Koncert Disharmoniků

Záznam otřesných událostí při koncertu Disharmoniků.


Minulý týden došlo v našem krásném a poklidném městě k události galaktického významu. Touto událostí bylo v tomto století již páté vystoupení skupiny Disharmonici. Dříve než začnu s vlastním popisem této otřesné události, rád bych se na několika stovkách následujících stránek stručně zmínil o historii této skupiny.

Skupina vznikla ještě v dobách hluboké totality. Pro milovníky přesných údajů musím uvést, že se jednalo o konec normalizace, a to v den, kdy byla vydána norma ČSN 366 725 99. Jistě se ptáte, co přinutilo Disharmoniky, aby založili vlastní skupinu a začali psát vlastní písně. Jak jistě předpokládáte, jejich posluchači to nebyli. Co tedy vyprovokovalo tu ukrutnou bouři? Bylo to prohlášení jejich nejoblíbenější a dodnes neznámé skupiny Visací zámek, že VZ je nejvíc neumětelská skupina na světě. Ano, toto stupidní prohlášení vyburcovalo Disharmoniky z letargie a okamžitě zakládají novou totálně neumětelskou skupinu.

Jelikož se právě nacházeli na bramborové brigádě, využili inspirace a složili údernickou píseň "Hej rup, nechce se mi do práce". Píseň se okamžitě stala hitem a na jejich prvním až osmačtyřicátém albu byla uváděna pod názvem "Písnička proti trudnomyslnoti". Disharmonici tak skvěle navázali na anglickou tradici dělnických šlágrů, kterými se zejména proslavila Liverpoolská skupina Brouci. I druhá píseň, která vzápětí následovala, byla optimistická s pozitivním nábojem. Jednalo se o dnes již zlidovělou píseň "Challenger", která velkolepě pojednává o radostném osudu amerického raketoplánu, který havaroval 30 sekund po startu. Zajímavý je osud teoreticky třetí písně "Tak jsem vzal bič", neboť námět této písně byl vymyšlen již na zmíněné bramborové brigádě. Avšak dva nebo tři texty, jež tento námět zpracovávaly, byly vetovány a zásahem cenzury zničeny. Teprve po osmi letech napsal nadprůměrně hyperinteligentní doctor H text, který tento námět fantasticky zpracovává a prošel cenzurou. Další písně se pak valily jako lavina. Jen namátkou jmenujme "Škodovku", "Afriku", "Stánky" a další a jiné.

Písně Disharmoniků pak přímo šokovaly porotu soutěže ZUČ. Disharmonikům však brzy přestaly stačit úspěchy na těchto soutěžích a uspořádali vlastní koncerty. Na těchto koncertech se pak stali přímo miláčky pracovníků STB, neboť Disharmonici těmto pracovníkům (kteří většinou neměli IQ vetší než pokojová teplota) sami předem posílali volné vstupenky a vytištěné texty. V textech byly již předem červeně podtržené pasáže, které byly v rozporu s tehdejším režimem. Později pak ještě přikládali důkladné rozbory, v čem jsou uvedené texty ideologicky závadné. Jako všechno i toto dělali velmi poctivě.

To je pak donutilo opravit některé chyby v Marxově terorii. Jako příklad můžeme uvést články "Vliv práce na pojištění opice", "Vliv lenosti na polidštění opice" a "Vliv bigbeatu na polidštění člověka". Dále významně zasáhli i do ujasnění základních pojmů. Nejvíce je to znát u pojmu pracující inteligence, který bratr Marx tak s oblibou používá, bez dalšího vysvětlení. Teprve Disharmonici důslednou analýzou (platového ohodnocení) dokázali, že nejvýznamnějším (ne-li jediným) představitelem pojmu pracující inteligence jsou programátoři. A jen tato třída dokáže pro společnost vytvořit takový program, který vede až k úplnému zhroucení systému a vynutí si revoluční změny. Bestsellerem se stala jejich kniha "Úpadek", která je volným pokračováním Marxova "Kapitálu". Kniha podrobně popisuje způsoby vykořisťování za socialismu, kdy na rozdíl od kapitalistického vykořisťování člověka člověkem je toto nahrazeno zcela novou kategorií třídních vztahů a nastává vykořisťování člověka komunisty. Spolupráce Disharmoniků s STB se velmi vyplácela, neboť od svých přátel pak získávali kvalitní nahrávky jejich koncertů. Většinu nahrávek však Disharmonici dodnes pravidelně zakopávají v pancéřových pouzdrech na různých místech naší planety, neboť jsou přesvědčeni (přes obrovskou současnou popularitu), že jejich tvorbu náležitě ocení až budoucí generace, nebo zcela jiná civilizace.

