Kronika - rok 2023

Festovní Rokycany potřetí (5.2.2023)
Tak se stalo, že veledůstojný reverend Ondra Pellar si usmyslel další fesťák. Byl jsem tomu rád, že si opět poslechnu ty jeho vypalovačky, jeho hlášky, jeho kapely a snad i nějaké jeho hosty. Zejména jsem se těšil na prvního disharmonického bubeníka Caina. A že si to vyslechnu v klidu jako posluchač, neb jsem mezi účinkujícími nefiguroval. No a jak to už tak v životě chodí, vyšlo to jen částečně.
Zasáhla totiž vyšší moc s nižšími organismy, které napadly severočeskou sekci pozvaných. Jakési bestie bakteriózní či virové (bez mikroskopu je od sebe nerozeznám) sestoupily v útočné formaci na Rosťu Čurdu i na Caine-mi, takže tito započli sípat a potit se, zatímco zpívat naopak dočasně přestali. Bohužel tato dočasnost trvala v době konání akce, takže ani nedorazili. No když tohle Ondra zjistil, vyptal se mě, jestli dorazím a jestli bych mohl i s kytarou a něco zapět, což jsem mu odsouhlasil. Tohle celé proběhlo necelé tři dny před akcí. Večer před hraním jsem si uvědomil, že jsem zatím ani nevymyslel, co vlastně zahraju. Tak jsem sedl nad seznam Disharmonických textů a vybral pár méně hraných kusů, zahustil to nějakými častěji provozovanými a za důkladného stálého míchání takto vzniklý výsledek lil do mísy. Po čtvrthodině pečení byl seznam již dost vypečený, tak jsem ho ze sebe (z trouby) vyňal a nechal venku vychladnout, což v únoru není problém.
Pak už jen stačilo bezprostředně po nedělním obědě odehnat děti od babičky, hodit domů, naložit kytaru s malým kombíčkem a vystartovat do města Rocku a místně příslušného strejdy - do Rockycan. Hned musím pochválit, že před vchodem bylo volné parkovací místo, takže ani s tou malou výbavou jsem se nemusel trmácet nikam daleko. Skoro všichni účinkující už byli na místě, třebaže jsem tam byl skoro půl hodiny předem. Tak jsem se se všemi přivítal a po zkušenostech z minula se i lehce nazvučil.
Farní sál byl pro akci ideální a pořadí vystupujících vlastně taky. Vystoupil jsem totiž první. Jedině takto totiž nehrozilo, že bych vystoupil po někom, kdo by hrál líp než já. A tak jsem naběhl a něco zahrál. Znělo mi to trochu divně, protože mi tam chyběl Spok u basy a Vedoucí u bicích, ale co už... Zajímavé je, že jsem si hůř vybavoval věci, které běžně hrajeme, než ty, které zazněly spíš raritně (Challenger, Život stojí za...) Dal jsem jedenáct kusů a jeden nepřipravený přídavek na přání - a bylo to za mnou.
Po mně a po pěrestrojce (přestavbě) stanuli na pódiu borci zvaní PPLP. Ondra to usměrňoval od kytary, Radim to jistil u banja a u druhé kytary a Dáda tvrdila muziku zednickým piánem alias akordeonem. Sice člověk ty písničky vesměs znal, ale i tak si všiml zajímavých aranží a čím dál lepšího přednesu instrumentálního i vokálního. Hrálo jim to fakt moc dobře, řeklo by se až profesionálně.
No Maucta byl název souboru, sestaveného z asi šesti ukulele, jedné baskytary a Petry u cajonu. Ti byli asi nejodvázanější složkou celého odpoledne. Vytvořili v sále téměř atmosféru letní dovolené na Havaji, což mohu nestranně posoudit, neboť na Havaji jsem nikdy nebyl, a proto nejsem zaujatý. Během jejich vystoupení začaly sálem i pódiem cirkulovat dvě dětičky - větší holčička a menší, zato však odvážný vlasatý hošík ve věku asi dvou let. Se zvídavým úsměvem občas ukořistil paličku od bicích, tu zase holčička porazila mikrofon a očividně se styděla. Ale dlouho jí to nevydrželo, byť hoch byl celkově aktivnější. A s touto vizuální a občas i zvukovou kulisou celý ukulele band hrnul optimismus do žil nás naslouchajících. Fakt to mělo atmosféru a bylo to celé takové hodně radostné.
