Kronika - rok 2011


Rok 2010



Sami u Mrože
Jak jsme si užili života s Vránami
Vagón bez Vrány
Bubupunk
13. pátek na Jabloni
Watt a Mach
Deštivé Dolce
Tradiční Hifáč a Pellar
Ema a Lampa předvánoční

Sami u Mrože (12.3.2011)
Disharmonici se rozhodli, že vyzkoušejí sólo koncert. A co myslíte, jak to dopadlo? Dobře, vyzkoušeli to. To takhle domluvili, oplakátovali, obeslali e-maily, zvali a tak dál, a lidé nezklamali. Zůstali většinou doma, takže jsme v klidu mohli nazkoušet více skladeb než obvykle.
Začalo to jako obvykle - se Spokem jsme přivezli apáru, postavili bicí, naladili pádla, zvukař nazvučil a šlo se na to. Ještě jsme pohovořili s Jirkovou famílií a šli na scénu. Neobvyklé bylo akorát to, že jsme začali podle plánu, tedy skutečně v půl deváté.
A už jsme na to šli a slyšeli se natolik dobře, že jsme slyšeli většinu chyb, kterých jsme se dopustili. Doctor a Banjo vydatně kazili text, výborně jsme se dvakrát zamotali v Krátké noci a Banjo marně lovil v paměti akordový začátek Džbánku a pořadí slok v Naučné... Publikum reagovalo celkem živě, Milan se dokonce rozpogoval. Ovšem krátce před půlí se v zápalu poga nějak opřel o zavěšený obraz, za což dostal vynadáno od pána, který vše z povzdálí u baru sledoval. Jak jsem se dozvěděl od jeho (Milanova) doprovodu, byl už trochu v lihovém opojení z fotbalu - Plzeň porazila doma Spartu 1:0...
Celé to trochu zasáhlo do atmosféry koncertu, který pokračoval po pauze sice vesele, ale taky trochu ostražitě. Pár lidí v průběhu přibylo, ale pořád to extra slavné nebylo. Nicméně jsme si ověřili, že dokážeme uhrát v klidu těch cca 35 písniček a nic jsme nezprasili tolik, abychom se z toho nějak nevylhali... A touto cestou děkujeme Jirkově rodině, Jindřišce & spol, Milanovi s Jardou a všem těm dalším milým lidem, kteří dorazili a vytvořili nám příjemnou atmosféru. A taky že jsme u Mrože nebyli sami, jak by se z nadpisu třeba někomu mohlo zdát.
Personál, tedy servírky i zvukař, se na nás tvářil vlídně i po koncertě, takže doufejme, že jsme u Mrože vítáni i nadále...

Jak jsme si užili života s Vránami (30.3.2011)
Musím pochválit pana Doctora - chválím! Domluvil nám koncert v Praze, v pro nás novém klubu Carpe Diem, s pro nás novou kapelou a ještě se mi to celé docela líbilo. Zároveň musím pokárat naše fanoušky kromě JH, doctorova kolegy a doctorovy neteře. Nepřišli.
Tak, a že bych napsal i něco ke koncertu? No dobrá, pokusím se. Doctor přijel rovnou z práce, Pavlík z Budweisu ze školy a my pozůstalí z Města piva. Pravda, Jirka si jako vždy nepamatoval, v kolik je sraz (což mu ovšem nebránilo v tom si jít koupit boty a objednat hudebku, kterou následně nestíhal). Spok přijel tryskem ze zaměstnání, tentokrát už v pět odpoledne. To byl zhruba čas, kdy jsem já opustil svoje doupě a projel se Plzní. Pravda, ještě stále jako nemocný, neb jsem od svojí ratolesti obdržel luxusní zánět průdušek. Ale už neinfekční (doufejme) a s dobranými antibiotiky ...
