Kronika - rok 2013

S Emou v Praze (9.2.2013)
Rok 2013 pro Disharmoniky v podstatě začal až v únoru. V pátek se na Znouzi sešli Banjo a Spok. A Spok, kterej je šikovnej, ukecal Emu, aby s námi v sobotu jela zazpívat do Prahy. Ema pochopila, že takovou nabídku nemůže odmítnout, a tak jela.
Klub Carpe Diem našim pravidelným čtenářům snad ani nemusíme představovat, vždyť už jsme tam hráli tuším potřetí. Jeli jsme dvojvozmo, protože jsme hráli sami a tím pádem vezli všechno s sebou. Pan Doctor vzal svoji Fabku, Banjo šedého slezskokorejského plyňáka, a už jsme to hrnuli směrem královská vesnice Praha. V Praze samotné se toho až tak moc nestalo. Nazvučili jsme, zašli se najíst, Ema přivezla z domova moc dobrý koláč, a my jsme dobře pokecali.
Když nakonec přece jenom nějaký ten divák do sálu zabloudil (nevíme, zda se tak stalo omylem nebo proto, že to byl baskytaristův bratr), začali jsme uvažovat o tom, že bychom tedy řeba i něco zahráli. Nakonec nezůstalo jen při něm a dorazilo ještě několik dalších.
V premiéře zde zazněla Detektivka alias Neklidný sen, Banjo zapomněl vzít texty pro Emu a právě zmíněnou Detektivku pro sebe. Takže na sebe musím prásknout, že nazpaměť ji zatím fakt neumím. Jinak by se vystoupení dalo hodnotit jako celkem úspěšná zkouška v o něco příjemnějšm prostředí, než je moje garáž. Ovšem celkový umělecký dojem byl podtržen právě přítomností již zmíněné Emy, která sice s námi odzpívala jen tři skladby, ale posunula naše vystoupení do skoro uměleckých sfér.
Takže globálně vzato to byl celkem úspěch...

My máme Emu (od března 2013)
Představovat znalcům plzeňské nezávislé scény (a jiní snad ani tyto stránky nečtou) famózní a virtuózní zpěvačku a saxofonistku Emu von ZNC by bylo nošením poslanců do parlamentu.
Když Disharmonici hráli loni v prosinci se Znouzí v Lampě, zvěděli novinu, že se Ema stěhuje do Plzně. Tak někteří z nás vypomohli při stěhování. Nějakou chvíli později se nám doneslo, že se Ema zatím nestane stálou členkou Znouze.
Bystří čtenáři si možná povšimli některých zmínek již z reportu z našeho prvního letošního vystoupení v Praze, takže možná již tuší, jak to bude pokračovat...
Zkrátka usnesli jsme se, že je škoda nechat takový talent nechat zahálet a nabídli jí účinkování v Disharmonicích. K naší radosti byla naše žádost vyřízena zcela a kladně. Takže Ema získala členství u Disharmoniků, naleštila dokonce i svůj altový saxofon, a kromě svého úžasného hlasu nám občas v nějaké té skladbě i zaduje do tohoto vynálezu pana Saxe. Dochází na zkoušky a pokud domluvíme nějaké ty koncerty, bude slyšet i na nich.
Každopádně se máme na co těšit.

Ema a Lentilky (14.5.2013)
Disharmonici už dlouho nehráli obecně, v Plzni pak zvlášť. Tak si řekli, že asi nemá cenu čekat, až basový umělec nabude akademické mohutnosti ctihodného nezbedného bakaláře, a domluvili koncert už v prvním pololetí. A nakonec to klaplo na 14. květen. Před námi byla situována garážově-undergroundová formace the Lenthilium.
Tato kapela se zapsala do naší paměti nejen minimalistickými texty, ale také tím, že hráli s metalofonem (to samé co xylofon, ale s kovem místo dřeva). A taky na ně dorazilo docela hodně lidí. Navíc se dvěma jejich členy jsem mluvil před časem na nějakém koncertu Znouze v Lampě, kde projevili přání s námi někdy zahrát. Takže už zbývalo jenom, aby jim vyhovoval termín. A on vyhovoval.