Nyní se musím zmínit o černém dnu Disharmoniků. Tyto události bohužel nelze zatajit, neboť již vešly ve všeobecnou známost. Ano, jak již jistě tušíte, jedná se o události 17. listopadu. Vše začalo tím, že byl zrušen koncert skupiny Visací zámek. Zklamaní fanoušci pak byli zlákáni novou nadějí, neboť se doslechli, že na Albertově mají vystupovat Disharmonici (tehdy ještě v Praze neznámí). Netrvalo dlouho a na Albertově se shromáždil stotisícový dav. Disharmonici, kteří byli zvyklí hrát pro dvacet až třicet příslušníků STB, se nezalekli a začali jejich nejnovější skladbou "Čumíte jak idioti". Nejspíš to nebyla správně zvolená píseň, neboť Disharmonici nestačili ani dohrát, když se začali ozývat výkřiky : "Nechcem být kůl v plotě. Chceme bít." (Ano, čtete správně "bít" a nikoliv "beat"). Obecenstvo pak začalo rozebírat přilehlé ploty. Zkušení Disharmonici zanechali hraní a začali prchat směrem k Václavskému náměstí. Rozzuřený dav se hnal za nimi s výkřiky : "Máme hole v ruce." Na Národní třídě dav málem Disharmoniky polapil, když v tu chvíli zasáhli jejich přátelé z STB. Další události již zde nemusím líčit. Jen pro úplnost uvádím, že jejich koncert povolil jakýsi Miroslav Štěpán. Jen tomuto povolení může děkovat tento soudruh za svůj pobyt v nápravném zařízení. Neboť jen tak lze chápat právnický pojem "zneužívání pravomoci".

Po revoluci se Disharmonici uchýlili do ilegality. Teprve po třech letech, když se národ uklidnil, se opět začali objevovat na veřejnosti. Skupina Disharmonici je svým způsobem vyjímečná, neboť to je jediná skupina, která byla zakázaná jak za totality, tak i po ní. Dalším význačným rysem skupiny je, že se nikdy nepodbízela režimu, což lze nejlépe dokumentovat na písni s vojenskou tématikou "Vlevo hleď". Tato píseň sice byla za revoluce přepsána na "Přímo hleď" a posléze ještě upravena na "Vpravo hleď". Přesto ve všech jejích variantách zůstává jasný negativní postoj k základní vojenské službě, což se nejvýrazněji odráží v refrénu písně, který zní : "Fuck off army". To by se dalo doslovně přeložit jako : "Vojna není právě to, co se mi strašně moc líbí." Tato píseň byla v poslední době opět přejmenována na "Čelém vzad." a nikdo (ani Disharmonici) neví proč. Písně s vojenskou tématikou jsou vesměs inspirovány zážitky z vojenské katedry. Jde zejména o osobu (neplést si s pplk. Osobou, který ovšem též byl zdrojem inspirace až konspirace) pplk. Zdráhaly, který se ničeho nezdráhal a dostal se do několika textů písní Disharmoniků. Nesmíme též zapomenout na pplk. Pangráce, známějšího pod přezdívku Pankáč, který Disharmoniky přímo inspiroval k písni "Puňk iznt dead".

Dalším zdrojem námětů je vyprávění kamarádů, kteří byli postiženi touto živelnou pohromou. Sami Disharmonici však na vojně nebyli. Zajímavé jsou příběhy o tom, jak toho dosáhli. Banjo v době, když byly odvody, začal vykřikovat "Já jsem úplně na suchu!" a ukazoval komisi prázdnou peněženku. Komise v obavě, že mu bude muset dát almužnu, mu raději dala modrou knížku. Zatímco doctor H na otázku zda je ochoten splnit nejčestnější občanskou povinnost odpověděl, že je bezcharakterní.

