Kronika - rok 2024

Jarda s námi v Hifáči (23.3.2024)
Jak si Banjo při pohledu na kalendář uvědomil, za celou zimu jsme zahráli jen jednou, a to jsme to ani neorganizovali, jen jsme se nechali pozvat od Lenthilia do osvědčeného Belfastu. Navíc to už bylo vloni. Tak takhle ne, řekl si a zamluvil Hifáč. Pravda, zima už byla kdesi za horama a pomalu na nás lezla jarní únava, i ten kalendář už byl z toho březí, a v tuhle dobu jsme dostali originální nápad, který skoro nikoho dalšího na ten večer nenapadl - uspořádáme koncert. Nápad to byl jistě originální. Proto taky nikdo další v Plzni toho večera nehrál. Pomineme-li, že ulice byly plné rodin s dětmi z Blik-Blik fesťáku, což koncert není, hráli v Medvědu Totáči s Fialkama, Dilemma in Cinema a Nežfalší a v Šeříkárně řádil Trautenberk. Tímto a dalšími okolnostmi bylo způsobeno, že na nás z plzeňských fandů nedorazil nikdo, z přespolních pak Venca 21 z Písku a Míča z Rokycan (oběma moc děkujeme). Ostatní naši štamgasti měli různé jiné zástoje, se kterými nešlo nic moc dělat. Tož až na podzim zase nějakou tu akci spácháme, třeba jim to vyjde časově líp.
Přišli i další diváci, ale ti většinou na soubor Valšských (nezaměňovat s vlašskými ani s velšskými - prostě z Plzně-Valchy) pankáčů z prehistorické formace Jarda. Vlastně se k nám přidružili takovou trochu šťastnou náhodou. Při hledání spolukapely jsem oslovil Karpiho, který účast přislíbil a původně plánoval přijít se svojí cover-úderkou. Ale nějak jsme se zamysleli nebo co a řekli si, že k Disharmonikům se o něco víc než převzatá díla mistra Mišíka a podobných hodí klasický punk plzeňských osmdesátek a devadesátek. A protože Jardové mají akčního punkového ducha, ač od posledního vystoupení moc necvičili (neb jejich bubeník je tuším momentálně bez bicích či co), klidně se do akce pustili s plnou vervou. A tak se nám to líbí, neb tak to má byť! A díky nim dorazilo dalších asi pětadvacet platících diváků, s čímž už se celkem dá pracovat a hrát o něco veseleji.
Kapely byly na místě ve skoro plném složení někdy kolem 19:45. Hrálo se na naši apáru, což skýtalo tu nespornou výhodu, že se nemuselo tolik zvučit a přestavovat bedny a škopky mezi kapelami. Jen sám mistr Karpi byl dopraven na poslední chvíli, neb do osmi měl placený kšeft v Černicích. A to taky celkem ničemu nevadilo, neb mladý zvukař přišel někdy kolem čtvrt na devět a pak to všechno hezka navazovalo. Postavil si mikráky a natahal káble, nechal si natočit pivko, Karpi dorazil a někdy kolem 20:45 Jardové zahájili. Kdo je neznáte, vězte, že je to čtyřčlenný band se třemi nástroji (kytara, basa, bicí) a jedním sólovým zpěvákem (ovšem basák a občas i Karpi od kytary se taky do zpěvů zapojují). Bubeník zůstává v pozadí skoro nepovšimnut, což je nejspíš tím, že rytmus drží, nevyčnívá a nevybočuje. Vokální projev ostatních čistý, nicméně krásně punkový s četnými výkřiky a zvukomalebnými zvuky. No a kytara i basa tam, kde má v punku být - ba těch správných třech až čtyřech s gustem hraných akordech a občasným krátkým sólíčkem. Přesně tak, jak to mají Disharmonici rádi. Klasické punkové fláky o životních fatálních okolnostech, jako namátkou třeba kanalizace, pivo, chaty, lásky, hospody a jiná romantická témata. Moc se nám líbilo, že jim to tak jde a my můžeme sedět a já jakožto neřidič i lemtat plzeňskou dvanáctku z vychlazeného půllitru. Roztomilé to bylo. Míča jakožto skoro mládě zatlačila v oku slzičku, že nezažila devadesátky, které byly v Plzni podobných kapel skoro plné.