Co nás překvapilo, byla neuvěřitelně dobrá průjezdnost Prahy - Jirku jsme nabírali 17:40 a už 18:55 jsme parkovali u paláce Flora. Holt Spok je malej, ale šikovnej. V sálu už nasávali a stavěli bicí naši noví kamarádi ze skupiny Malá bílá vrána. Jejich bubeník se ujal celkem zdatně funkce zvukaře a s basákem jsme hodili řeč. Trochu jsme pojedli a pochlastali, než začala vlastní produkce.
Hrát začali oni, a to malou chvilku po půl deváté. Musím dodat, že v půl desáté nám dle dohody předali pódium a na jediný přídavek se dovolili - ba přímo jsme je ukecali. Přece jenom když na ně tam bylo přes 20 lidí a na nás 3, a ještrě se nám líbili. Hráli něco trochu jako Původní Bureš nebo kdyby bohužel už nehrající Tunel trochu přitvrdil, akorát víc našláplé - takový "gotický punk" s dlouhými dadaistickými refrény a punkovým rytmem. Dva zruční kytaristé, dobrý šoumen Pája u basy a nadšeně hrající bubeník, k tomu akordeonistka a těhotná houslistka. Prakticky všichni zpívali, možná kromě bubeníka, a celkově takový folklórní středověk to byl. Hezky se poslouchalo, tu a tam nějaká drobnost ujela, ale to nějak splynulo s koloritem a já byl spokojen.
Pak jsme naběhli my. Trochu jsem byl nesvůj - zánět průdušek není zrovna ideální na pěvecký výkon, zvlášť když chce občas člověk hlasem "přitlačit". Už podruhé (poprvé to bylo u Mrože) se mi stalo, že jsem si nemohl vybavit začátek Džbánku. A Kozolupy jsem odstartoval tak pomalu, že koncert pocitově tak na 3-4 skladby úplně "spadnul". Hráli je kluci na tu Spokovu kytarku dobře, ale asi se raději vrátíme ke klasickým aranžím. Publiku ke cti musím přiznat, že nás poslouchali a tleskali, přinejmenším většina z nich. Tak doufám, že náš slabší výkon je neodradil a do Vagónu dorazí aspoň v tom počtu, ve kterém byli tady.
Návrat byl ve znamení únavy, ale dobře to dopadlo a všichni jsme ve zdraví dojeli domů. Musím ocenit také Policii ČR, která mi nedala žádnou pokutu, třebaže jsem u sebe neměl techničák...

Vagón bez Vrány (2.5.2011)
Po minulé celkem úspěšné spolupráci s Malou bílou vránou jsme s nimi chtěli zahrát ještě ve Vagónu. Jenže společnému hraní vstoupila do cesty vyšší moc. Houslistka se z nějakého neznámého důvodu rozhodla rodit v prodnici a nikoliv na koncertě. Co s tím naděláte, zřejmě nevzala v potaz, že doctor H je zkušený gynekolog... Ať bylo, jak bylo, z komína se kouřilo a Malá bílá vrána toho dne nezahrála. Zato nám dohodila hardrockery s libozvučným názvem Tyvole, kteří navrhli přizvat ještě bardy jamajských i jiných rytmů, s hezkým českým názvem Oben Ohne Orchestra. Velitel klubu Ondra nám to odsouhlasil, takže to tak i bylo. Tak a teď bych se mohl pustit do dne produkce.
Z domova jsem byl vytažen až chvilku před šestou. Spok dorazil z práce včas a nasadil do vozidla mládež dříve, než mě vytáhl. Basový umělec Pavlík si s sebou vzal i svoji dívku, takže tam vzadu byli možná trochu namačkaní. Ale myslím, že jim to nevadilo. Mně taky ne, já seděl vepředu. Cesta proběhla až na dvě objížďky (první na dálničním sjezdu a druhá u Národního divadla) úplně nezajímavě až nudně, takže již nějak před půl osmou jsme vysedali na místě. Přivítali jsme se s osazenstvem a s příchozími kapelami. Po Doctorově příchodu jsme zašli na pizzu a to pro začátek stačilo.