Jejich název se s časem nemění. Neustále jsou to Disharmonici. Mění se jen dovětky. Zatímco za totality se vydávali za : "Západočeský nesmyslofonický antiorchestr plísní a kanců" po revoluci pak výrazně podporují dovětek : "Neumětel band."

Nyní již k vlastnímu koncertu. Koncert se konal v Domě Hrůzy v obřím sále. Již šest hodin před plánovaným začátkem celé akce se ve frontě předprodeje hromadilo nepatrné množství asi sedmi set důchodců, kteří se dožadovali slevy. Pokladní volal: "Dneska žádný slevy, vy volové! Navalte many a táhněte dovnitř." Po chvíli jejich naléhání dodal: "Můžete táhnout i jinam" a neslušně odplivl na podlahu, bohužel právě na místo, kam si před chvílí odložil svačinu. Důchodci většinou odtáhli někam jinam a do dalšího děje příběhu už nijak výrazněji nezasáhli. Zasahovali však jiní.

Po chvíli, trvající asi jen necelých půl hodiny, se u pokladny objevil muž, již od řeky mávající jakousi legitimací, jejíž vnitřek mu bohužel hned zpočátku spadl do Radbuzy, čímž poněkud pozbyl na čitelnosti. Mužík (nezaměňovat s ruským kolchozníkem) zaúpěl, přičemž si rval zbytek již tak dost nekompletního porostu a legitimace: "Jak já se teď jenom dostanu na Vnitro, vlastně chtěl jsem říci dovnitř! U meňá nět bumážki!". Později se na místní policejní stanici zjistilo, že se jednalo o pozitivně prolustrovaného (měl v bytě dva lustry) kandidáta konspiračního bytu a ředitele Pragokoncertu Bořivoje Hluchoněmého, momentálně bez platných dokladů a v značně podnapilém stavu.

Pak se celá situace u pokladny uklidnila. Kolem pokladny začaly postávat velmi pěkně urostlé dívky, které se díky svému oblečení vydávaly nebezpečí, že nastydnou shora i zdola. Dívky však nedbaly na své zdraví a sháněly nějaké partnery pro jejich oblíbenou hru. Jistě jste uhádli, že se zlákanými chlapci hrály dámu. Zajímavé bylo, že ať partie skončila jakýmkoli výsledkem, vždy platil muž. Slečny s hereckým nadáním pak zkoušely nacvičit některé scény z populárního amerického seriálu Dalas. Tato idylka však skončila ve chvíli, kdy k Domu Hrůzy dorazily tři plné autobusy s pracovníky závodu Romo Fulnek.

Tito přivandrovalci se okamžitě začali hrnout k pokladně. "Davay lístky na Diskomaníky, gadžo." halasili na pokladníka. "Nejprve musíte zaplatit vstupné." kontroval neohrožený muž. "Jaký penýze. My žádný penýze nemáme. To má být nějaká rasová diskriminácia? Móžu ja za to, že sem černej? Mám vyndať nožík?" Naštěstí pro pokladníka právě v této chvíli k Hrůze dorazila tisícovka skinheadů. Cikáni zaskočeni nebývalou přesilou rychle zaplatili a zmizeli v budově, kde na ně již čekali jejich soukmenovci. Pokladník se štěstím rozplakal a chtěl jednomu ze skinů políbit ruku, ale už to nestihl, protože skinheadi se placením nezdržovali a též vstoupili do budovy.

"Zaplať pánbůh." oddechl si pokladník. Kde se vzal tu se vzal, najednou stál před pokladnou bělovlasý stařík a volal: "Já to platím!". A zaplatil. Využil jsem příležitosti a rychle jsem prošel dveřmi. Disharmonici zaskočeni množstvím peněz, které bylo vybráno, se rozhodli peníze věnovat na nějakou všeobecně prospěšnou věc. Vědomi si toho, že dnešní doba se s nikým nepárá a ve světě vládne spousta chudoby, rozhodli se pomoci utiskovaným a věnovali celý výtěžek koncertu na zlepšení životní úrovně členů skupiny Disharmonici zcela v duchu hesla "Disharmonici sobě".