A nakonec nastalo z mého pohledu největší překvapení tohoto odpoledne, nyní už poněkud pozdnějšího. Skupina PoPletivo skutečně nějaké ty věci od Zdivočelého pletiva odehrála, to mě až tak překvapit nemohlo. Ondra u kytary byl taky celkem jasnou jistotou až konstantou. Ale ten zbytek bandu už byl pro mě celkem novinkou. Ema bohužel s veřejným vystupováním skončila, takže její nenapodobitelný sametový alt tam prostě nebyl. Zato ale přišlo něco úplně jiného. Manželé Fazyovi totiž zaplnili mezery celkem nečekaným způsobem. David je skvělý kytarista, takže je jasné, že usedl ke klávesám. Jeho paní pak dříve hrávala na klávesy, takže se usadila za cajon - to dá přece rozum... Bylo to pro mě takové nečekané. A musím přiznat, že to nečekaně i celkem sedělo. David Fazy zpíval tím svým vysokým bigbítovým hlasem a klávesy za ten krátký čas, který se na ně učí, zvládá dost zručně, zatímco mladá paní u cajonu taky nijak výrazně nezaostává. Občas do toho zpěvem vstoupil i veledůstojný vlasáč Ondra, a fakt jim to šlo. Jen to předělání aranží trochu změnilo celé vyznění ansámblu. Ale jelikož ani před tou změnou se mi Pletivo pletlo do různých kategorií od jazzu, folku, šansonu a snad ještě dalších žánrů, které neumím pojmenovat, po tomhle posunu přibyl takový nejasný dojem "sedmdesátkového" bigbítu a lá Lešek Semelka. Fakt si s žánrem nevím rady, ale celkově to bylo dost zajímavé. Ale přiznám se, že Emu prostě nahradit nelze, to ať mi nikdo nelže... Nicméně dobře zahráli, to zase fakt jo. Jsem zmatený, jako Goro-bílý pes před Tokiem, který dojem z toho vlastně vylosovat. A ještě navíc tady myslím kromě mně známých skladeb zaznělo i pár novinek.
A to už bylo vše, protože účinkujících už víc nebylo, diváků skoro taky ne a v sále už brzy začínal nějaký další (zábavný) program, který se nás už tak moc netýkal. Tak jsem naložil Fazyho s chotí do vozítka a teleportoval je i sebe do Města piva.
Jo a ještě dodatek: Ono to tedy nebylo potřetí, ale počtvrté, ale třetí pokračování jsem vypustil, jsa na rodinné dovolené. Takže třetí fest je to jen z mého pohledu. Vše je relativní, i to číslování...

Rokycany v Plzni (25.3.2023)
Disharmonici se s příchodem jara trochu probudili ze zimního spánku, občas přerušeného zkouškou v Banjově garáži. A hned si dali březnový koncertík. A kde jinde by to mělo být, než v Hifáči, kde už předtím více než 50x předváděli svoje pochybné umění, naivně vydávané za hudbu. No a abychom na to nebyli sami, pozvali jsme si rokycanský tým PVE, vedený dvěma sympatickými dámami Helčou a Zuzkou, ke kterým kromě již tradičního vousatého bubeníka Střechy přibyl ještě náš starý dobrý známý kytarista Fazy.