No a po výživné hodince na pódiu nám předali štafetový kolík a my museli vstát od stolu a předvést zase ten náš guláš, vařený z disharmonických ingrediencí, občas okořeněných nějakým tím Ložiskem nebo i Dřevákem. Sice docela dost posluchačů na náš set dle očekávání zmizelo, skoro kompletní Jarda s další skoro desítkou statečných vydrželi s námi až do finiše a mohutným povzbuzováním nás přiměli kromě čtyř připravených přídavků ještě ke dvěma dalším. Celkem vtipné bylo, že jedna divačka začala zvukaře instruovat, že by to měl celé dát tišeji a měla ještě nějaké další vtipné rady. Pak během následující skladby záhadně zmizela. My jsme akorát hráli, pak kecali, pak zase hráli a tímto indiánským během vydrželi asi hodinu a čtvrt pudit vydatný punkový hluk. Zbylí posluchači pěkně přetavili nižší kvantitu ve vyšší kvalitu a vypadali, že se taky dobře baví. Míča dokonce docela fest pogovala, což se cení.
No a po nevýchovném koncertu následovala krátká beseda se členy skupin a vynesení apáry na noční plzeňskou Náves Repu(blik-bliky). Venca Jednadvacítka si mohl vychutnat ladný Banjův běh na poslední tramvaj. Připomínal nejvíc postřeleného mamuta. Tedy s tím rozdílem, že mamut nemíval na zádech kytaru a v jedné ruce kufr s CDčky a ve druhé combo. Zato měl delší zuby, zvané kly. Hmotnost a ochlupení ale dle většiny paleontologů a zoologů přibližně odpovídá. No a to byla taková pěkná tečka za tím naším koncertem.

Poněkud improvizované Moskyto (10.5.2024)
Naši pravidelní čtenáři jistě vědí, že jsme před pár lety, konkrétně v dobách covidových, navázali bližší spolupráci s domažlickým spolkem punkových nadšenců, známým pod označením Špinavej ubrus. Od té doby jsme párkrát pozvali my je do Plzně, a oni vždy zase kontrovali pozváním do Domažlic. Takže asi nikoho nepřekvapí, že jsme tentokrát znovu zahráli v oblíbeném domažlickém lokále s hrdým názvem Moskyto.
Víceméně jsme to pojali jako posledně, ale pár detailů bylo jinak. Například Spok i Vedoucí dojeli svými vozidly, neb oba jeli rovnou z práce, zatímco já jsem opět jel vlakem. Rozdíl spočíval v tom, že tentokrát měl mnichovský expres zpoždění asi půl hodiny, takže místo přípoje do Domažlic-města (dávno fuč) jsem aspoň já funěl jako lokomotiva (abych aspoň v nějakém ohledu vlak nahradil) a byl rád, že nemusím táhnout combo, neb Ubrusové nám nástrojovku komplet zapůjčili. Díky moc, pánové! Oproti tomu ČD za zpoždění fuckt pěkně děkuju! Ale aspoň jsem měl hezké počasí a během výletu jsem si aspoň mohl vychutnat krásu historického centra Domažlic a naštěstí nehistorický kebab, který jsem na trase zakoupil. I tak jsem na místě byl z naší kapely první.
Ovšem naši hostitelé byli na místě už komplet. Před budovou řešil kytarista Jirka telefonicky nějakou práci, zatímco mladší druhý kytarista popíjel na baru. Basák a bubeník cosi kutili na pódiu. Bubeníka jsem na první pohled ani nepoznal, neb lehce změnil image. Nechal si pod nosem narůst knírek a vlasy učísl na patku, takže vypadal skoro jako Charlie Chaplin. Tedy aspoň by rád...
