Kronika - rok 2024


Rok 2023



Jarda s námi v Hifáči
Poněkud improvizované Moskyto

Jarda s námi v Hifáči (23.3.2024)
Jak si Banjo při pohledu na kalendář uvědomil, za celou zimu jsme zahráli jen jednou, a to jsme to ani neorganizovali, jen jsme se nechali pozvat od Lenthilia do osvědčeného Belfastu. Navíc to už bylo vloni. Tak takhle ne, řekl si a zamluvil Hifáč. Pravda, zima už byla kdesi za horama a pomalu na nás lezla jarní únava, i ten kalendář už byl z toho březí, a v tuhle dobu jsme dostali originální nápad, který skoro nikoho dalšího na ten večer nenapadl - uspořádáme koncert. Nápad to byl jistě originální. Proto taky nikdo další v Plzni toho večera nehrál. Pomineme-li, že ulice byly plné rodin s dětmi z Blik-Blik fesťáku, což koncert není, hráli v Medvědu Totáči s Fialkama, Dilemma in Cinema a Nežfalší a v Šeříkárně řádil Trautenberk. Tímto a dalšími okolnostmi bylo způsobeno, že na nás z plzeňských fandů nedorazil nikdo, z přespolních pak Venca 21 z Písku a Míča z Rokycan (oběma moc děkujeme). Ostatní naši štamgasti měli různé jiné zástoje, se kterými nešlo nic moc dělat. Tož až na podzim zase nějakou tu akci spácháme, třeba jim to vyjde časově líp.
Přišli i další diváci, ale ti většinou na soubor Valšských (nezaměňovat s vlašskými ani s velšskými - prostě z Plzně-Valchy) pankáčů z prehistorické formace Jarda. Vlastně se k nám přidružili takovou trochu šťastnou náhodou. Při hledání spolukapely jsem oslovil Karpiho, který účast přislíbil a původně plánoval přijít se svojí cover-úderkou. Ale nějak jsme se zamysleli nebo co a řekli si, že k Disharmonikům se o něco víc než převzatá díla mistra Mišíka a podobných hodí klasický punk plzeňských osmdesátek a devadesátek. A protože Jardové mají akčního punkového ducha, ač od posledního vystoupení moc necvičili (neb jejich bubeník je tuším momentálně bez bicích či co), klidně se do akce pustili s plnou vervou. A tak se nám to líbí, neb tak to má byť! A díky nim dorazilo dalších asi pětadvacet platících diváků, s čímž už se celkem dá pracovat a hrát o něco veseleji.
Kapely byly na místě ve skoro plném složení někdy kolem 19:45. Hrálo se na naši apáru, což skýtalo tu nespornou výhodu, že se nemuselo tolik zvučit a přestavovat bedny a škopky mezi kapelami. Jen sám mistr Karpi byl dopraven na poslední chvíli, neb do osmi měl placený kšeft v Černicích. A to taky celkem ničemu nevadilo, neb mladý zvukař přišel někdy kolem čtvrt na devět a pak to všechno hezka navazovalo. Postavil si mikráky a natahal