Se SASíky u Mrože (12.1.2008)

Tak mi jednou zazvonil mobil. A z něj se ozval chlapík, jestli bychom nezahráli v hospodě, kde jsme ještě nehráli. Je to v Plzni a jmenuje se to U Mrože. Schází se tam jen ta nejlepší punková společnost a není to moc velké - to jsem se ovšem dozvěděl z internetu.
V okamžiku, kdy jsem na koncert kývl, jsem tohle ještě nevěděl. Zato jsem věděl, že to není úplně standardní klub, což jsem poznal z toho, že po nás chtěli přivézt mikráky. Pár dní před koncertem jsem pořád ještě nevěděl víc, než že s námi hrajou S.A.S. z Nýřan, v nichž působí Pýtův předchůdce z Laiků jako basák. Pak jsme domluvili, že oni vezmou bicí a my comba. V den koncertu jsme doladili další detaily a dodatečně radši dovezli i náš mix. Přece jenom naše mikrofonní kablíky mají XLR koncovky, které do jacku člověk nenarve. A narve-li, musí mít ukrutnou sílu - a stejně si nepomůže.
První dojem po příchodu do lokálu byl, že viditelnost je asi dva metry. Nahuleno slušně, narváno ještě víc, a navíc samé skvělé punkrockerské típky obojího pohlavího. Další dojem nastal po průchodu dozadu, kde se posléze hrálo. Dojem z ohromného prostoru cca 2x 0,5 metru. Pravda, přesunem stolu a hracího automatu do posledního volného kouta se prostor znatelně zvětšil, ale ani tak bych o maxiprostoru nehovořil. Nicméně vešli jsme se a to bylo podstatné. SASíci sice měli drobný technický problém s HiHatkou, ale ten vyřešili, když jim nějaká spřátelená punková (a ostatně: jaká jiná by to tady jako měla bejt... :-) ) bytost chybějící tyčku zapůjčila. Pak už jsme se Spokem natahali káble a bedny na definitivní místa, postavili stojánky a testli zvuk. Mezitím tu byli Doctor a Pol. Pochytili jsme i pozoruhodnou skutečnost, že podnik má klasickou policejní hodinu, dokdy je třeba přestat pudit punkohluk, aby se z toho sousedé nepošetili. Z toho plynulo, že jsme zahájili v osm skoro přesně a šili jsme to do nich ostrejma... Přehráli jsme dvaadvacet plísní se dvěma přídavky, kromě Deprese jsme nic ani tak moc nepodělali, Jirka se statečně popasoval s absencí druhého přechoďáku a uvítal, že vzhledem ke stísněnému prostoru jsem stál vedle něj a signalizoval mu (pokud jsem nezapomněl) konce skladeb. Pravda, odposlechy nebyly, ale aspoň já jsem slyšel jakž takž obstojně všechno - zpěvy, obě kytary i bicí. Z boku na nás hleděli Polův bratránek a známá JH, před vystoupením se z kouře vynořil Milan Kroupa s manželkou a konstatoval, že jsme si taky mohli vybrat větší lokál.
Nad následky tohoto zdánlivě banálního prohlášení se trochu pozastavme - po dlouhé době se stalo, že část příznivců Disharmoniků se nevešla do sálu! Ba přímo bych řekl, že se tak stalo poprvé, takže bych touto cestou rád poděkoval partě VIS, která se na místo konání akce dostavila (chvályhodné), ale pro beznadějné zaplnění sálu se nevešla (skandální). Takže Disharmoniky neuslyšeli a museli jít chlastat jinam (neuvěřitelné, a bez namáčení)! Aspoň tedy předpokládám. Uvažte, kolik amatérských kapel něco podobného může říci... Prostě 152. koncert Disharmoniků byl výjimečný. Dalo by se mluvit přímo o průlomu (ale dál tímto směrem bych se raději nepouštěl, aby z toho nebyl nějaký další prů... ehm, prů-lom).
Ač byl lokál malý, měl skoro perfektně fungující klimatizaci, sestávající z jednoho (nekrytého) větráku a dvojice dveří, z nichž jedny vedly do ulice a druhé do dvora. Když se otevřely, celkem to klimatizovalo :-) Kouřmo tedy bylo pořád, ale i nějaký kyslík se vloudil. Ale tyhle drobnosti nebyly nic proti skvělé atmosféře, která vládla už na nás, a ještě se vystupňovala při setu S.A.S. Viditelně většina lidí tu byla na ně, a dávali to patřičně na vědomí. Tím nechci říci, že by na nás nereagovali, bylo to skvělé už při nás. Ale punkové rusalky na stole tančily až při nich a taky bylo znát, že jdou do toho pěkně ostře. Po pravdě řečeno, tady bychom po nich neměli moc šanci. Jeli samé drsnofláky a já se dobře bavil. Všiml jsem si, že bubeník má sice o přechod míň, zato o činel víc. Oba kytaristé - fousáč u sólice a drsnopunkový frontman u doprovodky, jakož i ex-laický basák pěli a hráli o 106. Jenom kdybych nemusel řídit a mohl si dát další pivko, mohlo to být ještě o fous lepší. Ale i takhle to bylo dost dobré. Drobné nepřesnosti, které tu a tam nastaly, byly naprosto přebity nadšením, rychlostí, zpěvem a hrou celé kapely i publika a vůbec vším tím, co tam bylo. Kolem čtvrt na jedenáct sbalili hoši většinu kapely a zbyl jen doprovodný kytarista a hlavní zpěvák v jedné osobě, který hrnul do nadšeného publika jednu starou pecku za druhou. Většinou šlo o český punk 80. let. Drsné jádro pělo s ním a my se Spokem jsmese tu a tam taky přidali. Tak to jelo ještě skoro půl hoďky a bylo to ohromně milé. Mladí pořád ještě znají ty věci, co člověk slyšel prvně někdy v jejich věku...
Dokonce i cesťák jsme dostali :-), zabalili a slíbili si někdy něco dalšího podniknout. A dodávám, že já jsem pro.