Já jsem u vědomí, že hrajeme až za celkem dlouho, zahájil popovickým Kozlíkem. Pan Vedoucí u vědomí, že má zajištěn nocleh v místě, si dal Plzeň a zdaleka nezůstal jen u jedné. Spok musel zůstat z nás daleko nejstřízlivější, neb ho večer čekalo řízení vozu do Plzně (ne do piva, ale do města). Takto jsme seděli na baru a čekali, jestli se najde někdo takový, že by dal přednost našemu vystoupení před simultánně běžícím hokejovým utkáním Česko-Finsko v úvodní den MS v hokeji. Musím s radostí oznámit, že jsme se dočkali. Našli se takoví, a pak i takové, pak zase další takový a dvě další takové, a když přibyli i další, bylo jasné, že dneska přesilovka kapel nehrozí. Prostě fenomenální úspěch. Co si budeme povídat, hned to bylo veselejší. Zejména když už byly veselé až rozjuchané i obě kapely.
Ubrusáci takticky zahájili jako první, a pokud si uvědomíme, jak radostě jsme předtím popíjeli, šlo jim to skvěle od ruky. Pravda, skladby uváděli o něco delšími proslovy než obvykle, ale každopádně to mělo svůj půvab a atmosféru. Ovšem jak vám každý filosof, hermetický učenec nebo urolog potvrdí, co šlo dovnitř, musí i ven. A ač kluci nemají žádnou z vyjmenovaných specializací, přišli na to po půlhodině hraní taky. Takže si dali krátkou, ani ne půlhodinovou pauzičku na popsanou činnost, na cigárko, na pivko a na vydýchání. Pak se spořádaně vrátili na pódium a skoro hodinku ještě extrémně ždímali nástroje. Dávali to kluci s elánem a nadšením. Hlavně bubeník a Jirka to hrnuli do otáček a mladý kytarista s basákem sdatně sekundovali. Občas někdo z publika zkusil nějakou tu pódiovou kreaci. Taky Vedoucím a občas i já jsme se pokusili o nějaké náznaky opatrného sporadického poga, ovšem už nám není padesát, abychom se pouštěli do nějakých větších akcí. A taky nás čekalo vlastní vystoupení.
Krátce před jedenáctou jsme se na pódium skutečně dostali a už to jelo. Žádné velké přestavby - jen jsme do komb přepíchli svoje strunná pádla, pan Vedoucí si trochu přerovnal škopíky na svoji výšku, a už jsme to valili. Playlist jsme měli takový lehce rychlejší. Ale kompenzovali jsme si to tím, že jsme to většinou hráli o něco pomaleji než obvykle. Aspoň občas a někteří. Z bicích jsem moc neslyšel kopák, takže patřičná jistota tam moc nebyla. Spokův zpěv jsem slyšel dost tlumený a Vedoucího už vůbec. Ale nebyl jsem v tom sám. Diváci zase podle záznamu nejspíš moc neslyšeli moji kytaru. Nicméně už všichni byli v tak dobré náladě, že vlastně nikomu nic moc nevadilo a kde jsme se my odchýlil, tam byl svět zase v úplné a dokonalé rovnováze... Nebo třeba jinde, co já vím - třeba jsem si jenom nevšiml. Prostě překážky se překonaly samy a my jsme jeli na vlně zábavy, kterou mohutně podporovalo publikum v čele s kluky z Ubrusu. A další a další pogo a mexické vlny a chodské vlny a další krásné fenomény naplnily prostor před námi a pomohly nám dohrát nejen celý plánovaný repertoár, plánované přídavky, a na úplný závěr ještě dva neplánované.
A stále nebylo konce, neb Vedoucí s Ubrusáky volně přešli do pódiových improvizací a dalších nečekaných přírodních jevů. Bylo to výborné a spontánní, ale už jsem toho moc neslyšel, protože mi bylo jasné, že Spok musí ještě řídit do Plzně. Takže jsme se zvolna s kamarády rozloučili a odfrčeli od pivní pípy přímo do Města piva.

