Kronika - rok 2020


Rok 2019



Vagón s Démophobií podruhé
Hifáč s mládeží
Koblížkový Vechtr
Půlkulatý Vechtr
Jak jsme byli úplně nahraní
Hifáč a Karpi
Jak jsme míchali
Natočit album a skončit

Vagón s Démophobií podruhé (12.1.2020)
Disharmonici se probrali ze zimního spánku poslední vánoční den a hned se vypravili do stověžatého východního plzeňského předměstí, známějšího v určitých kruzích spíš pod názvem Praha. Termín nám pravda nebyl až tak nakloněn, neb nedělní akce nebývají a tak hojně navštěvovány. Zato však jsme si s sebou vezli Supermana plzeňského dadaismu, surrealismu, punku, folku a lokálpatriotismu, samotného Dému z nouze ctnostného. Tento odvážný stárnoucí mladík se ozbrojil elektroakustickou kytarou, obklopil elektrickým kytaristou a navíc poprvé i dalším spoluhráčem - cajonistou.
Na místo jsme tedy vyjeli dvojvozmo, neb nás bylo víc a nebáli jsme se Prahy nic. Tento dobrý muž i zajistil parkování, které ovšem nebylo mou starostí, neb jsem neřídil. Tím jsme pověřili Spoka a Vedoucího, který kromě bicích vezl tentokrát ještě mě. Na Spokovo velké MPV logicky zbyl pan Doctor a všichni tři hosté. Nebýt Démy, museli bychom už za parkování platit a hlavně si ho i najít, což v pražském centru nebývá až tak snadné. Takto jsme se v klidu mohli připravit jídlem a pivem na koncert (a časem i na ňáký to zvučení, když už to teda muší bejt...)
Když jsme se vrátili do klubu a street food začali zapíjet prvním zdejším Staroušem o síle 11 stupňů Staropramenovy škály, měl pan Vedoucí už prakticky hotovou stavbu bicích, čímž se z Vedoucího stal téměř stavbyvedoucím. Spok se spokojil s naladěním basy a já takticky nechal kytaru na horší časy, které ovšem nastaly až po tom, o čem bude příští odstavec.
S úderem deváté se tak moc nedělo, tedy kromě toho, že do sálu přišlo několik diváků. Po čtvrt na deset už to bylo mnohem lepší, protože pan zvukař se vrátil z cigárka, s hosty se Déma také přivítal, takže pověstné skladby z plzeňska mohly zaznít v celé orchestrální podobě kytary, ještě jedné kytary, to celé podtrženo majestátním bušením cajonu a plzeňským dialektem obou mikrofonů. Skladby zazněly novější i starší, všechny však legendární, chytlavé a vskutku autorsky podané (nikoliv však poddané). Na dvě písně se mikrofonu ujala i blonďatá hostka-divačka, a bylo to rozhodně zajímavé zpestření. My jako správní brouci jsme si s Démou většinu textů také broukali, čímž jsme se probroukovali (stejně jako slavný Pytlík z posledního mistrova přídavku) až k samému závěru. Tady musím Dému pochválit, že skladby vybral krásně různorodé, osvědčené promíchal s novějšími a svůj set přitom nijak nenatahoval. Za necelých 50 minut měl hotovo a sklidil zasloužené ovace.
My jsme využili uvolněného místa na pódiu a vetřeli jsme se tam nenápadně jako Vetřelec. A měli jsme štěstí. Rozhodčí, kterého suploval zvukař, rozhodl, že nešlo o zakázané uvolnění, ale i tak pro jistotu Démophobii vyloučil z pódia až do konce zápasu, takže mohl jen přihlížet z publika a druhé dějství večera proběhlo plně v rejži Disharmoniků. A že té rejže moc nebylo, spokojili jsme se místo araku jen s pivem (a řidiči jen s nealkem, což jim nezávidím).Napřed jsme vyzkoušeli trpělivost diváků zkušebními skladbami Kozolupy a Byrokracie, pak jsme naostro předvedli svoji až hororovou infantilitu v odvážné kompozici Hřbitov plyšových zvářátek a tak pokračovali frustračními kompozicemi, kde se jak známo víceméně pravidelně střídají okamžik očekávání s okamžikem zklamání. Takže jsme se tradičně vyznamenali na frontě punkové palby a skončili na Démovo přání přídavkem o kelímku.
A to je taková pěkná tečka za tím naším koncertem. Opakuji - je to taková pěkná tečka za tím naším koncertem.