Když jsem vstoupil do sálu, bylo již beznadějně plno. Toto slovo nejlépe vystihuje stav v sále, neboť naprostá většina diváků přišla bez nejmenších nadějí. Ostatní byli přilákáni podtitulem koncertu "Jistě přijde i striptérka". Zatímco se hlavní aktéři opíjeli v šatně, v publiku to vřelo. Viditelnost k pódiu nebyla z nejlepších, protože nahoru čněly vysoko vyčesané pestrobarevné kohouty punkáčů a nad blýskajícími se hlavami skinheadů se blýskaly těžké řetězy a nože-zabijáky. Atmosféra i jinak připomínala bouřku. Nad tatrou sa tiež blýskalo,což potvrdil zrzavý Zikmund Varga, katoroj na koncert prichadíl až z mongoloidního městečka Bratisbátar.

Celkově atmosféru přitvrzovali členové fan clubu motocyklů Harley Davidson, kteří svými stroji plně obsadili levou část přízemí a zdatnější se dostali i na balkón. Rozjaření Harleyáci neznali mezí, což se nevyplatilo jednomu z nich. Tento juro se v Extázi (jistě ten časopis znáte) pokusil o breakův tanec. Začátek provedený elegantním smykem mu celkem vyšel. Horší to bylo se stojem na hlavě, kdy čtyřmetrákový motocykl přece jen tížil. Bohužel nevydržela podlaha, a tak se tanečník propadl do malého kráteru. Zkušení pořadatelé však okamžitě zasypali kaňon rychleschnoucím betonem. Železobetonová podlaha pak již vydržela až do konce koncertu.

Další incidenty až do začátku koncertu nestojí ani za zmínku. Pouze romská občasná iniciativa se pokoušela zpeněžit přírodní krásy svých samic, ovšem bez viditelného úspěchu a to až do té doby, kdy si jich všimli hoši nahoře bez (vlasů). Skini bili cikány, rómové bili skiny. Harleyáci poklidně kroužili mezi vřavou a anarchisté provedli několik pumových atentátů. Undergrounďáci se tvářili neutrálně a spolu s hippies a indiány mírumilovně kouřili dýmku míru z dobré trávy, toulenu, nepraných ponožek a hašiše. Seděli u táboráku, na který použili parkety z podlahy. Když se skini unavili, nastal na bojišti klid.

Vtom se ozvala strašná rána. To pořadatelé zamkli a zabarikádovali hlavní vchod. Atmosféra se uklidnila. Ale i tak předčila závěry koncertů takových skupin jako Šest pistolí, Mrtvé kalhoty, Motorová hlava, Kroky Mike Janečka, Černý Sabat, Alexandrovcy nebo Pad Lock. Bouře nadšení pak propukla ve chvíli, kdy zřízenci přivedli v svěracích kazajkách Disharmoniky. Pak je omráčili elektrickým bičem, rozvázali jim kazajky a bleskurychle opustili pódium.

První se zvedl Doctor. Na zježené pleši mu poskakovaly jiskřičky (malinkatí pionýři). Za temnými svářečskými brýlemi se blýskal jeho tupý zrak. Hned vzápětí se zvedl i Banjo. Popadl kytaru a zařval: 'Je šest hodin. Vy Volové.' Nastal zmatek a publikum nechápavě zíralo na hodinky a do tváří ostatních fanoušků, jejichž ciferníky hovořily o něčem zcela jiném. Naštěstí brzy pochopili, že tato dezinformace je součástí úvodní písně. Do zničujícího hluku Banjovy kytary a zpěvu z obou vysmolených hrdel se ozvaly první projevy nevole i vole, přičemž ty druhé asi o deset deka převažovaly. Na všeobecném nadšení se ovšem nepodíleli tmaví spoluobčané, kteří teprve teď pochopili, že jejich náčelník není příliš gramotný a že od tohoto koncertu mohou očekávat leccos, jen ne původně zamýšlené disco. Nepomohl ani fakt, že Disharmonici zařadili celkem rómantickou skladbu Ivana hlase "Táhněte do háje."

