Kronika - rok 2017


Rok 2016



Hifi s Lenthiliem potřetí
Jam s Laiky
Masopustní Vagón s kabaretem
Kdo by se bálu bál?
Hifáč s P.P.L.P.
Sousedi ze Lhoty počtvrté
S Krutou bídou opět v Lampě
S chutí a bez Doctora v Kralovicích
Disharmonici v Medvědu
Vechtr volume II
Hifi globalizace

Hifi s Lenthiliem potřetí (14.1.2017)
Disharmonici se již nějakou dobu neukázali ve svém oblíbeném Hifáči. Nakonec se tam ovšem drzý Banjo dokázal vnutit. Jako spoluhráče jsme zvolili Lenthilium, kteří kromě drobné výhody, že jsem mohl použít plakát od minule, skýtali ještě tu velkou výhodu, že jsou to dobří parťáci, se kterými se nám dobře hraje. Navíc mi připadají čím dál sehranější. Samozřejmě zvuk z Lampy, kde předskakovali Znouzi, to úplně nebyl, ale i tak se podařilo docílit slušné srozumitelnosti a čitelnosti vokálů i nástrojů. Ale k vlastní produkci se vyjádřím až níže.
Disharmonici si cestu na koncert prodloužili o zkrácenou zkoušku těsně před akcí. Co jsme taky jiného moli dělat, když jediná plánovaná zkouška před akcí byla zrušena pro Spokovu zvýšenou teplotu... Kromě klasické sestavy jsme uvítali ještě Karla von Vedoucí, který se ujal druhé kytary v přídavcích. My jsme stručně přejeli problematičtější kusy a přesunuli se do Hifidoupěte. Přijeli jsme včas, nicméně většina Lenthilia včetně aparátů již byla na pódiu. Po donesení naší části nástrojovky to v klubu vypadalo, jako by se tu chystal zahrát bigband, podpořený symfonickým orchestrem. Všude nástroje, bedny, bicí jejich, naše i erární, a mezi tím se s vrozenou elegancí proplétal zvukař a jeho kabely. Tak jsme se raději usadili, pozdravili se s dorazivší částí našich fanoušků, dali si první pivo a poslední utopence (došly) a hodili se do klidu. Touto cestou děkujeme za podporu Vašíkovi, Aničce s Petrem, Evě s malou Emou a v neposlední řadě s Lenthiliem.
Tito hoši nazvučili a prakticky přesně podle plánu v půl deváté zahájili produkci. Hrnuli to do nás zase o něco přesněji než posledně, textům bylo rozumět, což bylo výborné, a i když připouštím, že z části je to i tím, že ty věci má už trochu líp najeté, zvuk byl prostě fajn. Zpěvák v některých skladbách obsluhoval i klávesy, a to tu a tam i netradičním způsobem - glisanda jel malířským válečkem. Texty jsou stejně dobré jako vždy, což je patrně hodně podobným playlistem. Ale tak je to správně. Texty na pomezí mezi obyčejností, poezií a undergroundovou hrubostí jsou přesně tou parketou, kde jsou kluci doma a kde jim to jde. A ta muzika k tomu perfektně sedí. Prostě přinejmenším my jsme si to fakt užili.
Pak ovšem nastalo to, co nastat muselo. Do arény jsme se vřítili my a asi 15 minut jsme zvučili. Poté jsme začali pálit ostrými. Na textové výpadky jsem dnes porazil Doctora v poměru 3 nebo 4 moje ku dvěma jeho. To je poměrně vysoké skóre, ovšem s přihlédnutím ke dlouhé absenci řádných zkoušek se to tak trochu dalo čekat. Hudebně to celkem šlo, snad jen nově zařazená sóla ve Smíchu mi trochu trvala, než jsem na ně opravdu přešel. Pan Spok podával pozoruhodný výkon na to, že se viditelně cítil po nemoci trochu nesvůj a taky hladov. Pizzu mu přivezli až těsně před vystoupením a jedl ji průběžně mezi skladbami, což mu vydrželo skoro až do přídavků. Na ty nás podpořil Karel druhou kytarou, a to už jsme měli celkem dost. Hlavně čerstvě nasycený Spok byl již zcela vyřízen, takže na neplánované další přídavky už nedošlo, ač jsme byli pozůstalými diváky celkem mohutně povzbuzováni.
Večer se zkrátka celkově povedl.