Škopky dodali prvně jmenovaní a prvně hrající hoši z Tyvole. Po našem příchodu už měli jakž takž osazené pódium svými bednami a dalšími proprietami, zvukař a třetí kapela se sešli průběžně. Chvilku po deváté hoši zahájili produkci. Ze začátku bylo téměř nutné, abychom si sedli do sálu. Byl ještě dost prázdný. Ale právě během jejich produkce se obstojně naplnil, takže naše obavy z malého počtu došedších se ukázaly jako nedělitelné dvěma (liché). Pánové hráli v klasické sestavě - dvě kytary (ten Telecí Fender vypadal přesně jako můj rezervní Squire), zatímco druhý kytarista-sólový- hrál na něco lubového. Basákovi odešel zesilovač, takže hrál na hlavu našeho comba a na svoje repráky...I přes tento mírný handicap jim to hrálo výborně. Takový bigbít 70. let si takhle představuju - něco jako hard rock to bylo. Na pár skladeb se u druhého mikráku objevil hostující zpěvák. Jinak většinu koncertu odzpíval kytarista/akordista s občasným přizvukováním sóláka. Skončili přesně podle dohody - na desátou.
Teď jsme se na pódium nasáčkovali my. Já si půjčil kytarové combo Marshall - lampový, heč! :-) Zvukař nám za chvilku udělal dost obstojný zvuk, takže jsme spustili palbu. Oproti předchozí kapele to fakt bylo lehce "barbarské" - oni hráli taková pěkná sóla a neskákali si navzájem do zpěvu, a teď my do toho s tím naším hovězím nářezem... Ale zase jsme tam měli tu a tam nějaké vícehlasy, a vůbec to celé docela šlo. Většina přítomných vlídně naslouchala, Jindřiška s Pavlíkovou slečnou plus dalš dvě dámy vesele křepčily - zejména na Kankán... Dobře, že jsem si na pódium vzal rezervní pivo, jinak bych od půlky setu žíznil. I bez přídavků jsme byli dlouzí dost. Celkově jsem z toho měl dobrý pocit - slyšeli jsme se, neděly se nějaké zásadní průšvihy a diváci vypadali spokojeně.
Předali jsme pomyslné žezlo SKA/reggae Oben Ohne, a oni to do nás nahustili jako orchestr. Pěkně rytmicky a optimisticky jim to hrálo, někteří z nás se vlnili, a hráli něco přes půl hodinky. A byl tady konec, cožtaky mělo něco do sebe. Tedy hlavně z toho pohledu, že jsme ještě museli dojet domů a být to později, asi bych se nevyspal už vůbec...

Bubupunk (7.5.2011)
Dostali jsme od našeho dobrého kámoše Bláby pozvánku na společné hraní s Publiky a Marviny. Hrálo se přímo v domovské obci Publiků, která se jmenuje Strašice. Název Bubupunk z nadpisu jsem si zapamatoval z Blábova vlastního popisu místa konání. Nějak se mi to zalíbilo, dokonce natolik, že jsem si to i zapamatoval. Nabídku jsme samozřejmě přijali, protože zahrát si s těmihle starými dobrými bardy vždycky potěší.
Celá akce proběhla v dost pohodovém duchu. Ostatně posuďte sami.
Basák stihnul přijet zřejmě včas z předchozího šermířského odpoledne (což se nestává často).
Bubeník si sice nepamatoval přesně čas odjezdu, ale už to dokázal celkem správně odhadnout.
Spok ani Doctor nebyli tento den v práci, takže taky byli včas.
Akorát já jsem musel něco podniknout, aby nebyla taková nuda. Tak jsem si aspoň pořídil bolest hlavy a nachlazení, a jako bonus jsem si nechal u babičky kromě dětí i mobila. Ovšem absenci mobila jsme doladili přes net a odjeli i dojeli na místo včas.