Hifáč s mládeží (15.2.2020)
Hifiklub je taková naše jistota. Tam jsme odehráli nejvíc koncertů a už nás tu znají. A aby to nebylo pořád stejné, zveme si k sobě různé další kapely. Tentokrát se nám podařilo získat nadějné plzeňské mladíky z grungeové partičky Lomikar.
Ti souhlasili velmi ochotně, takže domluva byla v pohodě. Plakát jsem do Hifáče poslal elektronicky, pak jsem ho pro sichr ještě vytiskl a zavěsil na nástěnku, neb týden předem tam ještě nebyl.
Vlastní hraní začalo skoro přesně. Kytarista Josífek (nejvyšší muž na pódiu) měl ruku v dlaze, takže jen pěl a házel hřívou. Ale druhý kytarista ho u pádla úspěšně zastoupil, takže palba těchto tvrdých hochů se linula do prostoru nemalou intenzitou lampového aparátu. Vašík u basy hrál tak přesně, že ho člověk skoro nevnímal (to je u basy dobře). Bicí mistr bil svoje plechy a Vedoucího škopíky také tvrdě a přesně. A sešlo se jim hodně spolužáků a spolužaček, kteří jim fandili i vestoje, někteří se vlnili do rytmu.
Malou chvilku po půl desáté jim došel repertoár, hratelný s jedním kytaristou, takže předali pódium nám. Zvukař si nás přezvučil, přidal mikrofóny, znovu projel bicí a natočil mi kytarové kombo trochu víc k bicím, takže Spok v prvních momentech slyšel jen kytaru. Ale tyhle detaily se brzy doladily a mohli jsme po zkušebních Kozolupech hrát naostro. Kazil jsem o něco míň než obvykle, jen v Naučné jsem nedal druhou sloku textově a před Kyselinou jsem se nenapil, takže to A1 mi najednou dělalo trochu problémy. Jinak většina sól i textů celkem naskakovaly slušně. Skladeb jsme odehráli docela dost, takže už jsme ani nemuseli přidávat. Nicméně prakticky všichni diváci na nás vydrželo, byť samozřejmě na nás vsedě.
Spokojeně jsme dohráli, srdečně se rozloučili a odebrali se do doupat.

Koblížkový Vechtr (23.2.2020)
Sice jsem na téhle akci zase hrál z Disharmoniků jako jediný, ale šlo o disharmonické skladby, takže je to tu. O místo konání se zasloužil Fazy, který dohodl s obsluhou Osvěžovny u Koblížka v plzeňských Černicích náš fesťák skoro bez diváků, zato však pro všechny, které to zajímá. Sjeli jsme se ze všech koutů - z Pňovan, Plzně, Touškova, Litoměřic, Ostravy - a to je asi všechno. Fazy dodal i svoji kapelu a zvukaře, takže jsme se v bývalé stodole, zdařile adaptované na klub, většinou i dobře slyšeli. Fajn posezení, fajn obsluha. A teď snesu pár postřehů k jednotlivým vystoupením.
Caine-mi mi snad trochu překvapivě připomněli Petra Bezruče. Ale ne s těmi jeho Slezskými písněmi, ale s tou Stužkonoskou modrou, kterou celý život přepisoval a cizeloval až do závěrečné podoby. Pokaždé mě tihle dva trochu překvapí, i když ty písničky jsem už (aspoň většinu) slyšel mnohokrát. Sice jsou to většinou takové, jak my strojaři říkáme, mikroposuvy, ale je to tam a je znát, jak to prožívají a přemýšlejí o tom. A samozřejmě nástrojová proměna je další inovací, a taky jak se Assanka suverénně pohybuje po těch klávesách nebo spínačích, to je taky zážitek.
Petr alias Bubo Bubo - jak se sám přiznal :-) opět vyzpíval ve svých písničkách celou hloubku svých zážitků s Pánem a podtrhl to vzorovou country kytarou. Prostě přijde poustevník z lesa, citlivě smete z kytary pomyslný lišejník a pustí do sálu duchovno tak silné, že by na tom člověk jako na základech postavil barák. Žádná stavba na písku, kamarádi, tohle jsou kvádry z žuly.
Víťa a jeho texty plné revolty proti komerci a dalším klišé - jasně sdělný a úsečně humorný, a přitom rebelsky tepající... Jo, to prostě bylo ono, jako u něj vždy! Vlastně když navážu na konec Petra Vechtra, taky svým způsobem žulové kostky. Ale ne v základech domu, ale tady se rozletěly na všechnu tu přetvářku světa, kterou tak lapidárně pojmenovává a vymítá.
Já sám jsem nastoupil po něm, čímž jsem zahájil elektrifikaci večera. Dosud všichni (kromě Sasanky) hráli na akustické nástroje a já tady stál s elektrickou kytarou a narychlo sesmoleným playlistem, kterého jsem se stejně držel jen částečně, nepřipraven jako ostatně skoro pokaždé. A ač jsem se připravit nestíhal, byl jsem moc rád, že tu s těmihle lidmi, kteří něco městu i světu (jojo, Urbi et Orbi) sdělují, můžu být. Jako klasický kašpárek jsem místo rolniček použil strun a snímačů, a vesele, leč tak hlučně, jak pan zvukař dovolil, jimi zacinkal. A řeknu vám, že sice jsem tam stál sám se zvuky, které jsem vypudil, a jakkoliv ze mě neleze nic vábného, dost mě kamarádi podpořili, takže v konečném součtu jsem snad postoupil do dalšího, tentokrát letního kola.
Fazy předvedl, že jeho hudbě kapela prostě sluší. A že se sluší ho pochválit i za to, jak už se sehráli. Jen tak mimochodem už ta jedna kytara tam fakt úplně stačí, protože toho Fazy uhraje to, co by tam standardně odehráli dva kytaristi. Klávesy už tam pěkně sedí, bicí slyším tam, kde mají být a basa to krásně podtrhuje - fakt to tam skvěle sedlo. K písničkám už jsem se vyjadřoval víckrát a jsou pořád stejně osobní a zahrané i prožité se stejnou upřímností, že fakt nevím, co víc nového napsat, aby to nebylo klišé.
Takže díky panu zvukaři, že nám to ochotně nazvučil. Díky personálu, že nás vlídně přijal a zajistil po materiální stránce. Díky Fazymu, že to domluvil a dotáhl do realizace. Díky všem "přespolním", že vážili tak dalekou cestu jen proto, abychom si tak navzájem zahráli. Byl to pro mě krásný zážitek a už se těším na léto a na "Vechtr na mýtince" :-)