PVE hrají takový decentnější styl než my, proto jsme je nechali hrát jako první. Skladby za začátku a konce jejich setu mi celkem připomínal styl jiné legendární dámské formace Zuby Nehty. Tomu srovnání se těžko ubránit, zejména když znm poměrně málo srovnatelných dívčích kapel. Uprostřed setu už to bylo zase trochu jiné, ale zase nevím, k čemu to přirovnat. Nicméně fakt jim to krásně funguje - ty vokály i nástroje - Zuzka tam u basy fakt jede zajímavé figury, Fazy sóluje na kytaru jako o život, Helča u kláves to celé tak nějak nenápadně diriguje, hodně a přesně zpívá a klávesy má přesně tam, kde je třeba, a Střecha má zase můj obdiv, jak dokáže celý set dát tak přirozeně a s drajvem, a přitom jen s metličkami. Úžasná záležitost, jak tolik individualit jede takový týmový výkon, kde nikdo nezůstává pozadu, přičemž si všech těch výkonů člověk všimne. Odehráli set trochu dřív, než jsme čekali, ale to na celkovém dojmu nic neubírá. Fakt jim to hezky sedí pohromadě. Rozhodně s nimi musíme zase někdy zahrát.
My jsme naběhli v podstatně syrovějším stavu. Prostě jsme spustili ten náš bengál, kde Banjo občas strouhne akord vedle, kde občas vypadne nějaký kus textu nebo se skladba "splaší" a najednou ji sotva stíháme dohrát s jazykem na vestě. A jak jsme naběhli syroví, průběh koncertu a zejména závěr ze samých rychlých vypalovaček nás podusil ve vlastní šťávě. Ostatně v závěru na atmosféře přitápěl i kotel, který se vytvořil před pódiem. Co jsme podělali na technice, to dorovnalo nadšení, takže z mého pohledu to byla taková čestná remíza :-) Tři přídavky jsme přihodili, a těmi jsme snad dovařili i obsah kotle, protože na konci už byli očividně odvařeni. Možná mohlo vytvoření kotle proběhnout i dřív, přece jenom jsem předtím trochu trnul, jestli pod tou partičkou ze zadního stolu nepraskne lavice a mohli se vyskákat a využít energii ve volnějším prostoru pod pódiem.
Závěrem moc díky statečnému publiku, které přišlo a vydrželo. Díky Míče, Láďovi, Karlovi, Milanovi s Gabčou, a všem ostatním. Doufám, že jste si to všichni užili jako my. A kdyby snad ne, nezanevřete na nás a zkuste to příště, třeba to vyjde ještě líp...

Hifáč májový (20.5.2023)
Tak nám nastalo jaro a Disharmonikům se zachtělo zase zahrát v Hifáči. Ostatně nebylo tomu tak poprvé, bylo to už po padesáté třetí, co jsme v Hifáči zahráli. A protože jsme loni koncem roku po delší době zase obnovili tradici společných koncertů s Lenthiliem, oslovili jsme právě je. A myslím, že jsme dobře udělali. Muziku mají takovou správně na pomezí undergroundu a garážového punku, texty zajímavé a hraje jim to čím dál líp. Šlapavý klasický základ kytara-basa-bicí, k tomu zpěvák a občasný klávesák a jejich specialita - metalofon se v téhle žánrové škatulce nenachází úplně často. Ale to všechno už naši pravidelní čtenáři a návštěvníci koncertů dobře vědí. Domluveni jsme byli poměrně rychle - řekli jsme termín a kluci mohli, takže tohle klaplo výborně.
Trochu míň nám to klaplo s posluchači, protože těch mnoho nepřišlo. Moc nechybělo, a hráli bychom přesilovku. Ale zase to byli diváci poučení, kteří dobře věděli, na co jdou a co chtějí slyšet. Navíc zvučil Tomáš, který zná nás i zvučení, takže zvuk byl výborný. Tedy pokud nepočítám moje kombo, kterému patrně trochu zlobí vstupní konektor, pročež na nás syčí, syčí, zle na mě prská - jako ten Vzteklej skřítek z písničky od Znouze. To ovšem není chyba zvukaře, ale moje, že si málo udržuju kombo.