100dolla (31.1.2008)

Zatím vše, co se letos kolem Disharmoniků semlelo, se nějakým způsobem točilo kolem bývalých členů skupiny Laik. Akcička u Mrože proběhla za účasti Ministra zábavy u basy, tato zase s bubeníkem Lombardem, který u Laiků fungoval ještě relativně nedávno. Nicméně nepozval nás přímo on, ale kytarista Petr ze skupiny s dlouhým názvem "Kalaha pana Žvýkačky 69". Deset dní před akcí se mailem dotázal, jestli bychom nezahráli. Tak jsem se zeptal kluků a kdo se moc ptá, ten se někdy dost (a někdy prd) dozví. Tedy pravda, Pola jsem musel napřed trochu přesvědčit, ale už po půlhodině škrcení mezi dveřmi garáže byl nadšeně pro. Z další komunikace jsem vyrozuměl, že Kalaha má s sebou prakticky vše potřebné, takže jsme vezli jen "malé šití" z bicích a Spokovo kombo. Šlo o benefiční koncert na ÚSP pro tělesně postižené ve Zbůchu, takže jsme věděli dopředu, že hrajeme zadara.
Akce měla začít ve 20:00, před námi zahrát cca 20 minut skupina "Pátý přes devátý" (další kapela již zmíněného Petra), pak my a na závěr Kalaha. Na místo jsme měli dorazit 18:00. Jak jsme správně usoudili, hodina byla nesmyslně brzká. Se Spokem jsme byli na místě půl hodiny před bicími, tedy 18:40. Dali jsme pivo a brambůrky, posléze pomohli nanosit do sálu nějaké bedny a kábly a zapluli do kožených křesílek. Doma mám sice lepší, ale sedělo se dobře. Pozorujeme sál - klenutá místnost se sloupy uprostřed. Takže z některých míst na pódium není vidět. Z hlediska zvuku ovšem nejsou ideální dlaždičky na podlaze. V rohu vpravo ode dveří dva stolní fotbálky, vlevo ode dveří rohové trojúhelníkové pódium. 19:15 už byly na place i bicí, 19:30 se sál slušně zaplnil teenagery a 19:40 se začalo zvučit. Někdy tou dobou se objevil Jirka a krátce před osmou zjišťujeme, že zpěvové mikrofony jsou jen dva. Mohl jsem zjistit z e-mailu dřív - sypu si tímto virtuální popel na hlavu. Nicméně to jsem napravil promptně dovezením jednoho našeho mikroufounu s káblem. Po mém návratu 20:15 konstatuji, že zatím nikdo nehraje. 20:20 mě Petr seznamuje s faktem, že jsme spolu bydleli nějakou dobu ve stejném domě, jen on v přízemí. Nojo, můj paměťový kvocient dělá 0,03, což není mnoho... Také povídá něco jako, že asi pomalu začnou, což mu schvaluji.
Skutečně po dalších 10 minutách se zvedají od stolů a nastupují. Ještě před hraním dostává slovo šéfpořadatel těchhle beneficí (byl to třetí koncert třetí den za sebou), že jako by byl rád, kdyby z toho ti postižení něco měli. Do škatule pak dostává od některých lidí něco málo oběživa, ale to už kapela hraje. Pátý přes devátý je kapela celkem sehraná, znějí autenticky, nicméně pomalu a dle mého trochu smutně, skladby mají celkem dlouhé. Během těch cca 35 minut jich odehráli myslím 6. Čtyřčlenná sestava - klasicky kytara, basa bicí plus druhá elektroakustická kytara. Ze začátku je slyšet hlavně basa, pak to kapela dorovnává. Elektroakustiku oproti tomu slyším jen trochu. Mikrofony mírně vazbí, po natočení jednoho z nich mimo osu paraboly klenby a odpojení druhého se to trochu zlepšuje. Chlapík, ke kterému jsem si přisedl, zřejmě zná kapelu víc. Povídá mi, že mu trochu připomínají Mňágu a že jejich hudbu má rád. Povídá mi toho ještě víc, ale já ho moc neslyším.
Nabíháme po nich a hrajeme, abychom to trochu probudili. Hrajeme ve zrcadlové pozici proti našemu normálu, protože nám připadá zbytečné někam stěhovat basové kombo. Náš sound je takový o něco rychlejší, než co produkovali Pátý přes devátý. U Speedyho jsem trochu popletl slova ve třetí sloce a tu a tam něco trochu zrychlíme nebo zpomalíme, ale celkově to docela odsejpá bez větších komplikací. Odposlechy až tak moc neslyším, ale snad jsme moc falešní nebyli. Vidím odsud lépe ke dveřím sálu, kterými pořád přicházejí nebo odcházejí další teenageři. Poblíž dveří je i místečko bez stolů, odkud je vidět na pódium a dá se tam poskakovat, což občas někteří činí. Z "našich" posluchačů je tu jen JH, ale jinak je plno. Každopádně někteří (hlavně z účinkujících) nás už trochu znají. Nahuleno tam trochu je, ale proti Mrožovi je to jako čerstvý horský vzduch. Končíme za potlesku, nicméně bez přídavků v cca 22:22 hodin.
Členové Kalahy nás ujišťují, že to bylo výborné a zvolna zaujímají pozice. Mají to těžší než my, musí se jich na pódium naskládat 6 - dvě kytary, basa, bicí, zpěvák a ságo. Volí logickou sestavu 3-2-1 (ságo a basa va druhé řadě). Lombardo zjišťuje, že mu šlapka moc nešlape. Tak mu půjčujeme naši. U mikráků druhý kytarista (ne Petr) a zpěvák, Petr s dlouhou šňůrou občas prochází mezi námi - prostými posluchači a kapela hraje. Některé skladby mi stylově připomínají Plastic People (stylově, ne že by hráli převzaté) a celkově je to takový hutný, mírně "těžkotonážní" bigbít. Mám trochu dojem, že odposlechy jsou celkově slabší, přeci jenom zpěvák není vždy úplně doladěný. Ale zase to má takový punc syrové opravdovosti. Ohlas mají asi jako my. Myslím, že by měli větší, kdyby to celé začalo dřív. Úvodní potlesk při zahájení akce měli suverénně nejhalasnější. Zdá se, že odliv diváků v tuhle dobu už převažuje nad přílivem. I tak je tam lidí stále výrazně víc, než na nás chodí do Hifiny. Bohužel z Disharmoniků nás tam mnoho nezbylo - Doctor počkal dvě první skladby na Spoka, kterého pak odvezl, a mládež se nám rozprchla ještě před nazvučením Kalahy. Takže jsem tam seděl sám a snažil se vypadat, že je mě nejmíň za tři. Někdy před půl dvanáctou Kalaha končí.
Chválím jim předvedenou produkci a shodujeme se, že něco podobného zase někdy zorganizujeme. Poté beru kytaru, šlapku a bundu a odjíždím domů, do Evropy, do Čech, do Podolí, do lékárny....