Nastal zmatek, protože Rómové bili Rómy, nad Tatrou stále ještě hromy a skini Rómům pomáhali s jejich vzájemnou likvidací, čímž se jistě velmi sblížili. Aby se kolektiv ještě více utužil, začali skinům pomáhat romantici (tzn. lidé, kteří mají z cikánů tik). Po úvodní písni se ujal slova doctor H. "Zvážení přátelé, je mou smutnou povinností vám oznámit, že hlavní hvězda dnešního večera, Helena Růžičková, dostala nějakou kožní nemoc a bohužel nemůže předvést své rejdy. Všem příznivcům erotických zážitků se omlouváme a abyste se necítili ošizeni, tak Vám slibujeme, že zahrajeme o padesát písní víc."

Hned na to zakvílela kytara a Banjo začal řvát: 'Je celá kožená, tahleta Božena.'. Po Kožené Boženě a Koženém Viktorovi následovala oblíbená Plzeňská soudnička "Causa Wallis". Po tomto privatizačním okénku následovalo pěkné vokno a v něm "Folková princezna" a pak další a další písně. Potom zahráli "Říkadla". A pak zase další a další písně. Obecenstvo šílelo na parketu a hojně zalévalo své chřtány Plzeňským mokem. To bylo do doby, než došlo pivo. Naštěstí v tu chvíli vášně davu usměrnila vhodně volená skladba "Metla lidstva", po které i méně chápavým skinům došlo, že lze pít i jiné tekutiny než pivo. Fernet, rum i Becher tekly proudem. Vedoucí pracovník likérky Božkov, který si pronajal od Dopravních podniků na dobu koncertu dva trolejbusy č. 12 pro přepravu bas přímo na místo, si mnul ruce.

Obecenstvo se začalo vžívat do textů písní. Při skladbě "Já už nechci pít" téměř přestali chlastat, zatímco při skladbě "Funus" byli celí na umření a vzkřísila je až klasická "Bombaj". Zvuk se valil od jednoho kouta do druhého a zpětné vazby kvílely tak mohutně, až v nedalekých Kozolupech přestali domorodci loupit kozy v domnění, že se blíží hejkal nebo konec světa. Nebyli daleko od Pravdy (Pravda je západočeský deník).

Manifestační píseň "Plastičtí lidé z vesmíru" mezitím probudila dosud sedící undergrounďáky, kteří začali kroužit kolem vysoké parketové vatry a vesele juchat a mávat pochodněmi. Jestliže se při této skladbě začali veselit, při protestsongu "Vlasy" propadli nadšení a snad by i zapálili aparaturu, kdyby je nesmetla tlaková vlna, kterou Doctor duchapřítomně způsobil dvěma prudkými údery do mikrofonu (ovšem z ověřených zdrojů máme zprávu, že tlaková vlna vznikla za Doctorem, odrazila se od zdi a pak řádila v hledišti, a to nejen zvukově).

Ovšem pak nastala chyba, neboť při skladbě "Kralupy" se rozběsnily všechny (protistátní) živly nebývalou silou. Skini tančili po hlavách, které jim klouzaly, punkáči se spojovali spínáky do velkého řetězu a Harleyáci divoce kroužili po celém sálu. Atmosféra byla přímo impozantní.

Po skladbě následovala pauza, během níž přišla na všechny taková žízeň, že po několika okamžicích se spojili a vydali se podél špinavé stoky (kterou místní pamětníci nazývali řekou Radbuzou) po proudu až do míst, kde se již delší dobu rozkládal pivovar. Disharmonici mezitím skočili do své stihačky Rudolf a zaletěli si do Chicaga na picu. Po ukojení svých vášní se obě hvězdy vrátily na pódium.

Uvítal je obrovský řev a skelné pohledy alkoholem zdecimovaného publika. Všichni, až na některé jedince, kteří z úst vrhali blíže neidentifikovatelné létající objekty (UFO), jednotně řvali "Jděte do prdele." Disharmonici pohotově zareagovali na přání svých příznivců a zahráli skladbu "Pochodové cvičení", která toto téma zpracovává. Jelikož si pořadatelé (inspirovaní písní "Kralupy") o přestávce přizvali na pomoc vojáky, zahráli Disharmonici pro tyto nové posluchače skladbu "Čelém vzad aneb Fuck off army." Při této skladbě se fuckeři vysrali na umravňování rozvášněného davu a sami začali křepčit po sále. Někteří zcela rozdivočení jedinci pak v extázi (ano je to pořád to na co myslíte (fuj!)) strhli z ramena samopal a začali střílet ostrými náboji a tupými bajonety po Disharmonicích. Na štěstí pro oba aktéry byli všichni již tak vysíleni, že nedokázali pořádně zamířit.