Jam s Laiky (11.2.2017)
Laici jsou naši kamarádi. Hrají s námi příležitostně už od roku 1997 a jejich basák Pýt býval na přelomu tisíciletí po několik let i naším basákem. Hoši se zlepšují a jejich projev je sice převážně bigbítový, leč umírněný. Takže pozvat je do Jamu byl dobrý nápad.
Na místě jsme byli prakticky všichni do půl osmé. Pan Vedoucí dorazil pak velmi krátce poté. Bicí se použily naše, basový aparát Laiků, kytarový půl na půl. Mělo to tu výhodu, že přestavby o pauze se tímto dost minimalizovaly. Zvukař se sice jevil jako lehce bručivý, leč zvuk mu z aparátu šel dobrý, decentní a srozumitelný, což je v Jamu taky milá tradice. Vedoucí postavil základ bicích, Bavr si ho lehce uzpůsobil a Laici nazvučili. Mezitím už přicházeli diváci - Venca "21" z Písku, pět Touškováků plus Láďa s Pepou, Dana a Anička s Petrem, Karel ze Semtexu a další osobnosti celkem obstojně naplnily prostor u stolků a barových židliček.
Co říci k produkci Laiků? Prostě jsou sehraní. Bavr to jistil zezadu pravidelnými bicími, Pýt u basy dodal harmonickou jistotu, Frančesko kytaru uměl výborně i sólovat už v době svého působení v Tunelu a Fík je prostě klasik a tvář skupiny, její frontman a showman. Dávají to už rutinně, takže jejich folkrock až folkpunk zněl jako z nahrávky. Asi třičtvrtě hodiny se linuly z pódia jejich většinou nám již dobře známé popěvky, ve druhé půli se dokonce pustili do pár kusů mně dosud neznámých, nicméně stylově příliš nevybočujících z mantinelů starší tvorby. A tak to má být, prostě tam zapadly a seděly. Kluci to dohráli tradičním nejrychlejším hitem "Záhada zabijáka z pískoviště" a přišel čas na přestavbu a na nás. Diváci celkem ukázněně seděli a tleskali, s výjimkou Pepy, který stál. A s druhou výjimkou Jednadvacítky, který ještě fotil a pogoval.
Je pravda, že Doctor ani já jsme nezačali úplně bezchybně. Mně se nevedla sóla (nejvíc to schytal Smích) a asi dvakrát jsem i blbě nastoupil se zpěvem (např. Hasiči), ale postupem času se to spíš zlepšovalo a posléze to bylo úplně nejlepší - hvězdička značí úspěch. Ale jeví se mi to tak, že pokud jsme i s těmito dílčími komplikacemi odehráli koncert s celkem slušným ohlasem, asi jsme to dokázali přebít nasazením a úderností. Kromě naší obvyklé sestavy s námi na závěr odehrál čtyři písničky na basu Pýt, z toho poslední Vliv odbubnoval Spok. Tomu jsem jeho situaci za bicími věru nezáviděl, neb musel tuhle dost rychlověc dát bez rozcvičení. Celou akci jsme takříkajíc dorazili přidanou Ódou na radost a tradiční Monarchy.
Diváci si zážitek pochvalovali, dokonce snad ani žádný neodešel před koncem, čemuž jsme byli rádi. Celkově akci hodnotím jako velmi zdařilou.

Masopustní Vagón s kabaretem (26.2.2017)
Pan Doctor zabodoval. Povedlo se mu získat pro Disharmoniky termín do věhlasného pražského klubu Vagón. Termín to byl - řekněme ne právě exkluzivní, neb po neděl večer musí většina potenciálních návštěvníků hákovat v rachotě nebo vstřebávat znalosti ve školách, což citlivým duším většiny z nich moc chuti na výlet za kulturou nepřidává.
Spolupachatelství se zhostila pražská kabaretní formace FM. Může vám to připadat divné, takový žánr v kombinaci s námi, ale na druhou stranu byla masopustní neděle, kdy se pod maskami nás - hudebních maškar - může skrývat všelicos.
Oni i my jsme na místo konání dorazili včas, kytarista FMka dokonce dřív než my - přespolňáci. Mimochodem příjemně mě překvapila průjezdnost dálnice i Prahy, kde jsem očekával návrat lufťáků z chalup. Zřejmě chalupářská sezóna ještě úplně neodstartovala, což bylo pro nás výrazné plus.
Před koncertem jsme s nimi lehce pohovořili a já jsem podlehl svojí stařecké žvanivosti a absenci odporu ze strany posluchačů (z čehož je patrné, že byli slušně vychovaní), abych je seznámil s historií našeho pochybného spolku (viz tato kronika o hodně výše).
Sestava mladých (v průměru asi tak o 30 let mladších než my) talentovaných umělců odstartovala vystoupení jako první a zhostila se performance poněkud po svém. Trochu se to vymyká všemu, co spolu s námi dosud hrálo, nicméně bylo to celkem zábavné. Pořad byl v podstatě komponovaný. Sestava byla v základu dvoje klávesy, basa a kytara. Občas se nějak prostřídali, takže se tam ozval cajon, metalofon a možná ještě něco dalšího. A abych nezapomněl, ještě několikrát vystoupila tanečnice - hosteska - roznašečka dortíků a mnohé další v jedné osobě. Nástroje zvládali bez viditelných problémů a bylo to celé takové celkem živé a samozřejmě ne moc hudebně drsné. Jo a docela slušně zpívali, což bývá u některých ansámblů spíš problém - tak tady ne. Většinu toho odzpívaly holky, ale ani pánové si ostudu neudělali, pokud se do toho pustili. Kromě hudby tam byly de facto hrané scénky, které to celé spojovaly dohromady. Působilo to celkem přirozeně, jako improvizované předěly mezi skladbami. Jejich pásmo bylo dlouhé tak akorát - tedy i s přídavkem asi třičtvrtě hodiny. Diváci se i decentně zapojovali a bylo to takové milé.
Po nich jsme naběhli my. Bicí už byly nazvučené, takže nám zvukař už jen dokorigoval komba a zpěvy a po testovacích Kozolupech jsme do lidí napumpovali ty svoje klasicky disharmonické kusy jeden za druhým a pak ještě několik dalších. Pravda, tu a tam ujelo nějaké slovíčko mimo text, první sólo ve Smíchu bylo spíš k pláči a nějaká ta intonace mimo by se jista taky nahledala. Ale zvuk byl super - z nahrávky je znát, že tohle je slušná liga, většina diváků zůstala i na nás a vypadá to, že je to i celkem bavilo, většina FM se nějakou chvíli i pokoušela o něco mezi choreem a pogem, takže to nakonec byla dost zábavná a v součtu myslí i vydařená akce. Čili Vagón po dvanácté vyšel slušně.

