Kronika - rok 2022

Vagónová neděle s Démou (23.1.2022)
Takhle jednou vloni dostal klub Vagón místo produkčního Ondry producentku Terezu. A tahle milá dáma mi napsala, že by ráda, kdybychom u nich zahráli. Já na to, že to my taky. Pak se ukázalo, že oni taky rádi, ale jedině v neděli večer. To pravda není úplně top termín, ale zase dobrý klub v centru s dobrým zvukem, takže jsme se domluvili na 23. leden. Neděle sice není moc dobrá z hlediska diváků, ale má jedno zásadní plus - Déma v neděli většinou může. Takže jsme pozvali Démophobii. Déma je dobrý parťák a myslím si, že se naše styly celkem vtipně doplňují, a naše publikum je dost kompatibilní. A tak se stalo, že jsme vyjeli do Prahy dvojvozmo. Spok do svého MPV naložil kompletní rytmické sekce obou souborů, tedy svoji basu, Vedoucího basu a démophobní cajon mistra Zdeňka. Já jsem měl tu čest odvézt v Impreze mistra Dému a kus cesty i jeho dceru. Býval bych vezl i kytaristu Filipa, ale v téhle divné kovidové době se dostal do karantény.
Cesta proběhla celkem hladce. Na to, jaká je Praha malá dědinka, vede tam z Plzně celkem hezká, většinou dokonce asfaltová pěšinka, po které se dá při troše opatrnosti projet i autem. Jel jsem nejkratší možnou zkratkou přes Třemošnou, Kříše, punpu v Břasích, knihobudku v Přívěticích a Bouchalku. Takže není divu, že jsme dorazili do Prahy ve vynikajícím čase, a to v čase středoevropském zimním.
Spok seděl na svém transportním paprsku před klubem a právě meditoval za volantem. Po chvíli nosicích a parkovacích manévrů jsme se Spokem zašli na tradiční staročeský kebab s feferonkami podle původní receptury praotce Čecha. Při zvučení jsem navázal kontakt s valašským punkerem, žijícím v Praze, neb ve Vsetíně je příliš Vysoké napětí. A když je to napětí dostatečně vysoké, tak i hraje puňk. Aspoň něco v podobném smyslu mi povídal. Tak jsme si slíbili, že se na nějakou akci navzájem pozveme, až se povede někomu z nás něco uspořádat. Kdyby to vyšlo, možná Disharmonici posunou svůj východní limit o další více než stovku kiláků... Ale zatím jsme seděli ve Vagónu a popíjeli místní pivo. To už jsme měli nazvučeno a sledovali tuto činnost v podání dvou folkáčů.
Vše probíhalo výborně, jen lidí se sešlo tak nějak jako v neděli večer. Déma pozval publikum do užšího sedícího kroužku na parket pod pódium i s židlemi a k atmosféře potlachu už chybělo jen vyrýpnout pár parket a založit z nich přiměřeně velký požár jako táborák. Projevil se jako rodilý folkáč, neboť správný folkáč nazvučí, pak dlouho vypráví, pak ještě středně dlouho vypráví, a když už tedy nazvučil, ještě pro sichr naladí a nakonec když už mu nic jiného nezbývá, něco tedy i zahraje. To se mu stalo za hodinu vystoupení asi 9x. Dozvěděli jsme se ale hodně ze života Vontů, Jardy Jestřába Foglara, Plzně, okolí Plzně, okolí Vontů, okolí Jestřába a o dalších životních radostech, strastech a pověstech. Tak hezky nám ta hodinka utekla, že jsme si ani nevšimli, že to celé utáhli ve dvou. Pak došlo na to nejhorší - museli jsme zahrát my.
Protože jsme byli ti "drsní punkeři", uvedli jsme se jen stručně a odehráli v také celkem kompaktní sestavě tří základních kamenů a dovalili jsme se k nástrojům. A už to svištělo. V první skladbě jsme ještě byli podpořeni Démou v jeho skladbě 1,2,3,4 od Zastávky Mileč. Dalších 22 kousků i jeden přídavek jsme si už ale museli vystačit sami. Tedy samozřejmě s podporou publika, jehož nesporná kvalita stále ne a ne přerůst v kvantitu, ač něco takového Karel Marx má za prokazatelnou a nevyhnutelnou jistotu. Jo, je to ten Marx, který taky psal něco o vítězství komunismu na celém světě a spoustu dalších kravin a přesto se mu nepodařilo vetřít do amerického komického tria "bratři Marxové". Snad proto, že bydlel v Evropě a v jejich době byl už bezpečně mrtev. Ale zpět od dějin filosofie a filmového umění k našemu umění punkovému. Odehráli jsme to celkem bez větších výpadků a přiměřeně povzbuzováni publikem to dotlačili přes různé blázny, Šílence, Sisyfy, Chřipky, Lamy a punkovice i k jedné přidané Monarchii. A bylo toho myslím tak akorát, tak jsme to sbalili a jeli zpátky do města piva. První hraní v roce 2022 se tedy myslím celkem povedlo.

Rokycanský fest podruhé (20.02.2022)
Pravdou je, že jsem tam z Disharmoniků byl sám, ale na druhou stranu jsem hrál výhradně disharmonické skladby, takže to se snad taky počítá. Taková pěkná odpolední akcička na Ondrově faře. Ondra dokáže sehnat zajímavé muzikanty nejen do svých kapel, ale i na svoje festivaly. Tentokrát šlo celkem o osm vystupujících jedinců a těles.
