro nesnesitelnější. Ačkoliv oproti minulému disharmonickému koncertu byla návštěvnost o dva diváky vyšší, dalo se i dnes horko celkem v pohodě vydržet.
Disharmonikům chyběl Caine, který téhož dne koncertil se ZNC v bezvýznamné středočeské vesnici (tuším se jmenuje Praha). Disharmonici s tím ale počítali a Caine byl pro tento koncert vystřídán Luďkem (zmíněn již výše). Na rozdíl od Caina ještě není zcela zvyklý na Disharmonické anomálie při ovládání nástrojů a někdy i hlasů. Přesto podal dost solidní výkon.
Oproti plakátům došlo k drobné změně. Skupina the Rockles, kterou Disharmonici plánovali na závěr, chtěla vystoupit jako první. Disharmonici se to dozvěděli asi ve čtvrt na devět, těsně před vstupem na podium. Nastala hádka, při které z obou stran padlo několik argumentů a poté i silnější slova. Povolaní hasiči zchladili horké hlavy a oddělili od sebe obě skupiny, zmítající se v zuřivé bitce. Náčelník hasičů pak rozhodl, že první budou hrát Disharmonici.
Během vystoupení Disharmoniků The Rockles sbalili své nástroje a znechuceně odešli.
V druhé půli dohrála Česká disharmonie a po hudební stránce zavládla celkem spokojenost. Nicméně ještě jednou musíme konstatovat naši lítost z incidentu s The Rockles. Hlavní chyba se stala na straně pořadatelů, protože tři skupiny na jeden večer je trochu moc. Obzvláště v případě, že jednou z nich jsou Disharmonici, nechvalně známí svým agresivním přístupem.
Samotné vystoupení Disharmoniků bylo uspokojivé, i když musíme konstantovat: "Caine je Caine".
Sice v tu chvíli to ještě nikdo netušil, ale tento koncert silně ovlivnil další osud skupiny, zejména pak Banja. Seznámil se zde totiž s jednou slečnou, která posléze do jeho osudu dosti podstatně promluvila...

Vinice (27.5.1997)

Nebývá zvykem, že by skupina Tři dřeváci pořádala mnoho koncertů. Přesto k jednomu z nich došlo a Disharmonici byli opět u toho. Jako celkem vhodné místo bylo vybráno prostranství před místní knihovnou na Vinicích.
U Caina se po jedné hodině odpolední začala sjíždět tři vozidla. Do nich se naložilo vše potřebné a nastal přesun na Vinice, kde po chvíli marného hledání bylo přeci jen dosaženo cíle. Caine obíhal, stavěl a zkoušel všechny aparáty. Ostatní mezitím pojídali podané občerstvení. Různí potenciální diváci přicházeli, posedávali a opět odcházeli.
Zahájení připadlo Dřevákům. Začali včas, se zpožděním jen asi třičtvrtě hodiny. Kromě několika vytrvalců, kteří si přišli skupiny poslechnout, bylo na místě možno zpozorovat větší množství dětí a mládeže bez rozdílu barvy pleti (všichni hodně opálení,takže rozdíl mezi nimi nebyl), která by jinak bezcílně bloudila po sídlišti. Ač po hudební stránce bylo předpokládáno fiasko, nedopadlo to špatně. Takže se zdá, že se zatím Disharmonici stále ještě nerozpadli. Koncert skončil krátce po páté odpolední, aby všichni ještě mohli stihnout Simpsony.

Interview v MF Dnes(11.6.1997)

V úterý 10. června v Banjově kanceláři zazvonil telefon. Na druhé straně drátu stála známá redaktorka Lída Hegnerová z celkem neznámého plátku Mladý Franta. Ta zkonstatovala, že zítra bude interview pro plzňáckou kultovní rubriku, tak ať si Banjo připraví kecy, fotky a doctora H. Čas rozhovoru byl stanoven na zítřejší oběd.
Banjo druhého dne zavolal Doctorovi, který na místo dorazil v kompletním počtu. Lída kladla všetečné novinářské otázky a všechno si zapisovala do notýsku. Po necelé hodině už toho měla dost (napsáno), takže odešla do redakce, kde přislíbila článek do druhého dne vyhotovit.
Slib splnila, takže na třetí stránce plzeňské přílohy z 12.6.1997 vyšel krásný článek s názvem Samouci natočí první album. To udělalo čáru přes rozpočet Banjovým kolegům, kteří se s ním vsadili o sto piv, že nic takového nikdy v novinách nevyjde (čau Milane, mám u tebe pořád ještě sud - [doplnění 20.5.2014 - stále trvá!]).