Tedy pravda, cesta byla (aspoň pro nás civilisty s modrou knížkou) místy trochu nezvyklá - kus státní silnice vedl po betonových panelech viditelně vojenského původu. Ostatně i Bubutown je viditelně vojenská obec se vším všudy. Ale PPP (čili plzeňského punkera-programátora) nic nezastaví. Prostě jsme tam přijeli a bylo to. Na terase kulturní instituce již posedával větší počet lidí, mezi nimiž jsme poznali bubeníka Publiků. Ten nám poradil, kudy dovnitř. Tam už si nás převzal Blába sám a ten už se vyptal, poradil, domluvil vše a zvukaři už kmitali. Něco po půl deváté jsme nazvučili, lehce zavlažili hrdla a po dohodě začali jen pouhých 15 minut po původně ohlášeném začátku.
Hráli jsme na aparáty Publiků - tedy kromě Spoka, který si přivezl vlastní náčiní. A mně se na Kasheekova Maršála hrálo velmi dobře - zejména poté, co jsme ho spolu se zvukařem zapojili a nastavili. Podařilo se a stálo to za to. Zvukaři odvedli práci perfektně a přítomní myslím mohli být spokojeni. Hrnuli jsme to do nich, celkem málo kazili a také jsem zkusil trochu zkrátit vyprávěnky - myslím že také s úspěchem. A kupodivu nám šlo celkem k duhu velké pódium, kde Doctor skákal jako postřelený Jelenin ve Velké říji. Ukončovali jsme set na dvakrát - nejdřív jsme dojeli avizované poslední skladby a po potlesku skoro zabalili. Pak najednou naběhlo pár nadšenců, kteří nás vyvolali na dva klasické přídavky.
Publici naběhli v rozvážném tempu, nejdřív s námi v zákulisí pokecali, pochválili nás za předvedené kusy, nastavili si svoje věci a začali po cca půl hodince hrát naostro. První skladba jim dle mého sloužila teprve jako rozcvička, ale pak to už rozbalili tak, jak si je pamatujeme. Sázeli tam ovšem nejenom známé klasické věci, ale i nějaké ty novinky. Mimochodem Denča se ve zpěvu podle nás dost zlepšuje. Ostatní odvádějí samozřejmě taky výborné výkony, jak jsme si už u těchhle Strašických klasiků zvykli. Jenom mě mrzelo, že jsme pak už museli jet - Doctora čekala rodina, Pavlík byl na nohou s tím šermem už od rána a já ostatně s mírně zvýšenou teplotou a ucpanými dutinami taky nebyl zrovna ve formě a nějak to na mě už sedalo.
Škoda, Marviny jsem tím pádem naživo zase nezaslechl a Publici byli dobře rozehraní, ale vzhledem k okolnostem jsme zvolili stratrgický ústup. Blába to zaregistroval a ještě se s námi rozloučil z pódia. Ale to už jsme skoro sčítali betonové panely v lese, kterým jsme projeli k dálnici a na Plzeň, Doctore, na Plzeň! ...

13. pátek na Jabloni (13.5.2011)
Jabloň je jméno kulturní kavárny poblíž Centrálního autobusového nádraží. Donedávna tam hrávaly jen ansámbly, které oficiální kulturní instituce počítají do vážné kultury. Takový recitační večer s meditačním jazzem nebo vernisáž za alternativního folku s autorským čtením moderního umění a tak podobně. Proti těmto žánrům nemáme zhola nic, ale na druhou stranu o nich ani moc nevíme. Proto nás trochu překvapilo, že sem zvou zrovna někoho jako nás. Překvapení bylo už o něco menší, když jsme se dočetli, že týden před námi tu hraje Znouze a ještě pár dalších povědomých jmen žánrově spřízněných kapel jsme se v programu dočetli. Aspoň z nás neměli místní takový šok...
