A všechno vzala voda.
13. - Odjezd.
Nevím, jak se řekne japonsky Tokio. Nebudu si moc koupit lístek. "Nedá se nic dělat, budu muset jízdenku uloupit", pomyslel jsem si v duchu a hned jsem se zastyděl. Má skautská duše se zhrozila nad tak odporným činem. Situace však nepřála dobrým skutkům. Rozběhl jsem se tedy proti pokladně. Vytočil jsem rameno a v plné rychlosti jsem vrazil do okénka. Avšak cinkot rozbitého skla se neozval. Okénko bylo pancéřované. Odrazil jsem se od okénka jako gumový medvídek. Dopadl jsem ztěžka na zem. Mým tělem projela strašlivá bolest. Má naděje na záchranu pomalu vyprchala. Vylekaná pokladní vyjekla a rozběhla se za přednostou. Její rychlý úprk rozvířil vzduch. Malý kousek papíru se vznesl do vzduchu jako bělásek. Chvilku se třepotal a pak prolétl otvorem v okénku pokladny. Pomalu třepotavě klesal k zemi. Dopadl nedaleko mne. Pohlédl jsem na ten bílý zázrak. Byla to jízdenka do Tokia.
Znovu jsem ožil. Sebral jsem ji a vyrazil k nástupišti. Jedním okem jsem pohlédl na hodiny. Bylo 14:14:14. Měl jsem nejvyšší čas. Snad to ještě stihnu. Do nádražní haly právě přibíhali mí pronásledovatelé. Big punk vypadal zcela nepříčetně. Obličej mu rudě žhnul a od úst mu odletovala pěna. Křičel
na mne slova, za která by se nemusel stydět ani dlaždič s třicetiletou praxí. Šilhavé Oko nemluvil, jen za běhu vytáhl pistoli a začal střílet. Kulky létaly po celé hale. Někteří cestující střelbu opětovali. Běžel jsem jako o život. Konečně jsem dorazil na správné nástupiště. Vlak už byl připravený k odjezdu. Výpravčí měl píšťalku v ústech a zvedal plácačku. Dvěma skoky jsem byl ve vlaku. Zavřel jsem dveře. Bylo 14:14:59. Moji pronásledovatelé už se řítili po nástupišti. Během sekundy, tzn. přesně v 14:15:00, se vlak rozjel. Šilhavé Oko sice ještě popadl kliku vagónu a pokoušel se naskočit, ale výpravčí ho srazil plácačkou. Byl to hezky mířený úder. Přesně do zdravého oka. Vlak nabral rychlost a já jsem si mohl oddychnout. Postavy mých pronásledovatelů se rychle zmenšovaly, až zmizely v dálce. Uvědomil jsem si, že jsem měl obrovské štěstí. Stát se mi tato příhoda v Čechách, byl bych již dávno mrtev. Není nad japonskou přesnost. Posadil jsem se a vychutnával jsem požitek z jízdy. Asi po čtvrt hodině jsem dospěl k rozhodnutí, že je nejvyšší čas změnit lokál. Moji pronásledovatelé by mne mohli čekat v příští stanici. "To chce chladnou hlavu," řekl jsem si a otevřel okno. Pak jsem se rozběhl a skočil. Dopadl jsem měkce mezi kameny. Chvíli jsem ležel a pozoroval hvězdnou oblohu. Když hvězdy přestaly kroužit, zvedl jsem se. Vtom jsem to zjistil.