káble, nechal si natočit pivko, Karpi dorazil a někdy kolem 20:45 Jardové zahájili. Kdo je neznáte, vězte, že je to čtyřčlenný band se třemi nástroji (kytara, basa, bicí) a jedním sólovým zpěvákem (ovšem basák a občas i Karpi od kytary se taky do zpěvů zapojují). Bubeník zůstává v pozadí skoro nepovšimnut, což je nejspíš tím, že rytmus drží, nevyčnívá a nevybočuje. Vokální projev ostatních čistý, nicméně krásně punkový s četnými výkřiky a zvukomalebnými zvuky. No a kytara i basa tam, kde má v punku být - ba těch správných třech až čtyřech s gustem hraných akordech a občasným krátkým sólíčkem. Přesně tak, jak to mají Disharmonici rádi. Klasické punkové fláky o životních fatálních okolnostech, jako namátkou třeba kanalizace, pivo, chaty, lásky, hospody a jiná romantická témata. Moc se nám líbilo, že jim to tak jde a my můžeme sedět a já jakožto neřidič i lemtat plzeňskou dvanáctku z vychlazeného půllitru. Roztomilé to bylo. Míča jakožto skoro mládě zatlačila v oku slzičku, že nezažila devadesátky, které byly v Plzni podobných kapel skoro plné.
No a po výživné hodince na pódiu nám předali štafetový kolík a my museli vstát od stolu a předvést zase ten náš guláš, vařený z disharmonických ingrediencí, občas okořeněných nějakým tím Ložiskem nebo i Dřevákem. Sice docela dost posluchačů na náš set dle očekávání zmizelo, skoro kompletní Jarda s další skoro desítkou statečných vydrželi s námi až do finiše a mohutným povzbuzováním nás přiměli kromě čtyř připravených přídavků ještě ke dvěma dalším. Celkem vtipné bylo, že jedna divačka začala zvukaře instruovat, že by to měl celé dát tišeji a měla ještě nějaké další vtipné rady. Pak během následující skladby záhadně zmizela. My jsme akorát hráli, pak kecali, pak zase hráli a tímto indiánským během vydrželi asi hodinu a čtvrt pudit vydatný punkový hluk. Zbylí posluchači pěkně přetavili nižší kvantitu ve vyšší kvalitu a vypadali, že se taky dobře baví. Míča dokonce docela fest pogovala, což se cení.
No a po nevýchovném koncertu následovala krátká beseda se členy skupin a vynesení apáry na noční plzeňskou Náves Repu(blik-bliky). Venca Jednadvacítka si mohl vychutnat ladný Banjův běh na poslední tramvaj. Připomínal nejvíc postřeleného mamuta. Tedy s tím rozdílem, že mamut nemíval na zádech kytaru a v jedné ruce kufr s CDčky a ve druhé combo. Zato měl delší zuby, zvané kly. Hmotnost a ochlupení ale dle většiny paleontologů a zoologů přibližně odpovídá. No a to byla taková pěkná tečka za tím naším koncertem.