Internet (od března 1997)

Jelikož drzost Disharmoniků nezná mezí, rozhodli se využít tohoto nejmodernějšího média k šíření dezinformací sami o sobě.
Problém, kde pavoučí (web) stránku umístnit, byl jednoduše vyřešen nátlakovou akcí. Doctor, Banjo a Spok tak dlouho naléhali na Maxe (nejvyššího Intern(et)istu na ZČU) a ten v slabé chvilce přislíbil, že stránky zveřejní na školním serveru. A tak doctor H od března začal pomalu za občasné pomoci svých kolegů vytvářet internetovskou home page Disharmoniků. Uběhlo pár měsíců a stránka začala být jakžtaž k světu. Proto Disharmonici začali zhruba od května šířit mezi lidmi URL své stránky.

http://sellene.zcu.cz/disharmonici/

Mohutná kampaň slavila obrovský úspěch a v období od března do srpna navštívilo stránku plných 8 příznivců. Nutno podotknout, že si někteří právem stěžovali, že se nebylo možné na stránku připojit. Max si proto dal kapitalistický závazek, že tyto problémy do pěti let odstraní.
Na stránce se pravidelně pracuje a každý si na ní může přečíst aktuální termíny koncertů, texty, literání výtvory Disharmoniků nebo právě tuto kroniku.

Nácvik na kazetu (8.-10. července 1997)

Ještě předtím než došlo ke zkoušení, byl řešen problém basového comba, které Max nevlastní.
Původní záměr byl, že si combo Max koupí sám, ale brzi se zjistilo, že v žádném obchodě nemají combo požadovaného výkonu a ceny. Neboť Max od doby, kdy u Totáčů viděl malou stodolu, které říkali combo, požadoval výkon minimálně 350kW.
Při návštěvě koncertu skupiny Petr Mach, které se zúčastnili Doctor i Banjo, se Disharmonici zeptali plzeňského basového poloboha Goldy, zda by o nějakém combu nevěděl. Golda se jen shovívavě usmál a stručně oba hlupáčky zasvětil do problematiky basových comb. Během dvouhodinové přednášky se dozvěděli, že vůbec nejlepší je udělat si combíčko sám, popřípadě si ho nechat zhotovit u jakési chvalně neznámé firmy. Banjo si vzal tuto radu k srdci a hned druhý den začal navazovat kontakty se zmiňovanou firmou.
Všechno však rozhodl Caine, který řekl, že zajistí combo od svého bratra. A jak řekl tak učinil. Max nyní může hrát na malinkém combíčku, které snadno unesou dva silní lidé.
Na poslední červnové zkoušce, těsně předtím než se většina Disharmoniků vydala na dovolenou, bylo domluveno, že ve dnech 8.-10. července bude provedena poslední mohutná zkouška písní na kazetu. V uvedené dny se Disharmonici scházeli dopoledne u Caina a cvičili si skladby, aby ostuda v AVIKu nebyla tak velká. Každého dne se začalo kolem půl desáté a před polednem se končilo.
Hned první den se o zpestření postaral Max, který se domníval, že zkouška je až druhý den ve středu. Hloupě však zavolal Doctorovi a zeptal se ho, jak to vlastně s těmi zkouškami je. Doctor mu vše nejen vysvětlil, ale dokonce skočil do svého modrého drakouše a pro Maxe zajel. Po dvoudenním bloudění basáka přeci jen našel a nakonec na zkoušku oba dorazili jen se čtvrthodinovým zpožděním.
Jinak se během zkoušení se nic zvláštního nestalo. A navíc bylo vše důkladně fotodokumentováno doctorem H skrze jeho aparát.
Spok udělal Míku za 2!

Monarchie v AVIKu (22.-24. červivce 1997)