Festovní outdoorový Osek (8.6.2024)
Festovní outdoorový Osek (sobota 8.6.2024) Sobotní odpoledne se dá trávit celkem různě. Pro kapely je sobota celkem ideálním dnem pro koncert. V neděli ještě lidé nevstávají do práce, a lidé mojí generace nejsou už po pracovním týdnu tak zmožení jako v pátek. A my jsme dostali nabídku zahrát si v zámeckém parku kousek od Strakonic, konkrétně v Oseku. Tamní zámek slouží jako Domov pro osoby se zdravotním postižením. A chlapík jménem Láďa Blažek tam uspořádal takovou odpolední akci v zámeckém parku.A tam sezval spoustu kapel, z toho asi půlku plusmínus punkových, zbytek taky slušně nekomerční. Takže jsme byli i v dobré společnosti. Zvukař na místě byl taky i s asistentem a odváděli slušnou práci. No a počasí jsme měli více než příznivé. Po více než týdnu zatažena a dešťů přišel celkem slunný sobotní den, ale na naše vlastní vystoupení šlo sluníčko trochu za mrak, takže ani déšť, ani moc velký hic, prostě počasí ideální.
Když jsme se Spokem na místo dorazili, byla už akce v plném proudu. Pódium ovládala taková jinak nenápadná slečna s celkem výraznou kérkou na paži, ale zato s přirozeně znělým hlasem a doprovodnou kapelou. Jela takový trochu pseudofolklór (znělo o autenticky, ale byly tam i zjevné narážky na současnost). Spolu s ní tam byl ještě další spolufrontman s výrazným barevným cylindrem, a něco dalších nástrojů. Kapela asi hrála co měla, ale frontwomanka prostě kralovala natolik, že si z nich nic moc dalšího nepamatuju. Tedy myslím, že jsem tam slyšel housle a akordeón, ovšem vokál té slečny postě vládnul všem.
Pak nastoupil, respektive byl i s vozíkem dovezen, k mikrofonu vozíčkář, který v doprovodu čtyř Grácií u akustických kytar a s jednou malou slečnou, sedící na cajonu, zazpíval s večkerou svojí upřímností čtyři písničky plusmínus k táboráku. Za ten nečekaný výkon sklidil potlesk a byl sklizen dolů, což šlo ještě o něco obtížněji než nahoru. Nejspíš i proto, že jsem při tom asistoval... A než skončil, měli postaveno další borci - Volyňští P.N.P. Oba kytariski i bubeník skvěle vousatí, saxofonistka blonďatá a basák zády k publiku, a ještě jištěn černými brýlemi. Ohlas měli o něco menší, ale hrát rozhodně uměli. Na vokály tlačili docela festovně, kytary hřměly, ta sólová hrála, bigbít to byl a vše bylo na svém místě.
A pak už jsme naběhli my. Nanosili jsme na pódium komplet nástrojovku, zvukař vše zapojil a potěšil nás vyprávěním o tom, který mikrofon je jeho oblíbený a proč a tak vůbec na něm bylo znát, že ho to baví. I jeho mladý asistent zapojoval a asistoval důkladně, a nějakou chvíli jsme nazvučovali. Takže nám na samotné hraní zbylo trochu míň času než obvykle, čímž některé připravené pecky neměly čas zaznít. Ale myslím si, že to až tak nevadí. Publikum bylo nadšené a bezprostřední, za což jsme rádi. A zvuk byl taky výborný, takže se nám hrálo dost dobře. Pravda, trochu jsme měli obavu, jak pan Vedoucí zvládne ten nápor více piv v organismu, ale zmáknul to celkem zkušeně. Nakonec jsem to prasil spíš já - a nejvíc na prdel dostaly shodou okolností právě skladby od Ložiska - na Bejby nedošlo vůbec, v Lamě jsem musel nastupovat nadvakrát, jak se mi to brnkání "rozsypalo". Spok se ovšem nenechal zahanbit, takže na pódiu sebe i nástroj pokropil pivem, zřejmě v marné snaze vymítnout z něj démona. Ten se ovšem mezitím přelil do mojí kytary a způsobil, že v Rádiu jsem nastoupil o dva pražce výš, takže prvních pár taktů to byla taková zaháněná se Spokem, který se mi snažil přizpůsobit, v čemž samozřejmě nemohl uspět, protože ve změnách tónin jsem prostě nedostižný. Prostě démon. Nebo moc svítilo sluníčko, nebo bych se na tu kyteru po těch létech taky už měl trochu naučit - čerti vědí! Démon alkohol takto způsobil dále snad jen systematické zpomalování ve Chřipce, byť ta byla pomalá už od samého začátku. Ale jinak jsme hráli virtuózně, tedy občas.