Čím je klub vyloženě sympatický - začíná se tady hrát už od osmi večer. To znamená, že koncerty zde mohou navštívit i přespolní, protože se stihne skončit před odjezdem posledních spojů ČSAD a ČSD, jakož si na své přijdou i ti posluchači, kteří nejsou zrovna nočními ptáky či jinými symboly moudrosti (či čehokoliv jiného). Možná slabší účast diváctva je tu kompenzována malým prostorem, který by už při třiceti návštěvnících budil dojem přeplněnosti, navíc se můžeme zaštítit právě probíhajícím semifinále MS v hokeji nebo nešťastným pátkem 13.
Ať už je tomu jakkoliv, Disharmonici se sešli a bez jakékoliv smůly zahráli. Dali jsme si před vystoupením dobře vychlazený točený Chodovar a já i toasty. Mistr Spok nás přibližně nazvučil, Jirka postavil škopíky a pár lidí taky přišlo, takže nic nám nebránilo začít hrát.
Tedy pravda, dozvučili jsme skoro přesně v osm. Tak jsme start posunuli na čtvrt na devět a nahrnuli do diváctva celý přísun skoro třiceti skladeb včetně tří přídavků. Zvuk byl takový decentní - úměrný prostoru. Bicí moc neburácely, takže jsme úměrně k nim dali komba i zpěvy. A snad to nebude příliš velká sebechvála, když napíšu, že jsme to odehráli celkem dobře. Samozřejmě to nemělo tu říznost, kterou jsme předvedli ve Strašicích, ale to by v tomhle prostoru snad ani nebylo dobře. Tady byla taková komorní pohoda. A za tu děkujeme nejen osazenstvu klubu včetně pejska, ale i našim posluchačům a posluchačkám. Zejména Jindřišku, Tomáše s příslušenstvím a Ivanku chválím za vzornou docházku, ale náš dík patří i všem ostatním. A když jsme po zamýšleném závěrečném Kelímku byli ještě jednou vytleskáni na Monarchy, to vyloženě potěšilo.
Dobře se nám hrálo, a po koncertě jsme ještě chvilku poseděli a porozprávěli. Pěkné to bylo.

Watt a Mach (15.6.2011)
Disharmonici domluvili koncert v Plzni. Domluvili i druhou kapelu, a to výbornou novovlnnou kapelu Petr Mach. Taky rozvěsili plakáty a napsali všem, komu mělo význam psát a na koho měli adresy.
Výsledek se dostavil, diváci však nějak moc ne. Tedy kluci z VIS dnes přivedli i mého dalšího spolužáka ze základky - Jirku. Spolužák Milan měl zrovna narozeniny, a přesto dorazil. To se cení. Jo a ještě tam byla parta okolo našeho basáka - jeho bratr a další širší sestava známých a příbuzných. Tak nějak do devíti se ladilo, zvučilo a chlastalo na dobrý průběh koncertu. A to se myslím celkem zdařilo - zvuk byl opravdu pěkný, slyšeli jsme to, co jsme měli a diváci asi taky. Aspoň víc vynikla místa, kde jsme trochu tápali.
První nastoupili na pódium Machové. A šlo jim to od ruky většinou dobře. Tu a tam se na něco museli chvíli domlouvat, tu a tam někteří něco trochu lovili, jo a taky neměli "playback". Bez sekvencí na klávesy pár věcí nemohli odehrát, ale skoro všechno jim vyšlo dost dobře. Hráli samé staré dobré kousky a i když nezaznělo třeba "Pomalu sune se" a některé další standardy, i tak tam byla spousta jiných krásných národních písní v nezaměnitelném provedení Elina, Pavla, Libka a Leoše. Rozhodně nás - staromilce a pamětníky - potěšili. Skončili nekompromisně bez přídavku a asi v deset nám uvolnili pódium.