Prvním jedincem jsem byl já. Protože jsem přijel cca 15 minut před plánovaným a 8 před reálným začátkem, nestihl jsem ani namazat česnekovou pomazánku na veky, a už jsem ladil. Ubezpečil jsem se, že je slyšet kromě mého jekotu i moji kytaru, neb posledně moc nebylo. Tentokrát to snad vyšlo lépe, aspoň po této stránce. Jinak první skladby jsem moc netrefoval akordy a nejméně v první a čtvrté skladbě vypustil shodně vždy druhou sloku. Z účinkujících jsem hrál asi nejrychleji, takže jsem ve vymezených 25 minutách stihnul zahrát všech 12 plánovaných skladeb. Kromě dvou aktuálních nevypustitelných skladeb Chřipka a Strejda z Rokycan šlo spíš o starší, méně hrané skladby Disharmoniků. A zahrál jsem je podobně blbě, jako vždycky, takže úspěch byl zaručen.
Po mně naběhli tradiční účastníci festu - CaineMi. Caine se svým mandolodvojstrunnokytarovým strojem, který vybavil krásně leklým plechovým předkem, na noze kopákové ovládání bicího kýblofonu - prostě nádhera. K tomu Assa se svým tlačítkovým aparátem Akai proti mně museli působit až virtuózně, jak si hrají s každým tónem a každým odstínem významu slov. Dokonce jsem od nich slyšel asi dvě skladby, které jsem dosud neznal. Assa do nástroje "klofe" obouruč už tak jistě, jako by hrála na normální klávesy. Trefuje přesně tlačítka i rytmus a čím dál víc je znát, že už tam není ta začátečnická nesmělost, ale nastupuje vyhranost. Ale rozhodně to zase nevypadá jako rutina bez prožitku - je to prostě jejich život, jejich smysl.
Po této tradiční dvojici přišel pro mě nový účinkující zvaný the Fool, a spolu s ním se objevila virtuální irská country hospoda. Hrál na kytaru výborně, zpíval čistě, angličtině by asi i Angličan rozuměl a český akcent byl jen mírný, harmonické postupy byly opravdu harmonické a celé to bylo takové hodně interpretační. Nejosobněji a nejzapamatovatelněji pak působil český přídavek, jehož jazykový rozbor raději vynechám, ale vtipné to bylo. Šikovný muzikant.
Ondra spolu s Fazym a basákem připomněli historickou tvorbu PPLP (pavilón). Tedy pásmo skladeb, které se strefují do různých náboženských hnutí, církví a podobných spolků. Pěkně ekumenicky, aby snad někoho nevynechali. Basa zněla výborně, někdy trochu hlasitěji, ale muziku tvrdila spolu s Fazyho cajonem. Domácí pán Ondřej to celé řídil, usměrňoval, kytarizoval a vokalizoval, takže jejich vystoupení uteklo jako voda.
Následující střídavě jedno až trojčlenné uskupení Zmalovanej knedlík mě zase přeneslo do folku 80. let - někam mezi tvorbu Fleretu, Slávka Janouška a Kamelotu. Obří vousatý zpěvák s ježatým sestřihem, virtuózní folkovou kytarou, většinou vlastním zpěvem a většinou převzatými skladbami od Kamelotu na většinu skladeb pustil k nějaké té ráně do cajonu spoluhráče Knedlíka nebo k nějakému tomu mikrofonu svoji blonďatou choť. Hráli tak pěkně, že mi to celé plynulo až splynulo, ale dobří byli, to zase jo.
A úplně jinak dobrý byl Kája Štochl, který se svojí elektrickou kytarou a klasickými jednoduchými postupy a poťouchle nápaditým podrýváním myšlenkových stereotypů dosáhl širokých úsměvů všech přeživších v sále. Vrcholem byla parodie na vlastní skladbu jménem "Přešťastná ženská", při které hrozilo, že někteří spadnou z židle. I my znalí jsme uznale hýkali smíchy, jak to přesně ironicky dávkuje, že ze zdánlivě neškodných slov vyplyne taková myšlenková nálož, která následně v mozku exploduje.
A přišla další účinkující jménem Ivana. Zpěvačka s akustickou kytarou a slyšitelnou trémou v hlase. Rozbalila klasické nábožné kytarové popěvky, a já najednou byl jako zázrakem přenesen na setkání společenství mládeže v roce ... řekněme 1979. Což ona těžko může pamatovat, samozřejmě. Ale zvukově to tam bylo. Nižší pozice vokálů jí zvukově slušely, výšky už asi tou trémou (ale jen občas a jenom trochu občas) utekly, než se vrátily do svých pozic.. Ale nic nepatřičného se nestalo, tohle prostě k žánru patří. Autentičnost tam byla a to se cení.
A samotný závěr zajistil Ondra se svým druhým PPLP (panoptikum). Spolu s ním naběhli Radim s banjem a kytarou a Dáda s nějakou tou rytmikou. A dali to jako vždy promyšleně a s tahem na bránu. Opět přesvědčili o tom, že umějí. A taky že Ondra je výborný hitmaker. Nápěvy by mohl leckterý profík závidět, o textech nemluvě. Radim je zase schopný multiinstrumentalista a umí ladit svoje banjo před každou skladbou, a Dáda zpívá taky moc pěkně, takže se to celé dobře poslouchá. Pravda, byly to samé starší osvědčené skladby, ale každopádně si je člověk rád poslechne.
Pak už jsme se jen rozloučili my všichni, co jsme vydrželi až do konce, a rozprchli se jako ovce bez pastejře.