Zastřeleno bylo jen 65 rómů, kterých však nebylo vůbec škoda (Volkswagen gruppen sex pistols nebo tak nějak podobně), neboť měli být stejně utraceni pro potulku. Úspěšní střelci pak později byli vyznamenáni za zásluhy o rozkvět vlasti a mohli půl hodiny nadávat před nastoupenou jednotkou. Velitel jednotky byl pak vyznamenán od ministra řádem Myšího kožíšku, přičemž ho ministrův pobočník pplk. Zdráhala chválil slovy: "Vidyš, ty Juro, ty Ježyšku, tak to ma byť, tototo". Na koncertu se ale vojenská jednotka dlouho nezdržela vzhledem k tomu, že Banjo po skladbě duchapřítomně zavelel, aby si na něj dali vojáci pozor a rozchod. Tito ukázněně rozkazu uposlechli, rozešli se a neshlukovali se. Tak to ma byť, protože kázeň je to hlavní a vojenská jednotka bez kázně, to je jako větrný mlýn bez vody. Aby kázeň zůstala nejen u vojenské jednotky (případně dvojky, v krajním případě až šestky (na co to pořád myslíte, vy čuňata)), na koncert přispěchala skupina šerifů, kteří cestou k pódiu úplně zčernali, takže stejně nebyli akceschopní. Pouze mlátili obušky po hlavě účastníky koncertu, většinou do rytmu, který se stále měnil.

Novináři s nimi chtěli udělat interview, ale po několika úderech na čočku kamery se raději obrátili na blízko stojícího rumunského Róma Rómana Romukuleu, který jim řekl, že se mu na koncertě líbí, protože tady v Těžké moravské slezině je mnohem víc bezpečnosti nežli tam u nás v Bukurešti. To vůbec nedá se zarovnat, jak moc víc lepší to tady přes tu bezpečnosť i víc tady věcí na ulice i jinde co potčebovat a vzít. A se slovy "Čau Česku!" zmizel i s videokamerou v reji šílících fanoušků a fanoušů. Intervijukovi z toho všeho bylo trochu těsno, protože si odpověď zaznamenával těsnopisem a písmenka psal příliš těsně vedle sebe.

Mezitím Disharmonici nasadili Doctorovu oblíbenou skinheadskou trojjazyčnou skladbu OI!, při které skini ožili a začali se obracet v hrobě. Některým z nich hrůzou vstávaly i vlasy. Proto je Banjo pro jistotu popráškoval práškem na praní Vizir, přičemž volal: "To zíráte, vy mongolové!" Všichni posluchači skutečně zírali a prostoduše opakovali: "Vy zíráte, my zíráme." Nakonec jim vytřel Banjo zrak tím, že jim pomocí prášku Omo vymyl mozky dočista do čista a nepomohl ani quick unerase, natož pomalý unerase.

Možná právě proto se některým zoufalcům stojícím blízko reprobeden začalo kouřit z uší. To inspirovalo punkáče, kteří začali kouřit blíže neidentifikovatelnou směs, kterou si balili do stránek publikace "Paní Marjánka, matka pluku". Příznivci zdravé výživy ovšem pili jen dobrou vodu a kouřili jen dobrou trávu. Disharmonici začali cítit nejen vůni nepraných ponožek a zpocených těl, ale i to, že se jim koncert začíná vymykat z rukou.