Skoro tak nenápadně jako povodeň na jižní Moravu přišli Disharmonici v úterý 22. července do studia. účelem tohoto vpádu živlů bylo nahrání další (až příliš) dlouhohrající kazety Monarchy in The CZ.
Prvního dne se jedlo od půl desáté do pěti. Kromě svačiny a oběda Disharmonici stihli nazvučit a nahrát devatenáct prvních skladeb. Nejvíc problémů bylo se skladbou Schizo, která se nahrávala snad desetkrát. Z toho jsme měli všichni radost, je dlouhá a rychlá. Naštěstí tento červenec nepatří k historicky nejteplejším, ale i tak to stálo za to.
Ve studiu se ukázal Přéma, který byl si vyzvednout obaly na CD skupiny Navzájem. A když už byl ve studiu, tak si to neodpustil a dobře míněnými radami kecal Bromovi do práce. Po dlouhotrvající debatě, při které padla i sprostá slova na adresu skupiny, se pak oba shodli na tom, že s Disharmoniky se dobrý zvuk prostě udělat nedá.
Druhého dne se začalo až v deset dopoledne, ale nahrávání probíhalo zdánlivě zcela bez problémů (což mělo Disharmoniky upozornit na to, že se něco děje). V jednu odpoledne se končilo.
Mezitím se stihlo dozpívání sborů a tvorba dalších efektů. Nejdůležitějším z nich byl výbuch v tlačítkách, který měl zamaskovat jedinou Cainovu chybičku za celé nahrávání. Byl proto přizván pyrotechnik, který dostal za úkol vyrobit výbuch o akustické síle 120 dB. Výbuch byl trochu silnější než předpokládal. Naštěstí se podařilo ve troskách studia zachránit pásek s nahrávkou. Dokonce i magnetofon byl v pořádku, neboť jej Brom zvaný Rohlík při výbuchu kryl svým tělem. Disharmonici vyházeli nepotřebné trosky z oken a pokračovali nerušeně v nahrávání. Caine se vypjal k neuvěřitelnému výkonu a doplnil svým charakteristickým skřekem refrény v Monarchy. Vrcholným efektem byl Mikešův vokální part v Kelímku.
Oba dny se fotilo a točilo na video. Za (za)páchání těchto činů jsou jmenovitě zodpovědni doctor H a Spok.
Třetí den, čtvrtek, byl ve znamení mixu za účasti doctora H., Spoka, Rohlíka a Banja. A tu se objevilo, že středeční natáčení nebylo tak bezproblémové, jak se zdálo. Skladba Hlavy musela být bohužel smazána pro velmi velký rytmický rozptyl. Tak drastický čin zasáhl Disharmoniky přímo u srdce. Banjo se dokonce rozplakal. Naštěstí přišla neznámá dívčina, popadla jej za ruku, a odtáhla jej neznámo kam. Když se pak na konci mixování vrátil, nic neříkal, jen se blaženě usmíval.
U ostatních třiceti skladeb již k tak dramatickým extempore nedocházelo. A tak dostali až na DATku a z ní posléze až na CD (viz dále). Nutno jen poznamenat, že Rohlík Brom se smazáním první písničky namlsal a chtěl smazat písničky všechny. Teprve, když Spok vytáhl pistoli a přitiskl mu ji na spánek, přestal dělat problémy a pokračoval dál v mixování.
Nutno též zmínit, že studio navštívil Golda.
Nahrávání sice skončilo, neskončil však dramatický osud nahrávky. DATku z Aviku dostal Přéma, který si s ní trochu pohrál a prohlásil, že horší to již být nemůže. Tím byl mastering hotov. Přemástrovaná DATka vesele putovala dál k nějakému Adamcovi, který z ní měl udělat CéDéčko. A k radosti Disharmoniků CD opravdu udělal.
Bohužel se na něm skladba Beránek měsíc vyskytovala dvakrát. Než to Doctor zjistil, stačil mezitím vypálit tři takto pokažená CD, čemuž se nemůžeme vůbec divit, neboť Doctor na vojenské katedře sloužil pod pplk. Punkáčem, který byl proslavený povelem "Krátkou dávkou. PÁLIT!".
Oprava CDéčka však nebyla vůbec jednoduchá, neboť celý Avik si vzal po natáčení Disharmoniků dovolenou. A nikdo jiný adresu neznámého paliče Adamce neznal. Dokonce ani vševěd Golda. Celou situaci nakonec zachránil Doctorův kolega z práce Krtek. Ten CDčko za pomoci počítačové magie opravil, takže již nic nebránilo vypalování správných CDček.
Pro šťouraly z dnešní doby, kdy CD stojí asi tolik, co papírový tácek pod pivo dodávám, že tehdy prázdné médium stálo cca 150-250 Kč a vypalovalo se 1 násobnou rychlostí, a to ještě pod "operačním systémem" Windows 95, který byl tehdy novinkou. Když někdo poblíž mechaniky během nahrávání zadupal, byly dvě kila víte kde...
Další veselé chvilky nastaly při výrobě obalů.

Obaly a Litera (11.8.1997)