Jak to žilo v Žilově (18.03.2022)
18. března správný kalendář sledující alkoholik nemá úplně jasno, jestli ještě slaví spolu s Iry svatého Patrika, nebo už klasicky česky kalí na Pepu. My jsme si taky nebyli jistí, tak jsme prostě jen zahráli. A nebylo to hraní jen tak obyčejné, bylo to hraní s pohoštěním a výborným nazvučením. Ale raději abych začal od začátku. To bylo tak:
Loni na Kráťově thanx akci u Šídlováku nás zaslechl zvukař Jarda. A asi jsme se mu zalíbili, protože si na nás vzpomněl hned, jak uspořádal první akci po covidové pauze. Pozval nás, mohli jsme všichni tři - a bylo domluveno. Až na drobný technický problém. Původně měli kromě nás hrát ještě skáčkaři z kapelky Skavare z Konstantních Lázní. Jenomže oni začali chořet a v úterý před akcí byli nemocní už tři z nich. Tak jsem obvolal obě kapely, na které jsem si vzpomněl a připadaly mi k akci vhodné. Jedna nebrala mobil a druhá odmítla s tím, že přes půl roku netrénovali. No přátelé - co je tohle za výmluvu pro punkáče? Omlouvá je snad jedině to, že jsou kinderpunkáči. Nakonec to ale bylo dobře, protože Spok se znal z práce s basákem jiné kapely, a ta mohla. Zvukař Jarda se opět rozzářil, zahnal chmury i myšlenky na storno koncertu, a bylo domluveno.
Na místě konání jsme byli se Spokem asi dvě minuty před sedmou jako první, nepočítám-li tedy zvukaře Jardu s asistenty. Sotva jsme se ohlásili a potřásli si s ním rukama, už tam byli kamarádi z druhé kapely. A Vedoucí tu byl taky, dovnitř nevešel dřív než oni jen proto, že vyndaval z auta bubny. Čili všichni byli na místě včas. Sál byl příjemně vytopený, takže se z něj nikomu moc nechtělo do studené šatny. Navíc piva na stole vykreslovala skvělou venkovskou idylku, kterou až do kýčovité krásy doplnily dvě místní děvy, které nakráčely k našemu stolu se dvěma plnými mísami čerstvě usmažených řízků, které Jarda zkušeně doplnil kyselými okurkami, a tím byla naše prezence v sále zajištěna naprosto spolehlivě. Zejména, když ještě jedna mísa řízečků záhy přibyla...
První šli na věc kolegové z Domažlicka. Kapela s jednoznačně punkovým názvem Špinavej ubrus sestávala z těchto exemplářů: vousatý bubeník s lehce nakroucenými kníry se usadil u bicích pana Vedoucího, které doplnil kromě plechů a dalších propriet svojí dvojšlapkou. Basák byl zapojen do Spokova basového aparátu a od kytaristů se lišil nejen vizuálně (byl takový vytáhlý, hubený a obrůstal vousem), ale i tím, že nechytal žádné zpětné vazby. Podsaditější z kytaristů fungoval jako pochodující reklama kapely. Na kytaře měl kapelní samolepku, na popruhu kytary napsáno Špinavej ubrus, na sobě triko bez rukávů s kapelním logem a možná ještě něco, na co jsem zapomněl. Hodně sóloval a hrál na katyru tvaru telecaster. Oba kytaristé měli vizuálně podobnou aparaturu - tedy klasickou velkou reprobednu se čtyřmi repráky a na ní položenou hlavu. Jeho kolega u spíše doprovodné kytary měl do apáry zapojeného Corta ze série X, vypadal jako klasický mladý tvrďák z 80. let, kterého by tehdá ale museli zrovna pustit z vojny na opušťák - měl takový jako vojenský sestřih, vypadal děsně mladě, džísku bez rukávů ověšenou spoustou placek, a další rockovou bižuterií. Při hraní se tvářil tak hustě, že být bigbítová patnáctiletá fanynka, budu z něj úplně hotová... Kluci zvučili, až nazvučili, pak se spořádaně vrátili k řízkům a nějaké spořádali a na devátou to vypuklo naostro.
Na pódiu odvedli pěkný, přiměřeně punkový výkon. Skladby se od sebe daly slušně rozeznat, byly dostatečně úderné, co člověk nechytil na první dobrou, většinou zopakovali, takže i srozumitelnost byla na slušné úrovni (za což vděčíme precizní práci Jardy), zpravidla se ve zpěvech střídali kytaristé s basákem, měli to rozumně aranžované a oproti zkoušce byla rozumně lehce stažená hlasitost, takže se to v sále dobře poslouchalo. A i s jedním přídavkem stihli mít do hodiny hotovo, takže i časově byli rozumně nastaveni.
My jsme je nechali v klidu slézt z pódia a šli jsme na věc. Nazvučeno bylo celkem rychle, takže pak už to bylo na nás. Ze začátku jsme se v tom se Spokem trochu plácali - já to občas strouhnul o nějaký pražec vedle, on se také místy trochu hledal. Ale jak jsme se našli a chytili, už to bylo úplně v pohodě. Taky proč by ne, když jsme se dobře slyšeli, což bylo dost klíčové. Zvolili jsme taktiku dvou setů po 15 písničkách s pauzou uprostřed. To se nám celkem osvědčilo a pomohlo vykrýt čas do půlnoci. Diváci vypadali spokojeně, čemuž jsme byli rádi. Pravda, dorazilo jich míň než Jarda čekal, ale holt po tom Covidu si lidi teprve zvykají chodit ven z chalupy a do hospody i za kulturou... Ostatně ti co nedorazili přišli o hezký bigbítový večer.