My jsme lehce doladili, a už se jelo. Mně chvilku trvalo, než jsem si našel pozici za mikrákem a u kytary, tu a tam jsme něco zapomněli nebo trochu přehodili pořadí skladeb, ale hrálo se a hrálo. Opět s velmi pěkným zvukem... Když o tmo tak přemýšlím, v poslední době hrajeme skoro v samých klubech s dobrým zvukem. Naše pokusy o hudbu byly přijímány celkem shovívavě, ba i nějaký potlesk jsme utržili... A s jedním přídavkem jsme skončili něco po jedenácté.
Pak jsme chvíli pokecali s Machy, pomohli do aua s apárou a odvezli se spinkat. Dobrou noc, milé děti!

Deštivé Dolce (30.7.2011)
Disharmonici si tentokrát zahráli na nefalšovaném bigbítovém festivalu.
Stalo se to ve vesničce Dolce, kousek od Přeštic. Pan Doctor si o akci přečetl na webu, přihlásil nás a kupodivu nenastaly žádné komplikace typu, že se dramaturgicky (nikam) nehodíme, ani jiná podobná výmluva. Dokonce jsme tam i všichni dojeli, i když šachování s auty bylo před akcí více než dost.
Při cestě tam znalí základů italštiny očekávali, že se na místě budou podávat sladké pokrmy. Totiž kromě toho, že vesnice se jmenuje Dolce, ta sousední nese název Kucíny, což docela evokuje italské "cucina" (kuchyně). To se na místě nepotvrdilo, neboť zde podávali výborné paprikové klobásy, které sladké nebyly. Ale k chuti rozhodně přišly, stejně jako pivo zdarma (ne ta stříbrská kapela, ta tam nebyla, ale kapely měly konzumaci piva zadara).
I pořadatelé s radostí kvitovali náš příjezd. Ovšem jeden drobný háček tady byl, a to vytrvalý déšť, který nezahnaly ani optimistické hlášky první kapely Amores perros. Hned jak začali hrát, vzpomněl si pořadatel, že máme cca půl hodinky sekeru, tak jestli bychom si nemohli připravit svůj aparát během produkce předskokanů, abychom pak nezdržovali. To technicky nebylo možné, protože jediné suché místo bylo vzadu na pódiu. Kluci z Amores perros by se asi docela divili, kdybychom jim tam běhali s bicími mezi kytarami a mikrofony během produkce...
Tihle kluci - přinejmenším kytaristi - hrajou dost technicky dobře, zpěvy nebylo moc slyšet - možná kvůli o něco hlasitějším kytarám, ale divákům to rozhodně nevadilo. Ostatně těch tam právě kvůli již zmíněnému dešti moc nedorazilo. Tak kluci dohráli docela sympatický výkon s docela slabou odezvou a naběhli jsme my. Bicí jsme měli připravené dřív, než byly sklizené ty jejich... Sice mi připadá trochu zvláštní na festu pro každou kapelu stavět komplet novou apáru, ale zase aspoň člověka nepřekvapí nečekané zvuky cizích beden.
Operativně jsme vypustili asi tři kousky, když už je to zpoždění a už jsme do lidí hustili naše krátké úderné popěvky jeden za druhým, čtyři za třetím a asi tři za patnáctým, až jsme byli úplně nahraní a ohraní. Pak jsme to utnuli a jeli domů,protože mládež spěchala za dalšími aktivitami. Mně se vystoupení líbilo, takže spokojenost.

Tradiční Hifáč a Pellar (13.10.2011)
Disharmonici jsou k stáru nostalgičtí, a tak si řekli: copa asi dělá náš oblíbený Hifi klubík? Copa asi dělá náš oblíbený Ondra Pellar od té doby, co ho odsunuli na Dálný východ. Skončil tam chudák v nějaké zapadlé dědince někde až skoro na Sibiři - snad nějaká Praha nebo jak se to tam jmenuje - no slyšeli jste o takové vesnici už někdo?