Kdo by se bálu bál? (17.3.2017)
Banjovi se vyplatilo, že se loni v listopadu vypravil do Lampy na Petra Macha. To je takové tajemství loňského podzimu, jak se to seběhlo, že ho tam oslovila organizátorka maškarního plesu jedné ošklivé státní instituce, pro kterou shodou okolností pracuju... Celé to proběhlo v Saloonu Roudná, ve velkém sálu. No, zkrátka a dobře z toho vyšlo, že kromě Semtexu, který maškarní rozjede, tam pak nastoupí Disharmonici a celou akci dorazí.
Všechno šlo podle plánu až do určitýho bodu. A pak vlastně taky. První drobnost, která nebyla tak úplně plánovaná, že byl uzavřen Saský most a navazující ulice kolem Kauflandu, a pro sichr ještě ta vedle. Takže jsme se s nástroji lehce prošli, což nám při našem sedavém zaměstnání udělalo jedině dobře a sami bychom se k tomu nedokopali. Něco mezi půl desátou a půl jedenáctou jsme dorazili a natahali dozadu spoustu různých vesměs těžkých a neskladných propriet, jak už je dobrým zvykem nás rockerů. A pak jsme nějakou hodinku čekali, až jsme se dočkali.
Tím nechci říkat, ba ani naznačovat, že bychom se nudili. Měli jsme co sledovat, co poslouchat, co pít (Plzeň 12°jasná volba - desítku Gambáč fakt neriskuju), rej masek taky byl celkem zajímavý, návštěva přiměřená, Semtex taky hraje pořád zručně. Pravda, Doctor by tam byl hned po Röhrichovi největší hároš, ale to holt je ten přirozený odsun vlasů na mladší hlavy... Až tak moc zajímavého k jejich několika setům nenapíšu, protože prostě hrajou od těch devadesátek pořád stejné kusy. A protože hrát uměli už tehdy, těžko tam může nastat nějaký výrazný posun. Šou taky zvládají konstantně více než obstojně, takže vydrželi hrát až do půlnoci. Pravda, Doctor na jejich předělávku Should I stay koukal skoro jako Korál na Meydlo, ale publikum viditelně bavili a hráli, až se nad sálem zavěšené formuláře zelenaly (aspoň ty světle zelené rozhodně ano).
My jsme vpadli na pódium celkem rychle a po úvodních zvučicích Kozolupech stihli odehrát skoro třičtvrtě hodiny. Končili jsme 1:00 přesně, protože za další načatou hodinu by bylo třeba zaplatit příplatek. Hráli jsme snad celkem standardně, jen já jsem byl v některých skladbách zpočátku rychlý a ke konci ještě rychlejší, ale tak už to na našich koncertech zatím ještě pořád prostě chodí. Bylo celkem zábavné sledovat například rej maskovaných státních úředníků při naší Byrokracii. Jak tam tancovali piráti, Sněhurka s trpaslíky, Batman a další úřední masky. A tak Disharmonici naučili úřad tančit tak, jak jim pískali. To nás docela bavilo. Takže pokud nás příště pozvou zase, klidně zase něco podobného odehrajeme.

Hifáč s P.P.L.P. (20.5.2017)
Disharmonici si domluvili hraní v Hifáči, ale protože jsem to domlouval já, skoro to nevyšlo. Vybrali jsme si jeden z květnových sobotních termínů, potvrdili, domluvili předkapelu, nahlásili, plakáty vyrobili a dodali, takže vše bylo v pořádku. Jenomže jen do chvíle, kdy jsme se objevili na místě. Nikdo o koncertu nevěděl, plakáty nikde a personál viditelně překvapený informací, že tam dnes hrajeme. Po chvíli vyjasňování jsme zjistili zdroj problému - klubový organizátor si náš koncert sice napsal, ale na 20. červen, což nám v tuto chvíli moc platné nebylo. Takže jsme zatím postavili nástroje a pak následovalo čekání na spasitele, tedy na zvukaře. A dočkali jsme se. Už kolem půl deváté se zvučilo, před devátou už i hrálo.
My ovšem zatím ještě ne. Před námi předvedl svůj repertoár náš dobrý známý Ondra Pellar se svým bandem P.P.L.P. Jelikož basový umělec má kontrabas v servisu, vzal zavděk baskytarou a i díky tomu se celkem pohodlně naskládal na pódium i s našimi bicími v zádech. Děvčata tolik místa nezabrala, ale slyšet je bylo dobře. Ač byla kapela taková víc naturelem sedící do této lokality - tedy folková - bavila dobře všechny příchozí jednak nápaditým uváděním jednotlivých kusů, druhak i písněmi samotnými. Ondra je holt takový hitmaker.
Nás potěšilo, že jsme mezi příchozími identifikovali i svoje dva známé Václavy (Píseckého i Nýřanského) a dvě Emy (malou a velkou) a další povědomé tváře. Díky jim moc, že dorazili a poslechli si Ondrův band i nás.
Odehráli svůj set tak rychle, že před desátou jsme už byli nazvučeni a hrnuli zbylým posluchačům do uší nefalšovaný disharmonický punk, což byl u některých důvod k příchodu na místo, pro jiné zase možná k odchodu. Tak už to chodí - pomíjivé je vše pozemské, a tohle byla pozemská až podzemní (vzhledem k poloze klubu) akce. Aby to nebyl takový šok, volili jsme spíš pomalejší playlist, a také zařadili pár novinek - třeba Šílence nebo Lamu. V rámci možností a vzhledem k nižší četnosti zkoušek v květnu (rovná nula) to zase nedopadlo tak zle. Odehráli jsme, poklábosili s fanoušky, pokynuli jejich zbytkům a odebrali se ke svým příbytkům.