Po sklizení aparátů jsme se na místě ještě nějakou chvíli zdrželi. Pokecali jsme s Jardou, kluci chodští se přesunuli qíčepu a hlavně jsme se ještě museli trochu vydýchat. Po chvíli zahájil svoji produkci nějaký ten DnB DJ. Sice tomuhle stylu moc nerozumím, ale viditelně ho to bavilo a pohyboval se u svých přístrojů zaujatě a celkem zkušeně. Ale fakt po mně nechtějte, abych to nějak posuzoval. Rytmus to mělo výrazný a příznivci stylu začali mocněji trsat, takže asi taky dobrý. Nějakou chvíli jsme to zvládli vstřebávat, ale přece jenom jsme po nějakém čase zvolili strategický ústup.
A protože Jarda vypadal dost spokojeně, možná jsme tu nebyli zahrát naposled... Zkrátka v Žilově to žilo.

Den Lhoty (28.05.2022)
Všechny obce stárnou. A to od doby, od které někdo zaznamenal, že byly založeny. A Lhotě se to stalo letos, že zestárla na 700 let od první zmínky. Lhoťáci si toho nějak všimli či co, a vytvořili event jménem Den Lhoty. Zahrnovalo to nějaké scénky, stánky s pivem a obžerstvením, stánek se zvukařem a pódium s kapelami.
Kapely to ovšem byly jen takové, ve kterých se vyskytuje nějaký ten Lhoťák. A u Disharmoniků šlo o zakládajícího člena, pana Doctora.
A jak jsem tak koukal na playlist, Lhota je obcí, zaslíbenou spíš trampským a country souborům, než punku. Dělal jsem si kvůli statistice čárku za každou punkovou kapelu, která tam zahrála oproti těm asi pěti "ohníčkářským". A kolik čárek myslíte, že tam bylo? Až do nástupu Disharmoniků ani jedna.
Když jsme na náves ve Lhotě dorazili, zrovna tam nějaká kapelka na pódiu celkem dlouze vyprávěla, pak snad ještě déle hrála nějakou písničku. Technicky tomu nebylo moc co vytknout, ale nějak to nebyl můj půllitr piva (nebo chcete-li, můj šálek čaje taky ne). Ostatně i z toho, jak obsluze párkového stánku zasvítily oči, když jsem jim sdělil, že zahrajeme punk, mi bylo jasné, že na nějaké oživení se tu už docela čeká. Ono taky nebylo k večíru žádné teplo a na ty jejich kousky se prostě poskakovat nedalo. V pohodě jsme si stihli zakoupit i sežrat klobásky, vypít pivko, seznámit se s částí pořadatelů a připravit si nástroje pod pódiem. Hned jak si nás všiml, hlásil se k nám radostně i zvukař Jarda, o kterém jsem se zmiňoval už v reportáži z Žilova. Z toho jsme taky měli radost, protože o něm víme, že zvučí dobře.
Borci před námi skončili včast dle rozpisu, což byla dobrá zpráva - takhle jsme stihli za vyměřených 40 minut (plus asi 10 minut zvučení) zahrát 20 písniček. To bylo výrazně lepší, než jsem čekal. Naběhli jsme na věc ve čtyřech včetně již zmíněného Doctora. Ten se nenechal nijak vyvést z míry, poskakoval jako postřelený jelen zamlada. Já u vědomí blížící se policejní hodiny intenzivně hobloval fošnu, v níž jsem časem rozeznal svoji kytaru, Spok basoval, co mu tělo dovolilo a Vedoucí bušil škopky s razancí sobě vlastní. Doctor nahodil hned na začátku chytrou vějičku - vyhlásil akci "kniha pro nejlepšího pogovače v kotli". A tak se stalo, že Lhoťáci v počtu několika desítek krásně pogovali skoro celé naše vystoupení. A to včetně jedné sympatické pořadatelky s nohou v ortéze (doufám, že jsem jí to teď nepodělal u ošetřujícího lékaře). A kromě pogařů i ostatní setrvali ve svých pozicích, takže koncert byl i dost slušně navštíven. Jednomu zájemci jsme i prodali CD, takže úspěšnost akce v součtu byla dosti vysoká. Jediné minus nastalo na konci - publikum se dožadovalo přídavků, což po desáté večer nebylo možné. Titulní hrdina našeho songu Speedy Bonzáles má totiž mezi místními zřejmě nějaké spřízněné osoby, které po jeho vzoru hlásí každé přetažení akce, protože "hlásit se to musí".
Nicméně posluchači to nějak vydýchali, pořadatelé poděkovali, my se sbalili a odjeli. A to je vše, přátelé!

Lampa červnová (17.06.2022)
Jsou období, kdy na koncerty chodí málo lidí. A pak jsou tady období, kdy jich chodí ještě míň. A právě takovým obdobím jsou horké červnové večery. Pokud už lidi někam míří, pak spíš do přírody a k vodě, než do městských klubů. A tak nějak se stalo, že Disharmonici dostali návrh na hraní v Lampě, dokonce s několika možnostmi, kdy by se tak mohlo stát.