Probíhalo úplně všechno tak skoro samospádem, jenom se zkouškami jsme měli trochu honičku se všichni sejít. Ale v daný termín v daný čas jsme všichni byli na místě a těšili se na start. A když píšu všichni, myslím tím všech nás šest včetně nové členky Emy. Tedy úplně všichni ne - Jirka měl nějaký koncert s orchestrem v Besedě, ze kterého slíbil do devíti dorazit. Leč k tomu ještě později.
Náš tradiční hifáčský zvukař udělal tradičně dobrý zvuk. The Lenthilium mělo zvuk lehce "přenástrojovaný" a vokály byly tím pádem trochu méně výrazné. Ale i to patří k jejich image. Navíc texty nechrlí jednou a hekticky jako my, ale každé slovo využijí vícekrát. Je to vlastně výhodný způsob, zejména pokud je člověk slyší třeba podruhé v životě jako já. Oproti posledně jsem měl ale dvě výhody - první byla, že nástrojovku jsme měli komplet na místě, takže jsem nemusel během koncertu jezdit do zkušebny. Takže jsem seděl a poslouchal, takže jsem mohl přijít na další výhodu. Tou druhou výhodou byla skutečnost, že od roku 2010 se kluci slušně sehráli, takže v rámci žánru to bylo fakt dost dobré. Volba témat dávala tušit, že se nejedná o žádnou komerční záležitost a fakt mě to bavilo.
Navíc jsem viděl, že se dobře bavili nejen lidé, kteří doputovali na ně, ale i "ti naši". To je další věc, o které se chci zmínit. Dorazili i lidé, které jsem na našem koncertě dlouho neviděl - Bruno s děvčaty, Vlaďka, Harmi s tou svojí, Vašek Cígler. Myslím si, že nebýt Emy, nejspíš by nedorazili Honza Tráva, Šklíba, Ondra Pellar a dalších pár lidí...
A kromě těchhle všech tady bylo dost lidí na Lenthilium. Prostě parádní návštěva i atmosféra. A kolem čtvrt na deset jsem dohnal na mobilu Jirku, který slíbil za čtvrt hodiny dorazit, což téměř i dodržel. Prostě zásobování bubeníkem metodou "just in time" zafungovalo skvěle, slyšel poslední skladbu a přídavek našich milých hostů.
Před naším nástupem jsem měl trochu obavy, co udělá moje kytara, která na minulé zkoušce odmítala setrvat naladěna aspoň jednu skladbu, ať jsem ladil, jak jsem ladil. Pak taky první vystoupení s dechovým nástrojem, a Ema jako zpěvačka je prostě špičková, tak abychom jí to moc nezkazili. Ale jak jsme naběhli na pódium a trochu se rozehráli, řemen se nahodil a nahozený v podstatě zůstal celé vystoupení. Na Harmiho přání jsme na playlist přihodili ještě Energit, nazvučili na tradičně zkušební Kozolupy a už se jelo.
Rozdělili jsme to jako v hokeji na třetiny - první v klasické sestavě, na druhou byla přesilovka s Emou a závěr zase do pěti. Sice zkoušku od zkoušky Ema rozšiřuje svoji působnost na další skladby, ale v koncertní podobě byly zatím jenom tyhle. A myslím, že klaply velmi dobře. Na dalších koncertech toho bude s Emou určitě víc... A přídavky byly, dokonce tři, a všechny poctivě vytleskané. Když se sejdou lidi, kteří vědí, na co jdou, tak je to radost hrát.
Po koncertu jsme ještě celkem dlouho setrvali na místě a přijímali gratulace. Doufejme, že takovýchto koncertů dáme letos ještě pár...

Diakonické velmi pozdní odpoledne (13.9.2013)
Pátek 13. je velmi příhodný termín pro uspořádání koncertu takových borců, jakými jsou právě Disharmonici. S tím musí každý souhlasit. Kdo by nesouhlasil, ať se přihlásí a uvede plnou adresu plus hodiny, kdy bude doma. Pošlu k němu Serjožku s Vasilem, a ti už mu to vysvětlí :-)
Chtělo to jen najít klub, který by byl ochoten isharmoniky v daném termínu nechal hrát. A věřte nebo ne, problém za nás vyřešila naše dobrá kamarádka Assa, která nás pozvala do Diakonie v Litoměřicích. Taková nabídka se jistě neodmítá, takže jsme ji (jak jinak) přijali. Tedy kromě basového umělce, který byl zaneprázdněn nejen během koncertu brigádou, ale i předtím v době nácviku na koncert úspěšnou reprízou bakalářských zkoušek (gratulujeme)! Ale zase se situace vyřešila ke skoro plné spokojenosti. Místo Pola jsme na tento koncert zaangažovali našeho bývalého basáka, virtuózního Pýta.
