Kronika - rok 2024

Jarda s námi v Hifáči (23.3.2024)
Jak si Banjo při pohledu na kalendář uvědomil, za celou zimu jsme zahráli jen jednou, a to jsme to ani neorganizovali, jen jsme se nechali pozvat od Lenthilia do osvědčeného Belfastu. Navíc to už bylo vloni. Tak takhle ne, řekl si a zamluvil Hifáč. Pravda, zima už byla kdesi za horama a pomalu na nás lezla jarní únava, i ten kalendář už byl z toho březí, a v tuhle dobu jsme dostali originální nápad, který skoro nikoho dalšího na ten večer nenapadl - uspořádáme koncert. Nápad to byl jistě originální. Proto taky nikdo další v Plzni toho večera nehrál. Pomineme-li, že ulice byly plné rodin s dětmi z Blik-Blik fesťáku, což koncert není, hráli v Medvědu Totáči s Fialkama, Dilemma in Cinema a Nežfalší a v Šeříkárně řádil Trautenberk. Tímto a dalšími okolnostmi bylo způsobeno, že na nás z plzeňských fandů nedorazil nikdo, z přespolních pak Venca 21 z Písku a Míča z Rokycan (oběma moc děkujeme). Ostatní naši štamgasti měli různé jiné zástoje, se kterými nešlo nic moc dělat. Tož až na podzim zase nějakou tu akci spácháme, třeba jim to vyjde časově líp.
Přišli i další diváci, ale ti většinou na soubor Valšských (nezaměňovat s vlašskými ani s velšskými - prostě z Plzně-Valchy) pankáčů z prehistorické formace Jarda. Vlastně se k nám přidružili takovou trochu šťastnou náhodou. Při hledání spolukapely jsem oslovil Karpiho, který účast přislíbil a původně plánoval přijít se svojí cover-úderkou. Ale nějak jsme se zamysleli nebo co a řekli si, že k Disharmonikům se o něco víc než převzatá díla mistra Mišíka a podobných hodí klasický punk plzeňských osmdesátek a devadesátek. A protože Jardové mají akčního punkového ducha, ač od posledního vystoupení moc necvičili (neb jejich bubeník je tuším momentálně bez bicích či co), klidně se do akce pustili s plnou vervou. A tak se nám to líbí, neb tak to má byť! A díky nim dorazilo dalších asi pětadvacet platících diváků, s čímž už se celkem dá pracovat a hrát o něco veseleji.
Kapely byly na místě ve skoro plném složení někdy kolem 19:45. Hrálo se na naši apáru, což skýtalo tu nespornou výhodu, že se nemuselo tolik zvučit a přestavovat bedny a škopky mezi kapelami. Jen sám mistr Karpi byl dopraven na poslední chvíli, neb do osmi měl placený kšeft v Černicích. A to taky celkem ničemu nevadilo, neb mladý zvukař přišel někdy kolem čtvrt na devět a pak to všechno hezka navazovalo. Postavil si mikráky a natahal káble, nechal si natočit pivko, Karpi dorazil a někdy kolem 20:45 Jardové zahájili. Kdo je neznáte, vězte, že je to čtyřčlenný band se třemi nástroji (kytara, basa, bicí) a jedním sólovým zpěvákem (ovšem basák a občas i Karpi od kytary se taky do zpěvů zapojují). Bubeník zůstává v pozadí skoro nepovšimnut, což je nejspíš tím, že rytmus drží, nevyčnívá a nevybočuje. Vokální projev ostatních čistý, nicméně krásně punkový s četnými výkřiky a zvukomalebnými zvuky. No a kytara i basa tam, kde má v punku být - ba těch správných třech až čtyřech s gustem hraných akordech a občasným krátkým sólíčkem. Přesně tak, jak to mají Disharmonici rádi. Klasické punkové fláky o životních fatálních okolnostech, jako namátkou třeba kanalizace, pivo, chaty, lásky, hospody a jiná romantická témata. Moc se nám líbilo, že jim to tak jde a my můžeme sedět a já jakožto neřidič i lemtat plzeňskou dvanáctku z vychlazeného půllitru. Roztomilé to bylo. Míča jakožto skoro mládě zatlačila v oku slzičku, že nezažila devadesátky, které byly v Plzni podobných kapel skoro plné.
No a po výživné hodince na pódiu nám předali štafetový kolík a my museli vstát od stolu a předvést zase ten náš guláš, vařený z disharmonických ingrediencí, občas okořeněných nějakým tím Ložiskem nebo i Dřevákem. Sice docela dost posluchačů na náš set dle očekávání zmizelo, skoro kompletní Jarda s další skoro desítkou statečných vydrželi s námi až do finiše a mohutným povzbuzováním nás přiměli kromě čtyř připravených přídavků ještě ke dvěma dalším. Celkem vtipné bylo, že jedna divačka začala zvukaře instruovat, že by to měl celé dát tišeji a měla ještě nějaké další vtipné rady. Pak během následující skladby záhadně zmizela. My jsme akorát hráli, pak kecali, pak zase hráli a tímto indiánským během vydrželi asi hodinu a čtvrt pudit vydatný punkový hluk. Zbylí posluchači pěkně přetavili nižší kvantitu ve vyšší kvalitu a vypadali, že se taky dobře baví. Míča dokonce docela fest pogovala, což se cení.
No a po nevýchovném koncertu následovala krátká beseda se členy skupin a vynesení apáry na noční plzeňskou Náves Repu(blik-bliky). Venca Jednadvacítka si mohl vychutnat ladný Banjův běh na poslední tramvaj. Připomínal nejvíc postřeleného mamuta. Tedy s tím rozdílem, že mamut nemíval na zádech kytaru a v jedné ruce kufr s CDčky a ve druhé combo. Zato měl delší zuby, zvané kly. Hmotnost a ochlupení ale dle většiny paleontologů a zoologů přibližně odpovídá. No a to byla taková pěkná tečka za tím naším koncertem.