Aby se skupina stala úspěšnou, musí se o ní vědět. Proto nestačí kazetu jen nahrát, ale je potřeba ji také nakopírovat na média, opatřit obalem a prodat co největšímu počtu potenciálních posluchačů. Disharmonici si tohle všechno uvědomili a asi i proto začali již půl roku před návštěvou nahrávacího studia připravovat obal a posluchače.
V okamžiku vzniku master CD již bylo dohodnuto místo a termín tisku - grafická firma Litera v Plzni na Husově náměstí. Jan Hus byl známý český náboženský reformátor, který byl pro svoje názory upálen. Banjo je oproti tomu neznámý český hudebník, který byl napálen a v důsledku toho pak dopálen.
Při předběžné dohodě bylo přislíbeno, že až Banjo přinese notebook s corelovými obrázky, odejde a po asi třech hodinách si vše vytištěné odnese. Banjo podle plánu přišel s notebookem, corelovými obrázky a laplinkovým kabelem, jehož pomocí nacpal kolem jedenácté hodiny ranní všechny tři obrázky na stolní počitadlo.
Leč jaká nechutná až odporná zrada! Ač obrázky byly krásně barevné a čeština česká, nejprve chyběly čtyři fonty, které byly promptně dodány skrze Banjovu disketu. Potom ovšem nastala další záludnost. Textové bloky byly sice zobrazeny ve své celé velikosti, nicméně z textů se zde zjevovala jen první řádka. Slouha kopírky na celou záležitost nechápavě zíral a blekotal cosi v tom smyslu, že Corel je svinstvo. Protože takhle tisknout nešlo, bylo rozhodnuto převést soubory do postscriptového tvaru a poté poslat na tiskárnu. Ale Corel 3 přeci jen nemá všechny možnosti verze 5 nebo aspoň jsou někde jinde, najít je nešlo. Jen pro úplnost je vhodné se zmínit o skutečnosti, že po každé operaci v menu cítil Corel potřebu všechny objekty zobrazit znovu, což na notebooku 486/33 nebylo právě nejrychlejší.
Po neúspěšném hledání v menu byl hledán Ing. Pátek, respektive jeho diskety s ovladači pro tiskárnu. Zpočátku bylo hledání neúspěšné, posléze byl nalezen a diskety přineseny. Byly všechny kromě té ze všech nejpotřebnější - s ovladači pro Windows 3.11. Pak se zase Ing. Pátek na chvíli vytratil, takže čekáním uplynula další půlhodinka. Po návratu hledal chvíli disketu a poté prozradil Banjovi, ve kterém adresáři má instalačku zkopírovanou. Poté nastala instalace a až na drobné komplikace s chybovými hláškami se začalo vše velmi pozvolna ubírat správným směrem.
Pravda, tiskové (prn) soubory byly o něco větší než ty Corelové (asi o 10 MB každý), ale aspoň se z nich dalo tisknout. Pravdou ovšem zůstává, že fonty bylo třeba přenastavit, aby čeština byla skutečně česká.
úderem třetí hodiny po poledni se Banjo rozhodl, že ještě toho dne navštíví svoje pracoviště, kde na něj číhalo něco málo práce. Po zneškodnění nejnaléhavějších a odsunu méně naléhavých úkolů se opět navrátil do Litery, kde byl brzy posílen o doctora H.
Proti takové sestavě si již Literáti tolik nedovolovali, takže práce jim začala jít od ruky. Při dotisku posledního obrázku Disharmonici udělali tu hloupost, že zaplatili. Chamtivá barevná tiskárna, a budu už přímo jmenovat, šlo o laserovou tiskárnu Tektronix Phaser 550 s rozlišením 1200 dpi, se rozhodla, že po placení se na to už taky může vysrážet, takže hodila error a odmítla dále tisknout. Banjo s Doctorem ovšem nelenili a přivolali (ob)sluhu, který jim ochotně vyjel zbytek výtisků dodatečně.
Druhého dne Banjo celý den v práci zařezával a zařezával, až byly všechny obaly na CD i na kazetu úplně zaříznuty.

Manufaktura (14.8.1997)

V době, kdy se Banjo marně pokoušel uprosit Literu o výrobu obalů, se doctor H uchýlil do sklepa. Tam si tajně sestavil aparaturu na pálení. A vzhledem k tomu, že švestky se letos neurodily, rozhodl se pálit CDčka. Netrvalo dlouho a na svět se vyklubalo 40 CD.
Protože od natáčení uplynula nějaká doba, dostali Disharmonici chuť zase něco dělat. A tak se ve čvtrtek 14.08. sešli u doctora H. Přišli všichni kromě Caina, který odjel do Tramtárie na posvícení.
Jelikož byla hotová cédéčka i obaly, bylo nutné provést kompletaci. Doctorův byt se změnil na manufakturu a Disharmonici si připomněli, jak se vyráběla CD na počátku století. Při namáhavé ruční práci zněla hudba z nového alba. Nakonec zcela vyčerpaní hudebníci shlédli videosnímek z natáčení.