No jo, nějak jsem se zase zakecal. Jo, co jsem to chtěl? Jo aha. Disharmonici si tohle řekli a pak nějaký termín čekli a bůkli a zahráli. Co bychom napsali k onomu vlasatému borci, který poskládá vždy dohromady zajímavou sestavu lidiček na pódiu a dostane z nich vždycky zajímavý zvuk? Já fakt nevím, snad jedině, že ty jeho písničky pod folkovým hávem skrývají ohromný hitový potenciál, což u většiny kapel zpravidla takhle pěkně dohromady nejde. Dál už mě opravdu nic nenapadá, snad ještě, že od posledně, kdy jsem se podivoval, že je jich pět, tak už je jich šest. Po minule rozpoznané talentované hobojistce a zobcové flétnistce v jedné osobě se objevil ještě sedící člen kapely v pozadí - bubeníček na bedně, zvané cajon. Na tom se sedí, buší se do toho holou rukou a když se to umí, tak to zní skoro jako bicí souprava. Ondru u obrácené kytary (zde se projevuje jeho povolání, jen nevím, jestli ji obrátil jen směrově, nebo i na Víru pravou), Káju u kláves, simulujících basu, a osvědčené duo frontwomenek (češtináři, ještě neplačte, možná bude i hůř) Dáda-Blecha. Ondra už do zpěvů prakticky nezasahuje, zato kytary se drží tak fest, až občas nějaká struna ten autorský přetlak nevydrží a praskne. A přesně to se mu stalo asi dvě skladby před koncem setu. Ondra jako pravý profík vytáhl druhou kytaru, leč ouha - byla zřejmě z lapsu předchozího nástroje poněkud rozladěna. Nicméně to Ondru nerozhodilo a zatočil s ní a hlavně s jejími kolíky natolik, že se jí nálada doladila do poslouchatelna. Takže už jenom po patnácté jinak uvedl skladbu "Slavíčku, můj milý slavíčku", kterou nezahráli a nezahráli. Holt nejen kuře stokrát jinak, ale i menší ptáci a ptákoviny jsou použitelní... Jo a potom zahráli zase další veselou mírně pastorační skladbičku.
Jen mi bylo líto kolegů z kapely, že Ondrovo milé vystoupení neviděli celé - Pavlík přišel pozdě ze zkoušky smíšeného sboru, Spok z pracovní porady a Jirku z koncertu přivezl jinak včas přišedší pán Doctor. Zato ho slyšel můj švagr Luďa se svojí Delisou, kamarád Bruno a pár Ondrových lidí. Naši klasičtí návštěvníci se tentokrát moc nedostavili - někteří byli doma, jiní zase daleko-předaleko.
Naběhli jsme na pódium, Jirka ani nemusel moc přestavovat bicí, které jsem mu sám přinesl postavil. Měli jsme tady našeho klasického oblíbeného zvukaře, takže jsme po krátké ladicí pauzičce dozvučili přímo na první skladbě a jelo se bez dalších cavyků. Publikum nás přijalo vlídně, zejména přihlédneme-li ke skutečnosti, že to většinou byli lidi, kteří přišli na PPLP. Pokud nepočítám, že ve Džbánku jsem prostě nedal text poslední sloky, tak jsme odehráli skoro bezchybně. A co na tom, jestli je to pravda, nebo jenom můj pocit? :-)

Ema a Lampa předvánoční (22.12.2011)
Kapely jsou sice jenom kapely, ale Znouzectnost je jenom jedna. Můžete s tím nesouhlasit, někteří mohou i něco namítat - ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. A teď si představte Znouzi včetně takových skvělých hostů, jako Ema a Přéma. Ne že bychom na tom měli nějakou zásluhu, ale byli jsme moc rádi, že jsme si mohli zahrát před touto skvostnou sestavou, a to ještě v opravdu plné Lampě. Když ještě dodám, že jsme vzniklé situace využili ve svůj prospěch, to jest k hostování Emy a Caina v některých skladbách, mohli by někteří nabýt dojmu, že už to lepší být nemohlo.