Půlkulatý Vechtr (12.7.2020)
Když kamarádi svolali další ročník festivalu na mýtince Vechtr 2020, neváhal jsem ani chvíli a přihlásil se. Ostatně bylo to moje první kytarové hraní po tom asijském koronovaném sviňa-viru. Navíc šlo o pátý ročník, což je už skoro jubileum. Kromě většiny ostřílených borců z minulých ročníků jsme letos uvítali rozšířenou sestavu hráčů na ukulele, poprvé také Just Bucketa a Ondru Pellara, ale museli jsme oplakat neúčast Víti Libošky, kterému poradil havran v ostravském parku, že je to k nám na divoký západ daleko a aby nejezdil. Škoda, Víťovo boření klišé a neotřelé nápady mám fakt rád a myslím, že nejsem jediný.
Takto jsem pouze naložil Caine-mi, Just Bucketa s dívkou a nějakou tu techniku do moravskokorejského Šediváka-kombíka a dovezl všechny uvedené až do lesa před chaloupku strýčka Petra. Tam už na nás kromě domácího pána čekalo pět členů Fazyho souboru "Od nás zázrak nečekej". A řeknu vám, že jim ta baterková comba a mikráky přišly celkem vhod. Hráli v sestavě sólová kytara elektrická, dvanáctistrunka akustická, baskytara akustická (do připojení comba prakticky neslyšná), klávesy a cajon. Kromě pěti účinkujících dodali i další dvojici lidských diváků a jednoho psa myšilova, který si na zahrádce přišel na své... Kapela hrála, až se hory zelenaly, Fazy krásně sóloval a celé to jelo jeho osvědčeným konceptem - tedy hodně vyhrávek. Kromě toho i všichni pánové z kapely na střídačku zpívali a bez mučení přizám, že jim to ladilo. Většina skladeb (možná všechny, ale jistý si nejsem), byla převzata od jiných a převážná většina zvuků byla na svých místech, což se třeba mně moc nestává. Poslouchalo se to fajn.
Caine-mi naběhli hned po nich. Caine teď nejméně od zimy hraje na čtyřstrunné banjo. Assa se stále mistrněji sžívá s těmi svými zvukovými tlačítky. Zkrátka dnes i folkoví křesťané musejí nějakou dobu nazvučovat. Jsou stále sehranější, byť Caine stále skladby brousí ke větší dokonalosti. Šlo jim to dost bezproblémově, což bylo rozhodně fajn.
Just bucket vystoupil hned po nich a změna žánru byla znát ve všech směrech. Jednak zpíval zásadně anglicky, dále některá slova trochu lovil a slova jako optimismus nebo spása se tam moc nevyskytovala (ani v překladu do češtiny). Pak přihodil pár instrumentálek se sólováním, kterým rozkošatil původní témata, nahraná do sekvenceru. Na závěr nám zarapoval skladbu o tom, jak preferuje zeleninu. Touto skladbou rozhodně pobavil - a myslím, že všechny. Na první vystoupení zde a očividnou trému to fakt nebylo zlé.
Vloni poprvé se uvedl jistý pan S. s manželkou, přičemž každý s vlastním ukulele. Dnes dorazil bez manželky, zato s dalšími dvěma dámami a třemi pány (mimochodem obě dámy hrály dříve v kapelách Ondry Pellara, jedna dokonce dosud hraje), a všichni včetně svých ukulele, z čehož nejméně jedno bylo basové. Oproti loňsku přibylo nejen nacvičených skladeb, ale i nástrojové jistoty. A taky moc pěkně zazpívali. Pravda, vsadili správně na převzaté kousky, ale bylo znát, že je to hodně baví, kterýmž pádem je (nebo aspoň o nich) třeba ještě někdy uslyšíme.
Petr von Vechtr navázal v křesťanském duchu svými meditačními kousky, ale dostal se i do civilnější polohy písničkou o svém raném dětství a vlastně i tou následující, také zřejmě částečně autobiografickou. Místy trochu tu a tam lovil nějakou tu návaznost slov na hudbu. Ale po pravdě - kdyby nám to nesdělil hned na místě, dokázal by to nejspíš ukrýt do meziher. Každopádně ta hloubka osobního prožitku z těch věcí se do člověka zakousne a nepustí. Je přímo hmatatelná, pod tou countryovou kulisou je to tam najeté hodně na hlubinu.
Kája Štochl si dodal odvahy a opět nastoupil a vystoupil. Mistr zkratky a chytrého humoru, stručné, svým způsobem úderné a maximálně sdělné. Úderné ne tím, že by do nástroje řezal nebo se choval agresivně, tam si mistr počíná velmi decentně. Ale až chirurgická přesnost, s níž umí říznout vhodně volenými slovy k podstatě věci, k tomu není co dodat. Prostě Kája to umí.
Ondra Pellar se na nás přišel konečně taky podívat. Protože co si budeme povídat, on je s námi duševně spřízněn již delší dobu, takže to myslím bylo jen otázkou času. Vystoupení pojal tak, že nenápadně propojil asi pět svých skladeb do jednoho hudebního bloku a jako přídavek dodal takovou krásnou a stručnou "krávovinu o krávě", posléze přidanou ještě asi ve čtyřech dalších jazycích - pokud si dobře pamatuji, bylo to polsky, maďarsky, rusky a italsky. A je to tak správně, kráva je nejstabilnější na čtyřech nohách a tráví čtyřmi žaludky, takže čtyři překlady textu jsou zkrátka akorát. Ondra tedy stručně potěšil a nenápadně zmizel z pódia. Takže mohlo dojít na to, čemu jsem se dosud úspěšně vyhýbal.
Jakožto Banjo disharmonické jsem naběhl s několika hranými a několika již dlouho nehranými disharmonickými produkty. A na některých bylo dost znát, že bych si měl text předkoktat do foroty před vystoupením. Zbylí účinkující (velké soubory už včas prchly) mě ochotně povzbuzovali a Caine pak tvrdil, že se rytmicky zlepšuju. Možné to je, ostatně nechal jsem si ke zlepšování notně prostoru i pro příště :-) ...
Pak už jsme stihli jen stručně pokecat, a byl tu čas dovézt posádku na plzeňský vlakáč, odkud se mi rozjeli do dvou světa stran, tak jako v Cimrmanově Dobytí severního pólu - na sever - a na jih! A mohu snad jen spolu s aktéry konstatovat: "no jo, ono to funguje!" A v duchu s aktéry festivalu doufat, že budou takhle pěkně fungovat i další ročníky.