Proto se rozhodli posluchače omámit písní o lásce "Svahilský děvče". Tato skladba bohužel publikum příliš neuklidnila, neboť mladí hoši se příliš rozohnili a děvčatům se začala zapalovat lýtka. Vida tento neúspěch, rozhodli se Disharmonici zchladit je skladbou nejtvrdšího mrazivého kalibru. Jak nesprávně předpokládáte, byla to skladba na motivy stejnojmenného ruského Mosfilmu, "The little Freeze" (Samsung Calex), světoznámého zejména na Plzeňsku pod názvem "Mrazík". Přestože na oknech se objevila námraza až poĺadovica, z balkónu (nezaměňovat s Balkánem) visely rampouchy a na diváky padal sníh, nepodařilo se dav uklidnit.Neustále se ozývaly výkřiky "Ivánku, cink!", "Nástěnku (nezaměňovat se stěngazetou) chci za ženu" a "Už je mi teplo". Po patnácti minutách skladby publikum začalo modrat, což by se pplk. Zdráhalovi jistě nelíbilo. Protože Disharmonici nechtěli mít problémy s vojenskou správou, raději skladbu po dalších deseti minutách, kdy jim severní vichr z hor odnesl noty, provedli interrupci (umělé přerušení) písně.

Protože diváci stále jevili známky života, rozhodli se je zcela dorazit informacemi o věcech, které nejvíc duní a o aktuální politické situaci ve světě. Na počest vězně Dvojitého Nelsona Mandelinky, který již bohužel není vězněn z politických důvodů za terorismus, nasadili píseň na motivy z černého kontinentu "Afrika". Jak Disharmonici správně předpokládali, začalo se obecenstvo při refrénu "Tamtamy duní, tamtamy duní a nejvíc duní prázdné hlavy" bušit do hlav, což vyvolalo tak mocné dunění a akustické vibrace, že byla vyražena všechna okna a zbořeno severní schodiště a na pět sekund byl přehlušen Doktorův řev. Drtivá většina fanoušků se tloukla do hlav tak mocně, až si způsobila otřes mozku třetího stupně Richterovy stupnice. Tím došlo k radikálnímu uklidnění publika a přítomní pořadatelé smekali paruky nad géniem Disharmoniků.

Po této skladbě vniklo na pódium několik občanů Čečenské lidově despotické otrokářské republiky a dožadovali se skladby "Asie". Disharmonici viděli, že je to nabídka, kterou nemůžou odmítnout aniž by šimpatické mužiky urazili, a rozhodli se skladbu zahrát. Obecenstvo se opět oživilo a návštěvníci z Jávy (nebo Jawy, nebo tak nějak) se začali dožadovat reggae. Disharmonici nelenili a zahráli regé "Hvězdy".

Potom Disharmonici usoudili, že publikum už je ve stavu, kdy je možné zahrát i složitější kompozice, a tak zahráli dvojpísničky "AIDS - Tuhej" a "No Future - Punk isn't dead". V jednu chvíli začali Disharmonici mít obavy, že jim rezne aparatura. Po bližším prozkoumání zjistili, že se jedná jen o ryšavého Cyrila Vargu, který usnul poblíž reproduktorů. Disharmonici ho probudili pohlavkem a aby se na ně nezlobil, zahráli mu skladbu o idolu jeho slovenské domoviny o Vladovi M. Ano, byla to skladba "HZDS", jinak též zvaná "Symptom".

Úderem šesté hodiny ranní se do sálu začali hrnout pracovníci Škodových závodů V. I. Soudka, kteří zmateni rachotem Doctorova elektrofonického soustruhu nabyli dojmu, že firma se přestěhovala a zahájili ranní směnu. Rány vozembouchu, které připomínaly buchar, přesvědčily i dosud váhající úderníky, kteří sebou udeřili o zem a spali téměř tak tvrdě, jako na své pravidelné směně. Jistě tušíte, že spali, jako když malé dítě do vody hodí. Ostatní dělníci zpočátku marně hledali píchačky, ale naštěstí se ve skupince hippies objevil ochotný mladík z podniku "Pardubický perník a.s.", který jim nabídl své zboží, takže si někteří přece jen píchli. Ostatním záhy nato (nezaměňujte se Severoatlantickým pakem!) nabídl kvalitní otop na zimu zaměstnanec známé Meddelínské firmy "Pablo Escóbar, společnost s ručením velmi omezeným".