Další drobné problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Hlavně šlo o to, že jsme se v kompletní sdestavě na zkoušku vůbec nebyli schopni sejít. Takže jsme dělali zkoušky jednotlivých sekcí, čímž jsem si připadal jako v nějaké filharmonii. Basa s bicími a kytara jako melodický základ, pak ságo s kytarami bez bicích, někteří cvičili doma z nahrávky a tak dále...
V den akce už jsem měl domluvený jasný itinerář, který dostal drobné trhliny již v Plzni. Pýta jsem ještě naložil dle plánu 15:50, Jirku s bicím hardwarem zajistil o chvíli později a nakonec i Ema se dostavila na naši výpadovku přesně podle plánu, jen vlivem provozu každá fáze o dalších 5-10 minut později. To vše za vydatného deště. Nic proti němu, rok je (až na ten týden povodní) celkem suchý, ale proč zrovna v den, kdy nakládáme tolik bagáže? Rafinovaně jsem se vyhnul dálničnímu štrůdlu do Rokycan tím, že jsem odbočil na Ejpovice, za nimiž provoz (zahuštěný podobnými chytráky jako já) brzdila nehoda zrovna v místě, kde se tři pruhy zúžily na dva (po nehodě na jeden v obou směrech). Na Prahu už se až na zastávku u pumpy nestalo celkem nic zvláštního. Po špatných zkušenostech s cestou kolem Sparty jsem to vzal po Evropské. To byla další chyba, protože ta byla rozkopaná a kulaťák pro jistotu úplně uzavřen. U Sparty očekávaná fronta a za Výstavištěm nádherná fronta. Pak už jen půlkilometrové zúžení na dálnici, před kterým byla pětikilometrová zácpa, prostě nádhera! Ale dojeli jsme. Pravda, pan Doctor se Spokem byli na místě výrazně dřív, neboť jeli přes Slaný (zkratkou přes Budyni :-) ) a Pýt tvrdil že přes Žatec by to bylo ještě rychlejší.
Nakonec jsme dorazili krátce poté, co jsme už měli hrát. Ale nikdo nám nenadával, všichni byli vstřícní. Assa nosila pití (dal jsem si výborný čajík). Tak jsme trochu urychlili přípravy, trochu suplovali i zvukaře, a hrát začali s ani ne hodinovým zpožděním. Assa se dcerou roztančily veškeré osazenstvo Diakonie, takže atmosféra byla více než dobrá. První půli jsme odehráli bez Emy, druhou s ní. A bylo to jako vždy dobré show - doctor vesele poskakoval, Spok sóloval jako o život, Pýt u basy předváděl, že je na tenhle nástroj asi ten nejlepší, kdo s námi na tenhe nástroj hrál, v podstatě totéž se dá napsat i o Jirkovi. No a Ema do toho vnesla i ten prvek, že se na Disharmoniky dá i koukat, melodický nástroj a ten altík, to bych mohl poslouchat pořád... Tu pohlednější půlku koncertu už viděl i Fífa, který chodí z práce až takhle pozdě.
Dohráli jsme, a po družném hovoru s místními Doctor s Spokem naložili Assu, já ten zbytek, a z Liťáku jsme vyjeli po novém mostě. Tam jsme ještě ověřili, jak funguje zařízení zvané Hladové okénko. Funguje dobře. Dal jsem si cheeseburgra :-) Myslím, že se koncertík opravdu vydařil.

Vagón a Znouze (23.10.2013)
Pan Doctor asi dostane pochvalu. Povedlo se mu domluvit společné hraní se Znouzí v oblíbeném klubu Vagón v Praze. Tentokrát byla situace o to zajímavější, že se takto, vlastně přes nás do Vagónu dostala také Ema. Co si budeme povídat, byl to hlavně její večer. S námi přehrála přes půlku vystoupení, zhruba druhou půli se Znouzí, a ještě v podstatě na ni se přijel podívat Ondra PPLP Pellar.