Zničehonic totálně nasazeni na Křemelce (22.2.2008)

Takové pěkné datum, takový pěkný termín, a nám se zrovna poštěstila taková neobvyklá věc. No považte! Po skoro pěti letech (naposled předtím na podzim 2003 Volyně) jsme navštívili Prácheňský kraj! Samozřejmě hlavními tahouny večera byli jiní - osvědčená skupinka první české punkové ligy Totální nasazení ze Slaného a místní ostřílení borci se dvěma basami - Zničehonic. Tahle základní sestava se na místě měla objevit už tuším v listopadu, ale sešlo z toho kvůli tomu, že někdo na stejný termín domluvil jinou akci. Ovšem nám se to hodilo v tom smyslu, že na letošní termín se Jednadvacítce povedlo k nim nenápadně přidat ještě nás.
Znalci již vědí, že akci nepořádal nikdo jiný, než zdejší nezávislá kulturní jednotka Společnost za práva zrcadel. Ta ač oslabena o nejvyššího (asi dvoumetrového) emigranta na severovýchod VvS, ve svých kulturních snahách nikterak nepolevuje, byť za cenu značného fyzického i psychického vypětí a nezřídka i finančních ztrát. Ničím se nedají odradit a jdou do toho pořád. Takoví naši milí zapadlí vlastenci. Pozval nás Venca 21, akci organizoval zprvu Zbynďa Paperman, po jeho ochoření pak Venca sám.
Akce začínala 20:30 (papírově sice 20:00, ale kdo kromě totálních neznalců by čekal začátek podle plakátů, že?), takže na místo jsme měli dorazit v 18:30. To jsem usmlouval na to, že v tuto hodinu dorazíme s Jirkou a Spokem, zatímco Doctor přiveze Pola až po tréningu stepařů (končilo mu to 18:00 v Plzni). Spok přijel z práce, sjeli jsme na Locháč vrátit jeho půjčený vůz a na Slovanech naložili překvapeného Jirku s večeří v batůžku (měl za to, že dohoda zněla na o hodinu později). Provoz nedovoloval žádné zázraky, nicméně 18:30 jsme ve Strakonicích byli. Jenže na Křemelku jsem jel poprvé v životě a plánek příjezdu nechal chytře v práci na tiskárně. Stejně dopadl i playlist (naštěstí Spok měl svůj připraven, takže v tomto směru žádná škoda nevznikla), ale zjistil jsem od místních, že Křemelka se jmenuje celá čtvrť. Naštěstí jsem od Doctora předtím zaslechl klíčové slovo Plavečák, díky čemuž mě nějaká paní poslala správným směrem. U zimáku mě pak maníci nasměrovali celkem přesně do klubu, takže cca 18:45 jsme byli na místě.
Totáči už měli aparáty na pódiu, takže v tomto směru jsme moc prospěšní nebyli. Sedli jsme a posvačili. Zejména Jirkův plněný bramboráček z domova vypadal velmi chutně. V průběhu svačinky jsme se střídavě zdravili s Totáči (nejvíc se Sváťou) a Vencou. To byl Venca ještě optimistický a očekával cca 100-120 návštěvníků (v reálu dorazila asi půlka). Asi 20:10 jsme měli opsaný playlist ve 3 kopiích, sněděné svačiny a Totáči nazvučeno. Pak nás k tomu pustili a všechno bylo jinak. U kytary nastavit výšky, všechny mikráky přenastavit podle toho, jak kdo huláká, jinak odposlechy a samozřejmě u bicích naše "malé šití" a pro nás trochu nezvyklý jen jedne přechoďák. Jo a ještě Spokovo malé kombíčko vypadalo proti Totáčským maxireprákům skoro jako hračka. Taky zvuk jejich přístrojů je úplně jinde. Takový krásně čitelný zvuk, jaký lezl z Peshatorova Marshalla jsem dlouho neměl. Taky jsem mnohem líp slyšel všechny svoje chyby, a že jich bylo! Pustili jsme do nich 18 kousků a dva přídavky. Předtím jsme během zvukovky dali Kozolupy a půl Fotografické. S úderem 20:30 jsme začali naostro. Náš výkon bych zpočátku označil za