Na místo jsme všichni dorazili včas, i parkování dobře dopadlo. Nejlíp u mě, který jsem přijel tramvají a parkovat jsem nemusel vůbec, jen pár metrů poponést v ruce toho mého prskavce-combo a na zádech kytaru. Nicméně i ti, kteří parkovat museli, byli na místě včas. Sice se tak střídavě ukazovali a mizeli, že se nakonec po půl deváté ještě zvučilo, ale s akademickou čtvrthodinkou zpoždění to Lentilky spolu s Tomášem rozchodili a hrálo se naostro. Tedy ne jako že bez trenek, ale skladby z playlistu. A že to byly věci odvážné, lehkovážné i všelijak jinak pozoruhodné. Až nám bylo trochu líto, že to neslyší víc lidí, jak jim to pěkně zařezává a odsejpá. A zatímco u některých jiných kapel máme myšlenek celkem pomálu, tady se to ideami, náznaky a symbolikou jen hemžilo a klasický základ nám vytvářel prostor pro dokreslení skladeb metalofonem nebo aspoň tamburínou. Lenthiláci zahráli vydatně a hutně, a skončili v rozumném čase, takže jsme zkusili navázat v podobném duchu.
Stejně nám to ale po pauze znělo víc po našem. A zase moje kombo občas poštěkávalo, a my jsme to tam sázeli s obvyklou kadencí, byť jsme zařadili i pár méně obvyklých skladeb - třeba Cestu jsme na koncertě hráli naposled s Emou, tedy někdy cca před 10 lety. Diváci a divačky nás povzbuzovali, jako by jich bylo nejmíň pětkrát tolik, takže se hrálo velmi příjemně. A to i přesto, že mi u Lamy nějak blbě vycházela ta úvodní sóla... Díky všem, zejména M+P Jandovým a Drahušce i všem těm od Lenthilia, kteří také dorazili a vydrželi i na nás!
Dohráli jsme, vydýchali se, navzájem se pochválili a krátce po jedenácté akci takto ukončili. Tož dobré to bylo!

Lhotský kotlík (10.6.2023)
Tak mi zazvonil telefon, a že prý jestli bychom nezahráli ve Lhotě open air a bez zvukaře. Kluci mohli a nebáli se toho, takže jsme si plácli. Později jsme se dozvěděli, že hrajeme na akci, zvané Lhotský Kotlík, kterou pořádají místní dobrovolní hasiči, a že kromě nás se tam konají další úžasné body programu, jako soutěž v přípravě szégé guláše, v Česku zvaného Segedín, vystoupení Dua Charvis a tuším nějaké hasičské prezentace. Celkem mi vyhovovalo, že se hraje už od šesti v podvečer, neb v mém věku už ponocování dávám jen občas a v tuhle dobu ještě zpravidla nespím.
Pořadatel ještě v den akce začal řešit, jestli nám nevadí, kdyby tam nebylo pódium. Nevadilo, akorát na první pokus jsem neslyšel telefon zvonit, neb jsem sekal trávu a podruhé, že jsem se zrovna po posekání zahrady sprchoval. Posléze mi naštěstí ještě brnknul Doctor, že potkal ustaraného pořadatele, že mu neberu telefon. Tohle vlastně píšu jen proto, aby si přišli na svoje i čtenáři, kteří vyhledávají nějaké to drama. Jenomže to jsme hned následně ukončili tím, že jsem pořadateli zavolal zpátky a ujistil ho, že pódium si nežádáme - stačí stan nad hlavou a kobereček pod bicími, aby nešel během vystoupení kopák na vandr, by kde potkal frontmana a posléze i diváky... Tak k ničemu podobnému nedošlo, neb kobereček byl zajištěn.