Jenomže ono by mohlo. Chyba nebyla ve zvuku - ten byl vynikající. Chyba nebyla ani v našich hudebních výkonech - ty už nejspíš o moc lepší tak jako tak nebudou. Ani výpadky textů v tom nejsou. No, nebudu vás napínat. Spok nám ochořel. Ještě v 18:45 volal Doctorovi, ať ho vyzvedne a doveze do Lampy. A už 19:00 volal podruhé, že chorobu asi toho dne nerozchodí. Takže jsme naběhli na scénu ve čtyřech, se slzou v oku vyškrtali pět nacvičených skladeb, které bez Spoka prostě nejdou hrát a nahradili je pěti dalšími. Škoda o to větší, že s Emou i s Přémou se z nás zná asi nejlíp.
Pak už ale následovala jenom samá pozitiva a sociální jistoty. Na znouzí aparáty se nám hraje výborně, mistr Caine nechal Jirku obsloužit kompletní bicí soupravu včetně plechů a virblu, Pavlík se s Goldovým combem spřátelil velmi rychle a já jsem stanul u Démovy lampové maxibedny od Engla. Člověk se hned musí víc snažit, když na těchto aparátech nezaniknou běžné prohřešky, ale všechno se projeví naplno. Až na výborný zvuk se celkem nic mimořádného nedělo až do dvanácté skladby. Tou byla Pohádka, kterou odzpívala Arizonská pěnice Ema. A šlo jí to ohromně. Kontrast proti našim vyřvaným hovězím vokálům myslím vynikl naplno. A abychom nezůstávali jen u pomalejší skladby, ještě si s námi střihla refrén následující rychlejší pecky Na dně. Publikum na nás reagovalo dosti pozitivně už od začátku, ale řekl bych, že teď to mírně vygradovalo. A valili jsme to tvrdě dál, protože bez Spoka to nemůžeme hrát jinak, než přímočaře, bez sólových kudrlinek. A ono to pořád šlo. Sice změnami v playlistu se mi občas dostávaly za sebe dvě i tři skladby, kde do té kytary řežu jak hluchej do vrat, ale i z toho jsme celkem zdárně vybruslili. A závěrečnou Monarchy v refrénu obohatil neopakovatelný Cainův chrapot. Co vám mám povídat, přidali jsme ještě naši nejstarší skladbu "Hej rup" a skoro folkový Kelímek.
Předali jsme otěže Znouzi. Ta předvedla, proč náleží mezi to nejlepší na naší klubové scéně. To se nedá popsat, musí se zažít. A když s nimi spustili oba hosté, bylo znát, že tam prostě patří a sedí jim to. Taky jsem tím pádem slyšel spoustu skladeb z doby před cca 15-20 lety, některé z nich takhle naživo po docela dlouhých letech. A diváci byli úplně v moci Démova kouzelného konferenciérství a té muziky, dobré jako kdysi... A že jich tam bylo! Pogovat se dalo leda tek na místě a zaplněo bylo až ke zvukoboudě vzadu, odkud jsem vše nechával natočit svojí malou kamerkou. Ale zase mezi nimi byla spousta známých tváří z dalších plzeňských partiček - Fík, Silážníci, Karpi a Jarda Revival, Kontaminace, samozřejmě tvrdé jádro Harmi, Milan a Jarda, Blovičáci, mladý Tříska a mnozí další včetně naší populární party VIS, spolužačky Ivanky - a Doctor a já jsme do sálu protáhli i manželky...
Dost lidí nám po vystoupení chválilo zvuk a vyprávěli, jaké že to bylo perfektní. Tak doufám, že některé z nich uvidíme i na některých našich dalších vystoupeních :-)

Rok 2012


Kronika

Hlavní stránka