rozpačitý, nějak jsme si zvykali na jinou techniku a trochu i na postavení na pódiu- všichni po mé levici - bývá to většnou obráceně. V odposleších jsme se slyšeli střídavě nahlas nebo skoro vůbec, jinak ale musím ocenit, že nahuleno bylo jen mírně a žádný velký hic na pódiu. Na závěr na nás začali někteří i mírně reagovat - tím nemyslím, že by se zvedli z židlí, tak úspěšní jsme zase nebyli. Ale Monarchy a Zedníky si vymohli. Z toho Zedníky jsme nečekali a necvičili, takže je musel odbouchat Spok. Dokonce pak někdo koupil i jedno CD! O pauze nám tvrdili, že pár lidí chtělo jít do poga, ale bylo jim blbé začít jako první. Takže jsme byli bez veselých tanečníků.
Po nás si Totáči museli znovu přezvučit a pak předvedli, jak hrají mistři melodického punku. Nic nečekaného od nich nezaznělo, ostatně kdo by je neznal. Ale i tak shrnu pro ty, kteří ještě neslyšeli. Akordově jsou hodně předvídatelní, ale jedou naprosto precizně, přiměřené aranže, dvě rovnocenné kytary (Šukec nijak za Peshatorem nezaostává a i vesele prozpěvuje, od zbytku kapely se liší jen mírně heavymetalovou vizáží), šlapavá rytmika, rychlé ruce u bicích, a tihle kluci vědí, co chtějí. Texty všeho typu od vtipných ptákovin až po téměř programová prohlášení, a někde mezi tím leccos, i některé vyložené hitovky. A to skoro nejpodstatnější - dokážou psát a hrát kvanta nových věcí a nesnižovat si laťku i po těch 18 letech, co hrajou. Navíc je to baví a to je znát. Žádné znuděné primadony! Taky během jejich vystoupení pár veselých paňáčků a panenek povstalo a šlo křepčit na parket. Ostatně i pan Doctor a já jsme si trochu poskákali. Doctor si užíval, že zatím je ještě mladý hoch před čtyřicítkou, ale blíží se mu to kvapem... Já už to mám nějaký pátek za sebou a řeknu bez obalu, je to znát... Asi v deset se Doctor obětoval a nasadil si do auta mlaďochy, kteří už chtěli domů. Původně chtěl Totáče doposlechnout do konce jako já, a já byl tvrdší. Spok to vzal s ním, takže jsem tam zůstal z kapely samojediný. Kolem jedenácté jsem poblíž pódia zaregistroval přítomnost bandu Zničehonic. A v půl dvanácté jim Totáči uvolnili místo. A to myslím doslova, protože sbalili a odnesli do svojí dodávky celou těžkou aparaturu.
Tehdy jsem poznal, že Zničehonic mají také velké aparáty. Co příjemně překvapilo, začali hrát ještě před půlnocí a pěkně jim to odsejpalo. Bubeník po Pípovi působil vizuálně pomalejším dojmem, ale zvukově bylo všechno jak má být. Dva řádně zachmuření Bbasák musí být zachmuřený, neb zachmuřeně se tváří Golda i Max) basáci - jeden z nich pětistrunný - oba opatřeni bíbrem a mírným pivním bříškem, kytarista s hranatou sólovkou, a k tomu zpěvák s výrazným hlasem. Myslím, že tahle kapelka, jejíž kořeny sahají až do dávné prehistorie někdy kolem revoluce, ještě neřekla poslední slovo. Když dali oblíbenou píseň mého syna Šimona, Ramoňáckou "Sheena is a punk rocker", dal jsem se opět do poga a následující čtvrthodinu se potil a funěl. I to ostatní, co jsem do půl jedné slyšel, bylo vesměs dost podařené. Jenže já už byl nějaký ospalý a čekala mě hodina jízdy v autě. Takže jsem zamával kapele, rozloučil se s zachmuřeným (už věděl počet platících diváků) Vencou a dalšími známými obličeji v sále, a zamířil do auta a s autem do garáže. A na futro jsem si udělal zářez za třetí Strakonický klub, který jsme navštívili (předtím podvakráte Habeš a Kashe).