Se Spokem jsme se sešli u zkušebny a nabrali potřebné propriety, z nichž jsme dobrou půlku následně ani nepotřebovali. Na druhou stranu lepší, než kdyby tomu bylo naopak. Na pátou jsme byli na místě a výčepní slečna či mladá paní byla instruována, aby nám čepovala zdarma. Jako správní Angličané bychom si tou dobou dali čaj o páté. Ale jako správní Plzeňácí jsme si raději dopřáli první Prazdroj o páté. A pak jsme taky přinesli bicí, neb pan Vedoucí dojel jen k lávce, přes kterou se bicí musely nanosit pod stan. My se Spokem jsme volili romantičtější lesní cestu od Litic s krásnými lesními výmoly, které si Spokův vůz hezky užil. Na pódiu zatím účinkovalo již výše zmíněné duo Charvis. Starší bývalý rocker, mladší blondýna, oba slušně zpívali a ovládali dvoje klávesy. Repertoáru rozhodně nebylo možno vytknout extravaganci nebo nápaditost, prostě jeli klasické pecky na venkovskou akci od Nedvědů po Kabáty, to celé tu a tam proloženo nějakým rokenrolem nebo sprostým textem. Občas se i prostřídali, takže jsme se s nimi průběžně domluvili, že už jsme tu a že se dá začít zvučit.
Do jejich mixu jsme jen připojili navíc zpěvový mikrák, vedoucí k Vedoucímu, bicí samotné nechali bez nazvučení a strunné nástroje přiměřeně zesílili svými komby. Ještě jsme zpěvové repráky posunuli trochu dopředu kvůli feedbackům, a nazvučili během úvodní Ódy. Stihli jsme to dokonce v jistém předstihu, takže už kolem třičtvrtě na šest jsme už hráli, až se Lhota zelenala.
Prvních asi pět skladeb ještě pár lidí zkoušelo sedět na lavicích před námi a aplaudovat, ale zřejmě byl zvuk dost silný, takže se následně takticky posunuli směrem ke stolkům, kde si aspoň měli kam položit pivo, a taky ten zvuk už nebyl tak intenzivní. Úderem šesté večerní se na lávce a posléze na lavičce objevil pan Doctor. Pravda, už jsme byli skoro v půli prvního setu - to ten předčasný začátek. Hrálo se výborně - aspoň tedy mně. Bicí jsem slyšel dobře, basu tam někde taky tušil a zpěvy jsem měl z repráku hned vedle sebe, čili celkem jsem i dolaďoval.Zvuk sice nebyl úplně jako v klubu, ale zato vzduch čerstvý, teplota akorát a sluníčko lehce schované za mrakem, ale nepršelo. Prvních sedmnáct písňových projektilů prosvištělo a byla tu pauza. Dal jsem si další pivo (kluci už nemohli, neb oba řídili, takže ůstali tuším u Pita), a zážitek z pauzy jsem ještě umocnil klobáskou. Pohovořili jsme s Doctorem a s dalšími místními, například s Jirkou P. Kolem sedmé už nešlo pauzu natahovat, tak jsme naběhli na druhý set. Ten proběhl taky celkem v klidu a nevzrušeně, jen ke konci a hlavně na přídavky místní trochu ožili. Zajímavé je, že stejně jako asi předloni na návsi je nejvíc nabudí, když se dozvědí, že už zazní jenom pár písniček.
Po koncertu následovala beseda zájemců s kapelou - zkrátka jsme tam plkali s místními o všem možném skoro déle, než jsme předtím hráli. Místní slibovali, že nás ještě určitě pozvou, ale v praxi uvidíme. Sledujte koncerty, třeba nás fakt pozvou a možná nám to i vyjde...
Každopádně jsme to tam odehráli s poměrně jednoduchým nazvučením a\ výsledek myslím nebyl úplně špatný. Příliš jsme to ani nepodělali, a že to taky občas umíme...

Martinský disharmonicky špinavý hifi ubrus (11.11.2023)
To jsem se takhle na přelomu září a října kouknul do kalendáře, co máme domluveného na podzim. A možná vás to ani nepřekvapí, že tam nic nebylo. Tak aby taky jo, když jsem nic nedomluvil, že jo? Domlouvat říjen už bylo pozdě, ale v listopadu se mi zalíbilo datum 11.11. - sobota, po výplatě, od Dušiček už daleko, a ty čtyři jedničky za sebou taky mají něco do sebe. Tak jsem si následně zjistil, že Hifáč nemá v termínu ještě domluvený žádný jiný koncert. Tak jsem to hnedka zamluvil. No a protože s Ubrusáky je dobrá spolupráce, pozvali jsme je. Takhle prosté to celé bylo. Možná za zmínku stojí i skutečnost, že šlo o 300. koncert Disharmoniků celkem, jak si milovníci statistik mohou ověřit.