Po vystoupení jsem jedno CD prodal a asi 10 rozdal, neb velká část publika vlastními penězi nedisponuje. Ale zato měli z CD velkou radost, zatímco mně by akorát ležely doma a prášilo se na ně. Bylo to fakt super a takové bezprostřední. Taktéž musím pochválit zdejší pivo i klobásky, které moc chutnaly - a mimochodem byly za ceny, hraničící s výletem do minulosti.
Zatímco vzadu se chystala skupina Johnny service, pódium ovládla s velkou instrumentální zručností další parta, jejímž jménem si nejsem jist. Dávali známé pecky bigbítově s přidanými žestěmi, a fakt uměli. Zvukem nám chvílemi dokonce připomínali Traband. Ale zase nebyli příliš originální, nicméně jim to hezky odsejpalo a zařezávalo pravidelně, což je chvályhodné. My jsme ale už dojedli, dopili a vystartovali. Moc pěkná akce. Rádi zase přijedeme, pokud nás pozvou.
Jo a vše nejlepší k narozkám Vencovi "21", byť tentkokrát mu ten koncert nevyšel! Už je to velkej kluk, měl to myslím půlkulaté...

Poutní brodění v Brodu (20.7.2024)
Tak se Disharmonikům stalo, že je pozvali hrát na pouti. A to ne na ledajaké, ale na Svatojakubské. Sice to nebylo přímo v Santiagu de Compostella, kde to prý taky bývá velké, ale z Plzně je to přibližně tím směrem. Brod nad Tichou sice nepatří mezi nejznámější evropské metropole, ale jistě někdo ze zdejších pořadatelů rozpoznal jiným skryté kvality naší kapely. Pak už mu logicky nezbývalo, než nás pozvat, abychom zahráli. To je přece jasné. Vůbec nic společného s tím nemá, že jistý nejmenovaný Vedoucí našich bicích nedaleko pracuje a zná se s pořadateli. To je snad ještě jasnější, že jo? Vždyť jsme to právě probírali, jak to je.
Pouť to byla slavná, i ten svatý Jakub by z ní měl určitě radost, kdyby se toho dožil. Kolotoč, skákadla, střelnice a hlavně živá hudba. Pravda, kapela před námi jménem Tsunami hrála tempem poněkud méně živým, ale zato o to známější country kusy. Zahráli je pomalu, ale jistě a zůstali naživu během celého vystoupení, což přítomní včetně nás ocenili radostným potleskem. Byli jsme zatím napojeni pivem. Tedy až na Spoka, který byl jakožto šofér dotankován lahodnou motorovou naftou nebo něčím podobným, rovněž nealkoholickým.
Na plakátech jsme byli psaní od sedmi do osmi, takže jsme hráli mezi 19:15 a 20:45, což nikomu nevadilo. Na venkově holt plyne čas jinak než v uspěchaných městech. Vzduch byl ve srovnání se sklepními rockovými kluby dosti čerstvý. A komu se zachtělo pramenité tekutiny, mohli jsme ho zásobit vlastním potem, neb potit jsme se začali hned při vstupu na pódium. Nepotili jsme ani tak trémou, jako spíš teplíčkem, za které by Nastěnka z Mrazíka byla asi ráda. Možná proto, že tam nehrála rychlé kusy hodinu a půl v kuse. Tím se lišila od nás. Například já byl taky rád, ale za kelímek s pivem, kterým jsem zaháněl mrchu žízeň. Ale moc se odehnat stejně nedala, byla odolná.