Struny na ulici (19.8.1997)

V dopoledních hodinách Banjo navštívil Maxe a ten mu povolil přístup na Síť. Banjo pak svým ojedinělým browsením na Internetu odhalil, že Disharmonici se konečně dostali na Seznam. To znamená, že domovskou stránku Disharmoniků můžou navštěvovat i zcela neznámí brusiči. Doposud bylo zaregistrováno 29 čumilů.
Kolem půl čtvrté Doctor zavolal do Aviku a dotázal se "Máš?" a Jirka Sláma odpověděl "Mám." A tak Doctor skočil do banky pro penízky a hned po té do svého vozidla. Hodiny tloukly právě čtyři hodiny a sedm minut, když Doctor smykem zabrzdil u Aviku. Během několika minut šikovným úplatkem ze Slámy vyloudil 215 nahraných kazet. Pak naskočil do svého modrého Drakouše a zmizel v dáli. O několik vteřin později, již bylo možné Doctora zpozorovat, jak do auta násilím ukládá Mirču, aby ji pak o minutu později brutálním způsobem vyhodil z auta před svým domem.
Poté začal z kufru vyndavat kazety. Při této činnosti byl přistižen Banjem. Všichni tři se pak odebrali do Doctorovy manufaktury. Během slabé půlhodinky zabalili tito nevolníci všechny kazety. Chvilku před třičtvrtě na šest dorazil Max, a tak se všichni odbrali ke Cainovi. Zde nalezli i Spoka.
Sbalení a odvoz nástrojů k hotelu Continental byl již jen běžnou rutinou.
Folkaři při spatření Disharmoniků rychle ukončili své vystoupení a uvolnili podium. Pak již Struny na ulici patřily jen Disharmonikům.
Ti zapojili nástroje a vrhli se bez zkoušení do díla. Hudební produkce byla bohužel poznamenána naprůměrnou četností chyb. Několik chyb udělal dokonce i Caine. Doctor neustále pletl slova, a tak se to snažil zachránit tancem.
Skákal zběsile po pódiu jako zkratované torpédo. Několik diváků se domnívalo, že dostal záchvat padoucnice. Někteří náboženští fanatici tvrdili, že jde o pohanské tance, ale Banjo jim vysvětlil, že jde o známý křesťanský tanec, na počest jednoho z našich národních světců nazvaný tanec svatého Víta. Hrůzné výkony Disharmoniků však obecenstvo přijímalo s nečekaným nadšením. Po každé skladbě cca 100 diváků bouřlivě tleskalo a ke konci i hlasitě hulákalo.
Z oken hotelu zvědavě vykukovali nic netušící cizinci. Proto se Banjo a Caine snažili uvádět písně i jiných jazycích. Nejčastěji v němčině, angličtině a francouzštině. Část této hrůzy byla natočena na televizní kameru světoneznámé stanice ZAK TV.
Koncert pokračoval dál a Doctor řádil jak puštěný ze řetězu. Pódium mu brzy přestalo stačit, a proto vyrazil i mezi diváky. Dokonce se mu podařilo rozdovádět dvě punkačky. Jedna (ta punkovější z nich) se dokonce při Kelímku nechala zlákat a na pódiu si s Disharmoniky s chutí zařvala.
Nakonec kapela přidala osvědčené hitovky Chřipku a Monarchy. Pak vše zabalila a začala balit. V tuto chvíli již monitorovala situaci česká policie. Po smutných zkušenostech z loňska, kdy při vystoupení došlo ke (slovní) potyčce se skupinkou německých opilců a turistů, tentokrát příslušníci nenechali nic na náhodě. Naopak nasadili nejmodernější policejní techniku. Kolem místa činu např. neustále projížděly dvě policejní tramvaje. Ty jsou mimořádně vhodné k pronásledování zločinců ve městě, zvlášť když prchají po kolejích.
Během balení dokázali Disharmonici prodat tři kazety. Mohli dokonce prodat čtyři, ale známá redaktorka Lída Hegnerová neměla peníze a snažila se vyloudit kazetu zdarma. Disharmonici však zůstali neoblomní.
Potom Doctor a Banjo prohodili pár slov s Přémou a Michalem Röhrichem. Oba hlupáčkové shodně tvrdili, že se jim představení líbilo. Michal dokonce tvrdil, že se těší na úterní vystoupení, kdy s Disharmoniky bude hrát skupina Petr Mach, ve které tento kytarista také hraje. Disharmoniky pak šokoval zprávou, že Machové prý dokonce měli zkoušku! Nu, máme se věru na co těšit.
Fotodokumentaci během koncertu zajišťoval Doctorův znamý Karel Novoveský.