Sousedi ze Lhoty počtvrté (27.5.2017)
Disharmonici se stali nejoblíbenější kapelou Mezinárodního dne sousedů ve Lhotě již počtvrté. Docílili toho jednoduchým způsobem - byli tam jediní. Oproti loňsku dost vyšlo i počasí, takže jsme mohli slušně vynikat. Dokonce nám dorazili plzeňští fanouškové Pepa, Láďa a Jirka, všichni včetně rodin, a také místní Jirka se starším synem, pan Doctor zde měl rovněž celou rodinu, přičemž děti rovnou nahnal na pódium a donutil pudit četné zvuky z kovových nástrojů, za kteroužto projevenou odvahu se jim dostalo přiměřených ovací. I Spok dovezl kompletní rodinu, neb naše písničky jsou jako ukolébavky pro malé děti naprosto optimální.
Někteří z vás si říkají, co to asi je, ten Mezinárodní den sousedů. To je taková akce jednou za rok, kdy se sejde pár místních, ve Lhotě ještě dorazí maník s plechovým kontejnerem, předělaným na udírnu prasete. A protože uzené prase časem záhadně zmizí, diváci tam mají aspoň nás, abychom je obveselili svým zjevem a neumětelstvím. A aby to dobře slyšeli, pozveme si i dobrého zvukaře Standu, díky němuž je slyšet všechny naše chyby naprosto věrně tak, jak je děláme, což je velký přínos.
Naše vystoupení vypadalo tak, že jsme se sešli v průměru hodinu před vystoupením, nanosili spoustu věcí na pódium, pak jsme to celé nazvučili, pochválili panu Vedoucímu nové hybridní vozidlo, ochutnali konejnérového vepře a Doctorovu plzeňskou dvanáctku (čili dalo by se říci, že jsme tam byli pečení-vaření) a hned poté, co pan Vedoucí s Evou dali kouřový signál, zahájili jsme krátce po páté odpolední produkci.
Zhruba uprostřed prvního setu prase došlo, takže pan Vedoucí musel přeparkovat, aby opékači měli kudy opustit areál. Možná je to jen můj dojem, ale jak odešlo prase, i my jsme o něco méně prasili. Ale začátek jsme měli nějaký takový rozpačitější. Konec prvního setu už proběhl o něco líp a druhá půle po pauze vyšla už skoro normálně. Ani nevím, čím to, že jsme pletli texty, akordy, přehazovali sloky, začátky i konce - zvuk byl výborný, počasí taky, diváci v pohodě, ale my se pořád ne a ne strefit... Možná to bylo tím, že jsme asi měsíc pořádně necvičili, možná tím, že jsem ráno po dlouhé době kosil kosou a udělal si při tom na levačce znamenité puchýře. Ale většina diváků bez zřetelné psychické újmy vydržela celý náš repertoár, čítající 55 odehraných skladeb (z toho jednu dvakrát plus zvukovou zkoušku, kde zazněly Kozolupy a Smích), takže přes jisté technické komplikace bych akci viděl jako úspěch. Dokonce jsme i přidávali, na což se při tvorbě playlistu trochu zapomnělo. Takže za mě dobrý!