Na místo všichni dorazili tak včas, že je mi skoro trapné o tom psát. Aspoň jedna bulvárně zajímavá zpráva se tu najde - kytarista Jirka von Ubrus měl pravou nohu uchycenou do nějaké podivné dochtorské konstrukce, takže hrál vsedě. Všichni jsme si spořádaně sedli ke stolům a spořádali nějaké to pivo, aby nebylo sucho v krku, Ubrusové pak i nějakou tu pizzu, aby nebylo prázdno v trávicím potrubí. Basové kombo i bicí na pódiu už stály od nás, kytarové aparáty si kluci Ubrusáci přitáhli svoje (holt na velikosti asi záleží, kombo mám menší, zatímco oni mají každý velký reprákový box se zesíkem extra) :-) Ale to celkem chápu, taky jsem zvyklý na zvuk svého komba. Na svém místě se pohyboval i zkušený zvukař Tomáš, který zajistil fakt příjemný zvuk.
Už chvilku po osmé bylo nazvučeno, takže jsme měli dost času pokecat s našimi vzácnými hosty. Zejména pak jsme dosti pohovořili s Vláďou kdysi dříve strakonickým, nyní však svitavským a po chvíli i s Vencou píseckým, samotným pivním patronem "Jednadvacítkou". Také další hosti dorazili, což jsme byli rádi. Takže zdravíme Majdu s Petrem, mladou generací a celou suitou, Magdu Píšťalku s partnerem, Láďu a Karla a další diváky, kteří tvořili dosti nadprůměrnou účast na poměry našich vystoupení - dost přes 20 platících... Tak za to moc děkujeme!
No a pak to vypuklo. S úderem půl deváté se domažličtí vrhli na toaletu, pak na cigáro, a hned poté spustili svoji šou. Správně bigbítové až punkové skladby s tahem na bránu, textově sice nic extra neřeší, nejdou pro slova daleko, ale hezky jim to odsejpá, zařezává, slogany úderné, a k nám to taky jde velice dobře. A nedá mi nezmínit, že ti kluci ve Studiu Kdyně letos nahráli album "Extrémní ždímání", čili komu se takováhle muzika líbí, může si CD pořídit. Už ho mám taky, doporučuju! Pěkně energicky nám naložili do uší 18 poctivých kusů, a po cca hodince uvolnili pódium nám, místním.
My jsme do toho vlítli po svém. Ale pozornějšímu posluchači jistě nemohlo ujít, že kytaru máme jenom jednu, a k dovršení osudu u ní stojím já... Napřed jsem v záchvatu stařecké demence nezapnul nahrávadlo, takže jsme bez zvukového záznamu. Pak jsem ještě Horu zkrátil o předposlední sloku a blbě rytmicky nastoupil do druhé sloky v Lamě. A když už jsem byl v tom krácení, zkusil jsem u nečekaně přidaných Hlav v půli první sloky přejít na refrén. Ale jak praví staré španělské přísloví: "No pasaran" - a skutečně mi to neprošlo. Přitom prostředí domácké, já už celkem vyspalej a jinak v pohodě. Ale diváci na nás byli hodní, hodně povzbuzovali, a spoluhráči mě taky ani nezmlátili, takže to celé celkem dobře dopadlo. Až do poga jsme to nedohnali, ale úplně to stačilo a celkově to myslím bylo vydařené. Ostatně 6 přídavků hovoří snad za vše...
Takže koncertík myslím velmi příjemný a vydařený. Pokud osud dovolí, někdy to zase zopakujeme.

Urbex předvánoční (22.12.2023)
To jsem se takhle zeptal Lenthiliáků na společné vystoupení v liostopadu, které jsme organizovali my. A dopadlo to tak, že to sice neklaplo, ale byli jsme pozváni na tradiční předvánoční Urbex v prosinci. A to už klapalo ještě líp, než dobře promazaný mlýn. Kluci Lenthiláci zajistili klub, plakáty, zvukaře, valnou většinu publika i apáru. Takže my jsme si akorát vybrali písničky, co zahrajeme a přišli s pádly a paličkami hezky nalehko.