Nejsme žádný béčka aneb Céčko (26.8.1997)

Po tak výrazném úspěchu by logicky měla následovat katastrofa, ale asi zákonitosti tak úplně nefungují. Stala se ale tak zvláštní věc, že Machové přišli včas, Disharmonici taky včas bez Spoka a s Mirčou. Sdílené zdroje, jako basové combo a bicí, dodali Machové. Zvučení proběhlo celkem v normě - Mach do osmi, Disharmonici pět minut poté.
Koncert začal krátce před třičtvrtě na devět. Mirča nastoupila ke dvěma malým bubínkům a začala je bezdůvodně tlouci. K tomuto účelu si půjčila od Machovského bubeníka jeho dřevce. Dokonce při dvanácté skladbě koncertu - Život stojí za ... - usedla za velkou bicí aparaturu a ztloukla ji na jednu hromadu.
V hledišti se oproti dřívějším koncertům překvapivě objevilo více punkáčů a méně starých známých, než tomu bývalo dříve. Celkový počet lidí odhadujeme asi na stovku. Na Machy přišli mimo jiné dva Semtexáci, dva MHSáci a Golda, ten ovšem především na Romanu. Disharmonici skončili asi po 35 minutách.
Pak nastoupil Petr Mach a vydržel do jedenácti, s přídavky do půl dvanácté. Caine se mohutně rozpohybovbal, v čemž mu zdatně sekundoval doctor a překvapivě i Max. Když se přidal i Banjo, byl úspěch akce už jistý.
Po koncertu se odjeli Disharmonici vykoupat na Bolevák.

Největší katastrofa (10.9.1997)

Již na minuilé zkoušce 2.9. vypadal Caine hodně unaveně. Přeci jen kapel, ve kterých hraje, je poměrně mnoho. Takže z toho vyplynulo to, že už Disharmoniky nestíhá. Zatím byl jmenován čestným doživotním nehrajícím náčelníkem bicích. Dále bylo rozhodnuto, že žádný bubeník nemůže nenahraditelného Caina nahradit.
Proto je nutné jej nahradit dvojicí bubeníků - Spokem a Mirčou. Tím se Disharmonici stávají jedinou plzeňskou skupinou se dvěma bubeníky. Nicméně momentální situace je poměrně obtížná, protože stávající bubeníci se musejí do začátku listopadu naučit aspoň tolik skladeb, aby mohli hrát v pavilónku. Kromě toho by bylo vhodné, kdyby se naučili i bubnovat.
Caine se uvolil odehrát ještě podzimní Dialog. Bylo také usneseno, že Disharmonici se nechají napálit na CD plzeňských skupin. Pokud bude 30.9. nahrávat PPLP, nahrají ještě s Cainem dvě skladby, v opačném případě vyberou dvě z již hotového alba.

Avik (30.9.1997)

Pellar nahrával, takže došlo k nejhoršímu. Disharmonici byli donuceni zahrát ve studiu. Bystrý čtenář jistě nahlédne, co tomuto rozhodnutí předcházelo. Pochopitelně to nemohlo být nic jiného, než soustavný a cílevědomý nácvik ve zkušebně. Max operativně dvakrát nepřišel do zkušebny, Caine se tamtéž prakticky nevyskytoval celou dobu nácviku, Spok pro změnu nepřišel na nahrávání, Banjo se více věnoval jakési ženštině než nácviku a Doctor si operativně zanítil slepé střevo, takže příprava byla o mnoho kvalitnější než kdykoliv předtím.
Banjo přemohl svůj odpor k bílé barvě a Doctora v nemocnici navštívil. Tomu se po návštěvě přitížilo a musel být připoután k posteli. Stále však otravoval sestřičky, a tak nakonec dostal roubík. Přesto však byl z nemocnice propuštěn den před natáčením.
Onoho pohnutého odpoledne Doctor do studia dorazil první, ale ctihodného Caina již nedostihl, neboť Caine je nedostižný. Posléze dolezli Max a Banjo s příslušenstvím a úderem páté odpolední se na místo teleportoval i Caine. Zvukař usoudil, že vidět polovinu Disharmoniků je až dost, pročež Maxe s Cainem postavil za zástěnu. První píseň - Záhady - se celkem vydařila již asi na třetí pokus.
Horší to bylo s Týdnem, což je skladba rychlá, únavná a dlouhá. Po asi dvacátém hraní vypadla z Disharmoniků téměř dokonalá verze, která se od předchozích lišila zejména tím, že byla dohrána až do konce. Občasné výpadky basy, bicích, kytary a vokálů byly jistě jen výjimkami, potvrzujícími pravidlo, že skladba byla nahrána opravdu perfektně.
Následující čtvrtek dopoledne se Doctor zúčastnil mixáže, kde byl nešťastnou náhodou fotodokumentován a otištěn v Mladé frontě Dnes.