Jak jsme byli úplně nahraní (15.-19.9.2020)
Tak jsme před nějakým časem zjistili, že Disharmonici už 10 let nebyli v nahrávacím studiu. Za tu dobu se událo dost věcí, jako například Spok se usadil u basy, Vedoucí u bicích, a už to v téhle sestavě hezkých pár roků mydlíme, dokonce i nějaké písničky jsme napsali, pár jich i přebrali od Dřeváků a Lamu od Ložiska, takže bystřejším čtenářům už je asi jasno, co následovalo. Doctor kontaktoval Pavlíka Bromíka, který dělá svůj výborný zvuk už pár let v nedalekých Klatovech. Tamní budova zvenčí vypadá jako běžný neomítnutý průmyslový přístavek k vedlejší větší hale, avšak uvnitř se skrývá špičkově postavené a akusticky spočítané studio, které splňuje profesionální standardy.
Mistr Pavel byl tak laskav, že si ve svém nabitém programu našel okénko akorát tak na nahrání pár našich fláků, tedy od úterý 15.9. do neděle 20.9. My jsme se do té doby trochu naučili akordy a texty inkriminovaných skladeb, kterých nakonec bylo něco přes 20.
Neměl to s námi snadné, napřed nám musel naladit bicí a strunné nástroje, pak nás přimět hrát trochu jako kapela, následně všechno rytmicky dorovnat k bicím a nakonec vytvořit z našeho divného řevu aspoň místy iluzi ladícího zpěvu. I na dvě hostky došlo - Ema se svým skvělým ságem a ještě skvělejším hlasem samozřejmě nemohla chybět, protože s námi během té poslední dekády přes rok regulérně hrála a tu a tam i jindy hostovala, a pan Doctor dovezl dceru Leonu, která si vzpříčila flétnu a takto na ni bravurně přehrála, co jí Spok notovým záznamem nařídil. Zkrátka s děvčaty žádný problém nebyl.
My stálí členové jsme se ve studiu brzy cítili skoro jako doma a naučili jsme se dělat správně kávu French press. Pan Vedoucí se ve studiu natolik zabydlel, že tam po celou dobu nahrávání i přespával. Banjo ho dvakrát napodobil, Spok s Doctorem se ukázali být dobrými holuby, kteří se každý večer vracejí domů. A jelo se celkem dlouhé šichty - zhruba od devíti do devíti. Akorát v sobotu jsme skončili už po obědě. Napřed jsme nahráli základy, pak se k tomu zpívalo, opravovalo, dohrávaly druhé a třetí kytary. To poslední vyžadovalo od mistra zvuku vskutku mistrovské sebeovládání, neboť na kytaru hraje o dost líp než Banjo, a přesto ho ani jednou nezabil, ač by jedinec za pádlem občas zasloužil.
Ve studiu jsme také zjistili, že ač je člověk přesvědčen, že vyslovuje precizně, stejně mu z té huby lezou úplně jiné hlásky, než ty zamýšlené. Zkrátka chybami se člověk učí a z nás se poměřováno touto pranostikou stali velcí učenci. A pokud vše dopadne dobře, někdy začátkem příštího roku (nejspíš to vyjde na leden nebo únor) si mohou zájemci nechat zkazit hudební vkus naším novým albem. Ale to ještě dáme vědět, až to bude.