Hifáč s pozdními příchody (27.3.2008)

Stodolní story (29.5.2008)

Po celkem hojně navštíveném lednovém koncertu ve 100dolle se Disharmonici rozhodli vyzkoušet tento lokál opětovně. A dokonce to vyšlo i ve stejné sestavě jako minule. Domluva s pořadatelem byla pohodová a jasná - oni od nás nic nedostanou a my od nich taky ne. Takže po krátké poradě se spoluúčinkujícími jsme se usnesli, že vstupné nebude. Dokonce jsme se i shodli, že pořadí kapel zůstane stejné, jen nástrojů si přivezeme my o něco víc, protože tentokrát jsem to domouval já.
Spok mě v den akce vyzvedl se svým kombíkem v půl sedmé doma. V sedm jsme měli naložené bicí a comba a krátce poté jsme je vyložili na místě činu. Jirka dnes dorazil velmi krátce po nás, takže se Spokem stavěli bicí, zatímco já si vybalil svačinku - kuře a zakoupil první pivo. Ještě během sváči dorazila asi polovina dalších účinkujících. Tedy na to, že jsme bicí brali my, měli těch aparátů celkem požehnaně. Ani jsem jim nepomohl, protože jsem zrovna žral. Nicméně srdečně jsme se uvítali hned, jak jsem dožvýkal.
Po chvíli jsem zvěděl, že Kalaha musí hrát jako první, protože kytarista nemůže setrvat déle. To nám nijak nevadilo. Řekli jsme, ať se tedy prohodí s Pátý přes devátý a my to zahrajeme na svém tradičním prostředním místě. To mi kytarista Petr Shmakky (hrající v obou kapelách) odsouhlasil. Ovšem zbytek páťáků/deváťáků s tímto vývojem moc srozuměn nebyl. Vadilo jim jednak, že svým lidem řekli, že budou hrát už kolem deváté a taky že pokud nastoupí jako třetí, nebudou už ani zdaleka střízliví. Zatím jsme je nechali, ať si to nějak pořeší a zašli chvíli na další pivo a trochu vzduchu před klub. Zde jsme pozorovali čilé hemžení snědé národnostní menšiny v téměř vybydleném domě naproti a zejména před ním. Stále tam nosili nějaké velké předměty, popojížděli vozidly, později něco táhlého prozpěvovali a tak podobně. Když se v lokále objevil jako první z našich pravidelných fanoušků Láďa V., šel jsem se s ním pozdravit. V tu chvíli u mě stáli pátý přes devátý a hučeli do mě skoro jako ta sova, co tolik houkala (who is who is who). A já ve slabé chvíli jim přislíbil, že když budou rychlí, tak ať tedy hrajou druzí. A tak se i stalo. Za svoje diplomatické úspěchy jsem samozřejmě od vlastní kapely získal zasloužený obdiv, a to se vyplatí!
O chvíli později Kalaha zkonstatovala, že naše basové combo je příliš slabé. Ono by až tak slabé nebylo, ale proti kytarovému monstrzesilovači, který si donesl Petr Shmakky, prostě nemělo šanci. Sice já bych volil spíš mírné stažení hlasitosti kytary (bicí přes ni trochu slyšet byly), ale pánové se usnesli přivézt vlastní kombo. Problém byl jen v tom, že všichni už měli trochu vypito. Situaci vyřešil pan Doctor, který právě přijel a napít se ještě nestačil. Krátce před půl devátou bylo kombo na místě a Kalaha po čtvrthodinovém dozvučení vystartovala. Hráli slušně, přišli mi lepší než minule. A to navzdory tomu, že prý docela dlouho necvičili. Šest lidí se na pódium vešlo a vydali mocný zvuk. Jediný problém z mého pohledu byl ten, že to měli dost přeřvané, takže opravdu dobrý poslech byl venku. A taky trochu doplatili na svoji roli předskokana, takže hráli skoro pro prázdný sál. Šel bych si je poslechnout dovnitř i na delší dobu, ale zvuk byl fakt dost silný. Dali jsme dvě partie fotbálku, kde jsme hlavně mojí zásluhou pokaždé slavně prohráli.
Kalaha skončila chvíli před půl desátou a Pátý přes devátý zaujali jejich pozice. Tam setrvali cca hodinu a 10 minut. Technicky se od posledně docela zlepšili a znělo to sehraněji. Oproti posledně bylo i slyšet druhou kytaru. Subjektivně mi připadali takoví trochu víc do popíku. Taky publikum tvořily převážně dívky, na což my "drsní folkpunkeři" nejsme až tolik zvyklí... :-) Zvuk byl už o něco decentnější - Shmakky nasadil menší combo a to bylo znát.
Po půl jedenácté jsme osídlili prkna, která znamenají pódium, my. A nevedlo se nám špatně. Někteří diváci se na nás vyloženě těšili. Tímto zdravíme J.H., partu VIS s "přidruženými členy", Spokova kamaráda, Polův objev z Hifáče s kamarádkou a další, kteří tam byli hlavně kvůli nám. A tady už musím jen chválit, protože i pozůstalí členové spolukapel i některá děvčata na nás nepřestali dovádět a vyloženě si nás užívali, takže jsme předvedli jeden z nejlepších a skoro jistě nejdelší náš koncert v poslední době - 29 kousků jsme tam nasázeli. Nasadili jsme i pár novinek - Konec světa a Bylo nebylo zazněly poprvé, Trávení a Hora myslím podruhé. Technicky to myslím nebylo špatné, takový lepší průměr, ale atmosféra tam byla fakt dobrá, to mi můžete věřit. Také jsme končili někdy v době, nebezpečně atakující půlnoc. Čili mohu akci hodnotit jako velmi zdařilou.