Dialog (7.10.1997)

Koncert v Dialogu proběhl standardně. Jako vždy se hrálo s Démophobií, jako vždy přišlo asi sedmdesát lidí a jako vždy se hrálo v úterý. Déma poměrně dost pletl texty, Caine byl překvapen některými skladbami z programu Disharmoniků.
Došlo i k jedné premiéře. Poprvé byla na veřejnosti hrána Maxova skladba Italská. Zde Max hrál na kytaru a Banjo na basu. Je pravda, že jsme skladbu mohli předem trochu víc secvičit, ale o to byla disharmoničtější. Koncert ukázal, že Disharmonici se už dost sehráli, pročež je potřeba zamíchat sestavou. Vždyť už i Michal Röhrich začal prohlašovat, že Spok tam na tu sólici sedí a že celkově je to o něčem jiném než zpočátku.
Na konci koncertu měl Caine krátkou, avšak dojemnou řeč o svém odchodu od Disharmoniků. Diváci většinou nechápali, o co jde, a tak přijali zprávu s opravdovým nezájmem. Disharmoničtí sirotci však měli slzy v očích. "Ach, Caine, Caine, co jsi nám to udělal?", provolávali a bili se přitom do svých tupých hlav. Nakonec se ještě posypali popelem a tím byl obřad loučení ukončen.

Lochotínský pavilónek (13.11.1997)
aneb
Vodotrysk, Čeští disharmonici a Disharmonie

Po Dialogu začalo nové zkoušení repertoáru, neboť oba noví bubeníci (Spok a Mirča) neumí vůbec nic z repertoáru Disharmoniků.
Uběhl měsíc a byl tu další koncert. Všichni zainteresovaní přislíbili účast, jen se nevědělo, zda Disharmonici budou hrát jako druzí nebo jako třetí. V kulturním rozhledu a v tevizi (ZAK TV) byla upoutávka na koncert, ale s drobnou nepřesností. A tak se veřejnost dozvěděla, že v Pavilónku budou hrát skupiny Vodotrysk, Čeští disharmonici a Disharmonie. Tato dezinformace způsobila, že přišlo jen dvacet diváků. Tuto slabou účast však silně vyvažoval fakt, že přišel sám veliký Caine s Cainovkou.
Samotný koncert proběhl v pohodě. Nejprve vysoupil Vodotrysk, na který se přišel podívat i Golda s Romanou. Jako druzí nakonec po velkých zmatcích České disharmonie vystoupili Disharmonici, neboť polovina Disharmonie odešla na večeři. Disharmonici zahráli cca 16 písní za mohutného aplausu Caina a za mohutného nezájmu zbytku publika. Odezněla i Maxova nová píseň Kausa. Poslední tři písničky odehrál Banjo pouze na pěti strunách, neboť mu praskla struna, která normálně nepraská. Diváci však zmrzačení nástroje ani nepostřehli. Jako přídavek zazněl Kelímek od piva.
Koncert pak byl ukončen Českou disharmonií. Zajímavý je ten fakt, že se Luděk těsně před začátkem vystoupení šíleně osypal. Naštěstí po chvilce bubnování osypání zmizelo, a tak koncert hladce dospěl do svého závěru. Diváci pak byli tradičně rozehnáni obušky a vodními děly.

100 a 100 (20.11.1997)

Od té doby, co byla naše Webová stránka zapsána do seznamu, zvýšil se počet návštěvníků. Na jednoho surfaře zapůsobil otřesný vzhled a obsah tak mocně, že projevil zájem o kazetu. A aby nebyl všem hrozným událostem konec, počet přístupů překročil směšné číslo 100. Tato trapná událost by nestála za zaznamenání, kdyby ten samý den (20.11.97) nedošlo k další nepřístojnosti.
Touto trapnou událostí byl prodej stého nosiče (72MC + 28 CD) Monarchy in The CZ. Jinak bylo na zkouškách vše ve znamení urputného cvičení repertoáru, neboť náš nový bubeník Spok o všech písních tvrdí, že je v životě neslyšel. Dokonce to tvrdí i u písniček, ve kterých předtím hrál na kytaru kvílivku.

Past (23.11.1997)

Jako zima do Afriky, tak prudce se dostavili Disharmonici do Klubu Past. Než však stačili připravit nástroje, byl sál přeplněn asi čtyřiceti posluchači. Disharmonici se toho zalekli, a proto jako první nastrčili skupinu Tři dřeváci. Dřeváci s Cainem v čele předvedli velmi kvalitní výkon.
Disharmonici nastoupili s novými a staronovými písněmi (Kausa, Víčko, Arbesovka). Písničky se asi líbily, neboť skupina byla donucena k přídavkům. Při prvním přídavku (Kelímek) však většina skupiny zůstala zbaběle mezi diváky. A tak na pódiu zůstal jen Banjo, který byl zbylými členy a posluchači doprovázen při refrénech. Po druhém přídavku byl koncert ukončen a všichni se odebrali domů. Závěrem můžeme říci, že koncert proběhl skvěle a dokonce se prodala i kazeta.