Poněkud improvizované Moskyto (10.5.2024)
Naši pravidelní čtenáři jistě vědí, že jsme před pár lety, konkrétně v dobách covidových, navázali bližší spolupráci s domažlickým spolkem punkových nadšenců, známým pod označením Špinavej ubrus. Od té doby jsme párkrát pozvali my je do Plzně, a oni vždy zase kontrovali pozváním do Domažlic. Takže asi nikoho nepřekvapí, že jsme tentokrát znovu zahráli v oblíbeném domažlickém lokále s hrdým názvem Moskyto.
Víceméně jsme to pojali jako posledně, ale pár detailů bylo jinak. Například Spok i Vedoucí dojeli svými vozidly, neb oba jeli rovnou z práce, zatímco já jsem opět jel vlakem. Rozdíl spočíval v tom, že tentokrát měl mnichovský expres zpoždění asi půl hodiny, takže místo přípoje do Domažlic-města (dávno fuč) jsem aspoň já funěl jako lokomotiva (abych aspoň v nějakém ohledu vlak nahradil) a byl rád, že nemusím táhnout combo, neb Ubrusové nám nástrojovku komplet zapůjčili. Díky moc, pánové! Oproti tomu ČD za zpoždění fuckt pěkně děkuju! Ale aspoň jsem měl hezké počasí a během výletu jsem si aspoň mohl vychutnat krásu historického centra Domažlic a naštěstí nehistorický kebab, který jsem na trase zakoupil. I tak jsem na místě byl z naší kapely první.
Ovšem naši hostitelé byli na místě už komplet. Před budovou řešil kytarista Jirka telefonicky nějakou práci, zatímco mladší druhý kytarista popíjel na baru. Basák a bubeník cosi kutili na pódiu. Bubeníka jsem na první pohled ani nepoznal, neb lehce změnil image. Nechal si pod nosem narůst knírek a vlasy učísl na patku, takže vypadal skoro jako Charlie Chaplin. Tedy aspoň by rád...
Já jsem u vědomí, že hrajeme až za celkem dlouho, zahájil popovickým Kozlíkem. Pan Vedoucí u vědomí, že má zajištěn nocleh v místě, si dal Plzeň a zdaleka nezůstal jen u jedné. Spok musel zůstat z nás daleko nejstřízlivější, neb ho večer čekalo řízení vozu do Plzně (ne do piva, ale do města). Takto jsme seděli na baru a čekali, jestli se najde někdo takový, že by dal přednost našemu vystoupení před simultánně běžícím hokejovým utkáním Česko-Finsko v úvodní den MS v hokeji. Musím s radostí oznámit, že jsme se dočkali. Našli se takoví, a pak i takové, pak zase další takový a dvě další takové, a když přibyli i další, bylo jasné, že dneska přesilovka kapel nehrozí. Prostě fenomenální úspěch. Co si budeme povídat, hned to bylo veselejší. Zejména když už byly veselé až rozjuchané i obě kapely.
Ubrusáci takticky zahájili jako první, a pokud si uvědomíme, jak radostě jsme předtím popíjeli, šlo jim to skvěle od ruky. Pravda, skladby uváděli o něco delšími proslovy než obvykle, ale každopádně to mělo svůj půvab a atmosféru. Ovšem jak vám každý filosof, hermetický učenec nebo urolog potvrdí, co šlo dovnitř, musí i ven. A ač kluci nemají žádnou z vyjmenovaných specializací, přišli na to po půlhodině hraní taky. Takže si dali krátkou, ani ne půlhodinovou pauzičku na popsanou činnost, na cigárko, na pivko a na vydýchání. Pak se spořádaně vrátili na pódium a skoro hodinku ještě extrémně ždímali nástroje. Dávali to kluci s elánem a nadšením. Hlavně bubeník a Jirka to hrnuli do otáček a mladý kytarista s basákem sdatně sekundovali. Občas někdo z publika zkusil nějakou tu pódiovou kreaci. Taky Vedoucím a občas i já jsme se pokusili o nějaké náznaky opatrného sporadického poga, ovšem už nám není padesát, abychom se pouštěli do nějakých větších akcí. A taky nás čekalo vlastní vystoupení.
Krátce před jedenáctou jsme se na pódium skutečně dostali a už to jelo. Žádné velké přestavby - jen jsme do komb přepíchli svoje strunná pádla, pan Vedoucí si trochu přerovnal škopíky na svoji výšku, a už jsme to valili. Playlist jsme měli takový lehce rychlejší. Ale kompenzovali jsme si to tím, že jsme to většinou hráli o něco pomaleji než obvykle. Aspoň občas a někteří. Z bicích jsem moc neslyšel kopák, takže patřičná jistota tam moc nebyla. Spokův zpěv jsem slyšel dost tlumený a Vedoucího už vůbec. Ale nebyl jsem v tom sám. Diváci zase podle záznamu nejspíš moc neslyšeli moji kytaru. Nicméně už všichni byli v tak dobré náladě, že vlastně nikomu nic moc nevadilo a kde jsme se my odchýlil, tam byl svět zase v úplné a dokonalé rovnováze... Nebo třeba jinde, co já vím - třeba jsem si jenom nevšiml. Prostě překážky se překonaly samy a my jsme jeli na vlně zábavy, kterou mohutně podporovalo publikum v čele s kluky z Ubrusu. A další a další pogo a mexické vlny a chodské vlny a další krásné fenomény naplnily prostor před námi a pomohly nám dohrát nejen celý plánovaný repertoár, plánované přídavky, a na úplný závěr ještě dva neplánované.
A stále nebylo konce, neb Vedoucí s Ubrusáky volně přešli do pódiových improvizací a dalších nečekaných přírodních jevů. Bylo to výborné a spontánní, ale už jsem toho moc neslyšel, protože mi bylo jasné, že Spok musí ještě řídit do Plzně. Takže jsme se zvolna s kamarády rozloučili a odfrčeli od pivní pípy přímo do Města piva.


Rok 2025


Kronika

Hlavní stránka