Plzeňská scéna a okolí
Rock 1997
Rock&Pop - březen 1998
Šest let stará punková kompilace Plzeňská scéna aneb Pod lampou na baru se dočkala volného pokračování - ale jak napovídá už samotný název, tentokrát dostaly prostor také mimoplzeňské soubory. A navíc... navíc tu tentokrát nejsou jen samí punkýši, třebaže oproti 'jiným, leč spřízněným' kapelám i tady uzurpují většinu prostoru CD. Posviťme si tedy na ně.
Píečtí Yn lok eldev an lok přísahají na dravý punk'n'roll s patřičnou melodickou elegancí. Nutno však příliš nedumat nad primitivním 'alko-zábavným' myšlenkovým obsahem písně Rock, druhý příspěvek YLEAL na tuhle desku, Blázince, je v tomto směru daleko snesitelnější. Jejich kolegové z téhož města, 200 zbraní, ve svém Autobusu působí hudebně hodně naivně a ještě k tomu trpí komplexem 'být vtipný za každou cenu'. Naopak jemnější hitík Chci ti dát se jim skutečně vyvedl. Zatímco píseň Zbouraná, to jsou typičtí - tedy rychlí a zároveň dostatečně melodičtí - Pod stolem, příjemně chytlavý kousek Smutnéj den bych si dokázal představit jako vítané zpestření i v denní nabídce běžných FM stanic. Však také, jestli jsem to dobře pochopil, nepochází přímo od PS, ale je zřejmě ochutnávkou z chystaného projektu Vír času kytaristy Jirky Vaňourka. Především na zpěvné melodie klade důraz rovněž strakonická Taktika kyselejch hroznů. Hlavně odpichové Choroby se jeví jako hodně zdařilý popěvek. In Public Ill - další melodici, kteří nezapomínají ani na rychlost a drajv a nebrání se provětrání zvuku saxofonem. Jejich Nesmíš se ptát je možná největším hitem celého sampleru. Naopak zřejmě nejslabším momentem CD jsou Disharmonici. Dost neumětelskou a téměř ničím výjimečnou muziku jmenovaného spolku nemůže spasit ani přítomnost bubeníka Caina ze Znouzectnosti.
Nepunkovou část alba otevírá Pellarovo panoptikum laciných písní aneb další projekt, na němž se podílí Caine (zde ovšem jako mandolinista!) a také jeho bývalá kolegyně ze Znouzectnosti, zpěvačka a saxofonistka Ema. Písničky tohoto sdružení nejsou vůbec laciné, nýbž naopak chytré a žádným žánrovými šablonami nesvazované. Takový dospělý bigboš... Panickey strachzhudebňuje verše různých uznávaných básníků a jeho průrazný rockový sound nabírá 'alternativního' charakteru díky používání akordeonu (ve výtečném Epitafu je téměř dominantním nástrojem), saxofonů a trubky. V celkovém výrazu skupina nepochybně čerpá z minulosti, ale k žádnému vyhrabávání mrtvol českého undergroundu se naštěstí neuchyluje - naopak zní dost současně. Ještě mnohem víc to platí pro Pipiping-Zip-Pong, nabízející obstojně zvládnutý crossover tradičního střihu, tedy hard core, funk, hip hop, jazz i pop v jednom. Jsou tvrdí, výbušní... avšak originality je v jejich projevu jen tolik, že by se vešla za příslovečný nehet (hoši, netvrďte mi, že třeba při psaní Wet Sunrise vám v hlavách nezněli Faith No More!) .
Ale ať už je kvalitativní úroveň této kompilace jakkoli nevyrovnaná, zaplaťpámbu za to, že něco takového vůbec vzniká. Jen houšť a větší kapky!
Petr Korál