S Krutou bídou opět v Lampě (23.6.2017)
Disharmonici se po delší době probojovali do Lampy. Byli jsme rádi, protože taková věc se kapele jako je ta naše nepodaří každý měsíc. Sice trochu jsme se děsili, že na konci sezóny moc lidí nepřijde, ale tyto obavy se ukázaly nedělitelnými dvěma (lichými). V podstatě ani jedno z toho vlastně nebyla naše zásluha. Všechno to padá na vrub Kruté bídy. Hoši se rozpomněli, že jsme tam s nimi vloni v lednu už hráli a že to byla celkem prča. Tak nás pozvali a my přijali. My jsme dodali bicí, oni comba, oni divačky, my nějaké diváky - zkrátka taková správná dělba práce.
Krutě bídní pánové naběhli na pódium dokonce nějakou tu chvíli před devátou. To už byla naše rytmická a basová sekce po večeři a Doctor v pilné konverzaci se dvěma bývalými kolegy, které tímto zdravím! Dorazili jeden se synem, druhý s partnerkou - a tak se nám to líbí, protože každý posluchač se počítá.
Bídníci to do posluchačů prali hutně, taky na to měli o kytaru víc než my. Tím docílili větší zvukové mohutnosti a prý i o něco horší srozumitelnosti textů (ale nebylo to tak zlé, většinu jsem pochytal). Jedou úderně, moc se s tím neserou, čímž jsou nám blízcí. Mají tam i hezké vtipné šoumenské momenty - tentokrát například zpěváka zakrytého bílou plachtou na skladby, kde nezpíval (ani neobsluhoval akordeon). Nezáviděl jsem mu to, i bez zakrytí mi bylo celkem teplo, a co teprve na jevišti, kam svítily reflektory! Ale statečně tam hrnul svoje zpěvy, ba zazářil i v cizojazyčné skladbě Geburtstag :-)
Na desátou pánové dohráli nějaký ten přídavek a už jsme se na jejich místo hrnuli my. Zatím jsem si neposlechl záznam, takže si stále mohu myslet, že jsme to dali v podstatě dobře. Každopádně jsme ze svého výkonu měli dobrý pocit, což se počítá. Zajímavé bylo, že diváctvo v sálu početně dost kolísalo. Na začátku jich tam bylo asi jako na Krutou bídu, pak se to tam skoro vylidnilo a někde za půlkou vystoupení "chytily saze" a dosud relativně statické postavy zahájily taneční kreace na pomezí poga a něčeho jiného, také pohybového. A tak to vydrželo až do zaslouženého konce, korunovaného třemi přídavky (z toho jedním plánovaným). Ale co s nimi má člověk dělat, když tu Monarchii prostě vyfotit chtějí...
Celkově to byla akce odehraná v takovém divočejším stylu a myslím, že se velmi vydařila. Pravda, orosen jsem byl po produkci o něco víc, než můj půllitr Prazdroje... Takže jsme ještě vychladli, vyslechli si nějaké ty pochvaly, pomohli Vedoucímu s bicími do jeho bílého hybridního Kojota, zamávali Doctorovi a Spoka s pádlem jsem dovezl domů, do Čech, do lékárny, do Podolí...

S chutí a bez Doctora v Kralovicích
Tak se Disharmonici dostali někam, kam by to vlastním přičiněním nejspíš nedotáhli. Stalo se to tak, že si nás na spoluhraní vybrala skupina Chuť. Kapela je to v mnohém jiná než my. Celkem významným plusem je, že přinejmenším některé jejich členy naše hraní snad i baví. Mínusem naopak bylo, že pan Doctor byl v době akci v zahraničí, s čímž nešlo hnout. Prostě to byla taková akce, kde jsme přišli k hotovému, a to na poslední chvíli. Pan Vedoucí, mistr Spok i já jsme ale mohli, takže jsme přihlédli ke skutečnosti, že v červenci stejně jako kapela nic dalšího nemáme, takže jsme to bez Dotcora riskli. Stinnou stránkou je, že takto byla naše pověstná skokanská show zredukována přibližně na nulu, což není mnoho.
Jinak si ovšem nemůžeme stěžovat, protože zvoucí soubor se ukázal být vzorným hostitelem - zapůjčili basový aparát, půjčili by i bicí a kytarové combo, ale pan Vedoucí preferuje vlastní škopky a já svoji dřevotřísku. Celou akci připravili, oplakátovali, nazvučili (a dle mého dost dobře) a z větší části i odehráli.
Pan Vedoucí dorazil obklopen dvěma ženami - Evou a Emou (jr.). Já jsem s jedním Spokem nemohl konkurovat, nemluvě o tom, že jsem přijel v době, kdy jeho bicí už stály na pódiu. Napadá mě, že jsem čtenáře našich dobrodružství ochudil o popis místa činu. Stalo se to v Kralovicích (to už možná ti bystřejší vědí z nadpisu) v místním Sportcampu. Šlo o open air akci, což bylo vzhledem k ročnímu období pochopitelné a díky počasí i šťastné rozhodnutí. Všude kolem se hemžili rekreanti, návštěvníci a kapely, takže společenský ruch tu už od pohledu nějaký byl. U vědomí, že zvukař si svoje kabely nejlíp natáhne sám, jsme pojedli a popili. Pak i nazvučili a usadili kameru do koruny nízkého jehličnatého keře.
Hru jsme zahájili úderem deváté a sázeli tam jednu za druhou. Poměrně slabší ohlas od publika nám umožňoval to celé dát ještě těsněji za sebou než obvykle a přídavky vypustit zcela, takže již před desátou jsme měli odehráno a sklizeno. Musím pochválit zvoucí kapelu, která nás povzbuzovala o to více a i po koncertu nás ujišťovali, že to byl v podstatě sukces a lidem se to líbilo. Přinejmenším těm, se kterými mluvili.
Jak jsme reálně hráli, to si ještě poslechnu z nahrávky. Zpočátku jsem trochu víc kazil a trochu se srovnával se skutečností, že tu nemáme Doctora. Tak asi po pěti skladbách mě to přešlo, takže až na některé lehce uhnanější písně už to snad dál tak zlé nebylo.
Zvoucí hoši hráli v podstatě ve dvou sestavách - buď základní - kytara, basa, bicí, zpěv+synth, nebo rozšířená s dechovou sekcí - sax, a dva další nástroje, nečekaně u dechové sekce rovněž dechové. Rozjeli celkem parádní šou, aspoň co jsem schopen posoudit. Z kapel, které občas zaslechnu, to bylo něco mezi Petrem Machem a Prodigy. Na ty nástroje uměli, zpěvákovi to zpívalo a celá ta mohutná masa zvuku byla tak nějak precizněji obdělaná, než by se kdy povedlo nám.
Já to celé z povzdálí sledoval, a v pravou chvíli jsem se do věci vložil. Moc vkládat jsem se nemohl, neb jsme se Spokem hlídali kasu a případné další návštěvníky. A propos, návštěvníci se tak něco před půlkou vystoupení těchto bardů začali i víc bavit a pohybovat. Ke konci to byla už docela slušná party i v tomto směru. Hudební kvalita tam přitom nastala nejpozději od jejich začátku. Holt reakce někdy má trochu zpoždění. Akce se nakonec celkem vydařila, počasí bylo krásné, spolukapela milá a Kralovice jsou hezké městečko.