Hned nás napadlo i několik možností, koho pozvat. Na první dobrou jsme sáhli po Špinavém ubrusu, který se nám v Žilově velmi osvědčil. Kluci hrajou dobře, je s nimi dobrá domluva a očividně je to s námi baví. Nezklamali a potvrdili. Bohužel jejich druhý kytarista (ten mladší) měl letní tělovýchovný kurz, ze kterého ho na večer neuvolnili ani nepovolili přijet až v sobotu. Sice i bez něj zahráli výborně, ale je mi jasné, že klukům tam prostě ta druhá kytara místy chyběla.
Na místo jsme dojeli včas, připravili se, pili pivko a čekali.
Na půl devátou Ubrusové vystartovali a brousili to pěkně punkově po chodském způsobu. Pěkně kompaktně ve třech, s nasazením, hodným pravých punkerů, viditelným potěšením a slušnou sehraností. A posílali do sálu ty svoje poměrně krátké texty, basové lajny a kytarová sóla, podložená bicí palbou. Určitě by dali i nějaké ty přídavky, kdyby bylo v sále víc diváků. Touto cestou velmi děkuji Daně, Aničce a Petrovi, jakož i nyní vousatému Vencovi 21 z Písku, který to měl nejdál. Bohužel na další diváky nějak nedošlo, nicméně jsme za ně velmi rádi, protože si nás poslechli rádi.
My jsme naběhli hned po nich a začátek hezky pokopali. Spokovi tak úplně nevyšel text Sisyfa a já všechny předběhl Na Dně, kterou jsme raději ani nedohráli. Tím jsme ty hlavní problémy vyčerpali na samém začátku a mohli to dohrát až do celkem uspokojivého konce. Přidali jsme ještě jeden kus, neb publikum a zejména kluci z Ubrusu se docela rozjuchali a vytvořili tak docela hezkou kulisu toho našeho hraní.
Nakonec to byl celkem hezký koncertík. Možná ještě někdy nějaký zorganizujeme.

Budějovice narozeninové (17.09.2022)
Pravidelní čtenáři této kroniky si jistě pamatují, že loni jsme hráli v Českých Budějovicích na fesťáku, svolaném Jankem Dobrotou. Letos nás na stejné místo pozval Suki, basák HC skupiny StresTanec, neb jeho děvče Kačka a spoluhráč z kapely Pája slavili narozky. Pravda, měl jsem ten víkend jednu akci v Sušici, která se ovšem Disharmoniků až tak moc netýkala. Ale proč si na chvíli za Sušice neodskočit zahrát do Budweisu, že? Kluci taky mohli, takže jsme se domluvili a přijeli.
Na místě jsme byli všichni včas. Kromě velmi srdečného uvítání jsme mohli ocenit, že oproti loňsku vypadal atomový kryt mnohem klubověji než posledně. Sice ten základ je pořád stejný a větší část osazenstva zdá se taky, ale bylo to už prakticky bez plísně, vymalován pracovitými sprayery ve všech možných barvách. Ba i zvukař tentokrát o akci věděl, byl tam a po troše snahy se mu podařilo uchodit dokonce i odposlech! Nazvučeno tedy bylo, nafasovali jsme nějaké lístky, umožňující dát si na baru drink zdarma. Napojili jsme se tedy a nachystali se na naše vystoupení. Pan Vedoucí se dokonce připravoval tak pilně, až se z něj chvilkami kouřilo.
Nasadili jsme celkem rychlý set - tedy ne že by byl krátký, hráli jsme ho přes hodinu, ale skoro samé rychlejší věci, což se ukázalo jako dobrá volba. Hrnuli jsme to do nich pěkně v tempu, jak je v kraji zvykem, a diváctvo slušně reagovalo. Bylo znát, že už trochu vědí, co od nás čekat. Zpočátku si někteří stoupli a i ti sedící podupávali do rytmu, časem došlo i na náznaky rytmických pohybů a ke konci už to u některých přešlo do jasného poga. Svoje místo v listu nalezly i tři skladby Ložiska - kromě již notoricky známé Lamy i Rádio a Baby. Po půl desáté jsme ještě přidali kromě tří připravených přídavků ještě Spokova Medvěda. Nic jsme myslím moc nepodělali, jen jsem asi měl ze začátku míň tlačit na ten řev, ke konci jsem už musel na hlasivky jít hodně s citem, aby mě neposlaly do háje, ať si chrčím třeba bez nich :-) Takže jediným zklamáním bylo chování mého nahrávacího přístroje, kterému jsem měl přece jenom nastavit nahrávání o něco hlasitěji. Takto mi nahrál hodinu a půl naprostého ticha, s čímž si editor audia fakt neměl šanci poradit.
Po nás ovládli pódium StrestTanci, tentokrát již se třemi kytarami, zatímco basa i bicí zůstaly po jednom obsluhujícím borci. Působili fakt stylově - menší snědý bubeník do toho šel s ohromnou vervou, Suki u basy občas poslal našim uším i nějakou tu hlubokou melodickou linku a všechny kytaristy to taky očividně bavilo, včetně oslavence Páji. A bušili do toho srdnatě, zvuku bylo všude dosti až hodně, přetékal a kvasil, což bylo přesně to, co od nich publikum čekalo. Je to styl tvrdého jadérka, kde údernost je určována i fyzickým pohybem rukama, i mocnými akustickými projevy. Škoda jen, že jsem druhý den musel ráno pokračovat v té Sušici v té zmíněné víkendovce a nemohl se zdržet déle. Ale aspoň něco z jejich vystoupení jsem takto zaslechl a komu se HC líbí, rozhodně to stojí za poslech.