Hifáč a Karpi (26.9.2020)
Hifiklub si umí poradit i se vším, tedy i s Coronou. Méně to už platí o kytaristovi volného sdružení hudebníků Karpi a spol. Ale popořádku to bylo tak.
Začalo to vlastně tím, že minulý Vinyl s Karpiho skupinou The Rockles se dost vydařil. Tak jsme si s Karpm řekli, že si to někdy zopákneme. On souhlasil, ale epidemie byla tak trochu proti. A do podzimu jsme vlastně nikde pořádně nezahráli. A i teď koncem září na naše spoluhráče ta mrcha zákeřná virová na naše spoluhráče číhala. Karpi se totiž původně rozhodl předvést svoji formaci "Karpiaspol", jenomže právě na jejího kytaristu sice virus přímo neskočil, ale nemilosrdně jej uvrhl do karantény, takže tento spolek měl útrum. Navíc Karpi se skvěle nachladil, kterýmž pádem jsme pár dní před koncertem neměli jistého vůbec nic.
Navíc se tou dobou ujal ministerského úřadu epidemiolog Prymula a dosedl tvrdě. Zkrátil provozní dobu restaurací do desíti večer a spoustu dalších věcí zakázal. Díky popsaným faktorům jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli hrajeme, a taky s kým vlastně.
Ale nakonec všechno dobře dopadlo. Plukovník nás nezakázal, klub neměl nic proti začátku na osmou a Karpiho nachlazení se rozplynulo. Navíc si domluvil jinou sestavu spoluhráčů natolik zkušených, že když se navzájem na místě seznámili, dokázali zahrát z šesti domluvených skladeb všech sedm. Jen Karpi občas baskytaristovi napovídal čísla slok nebo akordy, ale to byla jistě jen taková legrace pro nás, naivní diváky. Odehráli technicky dosti zdařile pár kusů od Beatles, jednoho Mišíka, nějakou tu Alici, Oskara Petra tuším a snad ještě něco dalšího, rovněž převzatého. Líbilo se nám to, takže jsme upřímně zatleskali. Potěšili i tím, že začali skutečně skoro přesně na osmou a po půlhodině klidného soustředěného hraní nás pustili na pódium.
Naběhli jsme na věc a bylo po klidu. Kozolupy na rozehrání, pak Óda na ukázku německé romantiky, Brouk Pytlík jako příspěvek entomologii - a takhle jsme to tam sázeli až po závěrečného Šílence a neplánované a nenacvičené Meydlo a plánovanou a taky nesecvičenou Monarchy. Hráli jsme skvěle, akorát jsem neodehrál správně ani jedinou skladbu, kde sóluji, v Punkovici jsem trochu lovil v textu a v Meydle bloudil v textu i Doctor. Diváci byli celkem nadšeni, takže zdravím spolužáky ze ZŠ, Láďu, Karla i Ríšu a všechny ostatní, kteří nás tu popdpořili svojí účastí.
Jo a po dohrání jsem zjistil, jak umějí s Coronou v Hifáči koexistovat. Na desátou skutečně už nikomu nenalili a vybrali všechno sklo v podniku, aby ho přesunuli do průjezdu a zahájili prodej před podnik ven. Sice je to na stojáka, zato si ale pivaři můžou k tomu i zapálit. Holt kdo se vyzná, toho neskolí ani virus, ani opatření s ním spojená. A to přeji nejen klubu, ale i všem našim čtenářům!