My jsme celkem včas nastoupili a nazvučili, dali obligátní pětiminutovou pauzu trvající deset minut, aby posluchači poznali rozdíl mezi zvukovkou a vystoupením (jinak jsme zněli dost podobně), a pustili jsme se do toho. Šikovný zvukař s hezkou asistentkou a ještě jedním pomocníkem zvučili rychle, a pokud můžeme usoudit podle výsledné nahrávky, tak i dobře. I v odposlechu jsem slyšel vše potřebné, takže pokud něco znělo blbě, můžeme za to my. Ale nikdo nevypadal, že by ho naše bigbítová imitace hejkalů nějak rozhodila. Pár lidí i zkoušelo cosi na způsob poga, jeden z nich i s koštětem místo partnerky. Ten očividně pitný režim dodržoval nejméně na 150%. Pár dalších mělo celkem výdrž, jiní se časem unavili. A s kým jsme po haní mluvili, ti nás chválili. Zajímavé je i to, že nás chválili i lidé, které jsme před pódiem ani moc neviděli. Dokonce ani nikomu nevadilo, že jsme hráli fakt dlouhý set - 35 písniček plus jednu na nazvučení je i při naší krátkosti skladeb pro běžného posluchače docela dost. Hráli jsme a hráli, a zrovna když se hladina piva v mém kelímku přiblížila ke kontrolce "low fuel", měli jsme hotovo. Dalo by se to poznat i podle toho, že i my jsme byli dost hotoví. Sice jsme byli celkem zapocení, ale jinak se hrálo slušně - na naše poměry celkem málo chybných akordů a přehozených/zapomenuých slok.
Musím konstatovat, že na dnešní poměry byla pouť slušně navštívená - tipoval bych tak možná kolem stovky lidí ve stanech, konzumujících klasické pouťové občerstvaní - klobásky, burgery, stejky, langoše a dokud nedošly, tak k tomu i hranolky. Taky jsme si pořádnou klobásku z grilu po hraní dali. Pěkné to bylo. Ještě jsme pokecali, trochu uschnuli a po cestě domů se kochali pohledem na krásně rudý úplněk měsíce těsně nad obzorem, který se nám až před Plzní schoval za nízkou oblačnost.

Podzimní hifi Ubrus (19.10.2024)
Disharmonici mají tradiční osvědčené podzemní doupě s dobrým zvukem zvané Hifiklub. Nachází se na návsi malebné vesničky jménem Plzeň. Možná jste o ní už někteří slyšeli, protože je tak moc malebná, že ji moudří radní nechali aspoň ve většině ulic rozkopat, aby tolik nelákala turisty. Kdo jste snad nějakou shodou náhod do Plzně zabloudili, jistě mi dáte za pravdu. Ale pokud snad někdo ví, kde leží Plzeň, tak co jsou Domažlice, to už podle lihové písně neví vůbec žádnej a někteří si dokonce myslí, že je to Tauss. A abychom takto vzdělali aspoň ty mohutné davy, které pravidelně navštěvují všechny naše koncerty, pozvali jsme si na pomoc naše osvědčené kámoše právě z těch Domažlic, abychom rozšířili aspoň u nás na Plzeňský návsi povědomí o tom, zač je toho na Chodsku koláč.
Sami jsme se na koncert svědomitě připravovali tak, že za čtyř plánovaných zkoušek nám jedna skutečně vyšla natolik, že jsme se na ní i sešli a nestačili se divit, co všechno si nepamatujeme. Dvě zkoušky předtím zhail Banjo svojí nerozvážnou přežrávací dovolenou v Bulharsku, a tu poslední před koncertem pan Vedoucí, kterého sklátila choroba. Ovšem jako zkušený rocker chorobu těsně před koncertem vyhnal ze svojí usedlosti, naložil bicí soupravu do kombíka a přes všechny ty zákopy, příkopy a vozové hradby vytáhl směrem na Plzeň. A měl štěstí - na rozdíl od Husitů, kteří to zkoušeli čtyřikrát neúspěšně, on se probojoval na náměstí hned napoprvé. Druhý vůz přijel od Domažlic a já zhruba současně přitáhl svoje nádobíčko od tramvaje. Spok sice přijel poslední, ale zaparkovat se mu povedlo nejlíp, to jest skoro hned u vchodu.