Disharmonici v Medvědu
Disharmonikům bylo po předloňském relativním úspěchu zdejšího hraní nabídnuto opakování akce. Ale nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Koncert uprostřed prázdnin je přece jenom něco trochu jiného, než ve školním roce. Jednak bylo o dost větší teplo, druhak méně diváků. Jinak jsme ovšem mohli být spokojeni - kvalitní zkušený zvukař se k tomu postavil zodpovědně, pivo točili dobré, majitelé se chovali přátelsky. Taky bylo hezké, že se hrálo v takovém atriu, tedy sice pod střechou, ale taky na čerstvém vzduchu. Pravda, počasí bylo teplé, takže lákalo spíš k vodě, než na Disharmoniky, a taky jsem byl o něco víc orosen, ale nic z toho mě nemohlo rozhodit.
Na místě jsme byli všichni včas a v pohodě, přípravy proběhly celkem hladce, nazvučeno bylo přiměřeně, začalo se celkem včas. A že jsme hráli sami, dali jsme skoro celý nacvičený repertoár a dva sety. První začal někdy kolem třičtvrtě na devět, druhý pak něco po desáté. Hráli a zpívali jsme celkem slušně s přihlédnutím k tomu, že jsme po kralovickém koncertu měli už jen jednu zkoušku a pak tohle. Takže tu a tam nějaký ten textík vypadl, nějaké sólo znělo divně, basa tu a tam nenašla lajnu, a co se týká ladění - taky jsme to občas nedali stoprocentně - tak jak jsou naši posluchači už od nás zvyklí... Časem se to zlepšovalo - sehranost lepší, chybek méně, jen únavy trochu víc.
Přišlí ale vypadali, že se bavili dobře, ať už Emy, Petr s Aničkou nebo Venca z Písku. Ema si dokonce i zazpívala refrény písně Na dně - a v tu chvíli jsem se musel zastydět za svůj způsob vokálu, který jí to přece jenom docela kazil. Ale jinak nádhera! Prostě přišla, zazpívala a zvítězila.
Někdy tu rozhodně ještě musíme zahrát. Ale taky musíme na ten termín sehnat víc posluchačů, aby na nás moc netratili.