Příbram v rámci Vrámců (5.9.2008)

Hlasité třešničky ve stodole (13.9.2008)

Jestliže jsem v minulé reportáži zmiňoval druhý koncert, domluvený jako první, pak dnes upřesním, o co jde. Byl to koncert na pódiu, kde jsme se vyskytli letos již potřetí, z toho pokaždé se skupinou Pátý přes devátý. Tentokrát však třetí kapelou večera nebyla Kalaha, nýbrž indie-rocková Cherry z Českých Budějovic (ano, je to to město na jihu Čech, kde umřel Habart z Lopaty). Domluva probíhala celkem rychle a relativně bez problémů. Drobný problém nastal ve chvíli, kdy nám oznámil Pol, že toho dne bojuje jako švédský modrý gardista v bitvě na Bílé Hoře. To jsme promptně vyřešili. Opýtali zme sa Pýta, ktorý vravil, že môže, čo bolo naozaj bohovské. Takže basa byla v pohodě. Podobně promptně jsme přesadili Spoka za bicí, když se týden po potvrzení termínu Jirka vyjevil, že přece nemůže, když je s folklórem na čtyřdenním zajezdu. Škoda, že si na to nevzpomněl, když mi potvrzoval svoji účast na koncertu.
S Pýtem jsme udělali dvě zkoušky - první klasicky ve středu, druhou v sobotu před odjezdem na místo. Obě zkoušky proběhly bez Doctora. Přijeli jsme kolem půl osmé a Pátý přes devátý zkoušeli ostošest. Když přestali, zvěděli jsme, že jsme plánováni jako třetí. To byla trochu změna oproti tomu, co mi psal na ICQ (tam uváděl pořadí "vy, my, oni"), takže nové pořadí jsme odsouhlasili a když Pýt přestal pít, odskočil si ještě na hodinku domů. Ještě se čekalo na Budějice, které přijely někdy po osmé (domluveni na půl osmou). A pak už se začalo hrát.
Cca 21:15 se na pódiu objevili Pátý přes devátý. Druhá kytara u nich byla obsazena novým kytaristou a elektrifikována. Na začátek a konec zahráli skladby od Mňágy a zněli už o něco méně jako jam session, než dřív. Posunulo se to někam trochu snad k té Mňáze. Lehouče po desáté vyklidili pódium a nastoupili přespolní. Po různém houkání a asi půl hodině zapojili všechny ty kytarové krabičku, efekty a udělátka. V půl jedenácté začali zvučit a 22:45 dokonce i hrát. Zvuk byl přiměřený, ovšem pouze za předpokladu, že jste dělostřelci těsně po ostrých střelbách. Jinak to bylo dost nařvané. Jestliže první kapela v náznacích trochu připomínala Mňágu, tady mě napadá spíš podobnost s Kryštofem nebo Chinaski - tedy v těch melodicky napadnutějších skladbách. Každopádně se snažili, kytarista přepínal krabičky a se zvuky si vyhrál. Basák mi svým shrbením zad trochu připomínal Goldu ze Znouze (ale fakt jen tím), zpěvák zase něco na způsob mladého Krause. V půl dvanácté jsme se dostali na pódium my.
Pravda, už jsme byli trochu ospalí a bylo tam celkem zahuleno, takže můj kvokál byl už tak od třetí skladby silně chraplavý, ale co už člověk nadělá. Aspoň jsme zvuk mírně stáhli, přehodili potřebnou techniku a 23:40 odstartovali. Ani jsme nekrátili, nebylo proč. Stejně už poslední trmvaje byly pryč a pozůstalí diváci se k odchodu neměli (pokud nepočítám BUdějičáky, kteří se odvalili někdy po půlce našeho setu). Zato tuším někdy kolem Speedyho na sál přibylo asi šest mladíků, které jsme asi zaujali. Do té doby nás jeden maník poslouchal od baru, druhý od stolku a dva (bubeník PPD a kluk, který mi děsně připomínal Míru Urbana z Bikini) celou dobu energicky pogovali, občas i s partnerkami. A pak se to rozjelo, takže koncert v závěru získal takovou punkovější atmosféru. Chraptěl jsem asi strašlivě, ale zdá se, že to nikomu nevadilo, takže koncert se nachýlil ke zdárnému závěru, byť po přídavcích bylo už půl jedné...