Já jsem tím pádem přijel tramvají, abych mohl dodržovat pitný režim, což taky bylo dobré. Když jsem sestoupil do klubu, už měli Lenthilové skoro postaveno. Z Disharmoniků jsem tam byl první, zato se na baru již vyskytovala u svého prvního piva Míča z Rokycan, se kterou jsem hodil řeč. No a taky Láďa brzy přišel, následován Milanem s Gábinou. Ti takticky zabrali koženou sedací soupravu nedaleko od výčepního místa. Naše rytmická sekce, tedy Spok s Vedoucím, dvojka, která na rozdíl ode mne drží rytmus, takticky zabrala stoličky hned na baru. Někteří z nás byli trochu okozleni Kozlem, jiní zase nalezli zdroj Prazdroje. Nacházel se celkem nepřekvapivě na pípě. Po hodině našeho chlastání měli kamarádi ze spolukapely zhruba nazvučeno a krátce po daváté spustili svojí tradiční Rujánou.
A jak je u nich zvykem, moc se s tím nepárali a šili to tam tak, že jim to nikdo neodpáře. Takové ty texty, kde se underground mísí s punkem a pro slova z celého spektra naší mateřštiny se nechodí daleko. A stejně nedaleko se občas nacházejí jednoduché říkanky, jindy zase nenápadně vsunuté poselství, až chvílemi trochu zamrazí. A pak člověk rozmrzne a zase se rozpohybuje. Prostě s texty to občas umějí, to je dané. No a pak si člověk všimne toho xylofonu. No jo, já vím, metalofon to je, když má kovové "klávesy", ale to mi zní divně - tedy divně zní ten název, ne ten nástroj, ten je spíš zajímavý. Zaznělo tam i pár nových kusů. Ty ještě musím líp pochytat, abych zhodnotil, jestli se vyrovnají těm starším, která už trochu znám. Každopádně odehráli za slušné odezvy publika svůj set asi tak za hodinku a sklidila zasloužený potlesk.
My jsme si došli nahoru do backstage pro nástroje. To je mimochodem změna proti loňsku, kdy byla backstage u kotle hned vedle místosti s barem, teď je to o patro výš. Na pódiu jsem seznal, že moje ladička dělá skro vše. Rozsvítí se, blikají jí světýlka, ale k dokonalosti jí chybí už jen tak málo, aby ukazovala, co hraju a jestli je to nad tónem nebo pod. A mně to nestačilo, byť jinak proti blikajícím ledkám nic nemám. Zachránil ma Spok, jehož ladička fungovala. Že jsme měli zvuk slušný, to jsem zjistil až z nahrávky. To, co jsem slyšel ze svého comba, mě velkým optimismem nenaplňovalo. Do publika to ale šlo v docela slušné kvalitě a vyvážené intenzitě s basou a bicími. Nejspíš na to měla vliv i moje únava, která na mě sedala poté, co jsem celý týden chodil do práce a od úterka jsem každý večer měl nějakou hudební akci, z toho ve středu i pogovací Znouzi. No a teď se mi to trochu nasčítalo. I ten vokál jsem měl takový podivný, ale šlo to spíš k lepšímu, než k ochraptění, takže nějak jsem to odhulákal. Naše čtyřka fanoušků nás povzbuzovala, Míča i pogovala, a tu a tam je doplnil někdo další, ponejvíce členové Lenthilia. Všem moc děkujeme! Došlo i na tři přídavky, které si publikum samo vyžádalo. Fakt to bylo nakonec super!
Jak jsme dohráli, dopili a trochu oschli, byl čas doběhnout na Pětatřicátnících poslední tramvajku, která mě dopravila až domů. A to je myslím taková pěkná tečka za rokem 2023. Další zkoušky a možná i koncerty nás čekají až příští rok...