Vechtr volume II (12.8.2017)
12.8.1999 se mi stala taková věc. Jednak jsem zrovna přežil prognózovaný konec světa předchozího dne - to kvůli zatmění slunce. Ale hlavně mi moje milovaná manželka porodila dvojčata. 12.8.2017 se z mých dvojčat stali aspoň papírově dospělí chlapi, což mi trochu zkomplikovalo si tu hudební akci užít celou.
O co šlo? Znouzectnost měla z rodinných důvodů jistého člena (víc už o tom nenapíšu - znalci vědí a neználci ať si zjistí jinde, já tu nebudu dělat bigbítový bulvár) co se týká hraní volnou sobotu. Oproti tomu já jsem měl den plný popojíždění. Nejprve ráno nějaké to nebigbítové hraní, nákup zákusků k oslavě narozenin, přívoz techniky a odvoz některých účastníků na místo činu, odjezd na oslavu, s dětmi od babičky domů, pak na vlastní akci a nakonec s jinými účastníky Vechtru a stejnou technikou zpátky. Takže sami vidíte, že toho bylo docela dost.
Jo a Víťovi moc děkuju za dovezený tekutý zázrak Beskyd - pivo černé jako Ostrava a hořké jako pracovní den. A při tom všem přirovnávání k tak ošklivým věcem jako práce šlo o velmi kvalitní produkt. To jsou ty paradoxy, jak říkával pan předminulý prezident. Původně jsem chtěl děkovat až na závěr, jenomže tam mi to myšlenkově přišlo moc daleko od té poezie, ve kterou se mi ten report tak trochu zvrhnul. Takže varuji drsoně, kterým lyrika nedělá dobře - konec nečtěte!
Nicméně k vlastní akci - byla myslím o něco málo mohutnější než vloni, o hodně dokumentovanější, a hlavně pocitově se to tam potkalo velmi zajímavě a podnětně. Můj první vstup do děje nastal před poledním - to jsem přijel na Plešnické nádraží, v kufru svého šedivého plecháčka Spokův úžasný rytmičák, Vedoucího kotel moje malé baterkové combo od Fenderů a Disharmonické zkušebnové mikrofony se stojánky. Tam jsem plánovaně naložil Caina, Assu a neplánovaně i Fazyho, který přijel stejným vlakem. Dojel jsem s nimi k Vechtrovně a odjel na tak dlouhou dobu, že jsem je už bohužel naživo neslyšel. Navrch jsem prošvihl i celého Víťu a asi půlku Káji. Celého jsem slyšel akorát domácího pána Petra Vechtra a sebe - jenomže sebe si člověk taky naživo tak neužije, protože to člověk slyší úplně jinak, než jako posluchač. Touto cestou musím pochválit také jediného neúčinkujícího účastníka - Pavla z Ostravska z webu punkuj.com, Víťova kamaráda. Představte si - ten dorazil z Ostravy vlakem, zainvestoval 7 stovek za vlakové jízdenky, spoustu času, a to všechno kvůli tomu, aby zachytil slezinu nás - pár amatérů-excentriků, stylově se na takový web hodící jen částečně a s výhradami. To byl první div celé akce.
Druhým divem bylo, že se to celé odehrálo na dvě malá baterková comba, přičemž zvuk nebyl vůbec špatný. Tím pádem mohla vyniknout osobitost a lidskost našich vystoupení, v mém případě pak i chyby zazněly krystalicky čistě, jak se v lůně neelektrifikované přírody sluší a patří.
Další divy by člověk objevil i na místě, kdyby tam byl od začátku. Já tam vlastně byl taky, ale jen myšlenkami na dálku. Tajemství na dálku někdy možná stačí, ale i tak jsem uvítal, že mi právě zmíněný zázračný Pavel poslal svoje nahrávky z akce, které mám už skoro naposlouchané. Čili moje dojmy z celé akce jsou takovéhle - jako první nastoupili Caine-mi a šli do toho s takovou vervou, že Caine přetrhl během vystoupení dvě struny. Prostě ty struny byly pravým opakem lenochů, kteří se při práci nepřetrhnou. Co k nim napsat dalšího? Mají na výběr hodně skladeb, hrají po celé republice a kde nestačí sama sehranost, tam jí jde naproti kazatelské nadšení a nejen promyšlená, ale hlavně prožitá slova, stále cizelovaná a upřesňovaná na míru jejich aktuálním životním názorům. Odehráli a odžili tam svůj set, takže kdo tam byl, mohl slyšet písně vážné i rozverné, kontroverzní i jednoznačné - kdo chce vědět, ví. Kdo nechce, tomu je zbytečné popisovat.
Víťa po letech oprášil svoje protestní i další songy z drsného života moravskoslezského barda a čímkoliv jeho projev byl, rozhodně jsem tam neviděl žádná klišé, jenom samý život sám. Nejenom ten vnitřní, ale často i z popisu něčeho venku dostanete při troše vnímavosti i slušný popis toho, co je vevnitř. A tady vevnitř bylo naděleno dost. Každý verš mohl skončit láskou nebo vraždou, myšlenkou nebo naturalismem a dopředu prostě nevíš. Slovo má sílu a jeho poslech na mě působil dojmem, který by mohl skály lámat. Tím nemyslím patos, ten tam nebyl. Ale obsah jo.
Fazy - nevím, jestli hrál před Víťou nebo po, ale každopádně jsem je oba měl až z nahrávky. Jestli jsem ty dva prohodil, omlouvám se. Ale zpět k němu. To je prostě úžasné, jak ten kluk dává do textů a vysvětlivek poctivě to, co proklamuje. A ještě větší síla je, že o něm člověk ví, že takhle poctivě do toho jde i v životě. Cílená cesta těžším způsobem ze člověka dělá většího rockera, než umění tu kytaru čapnout a vyloudit z ní fakt hustej riff. A že Fazy umí i to druhé, tady dával hlavně to první.
Káju jsem sólově slyšel prvně. Znal jsem ho od předtím z Ondrova PPLP, ale tady předvedl, že Ondra není jediný obdařený člen toho spolku. Kája už má ledacos za sebou a tím nemyslím jen život, ale i myšlenkový svět, empatii, hudební styly a vlivy. A ta hloubka je tam prostě taky. Sice odehrál asi z nás všech nejmíň písniček, ale ač on stylově do sestavy zapadl, písně nezapadly do propadliště, ale pořád mi znějí v uších - třeba ten skoro závěrečný druhý Karel - Kryl- on k tomu nemusel moc dodat, protože ho zahrál a bylo to tam.
Domácí pán - Petr von Vechtr nejenže dodal útočiště celé akci, ale najednou jsem slyšel, že tu kytaru má osahanou fakt hodně dobře. Nějak jsem si představoval, jak o dlouhých zimních večerech sáhne a trefí správnou strunu na správném místě jen tak - po hmatu. A v tichu medituje a pracuje na rozvoji osobnosti a muziky. Ty písničky měl takové krásně jásavé, aranže namakané, zvuk bohatý - kam se hrabe křesťanská mládež na všech těch možných festivalech. Bylo to tam a byl ho plný palouček před domkem. Dokázal to dát tak přímočaře, že kdybych to takhle zkusil já, nemohlo by to v životě takhle vyznít.
Až jsem si tam připadal jako punkový barbar. Prostě zkreslený zvuk, pořádný myšlenkový přesah málokde, nebo aspoň schovaný pod třemi maskovacími sítěmi, za ty moje bláznivé popěvky by na mě taky mohli klidně hodit síť, navíc jsem začínal velmi podobnými kousky jako vloni. A všichni tihle lidi, z nichž prakticky kdokoliv hraje na tu kytaru o dost líp než já, mi tu najednou fandili a zase to tam bylo. Na papírku jsem měl napsaných šest prvních písniček, sedm dalších si vyžádali předem nebo v průběhu akce spoluúčinkující. Nemůžu napsat posluchači, i když to vlastně byli hodně moc i posluchači - poslouchali a slyšeli všechno, ale ono v tom bylo prostě i něco víc - to společenstvo, ale bez prstenu moci, o který bychom se přetahovali. A že by po něm prakticky každý z nich mohl sáhnout, jenomže oni nechtěli.
A to asi bylo ono, co tam bylo. A ono to tam asi i je a třeba příští léto zjistíme to tajemství letošního léta, jestli to tam ještě zůstalo...