Stodola plná Siláže (8.11.2008)

Banjo si řekl, že Disharmonici už dlouho nehráli s tradičně spřátelenou Siláží. Byla to pravda, poslední společný koncert proběhl v době, kdy jsme ještě byli v Hifáči vítanými hráči. Dnes jim (nevím proč) připadáme málo country folkoví. Siláž sice den předtím koncertila v Sokolově, ale velmi ochotně spolupachatelství potvrdila. Tradičně jsem pozval kdekoho, ale tentokrát pro změnu někteří z pozvaných dorazili. Zejména 6 mých spolužáků z učňáku, čest firmy VIS zachraňovali Milan s chotí, JH, Miška Röhrich a Bruno dorazili všichni s doprovodem, stejně tak Harmi a Milan. No a samozřejmě Silážníci, nějakých pár dalších lidí a Stodola byla velmi příjemně naplněna.
Sešli jsme se v pohodě a časově tak akorát - tedy v časovém rozmezí 19:45 - 20:15 úplně všichni - Spok, já a silážní bicí napřed. A tak to má být. Harmi s kámošem mi hnedka pomohli vynosit naše věci z auta, takže jsme to pobrali na jeden průchod. Postavil jsem mikráky, přivítal se s prvními spolužáky, pomohl nanosit bicí a užíval si pocitu relativně naplněného klubíku. U jednoho stolu sedělo asi 10 Vietnamců, dokonce vydrželi prvních asi 6-8 skladeb. Pak se zvedli a odpochodovali neznámo kam. Ale jejich místa nezůstala dlouho prázdná. Tradiční atmosféra Stodoly, kde pořád někdo přichází a odchází, zůstala zachována. Ale my jsme ještě někde kolem půl deváté. a to se ještě nehraje. To se Jirka usazuje za bicí a oplechovává je. Já si ladím svého Fendera a Spok činí stejně. Chvíli před třičtvrtě to do lidí pouštíme. Tradiční úvodní Kozolupy, po nich drobná korekce hlasitostí, po druhé Asimilaci ještě jedna a jedeme dál. Premiéru zde mají Nezbeda a Džbánek. Hrajeme docela dobře, nebo přinejmenším atmosféra koncertu je výborná a jediný závažnější lapsus je, že do čtvrté sloky Trávení se pouštím téměř osamocen. Hráli jsme docela dlouho. Ještě dva přídavky jsme dali a krátce před desátou pouštíme na pódium venkovskou šou Siláž, která to tam sází jako vidlemi.
Hrajou čím dál líp a pokud bych měl něco vytknout, pak jedině mírně přebuzený zvuk. Bohužel jim nemůžu věnovat plnou pozornost, protože tu mám plno známých a s každým trochu pohovořím (nebo se o to aspoň snažím). Takže ke svojí lítosti jsem prošvihl i JZĎáky správné hochy, protože jsem zrovna před klubíkem vykecával se spolužáky. Ty jsem ovšem taky samozřejmě viděl rád... Takže pořádně jsem si zařádil až při přídavcích (Dachly a Nanynka), kdy už se spolužáci rozprchli. Nicméně i tak akci hodnotím jako velmi zdařilou a rozhodně někdy dáme repete.