Ale zpět na začátek. Je středeční podvečer, objíždím Plzeň a nakládám členy kapely. Tedy kromě Emy, která jede se Znouzí a Pola, který se veze z Českých Budějovic (tam, co umřel Habart z Lopaty a bydlet by tam chtěl každý - kromě mě, teda :-) ) vlakem. Užili jsme si trochu zábavy s hledáním stoličky k bicím, které jsem chytře schoval před případnými zloději tak dobře, že jsem si na to vzpomněl až poté, co jsem svůj sklad schovaných stoliček zamkl. V sestasvě Doctor, Spok, Jirka a já jsme vyjeli mým plynovým vozem dorazili ke klubu čtvrt hodiny před domluvenou sedmou večerní. Já jel ještě zaparkovat za Vltavu a po návratu jsme s Doctorem odkvačili za žrádlem, zatímco zbytek kapely (aspoň doufám) pomohl Znouzi vynosit apáru.
Po našem návratu z večeře již Znouze ovládla pódium - tedy hlavně Caine si tady hrál se svojí oblíbenou stavebnicí z trubek, plechů a škopíků. Do toho zvukař zajišťoval, aby od všech pantátů vedly dráty do žárovky nade vraty a kromě obou kapel se tu vyskytovaly různé spřízněné existence, jako Assa s kamarádkou, Jindřiška sólo, již výše uvedený Ondra a někteří další. My jsme popíjeli čaj a pivo a očekávali začátek.
Znouze dodržela svůj chvályhodný zvyk, že nám zapůjčili veškerou techniku, takže vlastní jsme měli jen Spokovo combo plus Jirkovy paličky a stoličku. A samozřejmě pádla, protože na svoje kytarky jsme zvyklí... Odehráli jsme podobným stylem, jako minule Litoměřice - tedy první skladby bez Emy, druhou více než polovinu s ní. A jak jsme hráli? Celkem standardně. U Speedyho jsem trochu rozhodil začátek, nějaké další drobnosti by se jistě ještě nahledaly, ale celkově to nebylo úplně špatné. Navíc lidé dost reagovali, někteří si s námi i zpívali a znali texty. Mezi nimi i nějací Doctorovi kolegové a kolegyně...
Znouze zahájila po kratší pauze. A prvních pár písniček dala pomalejších, pak prostřídala osvědčenou klasiku se skladbami na nové album a já se nacpal hned před pódium. Jednak tím pádem se člověk dostane snadno do kotle, druhak aspoň něco vidí a třeťak z beden šel do sálu zvuk více než dostatečný a před pódiem to tak nahulákané nebylo. Pozor, tím nechci říkát, že by zvukař odvedl svou práci špatně to vůbec ne. Zvuk byl čitelný, textům jsem rozuměl všude a odposlechy byly přesně takové, jak si účinkující řekli. Tak to bylo i při naší padesátiminutovce. Ale byť byl zvuk kvalitní, před pódiem mi intenzita vyhovovala víc než před bednami. Pogovat se trochu začalo hned po rozjezdu, čehož jsem využil. Jak se ukázalo, správně jsem odhadl, že kotel ke konci zahoustne a pak už se dá pogovat tak akorát do výšky. Někde zhruba uprostřed Znouzího hraní se na pódium dostavila Ema a předvedla, že prostě umí. A byla to muzika, dobrá jako kdysi... A to doslova. Skladby z doby, kdy jsem na Znouzi začínal chodit, zkrátka klasika. Klasicky přiměřeně dlouhý set, nějaký ten přídavek, pár hostů na pódiu - napřiklad známý Mamut z Hvězdné pěchoty nějaké minulé Superstar... A protože na parketu už pomalu nebylo kam nohy položit, užil jsem si o to víc závěrečné Hasiče, které jsme s Doctorem a Spokem strávili na jevišti.
Pak už jsme se jen rozloučili se starými i novými známými, já jsem přijel s autem a odjezd směrem na Plzeň chvilku po půl jedné to jistil. Myslím, že to byl jeden z našich nejúspěšnějších koncertů v posledních letech.

Pan vedoucí (listopad 2013)
Stalo se, že na náš koncert se Znouzí do Vagónu dorazil sám Vedoucí, svého času výborný bubeník.