Hifi globalizace (11.11.2017)
Hificlub na plzeňské hlavní návsi je k Disharmonikům tradičně laskav. Umožňuje nám hrát, byť za ta léta je už nejspíš smířen s tím, že s námi díru do světa nejspíš neudělá. Co se tentokrát stalo jinak?
Zpočátku vše vypadalo tradičně - na Disharmoniky dorazilo opravdu tvrdé jádro fanoušků - Vašík, Pepa a Láďa - tentokrát bez náhle ochořelého Milana, Fazy tentokrát neměl šichtu, něco Doctorových a Spokových kolegů se také sešlo, Vašíkův vlasatý kolega a několik dalších nahodilých hazardérů s duševním zdravím (poslech Disharmoniků způsobuje u některých nezdravou závislost). Přestože se od toho večera o moc víc čekat nedalo, nasadil Hifáč velmi kvalitního zvukaře Tomáše, který si s vokály hrál fakt precizně a udělal pro srozumitelnost textů první poslední.
Včas jsme se sešli, v pohodě nazvučili a naladili (byť já jsem se strunami zápasil víc než obvykle - asi budu muset už natáhnout nové). Na druhou stranu lepší struna než struma. Zvukovka sestávala z tradičních Kozolup. A protože už bylo půl deváté, rovnou jsme tam zůstali a zahráli první půlku dnešního programu. A asi po čtvrt hodině se to stalo - stůl vzadu se naplnil návštěvníky z daleké Číny. Kromě nich dorazila ještě polská překladatelka do angličtiny a viditelně jsme je dobře bavili. Pozoruhodné na tom je, že jsme nemluvili polsky ani anglicky, natož pak čínsky. Do rytmu se vlnili, po každé skladbě aplaudovali a byli takoví celkově slušně rozjuchaní. Takže si snad ani nevšimli, že jsem měl až do pauzy lehce rozladěné struny (ač jsem se snažil naladit stejně poctivě jako jindy) a stažené výšky (na combu bych si všiml, ale na kytaře). Jinak se mi celkem dařilo, i sóla zněla celkem dobře, jen u jednoho jsem trochu prošvihl začátek, a to ještě až ve druhé půli.
Pauza byla celkem stručná, aby neopadla atmosféra, a po nějakých dvaceti minutách jsme do nich napumpovali další hodinu (včetně přídavků), která už byla zvukově z mojí strany trochu lepší (výšky jsem už nastavil líp). Aby se ale diváci necítili frustrováni skutečností, že se můj zvuk zlepšil, jako kompenzaci jsem nedal pořádně to již avizované sólo a nesešel se s bicími v oblíbeném tradicionálu Brouk Pytlík.
Výkony kolegů z kapely byly myslím přinejmenším standardní, pan Doctor dokonce chytal dobře prakticky všechny texty, což se stává maximálně čtyřikrát za deset let, Spok basoval jako nabuzený čmelák a pan Vedoucí nás bezpečně provedl nesčetnými rytmickými úskalími našich profláklých fláků.
Jakmile po půl jedenácté dozněl poslední přídavek, dostavil se ke konzumaci hudby Milan - ale ne ten nemocný, nýbrž ten ze Znouzího kotle. Hrozně se divil, že jsme produkci (avizovaně zahájenou v půl deváté) zrovna ukončili. Holt jsme prd Plzeňácí, když začínáme včas. Ale vzhledem k našemu kmetskému věku se tohle asi už moc nezmění - staré Disharmoniky začínat pozdě nenaučíš, jak praví Konucius nebo někdo jiný.
Takže jsme poděkovali Tomášovi za hezký zvuk (a věru bylo za co) a vyfotili se s Číňany. Doctor jim na památku rozdal něco málo placek, aby i v Číně zahájil Disharmománii. Pak jim ukázal, kudy na náš profil Ksichtové knihy a srdečně s nimi porozprávěl.
Zkrátka kdyby z toho náhodou něco bylo a hráli jsme v Pekingu nebo v Šanghaji, nedivte se. :-)

Rok 2018


Kronika

Hlavní stránka