A všechno vzala voda.
7. - V obchodním domě.
Můj oděv s pruhy byl příliš nápadný. Černá a bílá nebyla právě v módě. Někteří lidé začali volat: "Pozor, je tu uprchlý fotbalista!" Jiní, o něco chytřejší volali: "Pozor, je tu uprchlý trestanec!" Lidi na ulici zachvátila panika. Všichni rychle přecházeli na druhý chodník. Někteří zvlášť uvědomělí občané popadli mobilní telefon a začali policii oznamovat můj přečin. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Během několika sekund se v dálce začal ozývat zpěv policejní sirény. Mezitím u mne zastavila nenápadná bílá dodávka s červeným křížem. Z auta vyskočili tři muži v bílém. Volali na mne: "Pojď k nám, neboj se nás!" Dostal jsem strach. Otočil jsem se a dal jsem se na útěk. Hoši v bílém vyrazili za mnou. Hned za nimi se hnali policisté, kteří právě dorazili na místo. Vběhl jsem do obchodního domu. Chtěl jsem se podívat do mého oblíbeného oddělení hraček, ale tentokrát na to nebyl čas. Vlezl jsem do výtahu a vyjel jsem do oddělení s oděvy. Rychle jsem popadl nejbližší šaty a odebral jsem se do kabinky. Převlečení bylo dílem okamžiku. S klidným srdcem jsem vylezl ven. Právě dorazili policisté. Bohužel je můj převlek za žebrajícího milionáře neoklamal. Nezbylo mi nic jiného, než pokračovat v útěku. Vtipným skluzem po zábradlí jsem pronásledovatelům na chvíli zmizel z očí. Neváhal jsem a opustil jsem obchodní dům.
Na ulici jsem přiskočil k prvnímu autu a zkusil kliku. Měl jsem štěstí, nebylo zamčené. Také rozjezd nebyl žádným problémem, neboť klíčky trčely v zapalování. Policisté se sice pustili do pronásledování, ale to nemělo dlouhé trvání. Brousil jsem uličkami jak Bludný Holanďan na splašeném torpédu. Za chvíli policisté nevěděli kde jsou, natož kde jsem já. Zpomalil jsem a zamířil k letišti. Leč osud mi nepřál. Na jedné křižovatce se mi policisté dostali opět na stopu. Znovu začala divoká honička. V jedné úzké uličce se mi podařilo na chvilku zmizet. Vyskočil jsem a řekl poblíž stojícímu stařečkovi, jestli by mi nezaparkoval auto. Dědeček souhlasil. Popadl klíče a soukal se do auta. Schoval jsem se v nejbližším průjezdu. Vtom se na místo vřítila smečka pronásledovatelů. Popadli staříka a uháněli s ním do vězení. Zavolal jsem si taxík a pokračoval jsem v cestě na letiště. "Až zjistí omyl, budou mne jistě hledat. Ale to já již budu dávno pryč. Odletím do největší země světa a tam se jim ztratím", pomyslel jsem si cestou. Na mé tváři se rozhostil spokojený úsměv. Netrval však dlouho. Uvědomil jsem si, že nevím, která země je největší. Mohla za to má nepozornost v hodinách zeměpisu. Teď by se mi ale tyto vědomosti náramně hodily. Zkusil jsem znovu mou paměť. Bohužel nic. V hlavě jsem měl úplně prázdno. Už jsem chtěl propadnout zoufalství, když jsem si vzpomněl na dětskou hádanku. "Co je větší? Čína nebo Vatikán?" "To je ono!" Zajásal jsem. Můj důvtip mě opět nezradil. "V této větě se skrývá odpověď." Radoval jsem se, když vtom jsem to zjistil.