V rámci amatérské akce "sami sobě bedňáky" jsme nanosili apáru i sebe do sklepení a za tu námahu se odměnili prvním pivem. Nevím jak ostatní, ale já jsem byl ve skvělé formě. Do mě teklo pivo, mně teklo z nosu a funěl jsem jako stádo slonů s ucpanými choboty. Inu, tak už to při pravé chlapské rýmičce bývá. Po panu Vedoucím, který ze změti kovu, dřeva a blan na pódiu stvořil kompletní bicí soupravu s prémiovým činelem navíc, se začali činit i naši milí hosté a nějak se propojili s comby, tedy v případě Jirky nešlo o combo, ale o bednu s hlavou. Měl skvělou výbavu, jen ho trochu rozhodila skutečnost, že jeho šlapka zůstala v Domažlicích, zatímco on takto neměl v Plzni jak přešlapovat a měnit tím zvuky toho svého aparátu. Jako správní kamarádi jsme mu samozřejmě nepomohli, ba dokonce si z něj někteří tropili posměch. Já jsem mu svoji půjčit nemohl, neb od té doby, co nám zloději odnesli z garáže kabel od té mojí, jsem zjistil, že ji vlastně nepotřebuju - a přestěl jsem ji nosit úplně. Když se daří, tak se daří. Musím ale ocenit, že se s dočasnou ztrátou vyrovnal a odehrál to bez ní taky. Možná i proto, že žal mohl zapít, neb řízení vozidla se ujal basák.
Když Ubrusáci začali ubrušovat svoje struny, byl sál slušně naplněn. Jak se po chvíli ukázalo, zčásti to bylo tím, že tam seděla i mládež, která s naším koncertem neměla nic společného. Sice zejména mladší kytarista se snažil hrát tak, aby zaujal z toho hejna mládeže aspoň atraktivně vypadající mladice, na jejich udržení v sálu to nestačilo. Ale nám to stačilo, a našemu diváctvu taky. Spokovi se podařilo do Hifáče nalákat svoji sestřenici (známou ze skupiny Tři dřeváci) s manželem, zatímco na moje anonce koncertu se povedlo přivábit tři kolegyně se dvěma rodinnými příslušníky, spolužáka Milana s manželkou a Láďu, a ješě i další diváctvo, které zčásti ani neumím pojmenovat, tam bylo taky. Celkem přes dvacet platících, takže jsme zvukaře neplatili ze svého a kluci dostali něco málo na benzín.
Ovšem naše čtenářsvo asi spíš zajímá, jak hoši zahráli. Zahráli dobře jako vždy. Většinu skladeb jsem už znal, takže jsem si s nimi pobrukoval. Akorát Bobra jsem slyšel poprvé, to se přiznám. Celkem nečekaná, byť vlastně očekávatelná byla pauza celé kapely kromě basáka v cca třetí čtvrtině setu. Vysvětlení je prosté - pánové, kteří neřídili, vzorně dodržovali pitný režim. A jako skoro vše v přírodě, i ten pitný režim je cyklický. A to byl právě faktor, který vedl ke přerušení setu asi na 5 minutek... Pak se vrátili a dohráli zase úplně v pohodě.
My jsme naběhli po nich a zvuikař Tomáš správně odhadl, že nás předem zvučit by byla jen ztráta času. Tak jsme se do toho dali a já se strašně blbě slyšel. Za to ale nemohl zvukař ani nikdo jiný, jen ta moje rýma, která mi ucpávala nos, uši a nejspíš i mozek. Nerozehnalo ji ani hřejivé osvětlení pódia, díky kterému jsem se potil jako prase. Takže přes jinak docela dobrou pohodu a dobrý ohlas z publika jsem byl docela rozhozený, hlavně při sólech. A svoji roli asi sehrály i ty chybějící zkoušky. Ale kluci to většinou zakamuflovali tak dobře, že většina chyb zněla jako záměr. Zpěv překvapivě nebyl až tak hrozný, jak jsem při svojí dočasné hluchotě čekal - nějak jsem to uřval. Takže i na plánované přídavky došlo a diváctvo snad odcházelo spokojeno.
Já se na místě ještě tak skvěle zakecal, že mi ujela poslední tramvaj, takže jsem s combem a kytarou udělal něco pro zdraví a prošel se pěšky až ka nádru, odkud jezdí noční busy. A hned ten první mě dovezl domů. Takže díky všem, kdo u toho byli!