Céčko (4.12.1997)

"V Céčku se nesmí zvučit bubny." tvrdí Caine a dobře ví proč. Je smutné, že zvukař z Céčka tuto známou pravdu nezná. Nejprve silně nazvučil bicí soupravu, a pak příslušně přidal zvuk kytarám a base. A tak se stalo, že dosáhl kvalitního zvuku, bohužel ve vzdálenosti jednoho kilometru od epicentra akustického výbuchu. Bohužel uvnitř klubu se o příjemném zvuku nedalo hovořit.
Koncert o půl deváté zahájili Totáči. Předvedli standardní výkon a potěšili tak jistě mnoho posluchačů. O přestávce pak Disharmonikům prozradili, že právě natočili nové CD. Disharmonici přijali tuto zprávu s opravdovým nadšením. Dále byly zahájeny předběžné rozhovory o koncertu Disharmoniků ve Slaném.
Druhou skupinou večera byla Česká disharmonie. Zahrané písně v podstatě přesně odpovídaly koncertu v Lochotínském pavilónku.
Na konec vystoupili Disharmonici. Protože se již blížila půlnoc, po které přestávají jezdit trolejbusy, zkrátili své vystupování asi na čtyřicet minut. Koncert zahájili nejnovější písní, která reagovala na aktuální politický stav ve státě. Jednalo se o píseň Demokratická, známější pod názvem Vláda padla. Ze zahraných písní bych zmínil stařičkou píseň škoda, kterou již dlouho nehráli. Publikum reagovalo dosti živě a tak si můžeme dovolit tvrdit, že většina přišla právě na Disharmoniky.
Musíme se též zmínit o černém bodu koncertu, kterým se stala nedohoda bubeníků. Díky informační krizi si Disharmonici vzali jen jeden rytmičák, což nakonec znamenalo, že nemohla hrát Mirča a celý koncert (mimo Víčka a Život stojí za) odbubnoval pouze Spok. Příště se to již, doufám, nestane.

Konec roku 1997

Jak se již stalo dávným zvykem, s příchodem zimy se zvířátka a Disharmonici ukládají k zimnímu spánku (v originále spunku). Kromě sporadických zkoušek není Disharmoniky nikde vidět. Pokud je někdo potká, většinou se trapně vymlouvají, že musí pracovat (rozuměj spát).
Žádné koncerty nejsou v dohledu ani na příští rok. Kdo by si však myslel, že závěr roku je zcela bez událostí, ten by se hodně málo spletl. Došlo v podstatě jen k třem převratným událostem.
Ta první se údála 11.12.1997. Přihodila se totiž zcela neuvěřitelná věc. Banjo zakoupil ladičku. A to přes všechna varování zbývajících členů, že ohrozí disharmonické image skupiny. Kdo to jakživ viděl, aby Disharmonici ladili. Naštěstí si zapoměl koupit baterku, a tak to snad dobře dopadne.
Další velká událost se stala 14.12.1997 ve Smetanových sadech. Nic netušícím občanům se tam naskytl nevídaný pohled na Banja, zpívajícího gotické písně. Naštěstí byl obklopen početným souborem, který jej zcela zakryl. Po tomto vystoupení se Banjo bavil s Hrádkovou z Espritu a dozvěděl se pěknou novinku, že v Dialogu si Disharmonici (ani nikdo jiný) už nezahrají. O tento pěkný vánoční dáreček se postarala plzeňská radnice (nechce platit). Pěkně děkujeme.
O třetí událost nesmírného vesmírného významu se postaral časopis Klan, ve kterém vyšla recenze na album Monarchy in The CZ. Tato recenze udělala Disharmonikům velkou radost.
Během prosince též došlo ke kontaktu s Visacím zámkem. Jednak pomocí E-mailu prováděl nátlakovou akci Banjo. Následovala návštěva jejich koncertu u příležitosti 15 let činnosti této skupiny. Na koncert byli za Disharmoniky vysláni doctor H a Banjo. Po koncertu pak Pixies podlehl Banjovým E-mailovým bombám a donutil ostatní členy VZ, aby znovu do repertoáru vrátili jednu z jejich nejlepších skladeb - Slivovici.
Před úplným koncem roku pak Disharmonici provedli vyhodnocení plnění plánu na rok 1997.

Z uvedených výsledků je zřejmé, že Disharmonici překročili plán v drtivé většině ukazatelů. Jen tvůrčí činnost poněkud zaostává. Proto bude nutné přijmout příslušná opatření na zvýšení produktivity. Disharmonici se budou muset více seznámit se Stachanovským hnutím a se Zlobinovou metodou. Závěrem je možné konstantovat, že rok 1997 dopadl docela dobře.

Plán na rok 1998

• uskutečnit 15 koncertů
• vystupovat mimo Plzeň
• natočit album Záhady (cca 30 skladeb)
• napsat 15 nových písní
• zvýšit počet přístupů na domovskou stránku Disharmoniků na 500