Poslední vystupující ansámbl jsem prošvihl úplně, ale třeba mi o nich něco poví pan Vedoucí, až se zase uvidíme (nejspíš na zkoušce, že jo?)...
Takto jsem ale musel odjet dřív a rozloučit se jen s některými, Tímto ostatní účastníky akce pozdravuju!

Hifáč Lentilní listopadový (5.11.2022)
Tak jsme si říkali, jestli začne zase někdo vychylovat s Coviďákem a zakazovat lidem chodit ven. A ono furt nic. Nějak to ti byrokrati flákají. No a tím pádem jsme se osmělili zahrát i jinde, než v mojí garáži, kde tu a tam zkoušíváme. Volba padla na Hifáč. Byla to volba taktická, neb takto jsme zahájili druhou padesátku Hifáčových koncertů, takže teď tam musíme zahrát ještě 49x... Nebo taky ne (to je druhá možnost). Ale ať už tak nebo naopak, nebo případně ještě úplně jinak, na tohle vystoupení jsme se už docela těšili. Zase si asi řeknete, na co se dědoušové našeho věku ještě můžou těšit, když mládí je v tahu a do penze daleko. A my jsme se těšili na Lenthilium a jejich metalofon, lidově zvaný též xylofon... Totiž Banjo jednou takhle kvečeru projížděl na svojí černé koloběhně kolem konečné Světovar, neb ten název zastávky mu byl na poslech sympatický. A tam se vyskytlo větší množství než malé Lentilních členů, vracejících se ze zkoušky. Tož jim koloběžec přislíbil podzimní pozvání do Hifáče. Zbytek kapely byl s tímto výběrem spoluhrající kapely také spokojen, což projevili souhlasným chrochtáním na basové combo a přiznávkou obou činelů a dokonce i odklepnutím na hý-hatku. Tak nadšený souhlas jsem ani nečekal, takže jsem už koncert domluvil, abych se taky měl na co těšit.
Jediný drobný technický problém nastal s parkováním vozidel, neb jednak to je problém furt, druhak zrovna probíhala nějaká čutaná, kde plzeňácí dostali na prdel od týmu, řečeného tuším parta alternativně zaměřených občanů nebo tak nějak podobně. Víc bych do toho raději nezabrušoval (© Míla Rozner)... Ovšem nakonec jsme stejně zaparkovali, jen to chvíli trvalo.
Pak už nastaly takové ty banality, jako že se přinesly a zapojily aparáty, pak někam zmizeli ti, kdo věděli, kam co přijde, pak se zase objevili, pak to zapojili, šli si zapálit, zvukař Tomáš je nazvučil pak zase někam zmizeli, pak se napili, mezitím jsme se pozdravili a pak takhle nějak ještě asi třikrát. Z diváků si tohle všechno docela slušně užila kolegyně MJ s manželem Petrem (jo, ti dva, co jsme loni hráli na jubileu ve Vinylu), protože na místo dorazila dokonce ještě dřív než kapely. Ale nebylo to zase tak zlé, jak někdy bývá. Tomáš zvučil kvalitně a přitom kapely působily při zvukovce hluk jen poměrně krátce. Přitom docílil slušného zvuku, což je paráda. No a další diváci následovali - Láďa s Karlem, tříčlenná delegace z Touškova, k MJ+PJ dorazil ještě další pár a Irena z angličtiny, Magda Píšťalka ze Dřeváků s partnerem - no a ještě dvojciferný počet dalších lidiček.
To už Hifáč celkem slušně zaplnilo, takže jsme mohli být spokojeni a vypustit na pódium Lenthilium, aby předvedli, jak se za ta léta sehráli. A můžu konstatovat, že je to znát, jak jim to slušně šlape. A jdou do toho přitom stále s nadšením - žádná obyčejná rutina. Prostě všech pět se činilo řádně - chvílemi znělo i pět nástrojů, většinou však klávesy mlčely, zato jejich obsluha ne, neb měl mikrofon, do kterého docela dost zpíval, decentně skryt za černými brýlemi. Kytara, basa i bicí jely bez problému ty svoje party a metalofonista (zároveň i mistr tambourine man) se taky kromě nástroje nezdráhal se ozvat i vlastními ústy. Jen rytmická sekce se zpěvu zdržela a setrvala v opojení nástrojem. Stihli asi 15 písniček a po jednom přídavku předali pódium včas a v pořádku, jak jsme se záhy přesvědčili.
Naběhli jsme na pódium a pálili do sálu skladbami většinou krátké dávky s vysokou kadencí. Výjimku tvořilo pár pomalejších balad, kterými jsme to občas proložili. Snad jsme až tak moc chyb nenavršili, nepočítám-li svoje občasné textové rozpaky a Džbánek, u kterého jsem nějakou chvíli lovil první akordy. Ale jak jsem je měl, už jsem držel a nepustil. A celkem v pořádku jsme tak odehráli i tři skladby od Ložiska i čtyři od Tří Dřeváků. Někdy během první půle našeho setu se občas někdo z děvčat zavlnil u dveří do rytmu, v druhé půli už šlo o skoro regulérní kotel a ke konci už to gradovalo tím, že kromě tří trochu plánovaných přídavků jsme zahráli ještě další tři neplánované, narychlo domluvené na pódiu (Óda, Kelímek, Nic není stejné).
Po koncertě jsme ještě docela dost pokecali s diváky. Omlouvám se těm, se kterými jsem pokecal málo, ale bylo diváků hodně a rozdvojit se neumím. Každopádně tahle akce byla hodně povedená, a navíc to vypadá, že si s Lenthiliem ještě zahrajeme letos 23.12. A to je myslím taková hezká tečka za tím naším koncertem. Opakuji: je to taková hezká tečka za tím naším koncertem.