My sice zdatného bubeníka Jirku v kapele máme, ale ten čím dál častěji nemůže nebo nestíhá. Musí vydělávat na živobytí, na nové bicí a na staré auto, které si pořídil a s námi na tohle všechno určitě nevydělá.
Ostatně trochu podobně jsme na tom i s baskytarou. Pavlík taky dělá co může, ale při studiu v Budějovicích a dalších aktivitách taky sotva stíhá.
Oba je chápeme, ale na druhou stranu hrát chceme. Takže zpět do Vagónu. Byl to Spok, kdo se Vedoucího optal, jestli by s námi nechtěl bubnovat, když Jirka nemůže. A jelikož pan Vedoucí souhlasil, uvrtali jsme ho hned do prosincového koncertu v Lampě. Nácvik se rozjel tempem, v poslední době u nás nevídaným. To znamená, že se začalo zkoušet každý víkend a ne cca jednou do měsíce jako dosud.
A byl to zase Spok, kdo radikálně vyřešil i problém s basou, kterou operativně obsadil svojí maličkostí. U sólice v takovém případě sice schází, ale v dobré půlce skladeb je sólovým nástrojem Emin saxofon. Takže tu máme alternativní sestavu v kapele.

S Lampa, Znouze a nová sestava (27.12.2013)
Jak jsem již pojednal v minulém článku, u Disharmoniků nastaly určité alternace v obsazení. A hned u prvního koncertu se ukázalo, že se bez nich neobejdeme. Znouze nám nabídla hraní 27. prosince v Lampě, přičemž Pavlík byl tou dobou v zahraničí a Jirka na jiné- dříve domluvené- akci.
Přitom šlo o vysoce atraktivní koncert, na kterém se Znouzí hostovala nejen Ema (kterou vzhledem k angažmá u nás bylo možné očekávat), a výborný kytarista Pavel Schneider, ale i mistr Bowí, který s nimi sice dříve hrával, ale je tomu již drahně let - snad do roku 1989? Ostatně i v publiku jsme zahlédli četné staré známé, jako Milana s chotí, Láďu a Pepu, moji manželku, fanklub Emy včetně rodinných přslušníků a ctihodného Ondry P., z dálky doputovavšího RumJoka, zástupce plzeňských kapel Maestra, Fíka, Joukyho a Karpiho a četné další. I jiných diváků tam bylo dost, takže bylo hodně plno.
Zahájili jsme krátce před devátou a nahustili do lidí 10 písniček bez Emy, 13 s Emou a na závěr dali nakaživou Chřipku. Kdybychom to my s Doctorem občas nekazili, byl by to asi hodně dobrý výkon. Ale musím vyzdvihnout novou rytmikou sekci, na které rozhodně nebylo znát, že nás takhle doprovází poprvé - a samozřejmě Emu, jejíž sóla doplnila, co do plného zvuku chybělo. Z publika aspoň ti, na které jsem ze svojí palebné pozice viděl, zpívali a poskakovali s námi, což nám dodávalo další energii. Čili diváci výborní. Fungovalo to skvěle a tenhle koncert jsme si fakt užili.
Znouze naběhla hned po nás a předvedla nám, proč je již dlouhá léta jednou z nejpopulárnějších nezávislých kapel u nás. Na začátek dali nové kousky ve třech, následovaly další kusy mírně starší, starší a staré - skoro jako v Zemanově (poznámka pro Neználky: režisér Karel Zeman, nikoliv opilec Miloš) Cestě do pravěku... My v pogokotli jsme skákali, jak to šlo. Chvílemi ale moc nešlo, protože lidí bylo o něco víc - a když se kolem mě hemžila drobotina o 2-3 hlavy menší než jsem sám, tak to jsem v takové chvíle radši ani moc vysoko nevyskakoval, abych nedopatřením někoho takového nezašlápl :-) A když už jsem začal rejpat - kdo se budete příště při Hasičích odrážet od mých zad, prosil bych ne do pravé ledviny. Do levé klidně můžete, tu už nemám. A když už se tam trefíte, tak radši ne kolmo loktem, ale dlaní. Díky předem!
Na závěr jsme si ještě střihli na pódiu Krysaře a to už byl koncert skoro u konce. A mám pocit, že se fakt povedl.