Jak jsme míchali (podzimek 2020)
Ve vzduchu lítá jisté obohacení čínskou kulturou - viróza zvaná Covid 19. A přitvrdila dokonce natolik, že naše vláda rozhodla omezit pohyb obyvatel. Takže mixáž probíhá tak, že Pavlík Brom se svým psím společníkem Fešákem sedí ve studiu a makají, až se z nich kouří. A my si stáhneme výsledný skvělý produkt po síti, pustíme si do sluchátek a do beden, načež v něm hledáme mouchy. A kdo hledá, najde. Zejména když vám hrají a zpívají plzeňácí, ještě konkrétněji Disharmonicí. Nakonec se stejně opravy dostanou do fáze, kdy mistr opravuje a leští něco už dávno mnohem lepšího, než jsme byli schopni ze sebe dostat. Takže nezbývá než doufat, že brzy přikročíme k masteringu, aby se výsledný produkt dal vylisovat.

Natočit album a skončit (21.11.2020)
Pan Doctor se rozpomněl na jeden z cílů Disharmoniků, kterým je natočit album a skončit. K uvedenému datu nám napsal e-mail, a popřál hodně zdaru v další činnosti. Čili kapela ze 25% skončila tímto albem. Možná od nás v tomto směru posluchači čekali víc, ale zatím jen takto...
Je to pro kapelu a její zvuk velmi podstatný zásah, protože ač pan Doctor na žádný nástroj nehraje, ve většině skladeb zpíval a tančil a jančil a textoval je a vůbec veškerá činnost našeho Západočeského nesmyslofonického disharmonického souboru plísní a kanců (zkráceně Disharmoniků) byla výrazně prostoupena jeho osobitostí. Není divu, protože navíc je spolu se mnou zakládajícím členem kapely (podzim 1987).
Prožil s Disharmoniky dlouhých 33 let a vždycky byl tahounem, který inicioval spoustu akcí a napsal spoustu textů. Zkrátka jeho odchod je pro nás velkou a hlavně nečekanou ztrátou. Takže doufáme, že se mu bude dařit i nadále. A kdyby si to snad časem rozmyslel, má dveře zkušebny vždy otevřené (tedy obrazné dveře, ty reálné jen pokud tam budeme zkoušet).
Ale očividně je rozhodnut, takže to přes koleno lámat nebudeme, i když je to škoda.
My ostatní jsme se po kratší poradě rozhodli pokračovat dál ve třech. Takže v aktivní službě zůstávají Vedoucí, Spok a Banjo.


Rok 2021


Kronika

Hlavní stránka