A všechno vzala voda.

6. - Karate.


Přijeli policajti. Zabijáci ani chvilku nezaváhali. Chytili se za ruce a začali zpívat. Velitel policie se zeptal: "Co se to tady děje?" Na to mafiáni čekali. Jejich vůdce odpověděl, jako by se nechumelilo. "My nic, my jsme muzikanti." "Muzikanti? Tak mi ukažte vaše nástroje!", nenechal se obelstít policista. Naopak pobudové se chytili do pasti, neboť po policistově výzvě se v jejich rukou objevily nože, nunčaky a pistole. Dále již ochránci na nic nečekali a naložili nás všechny do policejního zatýkacího kamiónu. Ten nás dopravil na policejní stanici. Tam se mne ujala služba. Oba strážníci mi jen tak ze zvyku promasírovali tělo obušky. Po půlhodinové masáži mne odvedli k výslechu. Tam na mně vyzkoušeli známou hru Povídej nám pohádku, my tě zavřem do chládku. Rozhodl jsem se mlčet. A opravdu jsem pět vteřin nevydal ani hlásku. Vyšetřovatel se na mne hrozivě podíval a zeptal se mne, zda nejsem příliš unaven a nechci si dát masáž. Po těchto jeho slovech jsem se uvolnil, poddal jsem se duševní relaxaci a pak jsem se ke všemu přiznal. Nevěděl jsem sice, k čemu se mám přiznat, ale policisté již s tímto problémem měli dlouhodobé zkušenosti. Dali mi do ruky obrovský dotazník a já jsem jen pohodlně zaškrtával svoje přečiny.

Po výslechu jsem byl zavřen do pěkné jednopokojové cely. Měl jsem štěstí. Přestože cela byla určena pro deset vězňů, byl jsem v ní sám. Zavolal jsem dozorce a požádal jsem ho o pilník. Dozorce však moji žádost odmítl. Po delším přemlouvání a nehorázném úplatku mi věnoval starý zarezlý hřebík. Zaradoval jsem se a hned jsem se pustil do práce. Po celodenní vyčerpávající námaze jsem se s hrdostí díval na skulinku pět centimetrů dlouhou a půl centimetru širokou. Lehl jsem si a usnul s pocitem zbytečně vykonané práce. Ráno mne probudil dozorce a vrazil mi do ruky plechovku se sádrou. Pak mě donutil spáru zasádrovat. Bylo mi teskno. S úsměvem na tváři mi dozorce podal nový hřebík. Pochopil jsem marnost svého počínání. Potřebuji přijít na nové myšlenky. Musím do plic nabrat čerstvý vzduch. Otevřel jsem okno. Mřížemi jsem vykoukl do světa. Vězení se nacházelo v centru města, hned vedle magistrály. Šílené množství aut rachotilo pod mým oknem. Do světničky proudil svěží oxid olovnatý. Zhluboka jsem se nadechl a málem jsem se udusil. Okamžitě jsem zavřel okno.

Z dlouhého nicnedělání mne přepadla nuda. Abych ji zahnal, pustil jsem si televizi. Právě dávali Televizní kurz karate pro začátečníky. Pořad mě velice zaujal. Bylo to vítané zpestření. Dokonce jsem začal nacvičovat dle vysílaných instrukcí. Právě se probíraly kopy. Kopal jsem jako vosou píchnutý. Pak jsem se rozběhl a skočil proti zdi. Stěna šíleně zavrzala a objevily se na ní obrovské pukliny. Znovu jsem se rozběhl a udeřil do zdi. Ta nevydržela tak mocný nápor a sesunula se k zemi. Čekal jsem, že přiběhne dozorce a odvede mne do jiné cely. Nic se však nedělo. Neváhal jsem a opustil jsem svou celu. Vlezl jsem do davu a zcela nenápadně jsem se vzdaloval od věznice. Lidé okolo na mě neustále zvědavě hleděli. Něco nebylo v pořádku. Podíval jsem se na sebe. Vtom jsem to zjistil.


Pokračování


Maxi seriál

Literární poklesky

Hlavní stránka