Kronika - rok 2022

Festovní Rokycany potřetí (5.2.2023)
Tak se stalo, že veledůstojný reverend Ondra Pellar si usmyslel další fesťák. Byl jsem tomu rád, že si opět poslechnu ty jeho vypalovačky, jeho hlášky, jeho kapely a snad i nějaké jeho hosty. Zejména jsem se těšil na prvního disharmonického bubeníka Caina. A že si to vyslechnu v klidu jako posluchač, neb jsem mezi účinkujícími nefiguroval. No a jak to už tak v životě chodí, vyšlo to jen částečně.
Zasáhla totiž vyšší moc s nižšími organismy, které napadly severočeskou sekci pozvaných. Jakési bestie bakteriózní či virové (bez mikroskopu je od sebe nerozeznám) sestoupily v útočné formaci na Rosťu Čurdu i na Caine-mi, takže tito započli sípat a potit se, zatímco zpívat naopak dočasně přestali. Bohužel tato dočasnost trvala v době konání akce, takže ani nedorazili. No když tohle Ondra zjistil, vyptal se mě, jestli dorazím a jestli bych mohl i s kytarou a něco zapět, což jsem mu odsouhlasil. Tohle celé proběhlo necelé tři dny před akcí. Večer před hraním jsem si uvědomil, že jsem zatím ani nevymyslel, co vlastně zahraju. Tak jsem sedl nad seznam Disharmonických textů a vybral pár méně hraných kusů, zahustil to nějakými častěji provozovanými a za důkladného stálého míchání takto vzniklý výsledek lil do mísy. Po čtvrthodině pečení byl seznam již dost vypečený, tak jsem ho ze sebe (z trouby) vyňal a nechal venku vychladnout, což v únoru není problém.
Pak už jen stačilo bezprostředně po nedělním obědě odehnat děti od babičky, hodit domů, naložit kytaru s malým kombíčkem a vystartovat do města Rocku a místně příslušného strejdy - do Rockycan. Hned musím pochválit, že před vchodem bylo volné parkovací místo, takže ani s tou malou výbavou jsem se nemusel trmácet nikam daleko. Skoro všichni účinkující už byli na místě, třebaže jsem tam byl skoro půl hodiny předem. Tak jsem se se všemi přivítal a po zkušenostech z minula se i lehce nazvučil.
Farní sál byl pro akci ideální a pořadí vystupujících vlastně taky. Vystoupil jsem totiž první. Jedině takto totiž nehrozilo, že bych vystoupil po někom, kdo by hrál líp než já. A tak jsem naběhl a něco zahrál. Znělo mi to trochu divně, protože mi tam chyběl Spok u basy a Vedoucí u bicích, ale co už... Zajímavé je, že jsem si hůř vybavoval věci, které běžně hrajeme, než ty, které zazněly spíš raritně (Challenger, Život stojí za...) Dal jsem jedenáct kusů a jeden nepřipravený přídavek na přání - a bylo to za mnou.
Po mně a po pěrestrojce (přestavbě) stanuli na pódiu borci zvaní PPLP. Ondra to usměrňoval od kytary, Radim to jistil u banja a u druhé kytary a Dáda tvrdila muziku zednickým piánem alias akordeonem. Sice člověk ty písničky vesměs znal, ale i tak si všiml zajímavých aranží a čím dál lepšího přednesu instrumentálního i vokálního. Hrálo jim to fakt moc dobře, řeklo by se až profesionálně.
No Maucta byl název souboru, sestaveného z asi šesti ukulele, jedné baskytary a Petry u cajonu. Ti byli asi nejodvázanější složkou celého odpoledne. Vytvořili v sále téměř atmosféru letní dovolené na Havaji, což mohu nestranně posoudit, neboť na Havaji jsem nikdy nebyl, a proto nejsem zaujatý. Během jejich vystoupení začaly sálem i pódiem cirkulovat dvě dětičky - větší holčička a menší, zato však odvážný vlasatý hošík ve věku asi dvou let. Se zvídavým úsměvem občas ukořistil paličku od bicích, tu zase holčička porazila mikrofon a očividně se styděla. Ale dlouho jí to nevydrželo, byť hoch byl celkově aktivnější. A s touto vizuální a občas i zvukovou kulisou celý ukulele band hrnul optimismus do žil nás naslouchajících. Fakt to mělo atmosféru a bylo to celé takové hodně radostné.
A nakonec nastalo z mého pohledu největší překvapení tohoto odpoledne, nyní už poněkud pozdnějšího. Skupina PoPletivo skutečně nějaké ty věci od Zdivočelého pletiva odehrála, to mě až tak překvapit nemohlo. Ondra u kytary byl taky celkem jasnou jistotou až konstantou. Ale ten zbytek bandu už byl pro mě celkem novinkou. Ema bohužel s veřejným vystupováním skončila, takže její nenapodobitelný sametový alt tam prostě nebyl. Zato ale přišlo něco úplně jiného. Manželé Fazyovi totiž zaplnili mezery celkem nečekaným způsobem. David je skvělý kytarista, takže je jasné, že usedl ke klávesám. Jeho paní pak dříve hrávala na klávesy, takže se usadila za cajon - to dá přece rozum... Bylo to pro mě takové nečekané. A musím přiznat, že to nečekaně i celkem sedělo. David Fazy zpíval tím svým vysokým bigbítovým hlasem a klávesy za ten krátký čas, který se na ně učí, zvládá dost zručně, zatímco mladá paní u cajonu taky nijak výrazně nezaostává. Občas do toho zpěvem vstoupil i veledůstojný vlasáč Ondra, a fakt jim to šlo. Jen to předělání aranží trochu změnilo celé vyznění ansámblu. Ale jelikož ani před tou změnou se mi Pletivo pletlo do různých kategorií od jazzu, folku, šansonu a snad ještě dalších žánrů, které neumím pojmenovat, po tomhle posunu přibyl takový nejasný dojem "sedmdesátkového" bigbítu a lá Lešek Semelka. Fakt si s žánrem nevím rady, ale celkově to bylo dost zajímavé. Ale přiznám se, že Emu prostě nahradit nelze, to ať mi nikdo nelže... Nicméně dobře zahráli, to zase fakt jo. Jsem zmatený, jako Goro-bílý pes před Tokiem, který dojem z toho vlastně vylosovat. A ještě navíc tady myslím kromě mně známých skladeb zaznělo i pár novinek.
A to už bylo vše, protože účinkujících už víc nebylo, diváků skoro taky ne a v sále už brzy začínal nějaký další (zábavný) program, který se nás už tak moc netýkal. Tak jsem naložil Fazyho s chotí do vozítka a teleportoval je i sebe do Města piva.
Jo a ještě dodatek: Ono to tedy nebylo potřetí, ale počtvrté, ale třetí pokračování jsem vypustil, jsa na rodinné dovolené. Takže třetí fest je to jen z mého pohledu. Vše je relativní, i to číslování...