Domažlické Moskyto, aneb 11 a 11 je 22 (11.11.2022)
Letos jsme se s domažlickou punkovou partičkou Špinavej ubrus stihli seznámit, skamarádit a odehrát po této akci již tři společné koncerty. Tenhle byl ale trochu jiný, než ty předchozí. Zatímco v Žilově i v Lampě to bylo spíš na naší domácí půdě a domlouvali jsme to my, v Domažlicích to domluvili kluci z Ubrusu. A rovnou řeknu, že to domluvili dobře, protože diváctvo se sešlo, neprotestovalo, platilo a fandilo, personál byl k nám vlídný a hned od začátku měl na čepu dvě piva, obě standardně pitná. Takže kdyby v tom snad ještě někdo tápal, ať vezme na vědomí, že akce byla prostě zdařilá.
Pátek prý nešťastný je den. Napsal to i Karel Jaromír Erben. Nevím moc, proč by měl být nešťastný. Je to den, kdy člověku končí pracovní týden a začíná víkend. No dobrá, třeba pro někoho kdysi dávno mohl být, ale přinejmenším páteční večer je vyloženě pohodová záležitost. A ještě k tomu takové datum - 11.11. roku 22 - kdo by odolal! Vedoucí a Spok po šichtě opustili svá pracoviště a sedli do vozů. Já si sedl do vlaku a nechal se dovézt do Domažlic k dalšímu vlaku, který mě dovezl skoro na místo. Stačilo jen půl kiláčku popojít a zavolat Spokovi, aby mě odnavigoval. To mělo ještě další pozitivní dopad, totiž že Spok tak dostal impuls k ukončení práce a dojel do klubu také.
Na místě jsem ocenil napřed první pivo, po další obhlídce i skutečnost, že aparát nám půjčili Ubrusové, takže jsme toho nemuseli moc tahat po schodech nahoru. V podstatě během mého prvního piva byli všichni účinkující na místě, byť na jeho počátku jsem tam byl jen já s klubákem Jirkou. Zatímco jsme seděli na baru, ujal se basový umělec zapojování zvukové techniky s tím, že zvukař má čas až od devíti. Jelikož mu to šlo velmi dobře, celkem ničemu to nevadilo. Ostatně teď mám zpětně pocit, že dorazil o něco dřív, než v těch inzerovaných devět. Mezitím jsme se všichni pozdravili, lehce pokecali, stanovili začátek na devátou a o hraní jako první jsme se přihlásili my. Už tak kolem osmé se do klubu trousily většinou páry posluchačů - zpravidla prý Spokovy spolupracovnice s doprovodem.
Na devátou už tam byli prakticky všichni, takže jsme nastupovali před slušně zaplněný klub. Když nepočítám drobné textové výpadky a skutečnost, že jsem v jedné skladbě kdesi v úvodu nenastoupil na sloku a protáhl si ji tak o nějakých pár taktů (ale kluky musím pochválit - vysledovali to dobře a vykryli mi záda tak, že by si toho neznalý možná ani nevšiml), odehráli jsme to myslím docela slušně. Hlas mě většinou poslouchal a řval tak, jak jsme si umanuli já a zvuková technika. Diváci tleskali, byť většinou setrvávali u svých stolů. Dohrnuli jsme to obstojně k závěru, doplněnému jedním přídavkem na speciální přání ubrusáckého basáka. Za sebe musím pochválit i lampový kytarový aparát s hlavou od Engla, který mi půjčil kytarista Jirka. Mimochodem díky moc za zapůjčení celé apáry, díky čemuž jsme mohli jet dost nalehko. Skončili jsme skoro přesně na desátou.
Naši hostitelé nastoupili v druhé části. Co taky jiného, když v té první jsme byli my, že jo? No a nasadili svůj klasický repertoár tak, jak jsme na něj zvyklí. Bylo to takové jako ze života a tak to bylo i podáno. Sice byli trochu lízlí a před koncertem se nám svěřili, že už nějakou dobu nezkoušeli, ale pořád byli oba kytaristé o dost přesnější než já a zbytek nedokážu přesně posoudit, protože basa a bicí jsou právě o té přesnosti, kterou já tak úplně nemám. Žádných výraznějších zaškobrtnutí jsem si skoro nevšiml. Tedy pravda, jednu skladbu asi po půl minutě odpískali a dali znovu a občas v druhé půli někdo potřeboval odskočit, takže to vyplnili nějakou tou lidovkou. Ale Chodsko je folklórní oblast a zvyky jsou zde rázovité a tradiční. Čili měřeno optikou genia loci nic, co by vybočovalo z počestnosti a dobrých mravů :-) Dohráli v pořádku, nějaký ten pogo kotel se taky konal, i když z mojí strany už to tak nejde, jak šlo dřív.
Celkově to vypadá, že jsme utužili spolupráci, čili můžete se těšit na nějaký další společný koncert, jen co něco zajímavého domluvíme. Myslím, že se v podstatě zadařilo.

Urbex a Lenthilium (23.12.2022)
Semlelo se to tak, že jsme s nimi zahráli začátkem listopadu v Hifáči a jen tak mezi řečí padla nabídka, že nemají nikoho k sobě na 23. prosince. A protože jsme tam byli celá kapela, hned jsem si ověřil, že oba spoluhráči můžou stejně jako já, a bylo domluveno. A tak jsme opět hostovali na tradičním předvánočním klubovém vystoupení Lenthilia.