Advent z nouze semletý (17.12.2008)

Po nějaké době si na nás vzpomněla Znouzectnost. Dokonce si na nás vzpomněla tak intenzivně, že nás pozvala na koncertík. Doctor okamžitě účast přislíbil a pak začal sondovat, kdo může jet. Musím mu uznat výborný odhad, mohli jsme všichni. A protože nám Golda dal vědět s dostatečným předstihem, získali jsme takovou větší páku, jak dostat mlaďochy na zkoušky. 4 uskutečněné zkoušky za 5 týdnů je na Disharmoniky počin téměř nebývalý.
Se Znouzí se nám vždycky hraje velmi dobře mimo jiné i proto, že mají na místě svoje aparáty a velmi ochotně je půjčují. Akorát Spok si hrál na svoje, protože Michal dnes nejel, kterýmž pádem by jinak jedno combo chybělo. Doprava na místo proběhla ve třech vozech (nebo ve čtyřech, pokud počítám i Romanu, která si taky přijela sólo. Doctor jel rovnou z práce sám, Spok taky v podstatě rovnou z práce, pokud nepočítám mezipřistání pro Magdičku a Pola. Jirka a já jsme se vezli ve Znouzevoze. Za tímto účelem jsme se shromáždili poblíž vyvařovny "u Koně", kde jsme nasedli do druhé řady. První pak obsadili Goldík s Démou, na třetí si natáhl na Doubravce svoje kobrečky a polštářky Caine. Cesta za švitoření celé posádky hezky ubíhala a než bys 10000x řekl Student Agency, byli jsme tam.
Na místě kde se vzala, tu se vzala a už tam byla Assa. Naopak zpočátku nikde nebylo vidět velikého ŘiĎiČe. Ale to jsme neřešili, nýbrž jsme najeli k rampě, dobouchali se dovnitř a nanosili v součinnosti s místními něco apatátů do nitra budovy. Než si Caine postavil bicí a zvukař položil kabely, co vedou od kapely, Banjo chlubivě oběhl celou Znouzi a ukazoval jim jakýsi převážně černý kus dřeva se strunami (Pozor, nezaměňovat s tsunami! Banjo je horší). Zatímco jsme s Jirkou vyšli vyhlížet toaletu a Spoka s Polem, tito dva nepozorovaně proklouzli do šatny. Něco po sedmě jsme se usnesli, že možná i nazvučíme. A jak řekli, tak udělali. Tedy kromě pana Doctora, který svoje zpoždění svaloval na jakési kamióny, které si v Praze havarují, jak je napadne. Vůbec přitom neberou ohled na potřeby amatérských nemladých, leč zato netalentovaných rádobyumělců. Zkrátka na místo dorazil asi minutu před půl osmou, když v půl jsme měli začít naostro. Díky Doctorovi jsme mohli začít i natupo.
Dali jsme vyčkávací desetiminutovku a pustili se do hraní. Šili jsme do nich starí osvědčené pecky. Ovšem disharmonickou koncetní premiéru (a myslím, že celkově ne tak špatnou, pomineme-li moje akordové nejasnosti na začátku) měli Závodníci. Caine s Assou a Magdičkou seděli na prvním stupni stupňovité části hlediště a sledovali, co se děje. Spolu s nimi tam byli i postupně přibývající diváci. Zahráli jsme kompletní plánovaný program plus dva přídavky. Myslím, že hrajeme s větší jistotou, než třeba před dvěma roky. Tu a tam mi tedy nějaký kousek textu vypadl, ale vesměs nešlo o nic fatálního. Výhody a sociální jistoty převažovaly. Něco po půl deváté jsme opustili pódium a vyklidili pozici Znouzi.
Chlapci a dívka to rozjeli slušně, jen jsem z toho slyšel pořádně tak půlku. Slušný Znouzí standard to byl, čili dobré výkony, na jaké jsme od nich zvyklí. Jen pogo mi připadalo takové akademické - jedou to místní mlaďoši hodně zlehka s minimem kontaktu - když to srovnám s tím výletem na Kokořín nebo s říjnovou Lampou, tak kam se hrabe Bitner, to se nedá srovnat. Ale v pohybu celkem byli, to zase jo! Zbytek doby jsem strávil u byznyspultíku s hudbonosnými plackami, tričky a mikinami. I naše věci jsme tam časem přifařili a dokonce i něco prodali! Během přídavků jsme byli povoláni na pódium jednak na Krysaře, jednak nás Znouze nechala jako přídavek zahrát ještě Kelímek. Tam mi basoval sám Golda... Závěrečným Hasičům se ovšem nevyhnuli ani tímto fikaným manévrem.
Lidí bylo docela dost a chodili, poslouchali, prohlíželi, kupovali a konzumovali piva, jak se na rockový koncert sluší. A pogujou taky, roztomilé je to! Tak jsme to odehráli, pomohli nanosit věci do vozu a odjeli spinkat. Bylo celkem na čase, půlnoc na krku a sníh si hrál na padanou. Sice mě trochu škrábe v krku, ale možná se zítra na Znouzi vypravím zase - je to ostatně v Plzni a druhý den nemusím do práce.