Disharmonici si povšimli zmatku v obecenstvu a rozhodli se přivést své příznivce na jiné myšlenky. To se jim bohužel povedlo. Místo toho aby byli uchváceni rychlým rytmem skladby "Škodovka" (tato píseň je volným pokračováním hitu "Traktor" od skupiny Pad Lock), povšimli si noví příchozí ironického podtextu písně a strašně se naštvali. Slabší jedinci běželi žalovat Kájovi Saudkovi do firmy Negro. Ostatní na nic nečekali a začali demolovat Kulturní dům. Disharmonici zhodnotili nastalou situaci a sami rádi dobrovolně na vlastní žádost s podpisy rodičů, prarodičů, sourozenců, přítele Wimpyho, strýce Balouna a kmotra Corleoneho koncert ukončili.

Toto rozhodnutí se ukázalo jako velice moudré, neboť jen co Disharmonici opustili budovu po požárním schodišti, vydrápalo se na jeviště (bez)trestné komando škodováků. Když komando zjistilo, že jim kořist utekla, ztrestalo alespoň několik láhví, které u vchodu ukradli Božkovskému podnikavci. Potom se rozhodlo ukojit svůj vztek a začalo s kyji v ruce navazovat blízká setkání prvobytně pospolného druhu s Cikány. Po chvíli neformálního přátelského setkání a dialogu, z něhož nám cenzura zakázala citovat, byly kyje značně opotřebeny.

Po koncertě si Disharmoniky pozval sám slovutný MUDr. Chocholoušek, který jim s radostí a pohnutím v chvějícím se hlase sdělil, že během své padesátileté veterinární a psychiatrické praxe se s ničím podobným dosud nesetkal a něco takového může nastat maximálně ve dvou případech za tisíc let. Řekl doslova: "Takové blázny nepřekonají ani případy, které mi pravidelně posílá pan Karfík, a že mě nějak zásobuje." Na Disharmonicích obhájil svou disertační práci v Oxfordu, přestože neuměl ani slovo anglicky a dorozumíval se pouze morseovkou, vysílanou pomocí meotaru, který si přivezl přes kanál La Mastně s sebou.

Česká pojišťovna, která Dům hrůzy na koncert pojistila, přestala omezovat jistoty a místo toho začala garantovat rizika. Na svoji plzeňskou provozovnu vyvěsila velkou plechovou ceduli: "Pojišťujeme proti všem živelným škodám kromě Disharmoniků". Tato pojišťovna pak ve světě proslula tím, že jako první pojistila obyvatele a firmy pod sopkou Krakatoa a zařadila je do skupiny "Bez rizika". Tiskový mluvčí toto rozhodnutí komentoval slovy, že takový neškodný vulkánek nemůže pojišťovnu rozházet.

Primátor města Plzně ihned a firma Inwest šopá po proplacení pojistky od pojišťovny zasrali Disharmonikům blahopřejný telecí gram s poděkováním za obětavou demolici pověstného Domu hrůzy. Po odklizení trosek bývalého kulturního stánku vzniklo hezké místo, na kterém bylo vybudováno překrásné betonové parkoviště s parkovacími, punkovacími a hracími automaty.

Uprostřed parkoviště má být v nejbližším století postaven památník Disharmoniků. Mělo by se jednat o kužel tornáda, ze kterého nahoře budou vykukovat hlavy Disharmoniků. Dále probíhá jednání se Strahovskou firmou John De Bill o tom, zda by nechtěla na parkovišti zřídit svou pobočku a postavit zde svůj pověstný stánek. Samozřejmě, že by se zde prodávalo pivo, párky a led se zelím. Též se uvažuje o tom, že by okrajem parkoviště procházela dálnice Praha - Rovadov. A pod parkovištěm by byla zřízena první (a poslední) stanice Plzeňského metra. Stanice by nesla název Metro Goldwyn Mayer & Topinka & Snickers.

V následujících měsících pak Disharmonici podnikli s (ú)spěchem koncertní šňůru v Novém Yorku, kde vydatně přispěli k likvidaci demoliční zóny v okruhu padesáti kilometrů a jestli neumřeli, koncertují dodnes. Ale na druhé straně musím říci, že minulý čtvrtek, ale vždyť vy víte...


Upozornění : Z článku byly cenzorem vypuštěny nejdrsnější pasáže.


Literární poklesky

Hlavní stránka