Název klubu Urbex většině z vás asi nic neříká, byť jsme tam před čtyřmi lety již hráli. Ale to ještě bylo všechno trochu jinak. Nikdo netušil nic o covidu, pódium bylo v místnosti s barem (zatímco nyní je ve vedlejší místnosti a taky se zvukařem, což je rozhodně příjemná změna). Minule taky nebyl jasný časový rozvrh, zatímco tentokrát Lentilové začali jako první skutečně v dohodnutém čase (plusmínus akademická črvrthodinka) a my se dostali na pódium již v plánovaných deset večer. No a další změnou je právě název klubu, protože minule se to ještě jmenovalo Belfast.
My jsme byli rádi nejen proto, že jsem ve svojí lenosti jiná koncert na prosinec domluvený neměl, ale zejména proto, že Lenthilium hraje podobně jako my, byť jisté rozdíly tu samozřejmě jsou - například jejich klávesy a pověstný metalofon. Jejich tvorba se pohybuje někde mezi undergroundem ve stylu PPU a punkem ve stylu Disharmoniků :-) A některé texty mají fakt i dost přemýšlivé, ale hlavně se s tím moc nepárají a rovnou servírují, čímž jsou nám blízcí. Ale dosti teoretického tlachání a zpět do klubu.
Ještě jsem vlastně nezmínil další plus akce, že jsme tentokrát hráli komplet na jejich aparáty, takže jednak jsme na místo přišli hezky nalehko, ale taky pauza na přestavbu apáry prakticky odpadla, což je zase ta výhoda pro diváky. Taky jsme nemuseli moc zvučit nástroje. My bychom stejně moc dopředu zvučit nemohli, neboť Spok chytil nějakou infekci, provázenou horečkou asi 38°C. To mělo zřejmě za následek, že se trochu "ztratil v kalendáři" a myslel si, že hrajeme až o den později. Až na můj telefonát někdy kolem půl deváté večer zjistil drsnou realitu, i vstal z propoceného lože, ozbrojil se basou a vyrazil do hustého deště. My ostatní jsme tam už kolem půl osmé byli všichni, kolegové z Lenthilia očividně už i nějakou chvíli dopředu, protože apáru měli už postavenou. A vesměs jsme využívali toho, že účinkující měli pivo zdarma. Po příchodu nás Spok informoval, že jestli bude trochu mimo, je to tou teplotou. Ale mohu s radostí konstatovat, že mimo nebyl, nebo jsem aspoň nic takového nezaregistroval.
Spokův příchod trochu souvisí s tím, že jsem úplně nezachytil začátek Lentiláckého setu, takže klasickou úvodní Rujánu jsem slyšel (a nahrál) až cca od půlky. Kluci zahráli dost věcí, které už znám z jejich alba a z předchozích koncertů, a navíc i nějaké, které jsem od nich ještě neslyšel. Zvuk měli celkem vychytaný, i když podle některých diváků trochu hlasitější, než by bylo nutné. To ovšem mně jakožto polohluchému bigbítovému dědkovi nijak nevadilo. Hráli kluci pěkně, technický problém s ulomeným držákem mikrofonu vyřešili lepicí páskou od baru a předvedli nám přes dvacet správně "garážových" písní od přemýšlivých ke sprostým a taky sprostě podezřelých z toho, že obsahují nějakou myšlenku nebo zprávu nebo poselství nebo kdovíco jiného. Přídavek tam byl taky a celé to šlapalo a mělo přiměřenou délku. Diváci vypadali spokojeně, někteří až rozjuchaně, a to včetně mě. I Spok sterval v sále po celý set a se zájmem naslouchal.
Kluci to dohráli a tím pustili na pódium nás. Diváctvo bylo aktivní a opět dost lidí i pogovalo. Předem popisu našeho setu se sluší poděkovat všem přítomným, že atmosféru nastavili fakt hodně vstřícně a pohodově. Díky Míče s doprovodem, Láďovi, Pepovi a Milanovi s Gabčou, kteří dorazili už tradičně a dalším známým z koncertů Znouze, kteří dorazili zřejmě díky pozvánce, které jsem v Lampě na Znouzi rozdával povědomým tvářím. A taky divák Láďa s partnerkou a mazlivým psem a další borci a borkyně dodávali i našemu vystoupení patřičnou atmosféru. Fakt to hrnuli, takže se to hrálo skoro samo. A co mysamotní ? Odehráli jsme to s nějakými drobnými škobrtnutími z mojí strany zejména v sólech a tu a tam v nástupech, ale v podstatě bez zásadních problémů. Nacpali jsme tam klasicky všechny naše covery Ložiska, nějaké ty skladby Disharmoniků, z nichž jsme některé delší dobu jeli jen na zkouškách a na parketu bylo fakt živo až do finiše. Spok to přes horečku dal dobře a Vedoucí nás zezadu bezpečně jistil, takže to jelo ve slušném až vysokém tempu celou dobu a kromě setu a připravených čtyř přídavků jsme ještě na konkrétní přání přidali tři další. Když už na nás dorazili rokycaňáci, co bychom jim třeba toho Strejdu nezahráli, že jo? Pogo bylo, šlapalo to, tak proč taky ne?
Něco po jedenácté jsme naše běsnění ukončili, dopili a vyrazili do ulic vstříc Štědrému dnu. A to je asi pro letošek od Disharmoniků vše. Tož čau někdy po novém roce!